Vince Flynn

Vince Flynn

Výkonná moc 6.

PŘEDEHRA

Šedé aerodynamické plavidlo si razilo cestu teplou vodou a vlhkým nočním vzduchem filipínského moře rychlostí pětadvaceti uzlů, jeho dvojité motory bručely a vezly člun k cíli. Člun porušoval mezinárodní právo a přinejmenším jednu smlouvu, ale mužům na palubě to bylo jedno. S technickou, právnickou a diplomatickou stránkou ať se trápí jiní, ti, kdo sedí v pohodlných kožených židlích s diplomy z prestižních univerzit na stěnách. Muži, kteří stáli na palubě plavidla pro zvláštní operace Mark V, měli odvést svou práci, která z jejich pohledu měla být udělána už před několika měsíci.

Nízké plavidlo pro zvláštní operace Mark V bylo určeno pro tajné přiblížení mimo dosah radarů. Bylo zkonstruováno výlučně pro jednotky SEAL námořnictva Spojených států, a když měly tyto oddíly vyrazit někam po moři, vždy sahaly po tomto člunu. Na délku měřil necelých pětadvacet metrů, ale ponor měl jen metr a půl při plné zátěži a v klidu. Namísto standardního šroubu ho poháněly dvě vodní trysky. Díky tomu všemu se člun mohl se značnou přesností dostat co nejblíž k místu vylodění.

Pětice mužů v černých helmách a brýlích pro noční vidění obsluhovala čtyři samopaly ráže.50 a granátomet ráže 40 mm. Dalších osm mužů v maskáčích a kloboucích sedělo na okrajích gumového plavidla, z nějž brzy seskočí, a nejméně podesáté si kontrolovali svoje vybavení. Obličeje měli potřené zeleným a černým maskováním, ale jejich výrazy působily klidně. Poručík Jim Devolis se podíval na své družstvo a sledoval, jak provádějí poslední kontrolu. Byl toho svědkem už nesčetněkrát, ale pokaždé mu to připadalo takové, jako když si paviáni navzájem vybírají vši. Detailně zkoumali své popruhy, jestli je každý spoj dobře zajištěn a granáty připevněné. Důkladně si kontrolovali i komunikační vybavení, když skončili, celé to zopakovali. Do brýlí pro noční vidění si každý z nich dal nové baterie, pak je i s náhradními uložili do vodovzdorných pouzder připevněných k popruhům. Zbraně jim p
řed pískem chránily kondomy natažené přes hlavně a kapičky silikonového tmelu kolem zásobníků a krytů závěru. Jediný člověk, který bude dnes s sebou mít batoh, bude zdravotník družstva, ale Devolis upřímně doufal, že jeho odbornost nebudou potřebovat. Celá skupina dnes cestovala nalehko. Žádné zásoby jídla, jen pár energetických tyčinek pro každého. Chystali se dorazit na místo a zase zmizet než vyjde slunce. Přesně tak, jak to jednotky SEAL měly v oblibě.

S blížícím se okamžikem vylodění jejich napětí rostlo. Devolis si s potěšením všiml, že ustalo i vtipkování. Nastal čas vrcholného soustředění. Stočil hlavu doprava dolů, rty našel hadičku neoprénového zásobníku na vodu a nasál do úst velký doušek. Za poslední dva dny pil on i jeho muži tolik vody, kolik se do nich vešlo. Zavodnění před operací v téhle části světa bylo nejdůležitější. I v noci se tu teplota pohybovala kolem třicítky a na obtíž byla také vysoká vlhkost vzduchu. Jediné, co jim bránilo v tom, že ještě nepropotili svoje maskáče, byl vánek způsobený pohybem lodi, jež se hnala kupředu rychlostí přes dvacet uzlů. Jakmile se ocitnou na pláži, všechno se změní. Čekal je tříkilometrový pochod hustou tropickou džunglí. Navzdory tomu, kolik za poslední dva dny vypili vody, každý člen týmu jen cestou tam a zpět nejspíš ztratí dvě až pět kilo.

Devolis ucítil na rameni dotek. Otočil se na kapitána člunu.

Ještě dvě minuty, Jime. Měli byste se připravit.“

Devolis přikývl a mrkl, bělmo jeho očí ostře kontrastovalo s tmavou maskovací barvou na jeho obličeji. „Díky, Pate.“ Oba muži cvičili tenhle úsek stokrát v Coronadu v Kalifornii, na velitelství 1. skupiny zvláštních námořních operací.

„Ne že se mi někam zatouláte,“ řekl Devolis s širokým úsměvem.

Kapitán se usmál jako někdo, kdo si je jist svými profesionálními schopnostmi. „Stačí zavolat a jsem tady se vší parádou.“

„To rád slyším.“ Devolis přikývl, pak se otočil na své muže. Ukazováčkem zvednutým k nebi udělal ve vzduchu kruh a muži se okamžitě postavili. O chvíli později člun zpomalil na necelých pět uzlů.

Mark V, kromě skvělé rychlosti, měl i skosenou záď, díky níž mohl při plavbě spouštět či vytahovat malá plavidla. Bez jediného slova muži uchopili boky černého člunu CRRC s motorem o výkonu čtyřiceti koní a přesouvali se k zadní rampě. Zastavili se na jejím konci těsně nad zpěněnou vodou za člunem, spodní část motoru už visela ve vodě. Jeden z členů posádky Mark V držel provaz gumového člunu a sledoval, jak mu každý z mužů ukázal vztyčený palec. Všech osm mužů už bylo pevně usazeno na svých místech v člunu. Jeden po druhém opakovali znamení.

Ve sluchátkách zaslechli, že jejich akce má zelenou a člen posádky hodil provaz do člunu. Druhý se k němu připojil a společně odstrčili černý gumový člun z rampy do relativně teplé vody. Člun okamžitě zpomalil a muži v něm se drželi co nejvíc k zádi, aby se příď nepotopila. Člun se za Mark V trošku kýval, ale oni se ani nepohnuli. Leželi bez hnutí, poslouchali nejasný hluk lodi, jež se rychle vzdalovala. Nikdo z nich si nepřál, aby se člun vracel, dokud ho nebudou potřebovat. Těšili se, že splní úkol své mise. Nemohli však tušit, že tisíce mil odsud už byli osudově zrazeni člověkem z jejich vlasti.

JEDNA

Anna Riellyová se převalovala v polospánku, hřejivé slunce ji zalévalo svými paprsky. Opálená pleť se jí leskla směsí potu a opalovacího krému. Od oceánu vál lehký odpolední vánek. Byl to dokonalý týden. Nic než jídlo, slunce, sex a spánek. Ideální líbánky. Malé letovisko na odlehlém karibském ostrově, soukromá chata, bazén a pláž. Absolutní soukromí, žádná televize, telefony, pagery, jen oni dva.

Pootevřela oči a podívala se na snubní prsten. Musela se usmát. Připadala si zase jako školačka. Byl to nádherný diamant zasazený v elegantním platinovém rámu. Ani moc velký, ani moc malý, prostě tak akorát. Nejdůležitější ovšem bylo, že jí ho dal ten pravý muž. Muž jejích snů.

Oficiálně už byla paní Anna Rappová. Trochu ho překvapilo, že jeho příjmení přijala bez známky protestu. Byla přece jen feministka s jednoznačně liberálními sklony, ale zároveň uměla být i staromódně romantická. Nedokázala si vzpomenout, že by nějakého jiného muže uznávala víc. Bylo pro ni ctí sdílet jeho jméno a chtěla, aby celý svět věděl, že nyní jsou jedna rodina. Kromě toho byla pragmatická. Nelákalo ji, aby jednou její vnoučata pobíhala po světě se čtyřmi příjmeními. V práci si ale zachová své rodné příjmení. Jako zpravodajka NBC z Bílého domu si už udělala jméno a vybudovala solidní postavení. Šlo o přijatelný kompromis a Mitchovi to nevadilo.

Svatba kupodivu proběhla bez jediného zádrhelu. Riellyová si nevybavovala žádnou kamarádku, která by se při přípravě svatby aspoň jednou pořádně nepohádala se snoubencem, matkou nebo tchyní. Anna odjakživa inklinovala k romantické představě, že se jednoho dne zamiluje a bude mít velkou svatbu v kostele svaté Anny v Chicagu. Tam se brali její rodiče, ona tam byla pokřtěna i biřmována, tam ona i její bratři chodili do školy. Ale v měsících po jejich zasnoubení pochopila, že Mitche tahle představa ani trošku netěší. Ne že by ji přímo odmítl. Řekl, že jestli chce velkou svatbu v Chicagu, tak ji bude mít, ale cítila jeho neochotu. Nemusel to ani říkat nahlas.

Mitch Rapp nebyl rád středem pozornosti. Byl zvyklý na práci v pozadí. Její manžel totiž od svých dvaadvaceti let pracoval jako tajný příslušník CIA. A krutou skutečností bylo, že v některých kruzích měl pověst zabijáka.

V měsících před svatbou, během schvalování Mitchovy šéfky do čela CIA, jeden člen sněmovního výboru pro kontrolu zpravodajských služeb prozradil Mitchův příběh tisku ve snaze zpochybnit nominaci Irene Kennedyové jako budoucí ředitelky Ústřední zpravodajské služby. Prezident vystoupil na obranu Rappa i Kennedyové a v médiích se objevila jiná verze pravdy. Prezident vyprávěl příběh o tom, jak Rapp vedl přepadový oddíl do nitra Iráku, kde zabránili tomu, aby se Saddám Husajn stal dalším členem jaderného klubu. Prezident označil Rappa za nejdůležitější osobu v americkém boji proti terorismu a politici si s ním přes noc začali podávat ruce.

Rapp se ocitl ve světle reflektorů, a to ho netěšilo. Celá léta přežil díky své schopnosti přesouvat se z jednoho města do druhého, z jedné země do druhé zcela bez povšimnutí, a teď ho poznávali prakticky všude, kde se ocitl. Číhali na něj fotografové a reportéři. Rapp se s nimi zpočátku snažil dohodnout. Někteří ho vyslechli, většina nikoli. A protože Rapp nepatřil k těm, kteří nechávají problémy uležet, bylo i pár rozbitých nosů. Ostatní to pochopili a ustoupili.

Rappa ale víc trápila jiná věc. Byl z něj označený člověk. Znal ho prakticky každý terorista od Jakarty po Londýn. Na jeho hlavu byly vypsány odměny, desítky fanatických muslimských duchovních v Arábii, Asii i Tichomoří kvůli němu vyhlašovaly fatwu, islámské náboženské odsouzení.

Rapp měl neustálé obavy o Anninu bezpečnost a dokonce se jí zeptal, jestli opravdu chce strávit zbytek života tím, že se bude muset ohlížet přes rameno. Bez zaváhání odpověděla, že ano a aby ji už neurážel takovými otázkami. Stoicky její žádost plnil, ale trápit ho to nepřestalo. Taky učinil několik zásadních opatření, objednal jí BMW s neprůstřelnými okny, s karoserií potaženou kevlarem a s neprůstřelnými pneumatikami. Pokračovali ve stavbě domu na dvaceti akrech za Washingtonem na venkově Virginie. Anna se nejednou ptala, odkud na tohle všechno bere peníze, ale Rapp její otázky vždycky odrazil nějakým žertem nebo změnou tématu. Věděla, že je mužem mnoha prostředků, a nakonec se rozhodla, že jsou jisté věci, které bude lepší nevědět.

Když začali plánovat svatbu, Rapp přišel s dlouhatánským seznamem bezpečnostních opatření, která bude nutné provést. S plynoucími týdny si Anna začala uvědomovat, že Mitch by si svatební den nedokázal pořádně vychutnat, kdyby uskutečnili velkou svatbu. Rozhodla se tedy pro malý obřad v soukromí, jen s rodinami a několika blízkými přáteli. Tu zprávu přijal Mitch velmi radostně.

Obřad se konal na místě, kde se poprvé setkali. V Bílém domě. Byla tam celá Annina rodina, maminka, tatínek, bratři a švagrové, sedm neteří a synovců. Z Mitchovy rodiny přijel jeho jediný dosud žijící příbuzný, bratr Steven, který mu šel za svědka, Anna si zvolila za svědkyni dlouholetou kamarádku Liz 0’Rourkeovou. Přišla i Irene Kennedyová a pár Rappových přátel ze CIA, stejně jako vybraná skupina Anniných přátel z novinářského prostředí. Oddal je otec Malone od svaté Anny, prezident a první dáma se ukázali jako dokonalí hostitelé. Prezident Hayes navíc svým výjimečným vlivem zajistil, že o svatbě se neobjevila ani zmínka v novinách či televizi. Všichni se shodli na tom, že bude nejlepší udržet totožnost paní Rappově pokud možno v tajnosti.

Hosté se ubytovali v hotelu Hay Adams, jen kousek cesty pěšky od Bílého domu. Slavili dlouho do noci, nevěstu s ženichem poté vzala Tajná služba na Reaganovo národní letiště, kde nasedli na soukromé letadlo a odlétli na svůj ostrov. Laskavostí CIA cestovali s doklady vystavenými na jména Troye a Betsy Harrisových.

Anna se posadila a pohlédla přes okraj nádvoří k pláži. Její manžel se vracel z vody. Od narození měl tmavší pleť, ale po týdnu na slunci vypadal jako jeden z místních obyvatel. Byl dokonalým vzorem muže a nemyslela si to jen proto, že si ho vzala. Ve dvaceti patřil ke světové špičce v triatlonu a účastnil se závodů po celém světě. Dvakrát zvítězil na slavném závodě Iron Man na Havaji. Teď mu bylo k pětatřiceti a stále se udržoval ve skvělé formě.

Riellyová si musela chvilku zvykat i na další jeho tělesné známky. Měl tři viditelné jizvy po kulkách: jednu na noze a dvě na břiše. Čtvrtou mu zakrývala silná jizva na rameně, v místech, kde ho doktoři otevřeli, aby se ke kulce dostali a obnovili mu ramenní kloub. Na pravém boku měl navíc jizvu od nože. Pak ještě jednu, poslední, a na ni byl náležitě pyšný. Neustále mu připomínala muže, kterého se rozhodl zabít, když se vydal na šílenou cestu do světa boje proti terorismu. Vedla mu po levé tváři od ucha k čelisti. Plastičtí chirurgové tu jizvu zúžili na tenkou čárku, ale pro Rappa bylo důležitější, že muž, který ho takhle označil, byl už po smrti.

Rapp vystoupil na nádvoří, ze šortek mu kapala voda, a usmál se na svou ženu. Jak se máš, miláčku?“

„Dobře.“ Natáhla k němu ruku. „Právě jsem podřimovala.“

Rapp se sklonil, políbil ji a pak bez dalšího slova skočil do bazénu. Vynořil se a opřel si bradu o ruce na okraji. „Těšíš se na zítřek a na návrat domů?“

Zavrtěla hlavou a našpulila rty.

Rapp se usmál. Bylo mu s ní opravdu dobře. Byla chytrá, zábavná a neskutečně krásná. Občas se chovala trošku svéhlavě, ale věděl, že každá žena, která by s ním měla žít, se musí umět prosadit, jinak by byla jen otázka času, kdy všechno zničí.

„No, tak to tady budeme muset ještě zůstat,“ řekl.

Znovu zavrtěla hlavou a našpulila rty.

Se smíchem se vydal přes nádvoří pro vychlazené pivo a zasmál se. Řekl jí, že blafuje. Musela se vrátit do práce, jinak by se stanice zbláznila. Kdyby na ni Rapp naléhal, odešla by. Vystavení na veřejnosti pro ni představovalo stále větší nebezpečí. Ale na to musí Anna přijít sama. Nechtěl se za deset let probudit a slyšet od ní jen výčitky, že ji donutil zahodit kariéru. Uklidňovalo ho jen to, že díky práci v Bílém domě se pohybovala v těsné blízkosti více než desítky dobře ozbrojených a výborně vycvičených agentů a důstojníků Tajné služby.

„Nedáš si pivo?“

„Ráda.“

Rapp jednu vychlazenou láhev otevřel, podal ji Anně, druhou pak otevřel pro sebe. Natáhl ruku s lahví a počkal, až jeho žena udělá totéž. Přiťukli si a Rapp řekl: „Na nás.“

„Na nás,“ odpověděla Anna s radostným úsměvem.

Oba se napili a Rapp dodal: „A na spoustu krásných zdravých dětí.“

Anna se zasmála a zvedla dva prsty.

Rapp zavrtěl hlavou. „Aspoň pět.“

Zasmála se ještě hlasitěji. „Ty ses zbláznil.“

„Nikdy jsem netvrdil opak.“

Seděli tam na slunci, skoro hodinu si povídali o budoucnosti, škádlili se navzájem tím, kolik dětí budou mít, jak je budou vychovávat, jaká jména se jim líbí a co udělají, jestli některé z dětí bude stejně paličaté jako oni dva. Rapp smlčel svůj názor, když líčila, co udělá se svou prací, až budou mít dítě. Patřilo to k novinkám, které se o vztazích dozvěděl. Pochopil, že Anna o tom potřebuje mluvit a nečeká na jeho názor.

Anna zatím dodržovala slib, že se nedotkne podrobností chodu věcí v Langley. Rapp věděl, že jestli mají spolu vydržet delší dobu, bude se s ní muset podělit o pár detailů ze své práce, navzdory nařízením CIA. Anna byla příliš zvědavá, než aby se po zbytek života ani jednou nezmínila o tom, čím se Mitch zabývá většinu týdne. Všeobecná témata terorismu a národní bezpečnosti byla přijatelná, ale cokoli týkající se zvláštních metod sběru informací nebo tajných činností bylo mimo debatu. Rapp strávil v ústraní tolik let, že mu najednou připadalo příjemné mít někoho, s kým se může podělit o názory a kdo ví, o čem mluví.

Otevřeli si ještě dvě piva a Anna za ním vlezla do bazénu. Z jeho okraje se dívali na oceán, lokty a brady opřené o okraj, nohy se jim lehce vznášely ve vodě. Smáli se při vzpomínce na svatbu a následný týden osamocení a vyhýbali se zmínkám o tom, že se to už chýlí ke konci. Rapp měl pocit, že Anna začíná být lehce opilá. Vážila jen pětapadesát kilo a kombinace piva, hřejivého slunce a líného vánku dávala tušit, že je s velkou pravděpodobností čeká menší siesta.

Po chvíli ho políbila na rty a odplavala na druhý konec. Vylezla z vody, zastavila se na posledním schodu a stáhla si vlasy do volného ohonu. Dlaněmi ho stočila, voda ji stékala po zádech na drobný zadek v bílých bikinách. Se svůdným pohledem přes rameno si rozepnula podprsenku. Jdu si lehnout. Půjdeš taky?“ Stále otočená zády k němu si stáhla podprsenku a pověsila ji na hák vpravo od sebe.

Rapp nepotřeboval dál povzbuzovat, takže odložil pivo a vyhoupl se přes okraj. Šel za svou ženou do ložnice, cestou shodil plavky. Nespustil z jejího těla oči a na chvíli zalitoval, že na tomhle ostrůvku nemůžou zůstat věčně.

Až se vrátí do Washingtonu, už to nebude takové. Budou na ně čekat konflikty a povinnosti. Díval se, jak si Anna svléká i kalhotky svých bikin, a problémy čekající ve Washingtonu byly ty tam. Počkají. Aspoň jeden den. Právě teď měl na práci něco mnohem důležitějšího.

DVA

Černý člun ležel bez hnutí na hladině a Devolis prověřil jejich pozici příručním přístrojem GPS. Byli na určeném místě, dvě míle od pobřeží ostrova Dinagat na Filipínách. Muži si z nepromokavých vaků vytáhli brýle pro noční vidění a pevně si je nasadili na hlavu. Měsíc a hvězdy halily husté mraky. Bez brýlí by byli jako slepí. Na Devolisův pokyn vyrazil člun vpřed, upravený přídavný motor Mercury jen tlumeně hučel.

Ti, kdo byli ve Washingtonu u moci, se konečně rozhodli k činu. Abú Sajáfa, radikální muslimská skupina operující na Filipínách, unesla americkou rodinu, Andersonovy z Portlandu v Oregonu. Rodina, Mike, Judy a jejich tři děti – devítiletá Ava, sedmiletý Charlie a šestiletá Lola –, byla unesena z přímořského letoviska na ostrově Samar před pěti měsíci.

Devolis a jeho muži ten příběh bedlivě sledovali, věděli, že jestli se politici někdy rozhoupou, bude nejspíš na jejich družstvu, aby vyrazili na místo a Andersonovy zachránili. Devolis mnoho nocí o té rodině přemýšlel, zejména o dětech. Osmadvacetiletý důstojník za svou šestiletou službu u jednotek SEAL netoužil po ničem tak silně, jako po záchraně těch dětí. Prohlížel si tak často jejich snímky, až měly okraje ohmatané a hnědé, četl si stále dokola jejich spisy, až ho některé z těch nevinných tvářiček navštěvovaly i ve spánku. Tuhle misi začal brát jako osobní věc. Chtěl se stát jejich zachráncem. Z Devolisovy strany nešlo o předstíranou odvahu či chvástání, ale upřímně a zuřivě střežené přesvědčení, že někdo už musí těm fanatikům ukázat, co se stane, když se zapletou se Spojenými státy americkými.

Devolis nebyl ani trošku sadista, ale vůči těm, kdo drželi Andersonovy, pociťoval nebývalou dávku nenávisti. Nedokázal pochopit, jaký člověk může unést nevinné děti, ale ať šlo o kohokoli, Devolis měl jistotu, že se mu bude dobře usínat, i když jich pozabíjí spousty. Dnes v noci Abú Sajáfa pocítí plnou sílu amerického námořnictva. Ta teroristická skupina bude hořce litovat, že se vůbec někdy dostala do křížku s jedinou světovou supervelmocí.

Patnáct mil od pobřeží ostrova Dinagat čekala válečná loď Belleau Wood. Plavidlo třídy Tarawa, schopné nést obojživelnou a leteckou údernou sílu, mohlo do ohniska problémů dodat množství palebné síly. Šlo o jednu z pěti podobných lodí v arzenálu amerického námořnictva, bylo to letectvo, armáda a námořnictvo v jednom. Byla to hybridní letadlová loď s útočnými obojživelnými čluny a přistávací palubou o délce 240 metrů. Převážela šest útočných letounů AV-8B Harrier, čtyři útočné helikoptéry AH-1W Sea Knight a devět helikoptér CH-53 Sea Stallion. Sedmdesátimetrová spojovací paluba na zádi skrývala superrychlý, čtyřicetimetrový člun LCAC na vzdušných polštářích, schopný dovézt na pláž těžké vybavení jako tanky a dělostřelectvo rychlostí přes čtyřicet uzlů.

Na lodi sloužilo 85 důstojníků, posádka o 890 mužích a ženách a prapor více než 2000 příslušníků námořní pěchoty. Belleau Wood představovala opravdový taktický celek. Místo čekání na to, až se nejrůznější jednotky letectva a pozemní armády spojí a vytvoří integrovanou bojovou sílu, tato loď zajišťovala kompletní sevřenou bojovou jednotku a dovážela ji na příslušné místo včetně letecké podpory, síly a logistického zázemí. Šlo o vyvrcholení všeho, co se námořní pěchota a námořnictvo naučily, když si razily cestu Tichým oceánem za druhé světové války.

Devolisovo družstvo bylo předsunutým prvkem operace. Jejich úkolem bylo vylodit se a prozkoumat tábor. Jakmile ověří to, co jim sdělili zpravodajci, mají zřídit blokovací postavení mezi hlavní nepřátelskou silou a rukojmími a přivolat posily. Z toho důvodu nechali pušky MP-5 s tlumiči na palubě Belleau Wood, zvolili raději větší utajení než palebnou sílu. Šest z osmi mužů neslo karabiny M4, zmenšenou verzi slavné M16. Díky kratší hlavni a skládací pažbě byla zbraň mnohem vhodnější pro pochod v hustém porostu. Střelec družstva měl samopal M249 SAW a ostřelovač upravenou pušku Special Purpose s tlumičem. Až začne střelba, bude hodně hlučno, ale pro dnešní misi to bude lepší. Hluk, jaký Devolis se svými lidmi způsobí, protivníka překvapí a dezorientuje, zatímco z nebe se snesou helikoptéry a přinesou s sebou útočné jednotky.

Další tři družstva jednotek SEAL, dohromady čtyřiadvacet mužů, se pak po lanech spustí z nebe, zajistí rukojmí a vyčistí tábor. Andersonovy pak odvedou kilometr od tábora na malou mýtinu, odkud je odveze helikoptéra. Mýtinu bude hlídat četa příslušníků průzkumných jednotek námořní pěchoty, a kdyby se situace vymkla kontrole a narazili na větší odpor, než plánovali, letouny Harrier a helikoptéry Super Cobra byly připraveny pro rychlé rozmístění.

Družstvo zůstane na místě, dokud nebude záchranný prvek v bezpečí mimo ostrov, pak se propracuje zpátky na pláž a vytratí se stejnou cestou, jakou sem dorazilo. Poměrně jasný plán, až na jednu výjimku: budou operovat na území jednoho z jejich spojenců a Filipínci nebudou do operace zapojeni. Dokonce jim nikdo ani neřekne, že akce probíhá. Členům jednotek SEAL nikdo nevysvětlil proč, ale měli své tušení. Filipínská armáda už dlouhé měsíce slibovala, že Andersonovy osvobodí, ale zatím neudělala nic. Mezi příslušníky jednotek se proslýchalo, že dávní tichomořští spojenci už nejsou důvěryhodní, takže Spojené státy musí vzít věci do vlastních rukou.

Devolis hned z počátku své kariéry zjistil, že se musí zdaleka vyhýbat diplomatickým a politickým otázkám. Vždycky jen zamlžovaly celou misi, což bylo pro člena SEAL hodně zlé. Pro důstojníka zvláštních jednotek bylo jasné zadání mise nejdůležitější. Navíc to bylo nad jeho platové zařazení. Tohle byl úkol těch arogantních a namyšlených hord s tituly a hodnostmi.

I když věděl své, nemohl si pomoct a přemýšlel, jak něco z téhle oblasti může ovlivnit jejich akci. Proslýchalo se, že ve Washingtonu proběhlo několik hodně vzrušených debat, než jejich záchranná operace dostala zelenou. Z levého obočí mu sjela kapka potu a dopadla mu na tvář. Přitiskl si k čelu rukáv maskáčů a otřel si obličej. Potichoučku zanadával na horko, bylo mu totiž jasné, že jestli je takhle na hladině, v lese bude jako v peci.

Když se blížili k místu vylodění, člun zpomaloval a uklidňoval se na nehybné hladině. Mezi pobřežní čárou a lesem bylo jen asi patnáct metrů písku. Všechny oči z člunu se upíraly na pláž a hustý porost, hledaly nějakou známku, že nejsou sami. I navzdory brýlím pro noční vidění toho mimo prázdnou pláž moc neviděli. Džungle byla příliš hustá. Vniknutí patřila vždycky k napínavým částem operace, ale pro dnešek mu zpravodajci řekli, že by bylo hodně nepravděpodobné, kdyby při přistání narazili na jakýkoli odpor.

Na pobřeží, kousek od vody, ležel velký zkroucený kus naplaveného dřeva. Na Devolisův pokyn zamini člun tímhle směrem. Pokud se od ranních záběrů z družice někam nepřesunul, tohle bylo jejich místo. Kousek napravo od dřeva, asi sto metrů od pláže, byl mělký potok, jímž se pokusí projít do vnitrozemí k táboru.

Člun se blížil na písečnou pláž vpravo od kmene. Muži postupovali přesně a rychle. V téhle chvíli byli nejzranitelnější, ocitli se na otevřeném prostoru pláže. Rozmístili se v předem stanovené formaci, kterou měli donekonečna nacvičenou. První muži v přední části člunu zachovávali palebné postavení, zatímco ostatní se rozběhli do stran, vzniklo tak menší předmostí zajišťující palbu v úhlu 180 stupňů.

Devolis ležel kousek před ostatními, hlavní pušky mířil na svůj sektor džungle, srdce mu bušilo o něco rychleji, ale ne nekontrolovaně. Brýle mu tmavou noc zobrazovaly jako jasně zelenou, bílou a černou krajinu. Ležel zcela klidně, přimhouřil oči ve snaze proniknout hradbou vegetace před sebou. Když se pořádně podíval, sundal pravý ukazováček ze spouště a dvakrát ukázal na džungli. Tři metry napravo od Devolise se zvedl Scooter Mason, jeho průzkumník, a rozběhl se přikrčeně k džungli, zbraň držel ve výšce ramen a připravenou k palbě. Devolis vteřinu kontroloval kraje a rozhlížel se oběma směry po pláži.

A vtom se to stalo. Dávka tří výstřelů, jež otřásly tichou nocí. Tři hlasitá třesknutí, o nichž Devolis okamžitě věděl, že nepochází z žádné zbraně jeho mužů. Když otočil hlavu, viděl, jak Scooter padá na zem a z džungle před nimi vypukla prudká palba. Odevšad šlehaly záblesky výstřelů. Mladému poručíkovi zasvištěla kolem hlavy kulka a písek před ním začal poskakovat, jak se do země zarývaly náboje. Jeho družstvo začalo na oplátku pálit vším, co mělo. Každý zasypával střelami svůj sektor a zaměřoval se na jasné záblesky nepřátelských zbraní.

Devolis vyprázdnil první zásobník na třicet nábojnic a odhodil ho. Když hledal nový, zakřičel do mikrofonu u brady: „Viktore Pět, tady Romeo! Žádám okamžitou evakuaci!“ Devolis zarazil čerstvý zásobník na místo a umístil náboj do komory. Ve směru jedna hodina od sebe zahlédl záblesk a poslal tam dávku o třech nábojích.

„Opakujte, Romeo,“ ozvala se odpověď.

Devolis pálil dál a křičel: Jsme pod těžkou palbou! Aspoň jeden muž zasažen, potřebujeme okamžitou evakuaci! Přijeďte až na pláž!“

Ve sluchátku zaslechl rozhodný hlas: „Už jedeme.“

Devolis věděl, že zbytek jeho týmu žádost o evakuaci slyšel ve svých sluchátkách. Tuto eventualitu probrali během porady před akcí. Mark V měl, poté co je vysadil, zaujmout pro případ potřeby postavení dva kilometry od pláže. Šlo o standardní opatření, ale nikdo nepředpokládal, že ho dneska večer využijí. Když Devolis opětoval palbu, hlasitě nadával na lidi ve Washingtonu. Vpochodovali rovnou do pasti a on si nedokázal nijak vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít.

„Hoši, ohlaste se mi, podle čísel.“ Devolis pokračoval v palbě, zatímco se jeho muži jeden po druhém ohlašovali. Ozvalo se mu jen pět mužů. Devolis věděl, že Scooter padl, takže zbýval ještě jeden. „Irve, ozvi se mi.“ Devolis opakoval svou výzvu, ale nezaznamenal žádný pohyb. „Poslouchejte mě!“ Jeho křik přerušilo několik hlasitých výbuchů, jak jeden z jeho mužů vypálil na džungli ze svého granátometu M203. „Goochi, pošli jim tam trošku kouře. Člun tady bude každou chvíli. Až na džungli začnou padat veliký padesátky, pohneme se. Já vezmu Irva. Goochi, dostaneš se ke Scooterovi?“

„Dostanu.“

Devolis si strhl brýle pro noční vidění, natáhl se pro kouřový granát M-l8 a vytrhl pojistku. Překulil se na bok a odhodil granát proti větru od jejich pozice. Granát se kutálel po písku a začal se syčením vypouštět bílý kryt. Mlha se pomalu šířila po pláží a Devolis věděl, že člun musí být poblíž, takže plížením vyrazil k Irvovi. Musel ho vzít s sebou. Nikoho nemohli nechat na místě. Když byl od svého přítele jen pár desítek centimetrů, našla si ho kulka. Zarazila se mu do pravé nohy. Sevřenými zuby vydal Devolis tlumený výkřik a dlouhou řadu nadávek. Cítil tak úpornou bolest, že na chvilku přemýšlel, jestli mu to neutrhlo celou nohu. Podíval se přes rameno, aby se ujistil, jestli ji má.

K Irvovi se dostal ve chvíli, kdy bitva znovu nabrala na intenzitě. Když ho otočil, viděl jen obličej bez života vzhlížející nepřítomně na noční nebe. Čelist otevřenou a volnou. Kulka ho zasáhla do čela a tvář mu pokrývala směs písku a krve. Devolise na chvíli ochromila lítost, jak mu došla definitivnost toho okamžiku, pak se do písku těsně před ním zaryla řada kulek. Nějaký vnitřní hlas ho vybízel, aby zamířil k vodě. Teď nebyl čas na oplakávání mrtvého přítele. Devolis chytil Irva za popruhy a začal ho vléct k bezpečí moře. Jak zápasil s tím bezvládným tělem a spoléhal se na jedinou zdravou nohu, zavolal na členy svého týmu, aby se mu ohlásili.

Mezitím dorazil k teplé slané vodě a podíval se na gumový člun. Zuřila příliš divoká střelba, než aby se na něj pokoušel dostat. Pokračoval dál od pobřeží, táhl s sebou svého přítele, zatím se mu slaná voda dostala do rány v noze. Nařídil dalším členům opustit člun a plavat na místo vyzvednutí. Sám se zastavil zhruba v hloubce jednoho a půl metru a počkal, až ho minou všichni členové týmu. Mark V zasypával pláž ze samopalů ráže.50, až z nepřátelské palby zbylo jen pár sporadických výstřelů. Devolis plaval ze všech sil, svíral svého mrtvého přítele a vzdaloval se čím dál víc od pobřeží. Když se přiblížil k bezpečí lodi, zaplašil ochromující bolest a snažil se pochopit, jak jen mohli vpochodovat do léčky.

TŘI

Muž seděl na zádi silného člunu, husté černé vlasy mu povlávaly ve větru jako lví hříva, zatímco člun se vzdaloval od přístavu v Monte Carlu. Slunce stoupalo na jasně modré středomořské nebe, vše nasvědčovalo tomu, že se dá čekat další dokonalý den na pískovišti nejbohatších. Snědá pleť cestujícího ladila s volnou bílou košilí a černými slunečními brýlemi Ray Ban. Byl jako vystřižený z cestovního katalogu, paže měl natažené na opěradle bílé kožené sedačky, slunce svítilo na jeho ostře řezané rysy; taková reklama, chcete-li, na to, jak lze taky uniknout od každodenních strastí. Cestujícímu na zádi člunu však ta krátká plavba na moře nepřinášela žádnou úlevu. Neutíkal od každodenních strastí, naopak mířil přímo do jejich epicentra. Chystal se navštívit muže, jehož hluboce nenáviděl. A aby to bylo ještě horší, k návštěvě nedošlo z jeho vůle. Byl tu na povel.

Tomu pohlednému muži se říkalo David. Neměl příjmení, prostě David. Nebylo to jeho skutečné jméno, přijal ho před mnoha lety, když studoval na univerzitě v Americe. To jméno dobře zapadalo do jeho profese, která vyžadovala rovnováhu mezi anonymitou a honosnosti. David uměl přežít. Vyrostl v prostředí plném násilí a nenávisti a od samého mládí se stal přeborníkem v obojím. Ovládal své emoce místo toho, aby se jimi nechal vést, díky tomu se mu podařilo proniknout minovým polem mládí a nabral skvělý kurz. A teď, v relativně nízkém věku čtyřiatřiceti let, se chystal změnit svět. Kdyby mu člověk, za nímž sem přijel, dal pokoj, mohl provést poslední úpravy svého plánu.

David se podíval přes skleněný štít člunu na obrovskou jachtu kotvící daleko od přístavu a vzdychl. V jeho představách byla jachta od svého majitele prakticky nerozeznatelná. Obojí bylo obrovské, obojí chtělo, aby si jich všiml každý, kdo se dostal do jejich blízkosti, a obojí potřebovalo neúnavnou péči mnoha lidí, kteří je udržovali na hladině. Bývaly doby, kdy si David říkal, jestli, kdyby mohl vrátit čas, by si za patrona zvolil někoho jiného. Hodně cestoval a v jeho profesi, pokud se tomu tak dalo říkat, se psaní poznámek víc než nedoporučovalo, takže neustále zkoumal svá předchozí rozhodnutí včetně jejich vlivu na další krok. Každá cesta letadlem či vlakem byla nekonečným rozebíráním co by kdyby a co komu.

V jistém smyslu to ale bylo marné. Už ve svém oboru působil příliš dlouho, než aby si chtěl osedlat jiné koně. Princ Omar byl jeho partner a David musel chtě nechtě přiznat, že svůj díl dohody splnil, aspoň po finanční stránce. Jak se ta okázalá jachta s každou vteřinou zvětšovala, David znovu pocítil ten nepříjemný pocit, že je proti své vůli vtahován na princovu oběžnou dráhu. Ten muž byl jako nepovolená droga. V malých dávkách byl lákavý a okouzlující, ale předávkování vám mohlo zničit tělo i duši.

Když člun přirazil k obří, téměř stometrové jachtě, slunce se ocitlo za ní a jeho teplo vystřídal chladný ranní vzduch. David se podíval, jak mu na rukou naskočila husí kůže. Doufal, že jde výlučně o vliv změny teploty, nikoli předzvěst nepříjemných věcí. Princ chtěl po Davidovi, aby za ním přijel na oběd a skleničku ve dvě odpoledne, ale David neměl chuť promarnit v Monaku celý den. Měl toho na práci až příliš mnoho. Princ tím nebude potěšen, ale v téhle chvíli může maximálně dupat nožičkama na protest.

Než člun zastavil, strčil David řidiči do kapsičky košile stoeurovou bankovku a vyskočil na zadní palubu. Když dopadl, okamžitě si všiml pěti bílých odpadkových košů plných odpadů ze včerejšího večírku. I v tom chladném vzduchu cítil víno, pivo a bůhvíco dalšího, co vystupovalo z pytlů. Princ asi nebude zrovna ve formě.

Z míst nad ním se ozval hlas: „Jsi tu brzy.“

David poznal francouzský přízvuk princova hlavního patolízala a řekl: „Omlouvám se, Devone.“ Zvedl oči a viděl princova asistenta, Devona LeClaira, vedle něj pak princova všudypřítomného čínského bodyguarda Chunga.

Devon se na něj popuzeně zamračil. „Budeš muset počkat, je ti to jasné?“

David zamini vzhůru po žebříku a nespouštěl z Devona oči. Měl na sobě oblek, v ruce držel Palm Pilota v koženém pouzdře a vypadal spíš jako ředitel dopravní lodi než podle všeho nejlépe placený výkonný asistent na světě.

David se usmál a řekl: „Dnes ti to sluší, Devone.“ Poplácal princova asistenta po rameni a dodal: „Počítám, že ses včerejší zábavy neúčastnil.“

Devon dramaticky zvedl oči k nebi a odpověděl: „Nikdy. Někdo musí zůstat střízlivý, aby tenhle podnik nešel ke dnu.“

„To je pravda.“ David už se málem zeptal, jak večírek probíhal, pak si to ale rozmyslel. Kdyby se tu zdržel moc dlouho, princ by ho nejspíš přinutil zúčastnit se soukromé projekce toho obžerství, jež měl zcela nepochybně nahrané pro budoucnost.

„Zůstaneš s námi dlouho?“ Princův asistent už měl pero připravené nad otevřeným Palm Pilotem, připravený vrhnout se do práce.

„Ne, bohužel ne.“ David jednal s Devonem velmi vlídně a uctivě. Protože šlo o princovu pravou ruku, vyplácelo se mít ho na své straně.

„No, budeš muset dost dlouho čekat, než se Jeho Výsost probudí. Už začínalo vycházet slunce, když se odebral na lože.“

David si posunul brýle na temeno a podíval se na své rolexky. Bylo čtvrt na deset. „Devone, je mi to líto, ale já čekat nemůžu. Přikázal mi, abych sem dneska přišel, a upřímně řečeno, neměl jsem čas ani na to.“ Naklonil se k němu a ztišil hlas. „Nemůžu si dovolit prosedět tady celý den a čekat, až se vyspí ze včerejší opice.“

Štíhlý Francouz zavřel Palm Pilota a podíval se na Davida zamyšleně přes své oválné brýle ve stříbrných obroučkách. „Nebude mít radost.“

„To já vím, ale klidně to můžeš svést na mě.“ David pochopil, že Devon vyčkává. Jestli chceš, půjdu ho vzbudit sám, ale je vyloučeno, abych tady na něj čekal celý den.“ Postřehl, jak si ho Devon rychle měřil od hlavy k patě, pak se ohlédl na Chunga, který zavrtěl hlavou. Nepřicházelo v úvahu, že by muž, jehož úkolem bylo udržet prince naživu, pustil do princovy komnaty tohoto hosta bez ohlášení, neboť David byl muž velmi schopný v mnoha ohledech.

Když se otočil k odchodu, výkonný asistent řekl: „Uvidím, co se dá dělat. Nechceš mezitím něco zakousnout?“

„Rád.“

Devon ukázal nahoru a řekl: „Nechám ti připravit snídani na zadní palubě.“ Krátce přikývl, otočil se a zmizel do útrob lodi, nechal Davida s Chungem o samotě uprostřed nepříjemné chvíle ticha; zabiják s bodyguardem.

ČTYŘI

Malá stolní lampa byla jediným zdrojem světla ve velké rohové kanceláři. Bylo po desáté večer a jen několik z tisíců úředníků, kteří tu pracovali, ještě neodešlo domů. Bezpečnostní pracovníci v černém procházeli chodbami a venkovním parkem, jako to dělali po čtyřiadvacet hodin každý den v roce. V oboru střežení tajemství neexistovalo volno.

Pro ženu, jejímž úkolem bylo ta tajemství chránit a krást je svým protivníkům, se jednalo o nekonečný kruh podezření. Když pohlédla na ztemnělou krajinu obklopující obří kancelářský komplex, zmocnila se jí nesetřesitelná zlá předtucha. Krajinou se plížil soumrak, jenž uzavíral další den, a s ním další obavy. Seděla ve své kanceláři v horním patře jedné z nejznámějších organizací světa a přemýšlela o mnoha potenciálních hrozbách.

Nebyly smyšlené, přehnané ani nicotné. Doktorka Irene Kennedyová znala víc než kdokoli jiný vražednou přirozenost svého protivníka. Viděla ji na vlastní oči. Sledovala, jak se za posledních třicet let vzdouvá vlna fanatismu, dívala se, jak se valí k americkým břehům jako děsivá rostoucí bouře. Se svými varováními před narůstající hrozbou si připadala jako Churchill, její zlověstné předtuchy však nechtěl nikdo slyšet.

Lidi, jimž se zodpovídala, zajímala mnohem víc témata, která dominují politickému životu demokracie v době míru. Nikdo nechtěl řešit nebo jen vyslechnout zvěsti o blížící se apokalypse. Všechny mnohem víc zajímala zákulisní témata a možnosti, jak oslabit protivníky pomocí skutečných či vymyšlených skandálů. Někteří ji dokonce označili za panikáře, ale ona navzdory všemu vytrvala.

Bylo ironií, která ji ale moc netěšila, že většina ze senátorů a kongresmanů, jenž ji označili za panikáře, nyní volala po jejím odvolání. Někteří dokonce navrhovali, že by se CIA měla pustit k vodě, že je jako starý tažný kůň, který si své odsloužil, ale už nestačí na svou práci.

Bouře, již předvídala, k nim nicméně dorazila a profesionální politici, kteří ignorovali její varování a shazovali její kroky při každé příležitosti, odmítali přijmout sebemenší díl viny. Příslušníci téhle jedinečné lidské rasy byli totálně neschopni přijmout zodpovědnost za jakékoli minulé chyby, pokud je předtím nezabalili do řádně načasované lítosti, jíž si ještě získali soucit.

Naštěstí pro Kennedyovou existovalo pár ctihodných senátorů a kongresmanů, kteří s ní sdíleli její odhodlání a obavy. Tihle muži a ženy s ní byli při každém kroku v její snaze změnit politiku a operační postupy s cílem připravit se na blížící se hrozbu. Oni a prezident vystoupili na její obranu a zhatili plán na její odstranění z křesla ředitelky CIA.

Teď bylo třeba dohnat ztrátu. Ve světle stolní lampy se doktorka Kennedyová dívala na dokumenty před sebou a děsilo ji, co četla. Zlobu neměla v povaze; už dávno se naučila neslučovat intelekt a emoce. Cítila jen bolest. Muži přišli o život. Dobří muži s rodinami, dětmi, matkami a otci a zemřeli jen proto, že lidé, kteří by měli mít rozum, nechápali význam operační bezpečnosti. A co bylo horší, nedokázali udržet prostinké tajemství pouhých čtyřiadvacet hodin.

I po 11. září jim chybělo odhodlání chránit svou zem. Vůbec nechápali, jak vážný úkol před nimi leží. Inteligentní, vzdělaní lidé stavěli politiku svých úřadů nad operační bezpečnost a kvůli tomu přišli o život dva muži, celá operace týkající se stovek vojáků, námořníků, letců, pilotů a příslušníků námořní pěchoty byla odvolána a rodina nevinných Američanů zůstávala uvězněna v pekle, v němž by se neměl ocitnout žádný dospělý, natožpak dítě.

Celá ta epizoda představovala kolosální bezpečnostní nezdar a Kennedyová dospěla k závěru, že už toho bylo dost. Odmítala ztratit svůj klid a volat po tom, aby padaly hlavy. K takové pracovní morálce nebyla vedena. Jejím učitelem byl jeden z nejlepších. Thomas Stansfield, nyní již zesnulý ředitel CIA, rád říkal, že dokonalý špion by měl být jako zavřená kniha, která se otevře jen z vlastního rozhodnutí. Neuplynul jediný den, kdy by se jeho tvrzení nepotvrdilo.

Před ní ležely dvě červené složky. V levé byly zadržené e-maily mezi vysokou úřednicí ministerstva zahraničí a zámořským velvyslancem. Dále tam byly nějaké přepisy telefonních rozhovorů a další zpravodajské informace. Složka vpravo byla mnohem silnější. Obsahovala bankovní záznamy za posledních několik let od různých účtů po celém Tichomoří, hloubkový životopis konkrétního člověka, satelitní snímky a zajištěná data. V obou složkách ležely jasné a přesvědčivé důkazy, že jistí jednotlivci, doma i za hranicemi, se provinili zkompromitováním akce na záchranu rukojmích na Filipínách.

V minulých letech by tenhle druh informace CIA potichoučku rozšířila mezi pár vybraných lidí ve Washingtonu. Jelikož žádná vláda nemá ráda skandály, tam by to skončilo. Pár lidí by dostalo přes ruku. Někteří z nich by mohli být přesunuti na méně lákavé posty nebo požádáni, aby odešli do předčasného důchodu, případně si našli práci v soukromém sektoru, ale jen zřídka byl někdo exemplárně potrestán.

Tentokrát to bude jiné. Kennedyová měla jasno v otázce, co je třeba udělat. Levou složku projedná velmi veřejně. Až to tisk zjistí, oba dotyční úředníci dostanou neškodnou dávku toho, čemu byli vystaveni příslušníci jednotek SEAL, když vystoupili na pláž na Filipínách. Budou muset čelit spoustě světel a kamer, a kde se ve Washingtonu objeví kamery, vždycky se dá čekat, že se tam objeví i pár politiků.

Když se Kennedyová dívala z okna, věděla, kteří senátoři a kongresmani si nenechají ujít příležitost blýsknout se v televizi. Pár takových se našlo v každé straně. Jejich ješitnost jim znemožňovala propást příležitost ukázat svůj obličej milionům potenciálních voličů. Pár dalších zase vědělo, že s dobou na televizní obrazovce se zvyšují příspěvky na volební kampaň, a čím vyšší příspěvky, tím větší šance na zvolení. V rámci obou skupin byly tací, kteří by se pokusili svalit vinu na prezidenta, další by obviňovali bývalého prezidenta, jiní pak ministerstvo zahraničních věcí, které je baštou levičáků, jimž leží na srdci víc OSN než národní bezpečnost Ameriky. Taky se jistě najdou takoví, kdo budou požadovat spravedlnost, přičemž spravedlnost bude to poslední, co by si přáli. A nakonec se objeví ti, kteří budou požadovat spravedlnost a opravdu si ji budou přát.

Tohle všechno bude jen přidružená činnost k hlavní události. Kennedyové šlo hlavně o to, připomenout každému, kdo ve Washingtonu má bezpečnostní prověrku, že tohle není žádná legrace. Každý si nemůže rozhodovat, o jakých tajemstvích se dá a nedá debatovat. Tady nešlo jen o pravidla úřadu, tohle byly zákony. A porušení těchto zákonů přináší veřejné zostuzení, prošetřování, a pokud se na tom shodne soud i porota, tak i trest ve vězení.

S druhou složkou naloží mnohem opatrněji a zároveň důrazněji. Kennedyová znala správného muže, který jistě zvládne oba problémy. Cítila pokušení povolat ho zpět ze svatební cesty, ale rozhodla se, že to ještě dalších čtyřiadvacet hodin počká. Ve Washingtonu se změní spousta věcí a Mitch Rapp v tom sehraje ústřední roli.

Kennedyová znala Rappa líp než kohokoli jiného. Sama ho přijala, dohlížela na jeho výcvik a po většinu nejnáročnějších chvil a delikátních situací byla jeho vůdcem. Během těch let si ho oblíbila jako vlastního bratra. Jeho smysl pro oddanost a čest patřily k neopakovatelným. Až se vrátí ze svatební cesty a zjistí, co se stalo, nebude potřebovat žádné instrukce, žádné ponoukání, vysvětlování širších obrysů. Jediné, co možná bude potřeba, je zdrženlivost a Kennedyová ještě musela rozhodnout, jestli se vůbec pokusí ho uklidnit, až se tu novinu dozví. Pár lidí z Bílého domu bude chtít, aby se tahle šlamastyka vůbec v novinách neobjevila. Budou to chtít zamést pod koberec a přesunout pachatele na jinou práci. To ovšem tentokrát nelze přijmout a Kennedyová věděla, že Rapp je jedním z mála lidí ve Washingtonu, kteří můžou prezidentovi říct nejpřímějšími a nejjasnějšími slovy, že je potřeba, aby začaly padat hlavy.

PĚT

David se napil pomerančového džusu a těšil se z výhledu na Monte Carlo. Bylo to nádherné místo. Na horkém slunci a za uklidňujícího zvuku přístavu by skoro usnul, ale měl moc práce. Podíval se na hodinky. Na talíři před ním zbývalo jen pár drobků z té skvělé snídaně. Princ měl skupinu šéfkuchařů, kteří ho doprovázeli, ať jel kamkoli. Devon odešel vzbudit Největšího před třiceti minutami, a třebaže David nečekal, že princ vyskočí z postele a poběží se s ním přivítat, opravdu se mu nechtělo strávit tady celý den.

Princ ho povolal uprostřed závěrečných fází přípravy velkého plánu a David nechtěl odejít bez toho, že by z něj vymámil tučný bonus. Navzdory nelibosti, s níž to vyrušení přijal, bylo načase, aby si vážně promluvili, a to bylo lepší provést osobně. Debatovat o takových záležitostech telefonem bylo vždy riskantní. Jeden opravdu nikdy nevěděl, co Američané svými satelity a podobnými věcmi dokáží zachytit.

David měl mnoho schopností, ale v jedné konkrétní oblasti byl nadán velmi výrazně. Šlo o to, přimět bohaté lidi rozloučit se se svými penězi. David pochopil, že klíčem k úspěchu je ukázat jim návratnost počáteční investice. Dotáhl tuto vlohu k dokonalosti, když pracoval pro malou kapitálovou firmu v Silicon Valley, do níž nastoupil po studiích na Kalifornské univerzitě v Berkeley. David se specializoval na získávání peněz bohatých saúdských olejářů, a tak se seznámil i s mužem, na jehož lodi se teď nacházel.

Prince cítil přicházet ještě dříve, než ho zahlédl. Palubou se neslo slabé chvění a po hladině vody ve sklence se rozběhly vlnky. David se ohlédl přes rameno právě včas, aby viděl Největšího procházet zasouvacími skleněnými dveřmi na zakrytou část paluby. Princ si rukou se spoustou prstenů chránil oči před otravným denním světlem. Arabsky zakřičel povel a okamžitě se u něj objevil muž se zlatým podnosem a slunečními brýlemi položenými uprostřed. Princ je sebral a jakoby zázrakem se mu povedlo si je natlačit na mohutnou hlavu.

Pohlédl na Davida sedícího na slunci a začal na něj vrtět jedním ze svých tlustých prstů a nadávat mu rodnou arabštinou.

David potlačil úsměv a obšírně se omlouval za to, že prince ruší ze spánku. Pak přešel do angličtiny a řekl: „Víte, Vaše Výsosti, že bych vás nevyrušoval, kdyby to nebylo důležité.“

Princ Omar nevyšel na slunce, ale spustil své rozložité tělo na velkou pohovku zasypanou polštáři. Chung, obrovitý bodyguard, zaujal pozici na protější straně paluby, aby měl přehled nad situací a nepřekážel přitom služebnictvu, jež se kolem prince neustále točilo. Omar si upravil bílý hedvábný oblek a začal přesouvat a odhazovat polštáře, až bylo jeho obrovité tělo náležitě podepřeno.

David to všechno pobaveně sledoval. Znal fotografie z princova mládí. Omar býval pohledný a štíhlý muž. Mezinárodní playboy. Jeden z nejbohatších mužů světa, létal z jednoho kontinentu na druhý, neustále s těmi nejlepšími. Nyní mu bylo málo přes padesát a vyhlížel jako obtloustlá troska. Všechny ty těžké roky se na něm podepsaly. Po padesátých narozeninách se začal propadat do deprese, opepřené ještě vědomím, že ten mejdan nepotrvá věčně. S tou depresí se pojily velké výkyvy nálad a zjevně neukojitelná touha po dlouhé řadě neřestí.

Na prosluněnou palubu vystoupili tři sluhové v bílých tunikách a černých kalhotách a seřadili se po princově boku. Všichni nesli zlaté podnosy přetékající spoustou věcí, jež by mohl princ chtít. Nestačilo jen prince obsloužit. Tihle muži museli jeho chutě předvídat, takže když se princ rozhodl, že něco chce, hned to bylo po ruce. První služebník přišel s podnosem cigaret. Omar si jednu vzal a muž u ní přidržel zapalovač vykládaný diamanty. Když byla cigareta zapálena, muž se uklonil a odstoupil, aby ho vystřídal druhý s podnosem nápojů, z nichž si mohl princ vybrat. Byl tam oranžový, červený, růžový, dokonce i modrý nápoj, všechny dokonale ozdobené kousky ovoce nebo zeleniny. Omarovy prsty se spoustou klenotů tančily nad sklenkami, zatímco se jeho jazyk pokoušel rozhodnout, kterou sklenici chce. Zvolil růžovou, napil se a pak ji postavil zpět s kyselým výrazem ve tváři. Rychle zaostřil na červený nápoj, kte rý David považoval za Bloody Mary.

Když se dlouze napil slánkou, mávl rukou a vyhnal služebníka, pak se pronikavě zadíval na Davida. Princ Omar Palestince obdivoval. Měl kuráž, byl chytrý, elegantní a pohledný. Kdyby ho probudil někdo jiný, kromě členů rodiny, řekl by Devonovi, ať ho Chung hodí do moře. Když o tom teď přemýšlel, tak vlastně existovalo i několik členů rodiny, které by nechal hodit do moře, a to by ho ani nemuseli vyrušit ze spánku.

Omar nakonec řekl: „Davide, povídej, proč tak spěcháš.“ U prince se objevil třetí muž s tácem pečiva. Omar mu pokynul, aby položil tác na stůl před něj.

David přešel palubu a vstoupil pod plachtu. Seděl na židli proti princovi a sledoval, jak kouše nějakou cukrovinku naplněnou krémem.

„Proč ses rozhodl mi znepříjemnit den, příteli?“ zeptal se princ.

David se široce usmál. Věděl, že princ ho má rád ze stejného důvodu, proč mu nadává. Když trávíte každou chvilku dne obklopeni přitakávači, může být osvěžující, když s vámi někdo jedná přidrzle.

„Vaše Výsosti, jsem téměř připraven uskutečnit váš plán.“ David o tom plánu mluvil, jako by byl princův, třebaže ho vymyslel sám. „Ale zbývá dodělat spoustu věcí, a jak jsme o tom již hovořili, je třeba co nejvíc eliminovat chyby.“

Princ odložil svou sklenici a pln očekávání se k němu přiblížil. Jak blízko jsme?“

„Blízko.“

„Blízko,“ opakoval princ nasupeně. „Neříkej mi ‚blízko‘, když chci znát detaily.“

„Máte k ruce všechny detaily, jaké potřebujete, můj princi,“ odpověděl David klidně.

Princ zápasil ve svém moři polštářů, aby se narovnal, a pak naštvaně štěkl: „Nemusím ti snad připomínat, s kým mluvíš, ne?“

David si nenuceně sundal brýle a uložil si je do náprsní kapsy. „Nikdy nezapomenu na to, co jste pro mě a můj lid udělal, můj princi. Jste jedním z mála, kteří mají opravdový zájem, a i mezi nimi jste největším z našich hrdinů. Ale už jsme hovořili o tom, že je ve vašem vlastním zájmu, když některé věci nevíte.“

Ta zdánlivě upřímná pocta zjevně Omara na chvíli uklidnila. „Pojď si sednout sem ke mně a zašeptej mi je do ucha. Zbavím tě tvých obav. Pak se rozhodnu, co je pro mě lepší nevědět.“

David se nepohnul. „Můj princi, jakmile vám to řeknu, nemůžu to vzít zpátky. A kdyby se něco pokazilo, mohl byste utrpět i vy.“

„Myslel jsem, že se staráš právě o to, aby k tomu nedošlo.“

„Samozřejmě, a právě proto tady dnes nemůžu zůstat a využít vaší štědré pohostinnosti. Musím odletět do Ammánu na schůzku. Díky ní odlákám psy z vaší stopy pro případ, že by události nabraly jiný směr, než jsme plánovali.“

Omar si vzal z hromady další cukrovinku a pořádně si kousl. Z koutků úst mu vytékala červená náplň a pak se tichým hlasem zeptal: „Kdy to začne?“

Zatímco David přemýšlel, kolik mu toho může říct, jeden ze sluhů přistoupil k princi a podal mu nahřátý bílý ručník. Princ si očistil rty a černou bradku a pak hodil ručník na zem.

David sledoval, jak ho sluha zvedá, a pak řekl: „K akci dojde velmi brzy, můj princi.“

„Jak brzy?“ zeptal se Omar nedočkavě.

„Brzy.“

„Do měsíce?“

David zavrtěl hlavou. „Dříve.“

„Během pár týdnů?“

David se pousmál a řekl: „Do týdne, můj princi.“

Princ tleskl a nadšeně přikyvoval. „To je ale dobrá zpráva. Výtečně.“

Zatímco si princ vychutnával jeho zprávu, na palubu vstoupila vyspělá mladá žena s plavými vlasy oblečená do průsvitného županu. Přišla k princi a zapletla mu prsty do vlasů. Francouzsky se ho pak zeptala, proč od ní odešel. Omar ji odstrčil a řekl jí, ať si jde sednout, než skončí. Žena našpulila spodní ret a prošla kolem Davida, na kterého svůdně mrkla.

Princ ji s velkým zájmem sledoval a řekl: „Davide, otoč se a koukni se na ni. Je dokonalá.“

David se otočil právě ve chvíli, kdy si ta krásná žena rozvázala župan a nechala ho spadnout na zem. Pohled na ni nebyl špatný. Měla na sobě jen drobné bílé kalhotky. David obdivoval její křivky, když zvedla ruce nad hlavu a protáhla se. Pak se otočil zpátky k princi, usmál se a řekl: „Velmi hezká.“

Omar měl ve tváři oplzlý úsměv. „A mám ještě jednu, je stejná jako tahle. Když tu dnes večer zůstaneš, můžeš mít obě dvě.“

Jo, a ty si to všechno nahraješ, pomyslel si David. Kromě posedlosti, s níž si nahrával své návštěvy, ho na princi trápily ještě další věci, ale nechtěl se jimi právě teď zabývat. „Vaše nabídka je velmi laskavá, ale mám ještě moc práce a kromě toho potřebuji mít čistou hlavu.“

Princ vědoucně přikývl. „Tak tedy až skončíš. Dám ti je jako dárek.“

David se vděčně usmál, ale neřekl, co měl na mysli. Že si raději hledá svoje ženy sám. Ženy, kterým nemusí platit – ženy, které neprověřil princ svým zvráceným pohlavním orgánem. Aby se vrátil k důležitějším otázkám, řekl: „Momentálně pro mě ale taky můžete něco udělat.“

„A bude to mít něco společného s penězi?“ zeptal se Omar s přísným pohledem.

David, ani trošku zahanben, řekl: „Samozřejmě. Víte, jak se mají věci mezi našimi arabskými bratry. Dokud dostávají peníze, jsou šťastní.“

„A co naše věc?“ odsekl princ. „To jim nestačí?“

„Pár vyvoleným ano. Mučedníkům a opravdovým věřícím, ale ti nejsou mezi těmi, které chceme do téhle akce zapojit. Jak jsem vám už říkal, potřebujeme profesionály, ne lidi, kteří se jenom vyhodí do povětří.“

„Ale já myslel, že jsi říkal, že mučedníci jsou částí tvého plánu.“

„To jsou,“ odpověděl David nepatrně otráveným tónem. „Budou fungovat jako zvířata vyburcovaná ohněm. Do akce je požene vztek, nikoli nějaké příkazy, které jim dám.“

Omar se nad tím na chvíli zamyslel a pak se zeptal: „Kolik tedy ještě potřebuješ?“

David zvedl všechny své prsty a poprvé za dobu svých jednání s princem věděl, že přesně tolik dostane, ani o halíř méně.

„Deset milionů,“ ušklíbl se princ. Začal mávat prstem na Palestince. Jsi nějak moc hamižný.“

Princ byl multimiliardář, řadil se mezi stovku nejbohatších lidí na světě. Deset milionů byla almužna, ale přece jen šlo o největší sumu, kterou od něj David během jediného sezení chtěl. „Princi, jste člověk, který ví, co je hodnota. Mé služby nejsou levné, a to, co se chystám pro vás a můj lid rozpoutat, změní běh dějin.“

„Pět milionů.“

David vstal a přisedl si k princi na pohovku. Letmým pohledem si všiml, že Chung se přibližuje pro případ, že by byl potřeba. Tlumeným hlasem pak David řekl: „Princi Omare, co je jediná věc na světě, která by vás nadevše rozradostnila?“

Princovi se při té otázce rozsvítily oči a David tušil, že se probírá dlouhým seznamem. „Můj princi, myslím jednu konkrétní věc. To, co se chystáme rozpoutat.“

Omar se usmál a v očích mu šlehaly plameny nenávistné vášně. „Vidět Izrael na kolenou.“

„Přesně tak, můj princi. Deset milionů dolarů je almužna, za kterou vám dám místo v první řadě na představení, během něhož dojde k sebezničení sionistického státu.“

Omar chytil Davida za ruku. „Půlku teď a půlku, až skončíš. Řekni Devonovi, kam chceš ty peníze poslat, a stane se tak. A teď už jdi a dej mi ten dárek, na který čekám celý život.“

ŠEST

Stříbrovlasý pán vypadal, že má nos ponořený do evropského vydání londýnských Timesů. Nad hladinou foukal slabý vánek, nad vodou se honili rackové a lanka rytmicky narážela do vysokého stěžně plachetnice. Na okolí působil Alan Church jako spokojený penzista. Jenže první dojem nebyl u tohoto muže vždycky správný. Jednasedmdesátiletý Brit strávil většinu života tím, že se snažil lidem vnutit ten správný první dojem – nebo mylný, to podle toho, jak jste se na věc dívali.

Alan byl vzděláním strojní inženýr, ale i to byla pravda jen zčásti. Mezi dvacátým a čtyřicátým rokem pracoval pro velký britský energetický koncern, a i to byla jen část příběhu. Během té doby navštívil menší a chudší národy světa ve snaze poskytnout jim elektřinu prostřednictvím vodních elektráren. Těchto dvacet let se zdálo, že Alan je vždycky tam, kde je situace nejhorší, obyčejně v zemi, kde jedna vládnoucí skupina přebírala moc od druhé, a ne zrovna mírumilovným demokratickým způsobem. Větší část těchto idylických časů – jak o nich sám teď přemýšlel – strávil na africkém kontinentu.

Doba prožitá v Africe nicméně byla všechno, jen ne klidná. Mnohokrát ho okradli, stříleli na něj, unesli ho, dvakrát chytil malárii, jednou žlutou zimnici. Po druhé malárii se mocní v Londýně rozhodli, že je nejvyšší čas, aby Alan nastoupil na nové místo do mezinárodních financí. Pro Korunu, či přesněji pro Tajnou službu Jejího Veličenstva, proléval krev a lopotil se téměř dvě desetiletí. Ocitl se, aniž by musel absolvovat přijímací pohovor, v jedné z nejlepších britských bank, kde nakonec dohlížel na finanční osudy rodiny Saúdů.

Oficiálně či neoficiálně, podle úhlu pohledu, Alan Church nikdy nepracoval pro MI6, britskou zahraniční zpravodajskou službu. Ještě dnes, kdyby se ho na to někdo zeptal, by se zasmál od srdce a začal by vyprávět spoustu příběhů o všech těch špionkách, které se mu za dobu služby pro Korunu plazily u nohou. Lidi, kteří ho opravdu dobře znali, a těch moc nebylo, věděli, že skoro ve všem, co Alan říká, je jen polovina pravdy.

I teď, kdy seděl na palubě své plachetnice kotvící kousek od pobřeží Francouzské riviéry, by se člověk musel dívat hodně pozorně, aby zjistil, co Alan doopravdy dělá. Na první pohled působil jako zcela uvolněný muž na penzi krátící si četbou novin další den v ráji. Po důkladném pohledu byste však narazili na známky toho, že Alan zcela neopustil práci pro svou vládu. První náznak bylo poměrně náročné odhalit. Šlo o neobvyklý rozměr radarové kupole posazené nedaleko od špičky stěžně a nezvykle tvarovanou anténu vedle ní. Další známka, která byla o něco zřejmější, byla skutečnost, že Alan ve skutečnosti novinám nevěnoval pozornost.

Mimo dohled, ale na dosah, měl malý ovládací panel s řadou tlačítek. Do panelu bylo zapojené sluchátko. Alan zprvu pozorně poslouchal rozhovor mezi princem a jeho hostem, otáčel tlačítky ve snaze maximalizovat výkon směrového mikrofonu ukrytého ve špičce stěžně.

Předchozí den ráno, když spustil kotvu kousek od levoboku princovy masivní jachty, stála mezi ním a princem ještě jedna loď. Na základě pokynů z Londýna sledoval prince nenápadně už přes týden. Dokonce se při tom seznámil s několika členy posádky. Kapitán lodi byl penzionovaný námořní důstojník z Francie, stejně jako většina jeho mužů. A jako mnoho námořníků i oni se stavěli kamarádsky k ostatním. Když si vyzvedávali zásoby v San Remu, Alan zjistil, že loď má namířeno do Monte Carla a pak do Cannes, tedy nijak neobvyklá trasa pro velké jachty. Alan se nechal slyšet, že míří stejným směrem, takže se možná cestou párkrát potkají. Došlo to ale až tak daleko, že posádka ho poznávala a mávala na něj cestou na břeh a zpět.

Ústředí se proslavilo tím, jak škudlilo s informacemi, které poskytovalo lidem v terénu. Alanovi řekli jen, aby sledoval, pozoroval, nahrával a hlásil. Neřekli mu, proč chtějí, aby dělal princi Omarovi chůvu, ale na druhou stranu to ani nemuseli. Alan o té zkažené rodině věděl dost, aby pochopil, co jeho vládu zajímá.

Rozhovor, který probíhal na velké lodi, nevypadal na nic, o co by mohli mít zájem, a ten pohledný mladík, který dorazil před necelou hodinou, nezapadal do profilu islámského fundamentalisty. Alan tedy znovu zkontroloval své přístroje, ujistil se, jestli se všechno nahrává, a pak si začal číst noviny, jen na půl ucha poslouchal rozhovor, jenž se mu odvíjel ve sluchátku.

Jak slunce rychle zahřívalo chladný letní vzduch, Alan zívl a přehodil si levou nohu přes pravou. Ženský hlas přitáhl jeho pozornost a podíval se přes hladinu, co se děje na jachtě. Ze svého místa viděl jen temena několika hlav, pak se v zadní části jedné z horních slunečních palub objevila plavá kráska. Bez varování shodila šaty a natáhla bledé paže nad hlavu, takže odhalila nádherná ňadra. Alan rychle sáhl po dalekohledu, ale než ho stihl přiložit k očím, dívka byla fuč. Usmál se a zavrtěl hlavou. Už nebyl tak rychlý jako kdysi.

Když se znovu vrátil k novinám, ještě se pořád usmíval, pak se v jeho tváři usídlilo větší soustředění. Rozhovor mezi princem a jeho návštěvníkem se zcela náhle změnil od obyčejného na poměrně pozoruhodný. Alan znovu zkontroloval vybavení, jestli se vše nahrává, pak zase předstíral zájem o noviny. Ať už byl tenhle David kdokoli, bude muset pořídit pár jeho snímků, až znovu nasedne do člunu a bude se vracet na pobřeží. Zatímco oba muži pokračovali v rozhovoru, Alan dospěl k závěru, že Londýn jeho další zpráva jistě velice zaujme.

SEDM

Mitch Rapp jel přes Key Bridge na schůzku do Bílého domu. Prostoupilo ho napětí a jeho trpělivost se ocitla na nule. Netěšilo ho, co se dnes ráno dozvěděl. Svatební cesta skončila. Byl zpátky ve městě necelých čtyřiadvacet hodin, a už koukal, komu by zakroutil krkem. Nedbal pokynů šéfky, nechal svého bodyguarda v Langley a řídil sám. V poslední době dostal několik výhružek smrti, vlastně víc než několik, ale navzdory nebezpečí potřeboval být chvíli sám a přemýšlet, než se sejde s prezidentem. Slíbil sám sobě, že nesmí promarnit novou vlivnou pozici.

Jediným důvodem, proč dostal tuhle funkci, byla skutečnost, že jeho krytí tajného protiteroristického pracovníka odhalil během slyšení jeho šéfky jistý kongresman, který neměl CIA v lásce, takže teď každý magor od Bostonu po Bagdád věděl, kdo je a jak vypadá. Jeho obličej se objevil v médiích. Označili ho za první linii v boji Ameriky proti terorismu. Prakticky každé noviny v zemi přinesly jeho příběh, ocitl se na obálkách několika časopisů. To vše ho znervózňovalo.

Mediální představení, jímž se změnila jeho kariéra, se lišilo od všeho, co dosud poznal. Většina jeho života od dvaadvaceti let probíhala v tajnosti. Ani jeho bratr nevěděl, že pracuje pro CIA. A nyní, kvůli veškeré publicitě, ho ještě před čtyřicítkou stáhli z terénu, převedli z ústraní a dali mu novou práci a nový titul. Stal se zvláštním asistentem ředitelky Ústřední zpravodajské služby pro otázky boje proti terorismu.

Terorismus už dosáhl i do Ameriky a zdejší občané se probouzeli s vědomím, že světem se pohybují lidé, kteří je nenávidí, fanatici, kteří chtějí vidět Velkého Satana na lopatkách. Prezident a Rappova šéfka, ředitelka Irene Kennedyová, mu dali mandát. Kromě práce spojené s protiteroristickým oddělením CIA ho požádali, aby podrobně prostudoval možnosti státu v boji s terorismem a přišel s návrhy, jak zefektivnit operace a zlepšit obranu. Rappovým prvním doporučením bylo, aby se prezident víc zaměřil na útok. Ale zatím nebylo patrné, že by se tou radou řídil.

Kennedyová, jež Rappa znala lépe než kdo jiný, mu kladla na srdce, aby držel jazyk a náturu na uzdě. Řekla mu, aby tu práci chápal jako průzkumnou misi. Kopání do zadku přijde později, až zprávu předá prezidentovi a Národní bezpečnostní radě. Tam se může projevit a říct úplnou pravdu a Irene Kennedyová věděla velmi dobře, že pravda musí vyjít na světlo.

Jestli se Rapp během zdlouhavého studia amerických protiteroristických snah něco dozvěděl, tak to, že se konalo až moc schůzek. Příliš mnoho jednání, na nichž se nic nevyřešilo a z nichž v převážné většině případů vzešlo jen víc a víc omezení a potíží pro lidi v poli, kteří v předních liniích odváděli důležitou práci. Ta jednání znamenala obrovskou ztrátu energie a zdrojů. Nikdy nezačala včas a vždycky trvala déle, než měla, a to byl ještě ten nejmenší problém. Teď, když se ocitl uvnitř, po víc než deseti letech strávených za hranicemi v tajné práci pro CIA, chápal, proč tolik lidí ve Washingtonu má pocit, že CIA není, co bývala.

Z úřadu se stal protimluv toho, co měl v plánu jeho zakladatel plukovník Divoký Bill Donovan. Šlo o útočiště bázlivých byrokratů, kteří si jen chtěli odsloužit své, aby mohli jít do penze a shrábnout důchody. Školení o vnímavosti a rozdílnosti ras převážila nad nabíráním případových důstojníků s jazykovými znalostmi, kteří mají žaludek na to, řídit tajné operace.

Díky Aldrichu Amesovi byla do centra kontrarozvědky CIA přizvána i FBI. Bratři v černých oblecích probrali řady zbývajících dobrých případových důstojníků v Langley, a to z toho prostého důvodu, že příliš mnoho mužů a žen na správě operací bylo vzpurných. Nikomu nevadilo, že vzpurní, nezávisle myslící lidé byli přesně ti, které měli Divoký Bill Donovan s prezidentem Rooseveltem na mysli, když na počátku druhé světové války zahájili činnost Úřadu pro strategické služby. Donovan s Rooseveltem chápali, že na práci špionů není třeba najímat slušné, uznalé a bázlivé tatíky od rodin. Místo toho najímali hazardéry, kteří neváhali dát svůj život všanc, aby získali informaci, jež by mohla mít zásadní význam. Nebyl to obor pro slabochy, pro lidi v oblecích. Byl to ideální obor pro odvážlivce, kteří rádi hazardovali.

Zpravodajská technika teď nahradila oči a uši na zemi. Družice a pozemní odposlechy za miliardy dolarů byly čisté. Nemohly vám zkřížit plány tak jako prozrazený případový důstojník. Nekrvácely, nikdo je nemohl unést, nelhaly a Kongres je miloval. Ty jasné lesklé fotografie výcvikových teroristických táborů a chraplavé odposlechy toho, jak naši nepřátelé chystají útok, jim poskytovaly skvělé zadostiučinění.

Politici velebili technologickou nadvládu Ameriky. V tom byl ale jeden z velkých problémů; nepřítel věděl, že ho sledují a odposlouchávají, takže si dával hodně záležet, aby ukryl svou činnost před dotěrnýma očima a ušima na nebi.

Tohle věděli ve Washingtonu všichni, ale přesto se některé skupiny, například na ministerstvu zahraničí, odmítaly vzdát důrazu na technické zpravodajské činnosti. Alternativou bylo vyslat do terénu muže a ženy z masa a kostí a to mohlo být hodně nepěkné. Nekontrolovatelní případoví důstojníci CIA představovali pro ministerstvo zahraničí neustálý zdroj vzteku. Čmuchali po cizích zemích, často moc pili, snažili se nabírat agenty a všeobecně se chovali tak, jak by se žádný ctihodný pán či dáma z ministerstva zahraničí nikdy chovat neodvážili. A co hůř, když je dopadli, hostitelská země vyhostila spolu s provinilcem ze CIA i počestné zaměstnance ministerstva zahraničí a celá aféra mohla narušit jemné předivo diplomacie.

Ze CIA se tak stal jen další washingtonský úřad. Černá díra politické korektnosti, která jen brala peníze. Zkráceně řečeno, CIA byla odrazem své doby a politických vůdců. Teď už Rapp jednoznačně chápal, proč ředitel Stansfield udělal to, co udělal. Ten nedávno zesnulý ředitel CIA velmi usilovně pracoval na tom, aby službu vymanil z politického dosahu Kongresu, ale byla to herkulovská práce, kterou jeden člověk nemohl zvládnout. Když postřehl, že se blíží vítr změn, vytvořil tajnou protiteroristickou jednotku známou jako tým Orion. Jejím posláním byly utajované operace a boj s teroristy. Mitch Rapp byl po téměř deset let na hrotu tohoto kopí. Zabil pro svou vlast víc mužů, než by svedl spočítat, a málem přišel o život ve více akcích, než se odvažoval vzpomenout.

Za posledních několik let celkem vážně přemýšlel o tom, že odejde. Instinktivně tušil, že, ať je sebelepší, jednoho dne nepůjde všechno podle jeho představ a on přijde o život. Jeho rozhodování se uspíšilo, když poznal Annu Riellyovou. Byla teprve druhou ženou, již kdy miloval, a tu první znal už před hodně dávnou dobou. Brzy poté, co se s Annou seznámil, pochopil, že je ta pravá. Bylo načase odejít z oboru zabijáků a začít žít normální život.

K tomu všemu došlo předtím, než byly zasaženy mrakodrapy a Pentagon. Teď už si tak jistý nebyl. Jeho nitro spaloval vztek. Znal tvář nepřítele možná líp než kdokoli v téhle zemi. Byl to odporný obličej islámského fanatismu. Musel v sobě najít veškerou zdrženlivost, jíž byl schopen, aby nenasedl na letadlo a neodletěl do Afghánistánu. Kennedyová ho přesvědčila, aby to nedělal. Byl příliš důležitý. Potřebovala ho mít po svém boku, chtěla jeho jazykové schopnosti a kontakty v regionu, aby pátral po stopách a snažil se přijít na kloub tomu, k čemu došlo.

Kennedyová měla svou vizi stejně jako její učitel. Znala cíle konkurenčních úřadů a zájmy Washingtonu a razila si cestu minovým polem. Věděla, že po 11. září se politici z Kongresu pokusí svalit celou tu šlamastyku na CIA. Nic na tom neměnilo, že už v polovině sedmdesátých let právě politici stáhli CIA z oboru špionáže.

A že v osmdesátých letech opět politici řekli CIA, aby přerušila veškeré spojení s problematickými jednotlivci, aniž by jim došlo, že chcete-li dopadnout zloduchy, musíte s nimi a s jejich komplici mluvit stejnou řečí. Jenže politici o tom nechtěli ani slyšet. CIA buď musí držet hubu a krok, nebo vylézt z úkrytu. Takže politici nakonec získali to, co chtěli. Vytvořili úřad, který se bál riskovat.

OSM

Kdo v roce 1922, kdy Velká Británie ustanovila nový stát Zajordánsko, mohl vědět, že jednoho dne se jeho metropole stane mezinárodně důležitým městem? Ammán, v němž žilo více než milion obyvatel, byl zaprášeným starým městem, které vyčistil a do jedenadvacátého století vtáhl pokrokově přemýšlející král Husajn I. a jeho‘ syn Abdalláh II. Jordánsko na východě a jihu hraničí s Irákem a Saúdskou Arábií, na severu se Sýrií a na západě s Izraelem, byla to prokletá část planety, chudá na zásoby rud i ropy a přeplněná uprchlíky. Přesněji řečeno Palestinci. Prvních asi třicet let po vzniku Izraele se Jordánsko připojilo ke svým arabským sousedům ve snaze dosáhnout zrušení židovského státu. Jenže poté, co utrpěli rozhodné porážky při každé ozbrojené potyčce se sionistickým sousedem, se Jordánsko začalo stavět k Izraeli jako ke psu, jehož je lepší nechat bez povšimnutí, aspoň pokud šlo o otevř ené konflikty.

Protože nestačilo prokletí bezcenného kusu země, Jordánsko se ještě muselo smířit se sousedy, mezi nimiž byly nejdespotičtější režimy na Blízkém východě, ultrabohatá a schizofrenní saudská královská rodina a Syřané, kteří z nejrůznějších zvrácených náboženských důvodů nenáviděli Jordánce skoro stejně jako Židy. Jordánsko nemělo žádné skutečné zdroje nebo průmysl na vybudování hospodářství, takže už od svého zrození bylo závislé na zahraniční pomoci. Zprvu mu pomáhala Británie, pak Liga arabských států a ještě později s příslibem lepších vztahů s Izraelem, začaly do Jordánského hášimovského království převádět miliony dolarů v podobě humanitární, hospodářské a vojenské pomoci Spojené státy.

Král Husajn se stal mistrem ve hře na obě strany, bral peníze od svých arabských bratří i z Ameriky. Velmi obratně navedl zemi na kurz neutrality a neodklonil se od něj ani během války v Zálivu. Navzdory velmi silnému nátlaku ze stany Spojených států a Saúdské Arábie se král Husajn rozhodl do šarvátky nezapojit. Veřejně prohlásil, že se nezúčastní masakrování iráckého obyvatelstva, v soukromí pak svým lidem řekl, že by bylo lepší, kdyby zůstal zachován komunikační kanál s Bagdádem. Král Husajn přesvědčil prezidenta Bushe, že jordánské oddělení všeobecného zpravodajství mu poskytne neocenitelné informace o tom, co se děje na území Iráku. Bushova administrativa souhlasila a odměnou za spolupráci s rozvědkou byl kohoutek pomoci ze Spojených států jen přitlumen, nikoli úplně uzavřen.

V době, kdy byla uzavřena dohoda, neměl král Husajn žádnou představu o tom, jak přínosná bude pro jeho království v budoucnosti. Během let sankcí, jež následovala po válce v Zálivu, se Jordánsko stalo životně důležitou cestou do Iráku. Z Jordánska tam přitékalo zboží jako řeka do moře a jordánské pokladny se následně plnily zisky za prodej zlevněné irácké ropy. Černé společnosti pro vývoz a dovoz zboží vyrůstaly v Jordánsku jako houby po dešti. První sem dorazili Francouzi, těsně za nimi se objevili jejich evropští sousedé, pak Číňané a zbytek tichomořské a asijské oblasti. Jordánsko získalo podíl na všem a všechen ten shon představoval pro jordánskou ekonomiku obrovské požehnání. Po celou dobu si Jordánsko udržovalo neutrální pozici.

Ammán byl městem, kam Saddámovi pochopové přicházeli doplnit vojenské zásoby pro svého vládce a nakoupit něco z dlouhého seznamu zbraní hromadného ničení. Sem taky CIA a britská MI6 soustředily stále se zvyšující množství svých zdrojů. Ammán se stal pro Blízký východ tím, čím za studené války býval Berlín. Každá země dost velká na to, aby se o něj začala zajímat, měla v Ammánu své špiony a s ohledem na to, kolik zpravodajských služeb ve městě operovalo, bylo takřka nemožné provádět jakoukoli činnost bez povšimnutí.

Právě proto si David pro schůzku se svým iráckým kontaktem vybral jordánskou metropoli. Chtěl mít vyřízený účet, dát jasné znamení a zakalit vody, to všechno jednou ranou. Davidovo spojení na prince Omara a saudskou královskou rodinu muselo být za každých okolností chráněno. Jistě, Iráčané mohli poskytnout na jejich věc peníze, ale ani zdaleka tolik co Saúdové. Kdyby velký plán nevyšel podle předpokladu, David si chtěl zachovat možnost navést pozornost Izraele, Ameriky a ostatních směrem na Saddáma Husajna. Nechtěl, aby ho někdo začal hledat v Saúdské Arábii.

Zelený range rover se proplétal po ulici alAmeer Mohammed k jednomu ze slavných sedmi vrcholků Ammánu. Na město se snesla noc a oni mířili k hotelu Intercontinental. Byl to nejlepší hotel v Ammánu a ten arogantní člověk, s nímž se měl David sejít, by jinde nebydlel. David seděl na zadním sedadle a znovu si probíral svůj plán. Velmi pečlivě si na tvář nalepil černý prošedivělý vous, trošku šedi přidal i na své obočí. Na hlavě měl černobílou palestinskou kefiji. Jak se blížili k hotelu, nasadil si brýle s tmavými obroučkami a v zrcátku zkontroloval svůj převlek. Vypadal o dobrých patnáct let starší. S tímhle Iráčanem se už sešel šestkrát a pokaždé ve stejném převleku.

David důvěřoval velmi málo lidem, ale ani jednomu Iráčanovi. Během svých obchodů s nimi je přistihl při příliš mnoha lžích, ale popravdě řečeno neočekával nic jiného. Ve svém okolí byli známí svým tyranizováním a na Blízkém východě nebylo tyranů zrovna málo. Iráčané si vymýšleli vlastní pravidla a pak je zase měnili, když se jim nelíbilo, jakým směrem se věci ubírají. David je nenáviděl za to, jak předstírali zájem o palestinskou otázku. Pravdou bylo, že ani jeden Iráčan opravdu s Palestinci necítil. Saddám a jeho nohsledové brali Palestince jen jako hromosvod, který přitahoval antisemity a nenávist vůči Americe.

Když range rover zastavil před hotelem, David se soustředil na nadcházející úkol. Dnes začne krvavá lázeň. Pokud všechno dopadne dobře, bude to první úsek dlouhé pouti, na jejímž konci čeká změna politiky na Blízkém východě. K dosažení míru je třeba války a dnes padne první výstřel v Davidově válce.

Vystoupil z vozu a zapnul si dvouřadové modré sako. Přihrbil se a zkrátil krok, zamířil ke dveřím hotelu v roli staršího muže. Dveře mu otevřeli dva portýři, kteří ho vřele pozdravili. Znali ho jako Mohammeda Rašída, palestinského obchodníka se silnými vazbami na OOP. David pokračoval halou, jeho kožené boty vrzaly po mramorové podlaze. Vstoupil do baru a nakoukl do zakouřeného prostředí. Muž, za nímž přišel, seděl v protějším rohu zády ke stěně jako nějaký kovboj v americkém filmu. Jeho dva bodyguardi seděli u vedlejšího stolu a prohlíželi si zbytek hostů, svými výhružnými pohledy vybízeli všechny, aby si hleděli svého. Všichni tři muži měli husté černé kníry, nezbytný doplněk členů Saddámova vnitřního kruhu.

David se blížil ke stolku s předstíraným nadšením. „Generále Hamzo, tak rád vás zase vidírn.“

Hamza mu nepodal ruku. Jen se podíval na židli proti sobě a kývl na svého hosta, aby se posadil. Potáhl ze své cigarety bez filtru a řekl: Jdete pozdě.“

„Omlouvám se,“ zalhal David, „ale zdrželi mě na kontrolních bodech.“

Hamza se podíval na dva příruční kufříky vedle sebe a odpověděl: „Měl byste mít lepší plán, jak se s tím dostanete zpátky. Jestli to ztratíte, přijdu si pro vaši hlavu.“

David horečně přikyvoval. „Generále, nedovolím, aby vaše peníze padly do rukou těch sionistických prasat.“

Generál se natáhl pro sklenku stejnou rukou, v níž držel cigaretu. Aniž by spustil z Palestince oči, řekl: Je ve vašem vlastním zájmu, aby se nic takového nestalo.“

David znovu přikývl a kvapně ujišťoval generála, že k ničemu takovému nemůže nikdy dojít. V kufřících bylo po milionu dolarů ve stodolarových bankovkách. Byly to peníze pro Hamás a Hizballáh, aby pokračovaly v teroristickém náporu na Izrael. Generál Hamza nebyl člověkem, který by žertoval, ale David se jím nenechal ani zdaleka zastrašit. Tenhle šéf Saddámovy Zvláštní bezpečnostní služby byl neurvalec, a ty nebylo těžké oklamat.

Hamzovo hrubé chování bylo legendární. V Iráku se jeho jméno vyslovovalo jen šeptem. Nesl zodpovědnost za to, že se celé rodiny ztrácely uprostřed noci a už o nich nikdo nikdy nic neslyšel. Na jeho příkazy byli mučeni muži i ženy, celé měsíce je bili jen proto, že znali někoho, kdo byl označen za Saddámova zrádce. Hamza často nechal tyhle fyzicky i duševně zdeptané osoby naživu, aby se mohly vrátit do svých vsí a sloužily jako živoucí, chodící, strašné, znetvořené důkazy toho, co se stane lidem, kteří se vzepřou Saddámovi. Hamzovo chování a praktiky by byly v každé civilizované společnosti považovány přinejmenším za nehumánní, ale jeho kroky byly ještě opovrženíhodnější proto, že převážná většina lidí, jež mučil a zabíjel, se nedopustila ničeho zlého. V tom zvráceném světě, který si pro sebe Saddám vytvořil, panovalo přesvědčení, že špioni jsou na každém kroku, zrádci se ukrývají v ka
ždém městě a v každé části vlády. Aspoň jednou ročně probíhala nějaká čistka a kdyby bezpečnostní služba nepřinesla nějaká těla, Saddám by obrátil svůj paranoidní vztek na službu samotnou. Aby zabránil tomu, že by se na špalku ocitla i jeho hlava, Hamza si dával záležet, aby jeho lidi neustále nacházeli zrádce. Vinné či nikoli, hlavně že je našli a mučili tak dlouho, až řekli něco, čím zastavili své utrpení, a pak je popravili.

Na podobném hrubiánství nesl svůj díl viny celý arabský svět, ale nestoudný byl hlavně postoj, s nímž se k tomu Irák stavěl, a množství zastrašování a mučení, k nimž docházelo. David se uměl vyrovnat s brutalitou. Neliboval si v ní, ale zvládl ji. Na generálovi ale bylo něco jiného, z čeho se mu opravdu zvedal žaludek, a jen z tohoto důvodu by ho těšilo ho zabít.

Přišel číšník a na stůl před Hamzu položil ubrousek a na něj postavil čerstvý drink. Pak se zeptal Davida, jestli si dá něco k pití. Generál souhlasně přikývl a David si objednal skotskou se sodou.

Hamza dopil svou sklenku a pak si setřel z kníru několik kapiček whiskey. „Rozhodl jsem se snížit vaši odměnu. Dáváme vám až moc peněz a nevidíme dostatečný efekt. Musíte zintenzivnit ostřelování Izraele.“

Odměna, o níž generál hovořil, byla snížena už jednou. Začalo to na deseti procentech a klesli na pět. Byla to Davidova provize za zprostředkování. David předstíral rozrušení. Neměl žádný zájem o padělané americké peníze, ale musel aspoň hrát svou roli. „Ale už jednou jste mi ji osekali.“

„A teď znovu.“ Hamza se sebevědomě zaklonil a potahoval z cigarety, až koneček svítil jasně oranžovou barvou. Pak vyfoukl kouř Davidovým směrem, usmál se a řekl: „Děláte službu svému lidu. Čestné by bylo nepobírat odměnu žádnou.“

Čest s tím neměla co dělat. Když Davidovi snížili odměnu, peníze neputovaly k Hamásu a Hizballáhu. Nechal si je generál sám. David byl v pokušení poznamenat, že v tom jedou spolu. Arabští bratři ruku v ruce bojují proti Izraelcům, ale rozhodl se neprovokovat generálovo pokrytectví. Potřeboval ty peníze na další část svého plánu a skutečnost, že šlo o peníze padělané, mu hrála do karet.

Číšník mu přinesl sklenku a David řekl obranným tónem: „Ale generále, náklady na obchodování jsou v mé zemi velmi vysoké. Je potřeba zaplatit mnoha lidem, aby byl zajištěn převod vašich velice ceněných zdrojů.“

„Neměl byste platit nikomu,“ ušklíbl se Hamza. „Měl byste podříznout hrdlo prvnímu člověku, který se vám postaví do cesty. Hamás a Hizballáh mají svatý úkol od Alláha a každého, kdo si s nimi zahrává, by měl stihnout přísný trest.“ Generál znechuceně zavrtěl hlavou. „Izrael nikdy neporazíte, dokud se nenaučíte kontrolovat své vlastní lidi.“

David se kousal do jazyka, aby se neusmíval, a zamyšleně přikývl. On i generál dospěli ke stejnému závěru, ale z různých důvodů. David sjednotí palestinský lid a začne tím, že zabije arogantního iráckého tyrana, který seděl proti němu.

DEVĚT

Rappa uvedl do Oválné pracovny jeden z prezidentových spolupracovníků. Když vstoupil, uviděl svou šéfku Irene Kennedyovou a generála Flooda, náčelníka generálního štábu, jak sedí sami na jedné z pohovek a na stolku před sebou mají rozloženo několik desek s dokumenty. Rapp okamžitě vytušil, že Kennedyová už generálovi tu zprávu sdělila. Kamenný výraz ve vojákově tváři mluvil za vše. Přijít o muže v boji bylo hodně zlé, ale vědět, že tomu šlo zabránit, to bylo víc než k zlosti.

Rapp se rozhodl, že s ohledem na danou situaci pro něj bude lepší, když zůstane mlčet. Než si stihl sednout, do pracovny vstoupil prezi dent Hayes a s ním zástup poradců. Hayes vyčníval z davu, měřil k metru devadesáti, měl prošedivělé vlasy a jako většina mužů, kteří dosáhli jeho postavení, z něj vyzařoval skutečný magnetismus. Muži a ženy, kteří pro něj pracovali, velice usilovně toužili ho potěšit. Hayes si rozepnul sako cestou ke stolu. Než k němu došel, sako už měl svle čené. Otočil se ke trojici poradců, kteří se dohadovali o školském záko ně. Hayes zvedl ruce dlaněmi vzhůru a trojice zmlkla jako vychovaná děcka, která poslouchají svého tatínka.

Jak je Rapp pozoroval, všiml si, a nikoli poprvé, že prezident trošku přibral. Na toto téma se spolu několikrát bavili. Rapp, bývalý triatlonista, stále trénoval šestkrát týdně a bedlivě sledoval příjem kalorií. Prezident se mu svěřil, že má velké obavy, co tahle práce dělá s jeho zdravím. Po všech svých oficiálních povinnostech, na které měl času jen tak tak, ještě musel pečovat o Demokratickou stranu a její neutuchající potřebu získávat peníze od dárců.

Neuplynul skoro jediný den bez nějakého večírku pro dárce, a kde se konal takový večírek, tam se vždycky dala očekávat spousta jídla a pití. Rapp prezidentovi vytvořil minimální plán tréninku, který se dal stihnout za pětačtyřicet minut. Cílem bylo cvičit tak pětkrát týdně, a to hned ráno. Jak se tak Rapp díval na rozšiřující se pas pana prezidenta, měl pocit, že necvičí moc poctivě.

„Už se o tom nechci bavit,“ řekl prezident důrazně. Ještě dnes večer chci, abyste se všichni shodli. Pokud se vy tři nedoberete k nějakému konsenzu, tak ten zákon zajde, než se vůbec dostane do Kongresu.“ Jedna z poradkyň se snažila ještě něco říct, ale prezident ji přerušil nervózním pohybem hlavy směrem ke dveřím. Trojice odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře.

Hayes klesl na židli a vzal si ze stolu brýle na čtení. Rychle se podíval na svůj denní program, pak stiskl knoflík interkomu a řekl: „Cheryl, příštích patnáct minut ať mě nikdo nevyrušuje.“

„Ano, pane prezidente,“ ozvala se klidná odpověď ženy, která střežila jeho dveře.

Hayes zvedl oči a mávl na trojici návštěvníků, aby přišli k němu. „Přitáhněte si židli. Jestli vám to nevadí, musím se ještě během našeho hovoru podívat na pár věcí.“

Kennedyová svolala jejich schůzku a nic nenamítala. Věděla, že jakmile prezident uslyší, co mu chce říct, získá si jeho plnou pozornost. Když si sedli, prezident zvedl ze stolu dokument, prohlédl si ho a pak ho přesunul na jinou hromadu. Podíval se přes své brýle na čtení a řekl: „Mitchelli, vypadáte opálený a odpočatý. Svatební cesta se vydařila?“ Prezident se usmál.

„Velmi, děkuju, pane.“

„Dobře.“ Hayes se otočil na Kennedyovou a řekl: „Mám pocit, že ať mi chcete říct cokoli, není to příjemné.“

„Přesně tak, pane.“

Než to Kennedyová měla šanci rozvést, dveře po jejich levé ruce se rozlétly a do místnosti vstoupila vedoucí prezidentovy kanceláře s velkým hrnkem kávy v jedné ruce a mobilem a hromadou papírů ve druhé. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“

Rapp se předklonil a vyslal na svou šéfku tázavý pohled. Mlčky naznačil slova: Co ta tady dělá?

Kennedyová ho pohybem hlavy zkoušela uklidnit a jinak na jeho dotaz nereagovala.

Chladné vzezření Kennedyové nikterak nedokázalo snížit Rappův odmítavý postoj k Valerii Jonesové. Byla to průrazná a arogantní politická pracovnice. Kdyby byla mužem, mluvilo by se o ní jako o drsném prevítovi nebo hajzlovi, ale jelikož chodila do práce v sukni, říkalo se jí jen potvora. Rapp si nedokázal vzpomenout, že by se s ní někdy nepohádal. Její první reakcí na dopad jakékoli politické krize byla otázka, jak to ovlivní prezidentovy preference. Rappa přivádělo k šílenství, že každé téma bylo třeba rozebrat, zatemnit a pak převrátit.

Posadit Rappa do jedné pracovny s Jonesovou bylo podobné šílenému chemickému pokusu, kdy člověk začne nalívat různé přísady do zkumavky, třebaže moc dobře ví, že to nakonec bouchne a zanechá jen příšerný nepořádek. S ohledem na přítomnost Jonesové se dalo velmi dobře očekávat, že Rappova nálada poklesne od nakyslé k totálně nanicovaté.

Než skončí schůzka, mezi těmi dvěma propukne hádka, a to přesně Kennedyová očekávala. Pokud měly věci proběhnout tak, jak doufala, každý musel sehrát svou roli a věřila, že prezident nakonec na její řešení přistoupí. Irene Kennedyová se od svého bývalého šéfa Thomase Stansfielda naučila spoustu věcí. Velmi rád a často jí připomínal, že pracují v oboru tajností; jde o sběr i udržení tajemství.

Selský rozum diktoval, že čím méně člověk mluví, tím větší je pravděpodobnost, že se dozví pár tajemství, místo aby je vyzradil. Taky rád říkal, že výsledek schůzky je dán často ještě dřív, než padne první slovo. Rozhoduje o něm to, kdo je pozván. A to přesně měla Kennedyová na paměti, když sem Jonesovou pozvala.

Ta žena dokázala zaujmout pasivní přístup, jen pokud nebylo zbytí. Když na návštěvu Bílého domu přijel šéf nějakého cizího státu, možná své jednání o stupínek utlumila, ale víc nic. Valerie Jonesová byla zanícenou, posedlou workoholičkou, která politikou žila i dýchala. Byl to její život. Chtěla mít podíl na každém rozhodnutí, protože ať se prezident podepíše pod cokoli, v politické aréně to nakonec ovlivní jeho šance na opětné zvolení.

Cestou odstrčila malou bustu prezidenta Eisenhowera a pak složila své papíry na roh prezidentova stolu. Ani Rapp ani generál Flood se nepokusili jí přisunout židli. Oba věděli, že v politicky korektním světě vládnoucím v D.C. mohlo takové gesto být špatně interpretováno a mohlo je stát krk. A kromě toho ani jeden z nich neměl Jonesovou natolik v oblibě, aby se o tohle gesto pokusil.

Když se vedoucí kanceláře posadila, prezident se podíval na Kennedyovou a řekl: „Poslouchám.“

Stále klidná Kennedyová lehce naklonila hlavu stranou a zasunula si pramínek hnědých vlasů za ucho. Jako v mnoha nedávných případech i tentokrát vystupovala jako posel špatných zpráv. „Pane prezidente, generál Flood mi sdělil, že jste byl plně informován o nezdaru akce na vysvobození rukojmí na Filipínách.“

„Ano,“ odpověděl prezident hořce, „a nemusím říkat, že mě to netěší.“

„Ráda bych všem připomněla,“ vložila se do toho Jonesová, „že jsem od začátku tvrdila, že celá ta operace je špatný nápad.“

Kennedyová Jonesovou ignorovala a zvedla jedny ze dvou červených desek a řekla: „Myslím, že mohu osvětlit, co se nevydařilo, pane.“

Hayes se zvědavě opřel předloktími o stůl a řekl: „Máte mou pozornost.“

„V tomhle dokumentu,“ zvedla Kennedyová levou ruku, „mám seznam e-mailů a přepisů telefonických rozhovorů. Jistě si vzpomenete, že před spuštěním záchranné operace jsme se rozhodli, že z důvodů operační bezpečnosti nebude naše velvyslanectví na Filipínách informováno dříve, než budou naše jednotky a rukojmí v bezpečí.“

Jonesová se právě napila kávy a důrazně začala vrtět hlavou. „V záznamu je uvedeno, že jsem opakovaně prohlašovala, že neděláme dobře. Tenhle bod budeme rozebírat ještě nějakou dobu. Je to pořádný průšvih. Tisk je čím dál zvědavější. Tisková kancelář obdržela již dnes ráno tři telefonické dotazy, filipínská vláda požaduje vysvětlení a naše ministerstvo zahraničí je bez sebe vzteky.“

Prezident se rozhodl, že bude Jonesovou taky ignorovat, a zůstal zaměřený na Kennedyovou. „Pamatuju si, že o tématu se velmi vzrušeně debatovalo,“ řekl.

Generál Flood řekl, aniž by zvedl oči: „A velmi jasně jste prohlásil, pane, že naše velvyslanectví nesmí být informováno.“

Prezidenta generálův tón poněkud překvapil. Flood měl neobyčejně špatnou náladu, což u něj vůbec nebývalo běžné.

„Pane,“ řekla Kennedyová, otevřela desky a podala prezidentovi první stranu. „Toto je přepis e-mailu, který odeslala asistentka ministryně zahraničí Amanda Perryová velvyslanci Coxovi. V něm velmi detailně udává čas a datum zahájení operace.“ Kennedyová dala prezidentovi vteřinu, aby se na text podíval, a pak mu podala další stranu. „Zde je odpověď velvyslance Coxe, kde žádá o další detaily, a tady je odpověď Amandy Petryové, v níž dopodrobna popisuje tu záchrannou operaci.“ Kennedyová mu podala třetí list.

Prezident si mlčky pročítal dokumenty, jeho výraz se pomalu chmuřil s tím, jak každé slovo naznačovalo, co se asi stalo a na jakou klikatou tmavou silnici by ho to mohlo zavést.

Protože trpělivost nepatřila k jejím ctnostem, Jonesová vstala ze židle a postavila se prezidentovi za záda. Začala si dokumenty pročítat a snažila se přijít na to, co má Kennedyová za lubem.

Hayes si posunul brýle na čtení až na špičku nosu, podíval se na ředitelku CIA a řekl: „Tohle jsou vážné věci.“

Než stihla Kennedyová odpovědět, Jonesová pronesla: „Ministerstvo zahraničí bude vzteky bez sebe. Beatrice Bergová je žijící legenda… zbláznili jste se?“ Jonesová hovořila o nedávno potvrzené ministryni zahraničních věcí, jež byla s velkou pravděpodobností nejuznávanější osobou ve Washingtonu. Momentálně byla v Řecku, kde vedla delegaci, jež se měla pokusit zahájit mírové rozhovory na Blízkém východě.

Kennedyová přikývla a řekla: „Valerie, nikdo z nás z toho nemá radost.“

„Ne,“ odpověděla Jonesová mrazivým tónem. „Nemluvím o té operaci. Mluvím o tom, že špehujete zamini. Nemůžete jen tak monitorovat komunikace ministerstva zahraničí. To snad není pravda.“ Jonesová nasadila ztrápený výraz a snažila se vypočítat škodu, která by vznikla, kdyby to prosáklo do tisku.

„Slečno Jonesová,“ odpověděl generál Flood rozmrzele. Je naprosto běžné, že NSA monitoruje komunikace mezi velvyslanectvími. A kromě toho si myslím, že ministerstvo zahraničí si nemá na co stěžovat.“

„Generále, nelíbí se mi to o nic víc než vám,“ pronesla vedoucí prezidentovy kanceláře trošku obranně, „ale ministerstvo zahraničí nepřijme vstřícně fakt, že je špehuje CIA, NSA nebo kdokoli další.“

„Kecy,“ odpověděl Rapp, než stihl promluvit Flood nebo Kennedyová.

Všichni se zadívali na Rappa, jenž seděl na protější straně stolu. Jonesová, již nebylo snadné zahnat do úzkých, řekla: „Prosím?“

Rapp upřel své pronikavé oči na vedoucí prezidentovy kanceláře. „Dva námořníci zemřeli a aspoň dva další se můžou rozloučit se službou kvůli zraněním, jež utrpěli. Došlo ke zničení lidských životů, Valerie. Děti už nikdy neuvidí své otce, dvě ženy ovdověly a jedna americká rodina stále zůstává v zajetí únosců na Filipínách, to všechno kvůli dvojici diplomatů, kteří nedokáží udržet jazyk za zuby.“

Jonesová sebrala jeden z papírů z prezidentova stolu a opovržlivě jím třásla. „Tohle nic nedokazuje.“

Rapp nechtěl marnit čas křičením na Jonesovou, takže se otočil na Kennedyovou a předpokládal, že má důkazy, které prezidentovu nejbližší spolupracovnici umlčí.

Kennedyová klidně řekla: Je toho víc, pane. Poté, co velvyslanec Cox obdržel zprávu od asistentky Petryové, spojil se telefonicky s prezidentkou Quinnovou.“ Kennedyová podala prezidentovi kopii jejich rozhovoru. „Hodinu po tomto rozhovoru dorazil velvyslanec Cox do prezidentského paláce, kde zůstal přibližně třicet minut. Nevíme, co si velvyslanec s prezidentkou Quinnovou řekli, ale chvíli po velvyslancově odjezdu zavolala prezidentka Quinnová generálu Morovi z filipínské armády.

Jak jistě víte, generál Moro stojí v čele pokusů dopadnout skupinu Abú Sajáfa už celý rok. Opakovaně sliboval, že rodinu Andersonových osvobodí a proti teroristům důrazně zakročí. V obou případech, kdy se generálovi podařilo dostat skupinu do úzkých, teroristé jakoby zázrakem unikli do bezpečí. Naši vojenští poradci v oblasti začali tušit nekalosti a ministerstvo obrany nás požádalo, abychom generála sledovali. To se stalo před pěti měsíci.“

Kennedyová otevřela druhé desky a podala prezidentovi nové dokumenty. „Ukazuje se, že generál Moro není příliš spolehlivý spojenec. Tehdy jsme to nevěděli, ale byl velmi aktivním stoupencem vyhnání amerického námořnictva ze Subic Bay. Má značný vliv v zemi, kde je uplácení běžnou součástí života. Objevili jsme několik bankovních účtů, jeden v Hongkongu, druhý v Jakartě. Zdá se, že generál dostával převážnou část uplynulého desetiletí peníze od Číňanů, v poslední době to vypadá, že začal přijímat poplatky za ochranu od Abú Sajáfa.“

Jonesová se ušklíbla. „Chcete mi namluvit, že hrstka venkovanů pobíhající po džungli dokáže sehnat dost peněz, aby podplatila generála z filipínské armády?“

„Přesně to mám na mysli,“ odpověděla Kennedyová vyrovnaně.

„To je jedna z nejabsurdnějších věcí, co jsem kdy slyšela.“

Kennedyová odolala pokušení vysvětlit jí, že kdyby dávala pozor při jejích zpravodajských brífincích, tak by věděla, že ten názor není absurdní ani trošku. Lidé ve Washingtonu měli specifickou paměť a další věc, již ji Thomas Stansfield naučil, bylo, nebrat si to osobně. „Abú Sajáfa není hrstka chudých zemědělců. Dostávají miliony z darů od nejrůznějších muslimských skupin po celém Blízkém východě. Velká část pochází ze Saúdské Arábie.“

Prezident se nechtěl pouštět do téhle debaty, takže zaostřil své šedé oči na generála Flooda a zeptal se: „Dostal od nás generál Moro informace o nějakém rysu té záchranné mise před jejím spuštěním?“

„Ne,“ odpověděl Flood. „Z důvodů, jež jsou zcela jasné, jsme měli v plánu udržet filipínskou armádu z dosahu tak dlouho, než budeme na cestě zpět s Andersonovými.“ Flood pokrčil rameny. „Nedůvěřovali jsme jim dost na to, abychom je do toho zapojili, a pokud jsme je nepožádali o svolení, nemohli říct ne.“

Vedoucí kanceláře zvedla oči a řekla: „Nechci ani pomyslet, co by americká armáda udělala, kdyby nějaká cizí země provedla vojenskou operaci na americké půdě bez svolení.“

Rapp se předklonil, skoro ze své židle vstal, a zlostně se na Jonesovou podíval. „To by nebylo nutné, protože bychom nikdy nedovolili, aby skupina teroristů unesla cizí občany ve Spojených státech. Došlápli bychom si na ně a vyřešili ten problém dřív, než byste si vůbec stačila zjistit dopad na preference.“

Jonesová vstala a vzdorovitě si založila ruce. „Pane Rappe, všichni víme, že máte sklony používat násilí k řešení problému, ale chci se vás zeptat, kam nás tenhle postup dostal?“ Nedala mu příležitost odpovědět a pokračovala: „Seznam našich spojenců se smrskává. Tyhle drobné operace, v nichž si tak libujete, proti nám obrátily některé z našich nejsilnějších přívrženců. Filipínci tohle rozsekají na padrť, naše vlastní ministerstvo zahraničí se na nás naštve, že jsme je sledovali a nenechali je dělat jejich práci, a než tohle všechno utichne,“ zlostně ukázala na Rappa, „pamatujte si moje slova, začne Kongres vyšetřovat, z čí hlavy tenhle potrhlý nápad vůbec vyšel.“

Rappovi vstoupila krev do obličeje, ale byl příliš opálený, aby si toho ostatní lidi v místnosti všimli. Postavil se proti Jonesové. Musel se ze všech sil ovládat, aby mluvil aspoň částečně klidně. „Valerie, máte skvělý politický instinkt, ale v otázkách národní bezpečnosti jste totální nula. Vaše názory jsou nebezpečné, logika zkažená a nic z toho, co jste tady dneska řekla, se nezakládá na rozumném morálním úsudku.“

„Morálním úsudku?“ zeptala se jedovatě. „Vy mi budete kázat o morálce?“

Bylo jasné, co naznačovala. Rapp byl vrah, a měl by se tedy zdržet práva soudit. Ignoroval její blahosklonnost a řekl: „Povím vám fakta, Valerie. Rodina amerických občanů byla na dovolené a unesla ji velmi známá teroristická skupina, která otevřeně vystupuje jako zapřisáhlý nepřítel Spojených států. Teď víme, že filipínský generál, který má na starost osvobodit tyhle rukojmí, přijímá úplatky od teroristů, kteří drží naše spoluobčany. Víme, že bylo přijato rozhodnutí osvobodit rukojmí s využitím zvláštních jednotek. To rozhodnutí bylo naprosto legální a neučinil ho nikdo nižší než vrchní velitel ozbrojených sil.“ Rapp ukázal na prezidenta. „Část těchto operačních rozkazů nařizovala, aby se o záchranné operaci nedozvěděla ani naše ambasáda na Filipínách, ani filipínská vláda. Dva vysocí úředníci ministerstva zahraničí svévolně tyto příkazy porušili a přímým následkem toho se četa jednotek SEAL dostala přede dvěma dny na jisté pláži do léčky.“

Jonesová měla paže vzdorovitě založené na hrudi a zeptala se: „Už jste skončil?“

Rapp měl co dělat, aby nenatáhl ruku a nevlepil jí políček. Skrz zaťaté zuby procedil: „Ne. Dnes ráno, zatímco jste tlachala do mobilu a objednávala si trojité frapuccino nebo co to popíjíte, přistálo v San Diegu nákladní letadlo. Víte, co bylo na jeho palubě?“

Jonesová se dívala na Rappa s neskrývanou nenávistí. Nikdo, dokonce ani prezident, s ní nikdy takhle nemluvil. „Ne.“

„Dvě rakve zabalené do vlajky, Valerie.“ Rapp zvedl prsty. „Na letišti na ty rakve čekali malé děti, manželky a prarodiče. Jejich životy jsou vzhůru nohama. Muži, které milovali, které obdivovali, kteří pro ně byli vším, jsou navždy pryč. Pociťují teď takovou bolest, jakou si vy ani nedokážete představit, a to všechno jen kvůli dvojici nafoukaných byrokratů z ministerstva zahraničí, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby!“ Rapp měl oči zaplněné zlostí. „Kdyby bylo po mém, Valerie, odvedl bych velvyslance Coxe a asistentku Petryovou před popravčí četu a nechal je zastřelit.“

Jonesová rozhodila ruce a zvolala: „Já nevěřím vlastním uším.“ Rozhlédla se po ostatních, jestli její názor někdo nepodpoří, ale nikdo se k ní nepřidal. Zmateně se pak otočila zpátky na Rappa a řekla: „Mám pocit, že jste to přehnal.“

„Přehnal jsem to už před dávnou dobou, Valerie, a mohlo by mi být úplně ukradené, co si o mně myslíte. Byl jsem na podobné pláži tisíce mil odsud. Plazil jsem se z vln a přemýšlel, jestli chytím kulku mezi oči.“ Rapp ukázal to místo ukazováčkem. „Viděl jsem helikoptéru plnou mladých mužů, kterou z nebe sestřelili jen kvůli tomu, že nějaký arogantní senátor neudržel jazyk za zuby.“

Jonesová si už zase založila ruce na prsou a nezaujatým tónem pronesla: „Vím moc dobře, čím jste se živil.“

Rapp tam stál a bublal v něm vztek. „Dokážu od lidí snést spoustu svinstva, Valerie, ale co nesnáším, je nedostatek vděku. Jsem jedním z těch lidí na té pláži, po nichž nepřítel střílel, kteří se snažili udělat správnou věc, riskovali všechno kvůli lásce k vlasti, ke službě a cti. Tedy pojmům, jež vám nic neříkají. Já to zažil a vy ne.“ Ukázal na ni. „Žádné frapuccino, žádné večeře u Mortona, žádné teplé vany. Jen spousta brouků, slané sušenky a uklidňující pomyšlení, že existuje spousta namyšlených Američanů, kteří nikdy nedokáží ocenit oběť, jakou jste učinila. Takže asi ano, asi jsem to trochu přehnal,“ řekl Rapp klidněji, „a právě proto vám nedovolím chránit ty arogantní hajzly z ministerstva zahraničí. CIA měla Amese, FBI Hanssena a ministerstvo zahraničí teď bude mít Coxe a Petryovou. Velvyslanec s tou sekretářkou zažijí hodně nepříjemný zvrat v kariéře, a ten svinský generál Moro dostane, co mu patří, to vám můžu slíbit.“

Jonesová vzdorovitě stála a podruhé se zeptala: „Už jste skončil?“ Rapp se konečně usmál. Na chvíli se zadíval na prezidenta. Hayes byl známý tím, že nechával své poradce bojovat jejich bitvy až do konce. Jeho motto znělo, že lepší to dostat naplno, než aby si to každý nechával pro sebe.

Když se pak otočil na Jonesovou, pomyslel si: To snad není pravda, že jsem téhle ženské fakt zachránil život. Pak zavrtěl hlavou a řekl: Ještě jedno vám řeknu. Nebýt mě, Valerie, byla byste po smrti.“ Rapp se otočil a zamířil ke dveřím. Přes rameno jen řekl: „Takže bych uvítal trošku víc vděku.“ Když došel ke dveřím, otevřel je a obrátil se zpátky na Jonesovou. „Jo, a mimochodem, asi byste měla začít přemýšlet, jak tohle překroutíte, protože až se to dostane ven, já mlčet rozhodně nebudu.“

DESET

Pokoj se nacházel v sedmém patře hotelu. David zasunul klíč do zámku, a když se rozsvítilo zelené světlo, opřel se loktem o kliku a otevřel dveře. Jeho setkání s generálem Hamzou dlouho netrvalo a díky vědomí, co toho iráckého netvora čeká v budoucnosti, bylo snesitelnější než obvykle. Hamza naštěstí nepřistoupil ke své obvyklé hodinové přednášce plné zastrašování a sebevychvalování. Generál velmi rád svému kontaktu připomínal postavení palestinského lidu na společenském žebříčku arabského světa. V Hamzově přepjatém vidění světa se Palestinci umisťovali jen těsně nad velbloudím trusem.

Když generál dopil a zvedl se k odchodu, David věděl, co ho přinutilo zkrátit dnešní přednášku. V pokoji na něj totiž čekalo něco, k čemu se chtěl vrátit. Právě proto měl David naspěch. Jeho špehové sledovali generálovy muže už během dne a všimli si, že zase unesli mladou dívku.

Z hotelu ani nevyšel. Pozoroval, jak generál a jeho bodyguardi odcházejí, počkal ještě pár minut a pak zamířil do haly. Setkal se s jedním ze svých lidí a vzal si zavazadla. Pak zamířil do pokoje, v němž se ubytoval už před třemi dny.

Z kapsy vytáhl latexové rukavice a dal se do práce. Před koupelnovým zrcadlem si odlepil vous a setřel si z vlasů a obočí šedou barvu. Vousy i vlhký ručník zavřel do sáčku. Pak si sundal oblek a boty, ze skříně vytáhl batoh. Oblékl si černé kalhoty, černé tenisky, tmavou košili a bundu, pak ostatní oblečení pevně smotal a všechno nacpal do batohu. Poté, co se ještě jednou prošel po pokoji, se ujistil, že po sobě nic nezanechal, zamířil k zasouvacím skleněným dveřím a otevřel je.

Než vstoupil na balkon, nakoukl doleva a doprava, jestli tu někdo není. Balkony po obou stranách byly však prázdné, takže David nenuceně vyšel ven a pokračoval ve svém sledování. Z jednoho pokoje pod sebou slyšel hlasitou hudbu ze stereopřehrávače. Davidovi plály oči nenávistí, když si pomyslel, co se tam už možná děje.

Generál Hamza byl nechutný, odporný člověk v mnoha ohledech, ale nejvíc snad kvůli své náklonnosti k mladým dívkám. Přesněji řečeno k dívkám ještě před pubertou. David odhalil tuhle generálovu zvrácenou stránku, když ho v posledních několika měsících sledoval. Věděl nejméně o dvou dalších případech, kdy generálovi bodyguardi sebrali na ulici mladé palestinské dívky a přivedli je do hotelu, aby se s nimi generál mohl potěšit. Díky kontaktům na místní jordánské úřady se Davidovi podařilo zjistit, že policie se pokoušela generála kvůli některým z unesených dívek vyslechnout. O několik dní později se však z nejvyšších míst ozvalo upozornění, že policie by neměla generála Hamzu obtěžovat. Jordánci odmítali ohrozit své vztahy s Irákem kvůli několika mladým palestinským dívkám.

Když David přivazoval lano k boční straně balkonu, soustředil se už jen na svůj úkol. Nebude to poprvé, kdy zabije, rozhodně ne naposledy. Vždycky postupoval s klidnou přesností, která ho držela mimo vztek či radost. Dnes v noci však měl větší potíže potlačit emoce spojené s daným úkolem. Arogance generála Hamzy mu to ztížila. Iráčané si pod rouškou arabského bratrství přivlastnili palestinskou otázku s jediným cílem – vyvolat rozkol mezi arabskými státy a Amerikou. Kdyby šlo jen o to, David by s tím jistě dokázal žít. Ameriku neměl dvakrát v lásce a Iráčané vlastně jen udělají, co je správné. A kdyby šlo jen o to, že Iráčané tak vehementně lhali, nevadilo by mu to. Lhaní jiným kmenům bylo součástí kultury jeho lidu. Co však přivádělo jeho krev do varu, byla skutečnost, jak se Iráčané chovali k Palestincům, když u toho nebyly kamery. Ta jejich arogance a opovržení a pak ještě to, jak své spoluboj
ovníky a bratry šikanovali. Když jste si odmysleli všechno to chvástání a výmysly, Iráčanům šlo jen a pouze o sebe.

Davidovu vyrovnanost pokoušela ještě další vlastnost iráckého generála. Bylo to jeho totální opovržení až nenávist vůči ženám. David vyrostl v Jeruzalémě, jako jediný chlapec v rodině. Měl tři starší sestry. Jeho otec byl Palestinec, matka Jordánka. Oba studovali v Británii. Jeho otec byl advokát, matka lékařka. V té části světa, kde je rovnost pohlaví stále ještě hodně vzdálená, vyrostl David v domě, kde nikdy nebylo pochyb o tom, že otec i matka jsou si rovni. David by možná pod nátlakem připustil, že jeho matka byla z té dvojice dominantnější. Všechny tři jeho sestry odjely studovat do Ameriky a staly se lékařkami. Dvě nejstarší zůstaly ve Státech, kde se věnovaly medicíně, nejmladší se vrátila a pomáhala matce s její praxí v Jeruzalémě. David si svých sester velice vážil a na rozdíl od svých arabských bratří se neklonil k názoru, že s ženami by se mělo zacházet jako s majetkem.

Když David upevnil to černé horolezecké lano, zašeptal kletbu a přestal potlačovat svůj vztek. Nic ho nepřivádělo do varu víc, než když někdo zneužíval slabší. Natáhl si kožené rukavice, roztáhl prsty a natáhl si kůži pevně na ruce. Když znovu zkontroloval stav svých zbraní, natáhl si přes hlavu černou kuklu a upravil si ji tak, že byly vidět jen jeho tmavé oči. Když bylo všechno v pořádku, přehodil jednu nohu přes okraj, pak i druhou.

Nepatrně povoloval stisk rukou a spouštěl se po laně, až se nohama dotkl zábradlí balkonu pod sebou. Pak seskočil a dopadl na betonovou podlahu. Nepatrný hluk, který při tom mohl udělat, zastřela hudba vycházející z pokoje. Opatrně se naklonil za okraj stěny, aby se podíval, co se děje uvnitř. Záclony byly zatažené, ale závěsy ne. V místnosti svítily svíčky a David rozeznal postavu poblíž místa, kde nejspíš stála postel. Viděl, jak se ta postava vrhla kupředu, a měl pocit, že následně poté slyšel tlumený výkřik. Rychle se stáhl zpět, sundal si batoh a pak přiložil ruku ke dveřím. Zatlačil a nepřekvapilo ho, že jsou zavřené.

Klekl si, sáhl do batohu a vytáhl slabý kousek kovu se zářezem na konci. Pomalu ho vtlačil mezi rám a těžké zasouvací dveře. Otáčel jím proti směru hodinových ručiček a počkal, až dosáhl správného napětí, pak ho zvedl nahoru. Ani se nepřesvědčil, jestli generál to cvaknutí zaslechl, zastrčil si kov do kapsy bundy a druhou rukou sáhl po své pistoli ráže 9 mm s tlumičem. S očima upřenýma na stín na jedné straně velkého apartmá začal otvírat dveře. Odsunul z cesty záclonu a vstoupil do pokoje, kde se mu udělalo nevolno z toho, co viděl.

Nad dívkou stál nahý a zpocený generál Hamza, v ruce jezdecký bičík, zvedl ho na hlavou a prudce jím sekl dolů. Dívka byla k posteli přivázána tváří dolů, paže a nohy roztažené, v ústech roubík. Její tělo se otřáslo, když na ně dopadl bičík. Pokoušela se křičet, ale ozval se jen další tlumený výkřik. Jemná pleť byla zjizvena nejméně na deseti místech.

David se zděšeně díval na ty dlouhé krvavé rány. Hamza stál zády k němu, znovu zvedl bič nad hlavu a chystal se k další ráně. David pocítil náhlou touhu hodně mu ublížit, ne ho jen zabít. Rychle se přesunul, k Hamzovi se dostal právě ve chvíli, kdy bič už už dopadal na dívku. Pravou rukou mu zasadil ránu podobně, jako Hamza máchal s bičem, ale než kůže bičíku stihla znovu zasáhnout dívku, černá ocel Davidovy pistole udeřila generála do krku.

Hamza okamžitě upustil bič, padl kupředu a vrávoravě klesl na jedno koleno. David se nad ním na vteřinu zastavil a pak zasadil druhou ránu. Pažba pistole tentokrát dopadla Hamzovi na temeno. Generál chvilku kolísal jako strom, který se nedokáže rozhodnout, kterým směrem spadne, ale dřív, než se podvolil gravitaci, ho David chytil za vlasy. Nechtěl varovat bodyguardy ve vedlejším pokoji, takže Hamzovo nahé tělo opatrně spustil na podlahu.

Pak vzal prostěradlo a přikryl dívku. Jak se znechuceně a plný nenávisti díval na Hamzu, sváděl v sobě prudký boj. Všechny jeho instinkty mu říkaly, aby generála zabil a pak se postaral o bodyguardy. To by byl profesionální přístup. Mstivý hlas v jeho hlavě však volal po tom, aby generál trpěl, a tenhle hlas získával převahu.

David zamířil ke dveřím spojujícím generálův pokoj s pokojem jeho bodyguardů. Bez zaváhání vzal za kliku a otevřel je. Znal rozvržení pokoje, pistoli s tlumičem už měl zvednutou a mířil s ní do míst, kde se dvojice pobudů s největší pravděpodobností nacházela, zatímco zůstával ve dveřích a tiskl se k rámu, aby zmenšil svůj obrys pro případ, že by některý z mužů stihl vystřelit.

Žádný to nestihl. Dívali se na televizi a zvedli oči s tím, že čekali svého šéfa, místo něj ale našli muže v černé kukle, jak na ně míří pistolí. Zbraň vystřelila dvakrát za necelé půl vteřiny. Na vzdálenost pěti metrů David nikdy nepochyboval o své přesnosti. Dvě podzvukové kulky ráže 9 mm s dutou špičkou našly své terče a zasáhly bodyguardy přímo mezi oči. Oba Iráčané byli okamžitě mrtví.

David zavřel a zamkl dveře a pak se po další krátké vnitřní bitvě rozhodl pro akci. Z pohledu zabijáka to nebylo moudré, ale jednalo se rozhodně o správný krok. Bude se muset odchýlit od svého naplánovaného scénáře, ale nechtěl nechat tuhle ubohou mladou dívku v hotelovém pokoji, aby musela čelit dalšímu ponížení a trápení po příchodu policie. Ne, vezme ji s sebou. Ale to předbíhal událostem. Nejdřív musel vymyslet náležitý způsob, jak zabije to nahé irácké prase, které leželo na podlaze před ním. Začal dívce odřezávat pouta a s každým říznutím mu bylo čím dál jasnější, jaký rozsudek smrti generála čeká.

JEDENÁCT

Rappovo vystoupení nebylo sice takové, jaké si Kennedyová představovala, ale vytušila, že na prezidenta dojem udělalo. Bonusem byla skutečnost, že Kennedyová si nevybavovala, že by někdy viděla Valerii Jonesovou tak rozčilenou. Vedoucí prezidentovy kanceláře byla pro jednou umlčena a zoufale čekala, jestli jí někdo další přijde na pomoc, když už Rapp odešel. Dívala se z prezidenta na Flooda a na Kennedyovou, pak zase zpátky. Když nenalezla žádnou podporu, dívala se z okna a podupávala nohou. Kennedyová přemýšlela, jestli Jonesová skutečně doufala, že se od ní či od generála Flooda dočká nějaké útěchy.

Po několika dalších chvílích napjatého ticha to ale Jonesová nedokázala vydržet. Podívala se na prezidenta a řekla: „Říkala jsem vám, že jeho přítomnost není k ničemu.“

Prezident klidně pohlédl na vedoucí své kanceláře. „S Mitchovými názory vždycky nesouhlasím, ale vždy si jich vážím.“

„Roberte, on nevidí tu věc v celku. Nechápe negativní dopad, jaký bude mít takový skandál na vaše prezidentství.“

Hayes naklonil hlavu mírně do strany a prohlásil: „Mám pocit, že Mitch by řekl, že celkový pohled chybí spíš tobě.“

Jonesová ztrápeně vydechla. „Nebudu tady sedět a bavit se o celkovém pohledu s nějakým vrahem ze CIA.“ Jonesová se otočila na Kennedyovou a řekla: „Bez urážky, Irene, ale jsem placena za to, abych dávala dohromady všechny části mozaiky a minimalizovala špatný dopad na prezidenta. Nemusíte mít doktorát z politologie, abyste si spočítali, co se stane, až se tahle událost zveřejní. Tisk nás sežere zaživa a kongresové výbory budou volat po slyšeních,“ otočila se na Hayese, „a dají si velmi záležet, aby vás protáhly vším možným bahnem, až se budete ucházet o opětovné zvolení.“

Kennedyová k všeobecnému údivu řekla: „Souhlasím s Valerií.“

Jonesová se tvářila samolibě po téhle nově nabyté podpoře a řekla: „I jeho vlastní šéfka se mnou souhlasí.“

Kennedyová zvedla prst a dodala: „Ano, ale s jednou výjimkou. Tuhle akci nikdy neudržíte pod pokličkou. Tisk už ví, že se něco stalo. Ještě dnes budou mít poměrně dobré povědomí o celé události a první hodnocení našich kroků se objeví v ranních novinách.“

„Ale s tím se přece dá něco dělat,“ přerušila ji Jonesová. „Naši lidé už pracují na tiskové zprávě. Ti muži přišli o život během společného cvičení s filipínskou armádou.“ Jonesová se otočila na generála Flooda. „Takové události se dějí prakticky pořád, ne?“

Než stihl generál odpovědět, řekl prezident: „Filipínský velvyslanec volal dnes ráno už dvakrát a ujišťuju tě, že se neptal na počasí.“

Jonesová to mávnutím ruky zaplašila. „Potřebují naši pomoc, aby se jejich hospodářství zvedlo. Stačí, abychom jim hodili nějaké peníze, a je po problému.“

Kennedyová pomalu vrtěla hlavou. „Ví o tom až příliš mnoho lidí, pane. Neexistuje šance, že by se vám to podařilo udržet pod pokličkou.“

Prezident se zakláněl a ukazováčkem si klepal na horní ret.

Než stihl cokoli říct, Jonesová skočila opět do rozhovoru. „Dejte mi týden. Nic víc nepotřebuju. Jeden týden a slibuju, že tisk se začne šťourat v něčem jiném.“

Hayes se otočil na náčelníka generálního štábu a řekl: „Generále, vy jste dnes dopoledne neobyčejně mlčenlivý. Nechtěl byste k tomu něco dodat?“

Generál Flood byl statný muž, což ještě umocňovala jeho uniforma. Měřil přes metr devadesát a vážil ke sto padesáti kilům, takže vypadal spíš jako bývalý hráč amerického fotbalu, než někdo, koho pořád ještě baví párkrát do roka skočit z letadla s padákem. Z jeho výrazu bylo patrné, že se snaží pečlivě volit slova. S pohledem stále upřeným na prezidenta nakonec řekl: „Pane, jen těžko bych mohl se slečnou Jonesovou nesouhlasit důrazněji.“

Prezident se díval na Flooda, ale koutkem oka viděl, jak se vedoucí jeho kanceláře začíná vrtět. Nedbal na ni a řekl: „Rozveďte to, prosím.“

„Oznámili jsme, že jsme ve válce proti terorismu. Přinejmenším máme důkaz, že jistý filipínský generál přijímá úplatky od známé teroristické organizace, která unesla rodinu amerických občanů. Máme důkaz, že úřednice ministerstva zahraničí, jež byla zcela jednoznačně seznámena s tím, že tato záchranná operace musí být udržena v tajnosti, se o své vlastní vůli rozhodla porušit federální zákon a diskutovala o této informaci se zahraničním pracovníkem ministerstva zahraničí. Máme amerického velvyslance, který se osobně rozhodl informovat představitele cizí země o tom, že zvláštní jednotky Spojených států se chystají provést tajnou operaci na území jejich státu. Každý rozumně uvažující člověk by dospěl k závěru, že tyto kroky jednoznačně vedly ke smrti dvou příslušníků amerických jednotek SEAL. Řekl jste to sám, pane prezidente, jsme ve válce. Tohle je vážná věc a podle mě jsou ten velv yslanec i sekretářka zrádci a jejich činy nemohou zůstat bez potrestání.“

„Souhlasím s tím, že by měli být potrestáni,“ řekla Jonesová rychle, dřív než stihl promluvit kdokoli jiný. „Navrhuju je poslat na nejhorší místo, které si dokážeme představit. Nejen že jim osekáme platy, ale taky jim nařídíme platit náhrady rodinám těch dvou mrtvých vojáků. Navrhuju…“

„Mrtvých námořníků,“ opravil ji generál. Pak se otočil na prezidenta a dodal: „Souhlasím v tom s Mitchem. Kdyby bylo po mém, nechal bych ty dva postavit před popravčí četu a zastřelit, ale to se v dnešním světě nestane. Myslím si nicméně, že by si měli odsedět pořádně dlouhou dobu ve vězení a měli by být veřejně poníženi. Je třeba z nich udělat exemplární případ.“

Jonesová ještě jednou zasáhla v zoufalé snaze zvrátit směr téhle konverzace: „Generále, neříkám, že s vámi nesouhlasím, ale znovu opakuju, že se obávám, že si neuvědomujete, jaký dopad bude mít takový skandál na vládu.“

„Při vší úctě, slečno Jonesová, zajímá mě spíš blaho republiky než kterákoli jednotlivá vláda. To by mělo obojí jít ruku v ruce, ale jak jste dnes ráno tak vášnivě poznamenala, není tomu vždycky tak.“

Jonesová šlehla pohledem po generálovi a řekla: „To bylo laciné.“

„Ne, to bylo přímé, ale jestli to nebylo pro vás dostatečně hrubé, tak vám celý ten průser zrekapituluju čistou angličtinou.“ Generál se naklonil k vedoucí kanceláře a řekl: „Byla to velká operace. Spousta vojenských a zpravodajských pracovníků o ní věděla dopředu, a jelikož se nezdařila, spousta dalších lidí o ní ví i dnes.“ Flood přesvědčivě natáhl jeden ze svých silných prstů a řekl: „Mužu vám zaručit, že jestli se pokusíte tuhle aféru zmírnit, jistě se v armádě nebo v Langley najde někdo tak rozezlený, že si promluví s reportérem a rozpoutá takovou řetězovou reakci, která způsobí přesně to, čemu byste se nejraději vyhnula. Samozřejmě za předpokladu, že to nejdřív neproflákne Mitch.“

„Vy se starejte o svoje lidi, generále,“ odsekla Jonesová, „a já si vezmu na starost Rappa.“

Pošetilost téhle reakce přinutila Flooda k hurónskému smíchu. „Vy chcete přikázat Mitchi Rappovi, co má dělat? Řekněte mi, kde a kdy k tomu dojde, rád si připlatím, abych to viděl z první řady.“

Než Jonesová mohla reagovat, prezident se předklonil a opřel se předloktími o stůl. „Rozhodl jsem se.“ Mluvil ke všem, ale díval se na Jonesovou. „Postavíme se k té věci zpříma, a nebudeme o tom dál diskutovat. Kdybychom se to pokusili zamést pod koberec… tak se nám to jenom vymstí. Chci, aby ministerstvo spravedlnosti připravilo zatykače na asistentku Petryovou a velvyslance Coxe.“

Jonesová začala vrtět hlavou. „Roberte…“

Než ale mohla pokračovat, prezident ji přerušil a řekl: „Valerie, zruš moje plány na večer a informuj vedení Kongresu, že se s nimi chci sejít.“

Jonesová měla ve tváři ztrápený výraz. Prezidentovo vystupování naznačovalo, že jakékoli další protesty by byly zbytečné. Tuhle bitvu prozatím prohrála, ale třeba by to šlo napravit později. Až s ním bude o samotě, mohla by se ho pokusit přimět, aby své rozhodnutí ještě zvážil, než se vrhne z útesu.

S hlasem plným nucené laskavosti se zeptala: „Co jim mám říct?“

„Řekni jim, že je chci informovat o tématu týkajícím se národní bezpečnosti.“

„Dám se hned do práce.“ Než odešla, otočila se na Kennedyovou. „Budeš mě informovat o rozhodnutích, k nimž dojdete s ministerstvem spravedlnosti a FBI?“

Kennedyová si všimla, že šlo spíš o prosbu než o otázku, ale přesto zdvořile přikývla. Jonesová byla na lopatkách a nemělo smysl ji trápit ještě víc.

Když odešla, prezident se otočil ke Kennedyové a Floodovi. „Omlouvám se. Valerie vidí politiku na prvním místě. Nemůže si pomoct.“

Flood zavrtěl svou obrovskou hlavou a něco zavrčel. Kennedyová sledovala generála se sevřenými rty a pak dodala: „Není se zač omlouvat, pane. Potřebujete i lidi, kteří budou sledovat politické dopady.“

„To je pravda,“ přikývl prezident, „ale to neznamená, že bychom si u dveří museli kontrolovat, jestli jsme nezapomněli morálku.“ Hayes se nesouhlasně zamračil. „Valerie se snaží hlavně všechno kontrolovat. Nechápe, že Američané vám toho dovolí mnohem víc, když s nimi jednáte na rovinu, a vědí, kdy jste měli správné úmysly. V téhle situaci je to poměrně jednoznačné.“

Hayes položil dlaně na stůl a přesunul po něm několik papírů, zatímco přemýšlel, jak dál postupovat. „Chci se zachovat správně. Nechci nic mlžit a chci postupovat hodně rychle. Nechci, aby to nějaký nadržený reportér zveřejnil dřív, než to uděláme my, jinak se obávám, že situace dá za pravdu Valerii a mě v Kongresu ukřižují.“

„Mohu, pane?“ zeptala se Kennedyová. Prezident přikývl a ona řekla: „Možná není dobře čekat až na večer. Generál a já můžeme začít informovat vybrané členy různých výborů už dnes odpoledne. A pak, až se s nimi večer setkáte, můžete jim sdělit celý příběh. Dovolila bych si vás ovšem upozornit, že musíme z toho všeho vypustit generála Mora a jeho zapojení do akce.“

Prezidentův výraz se změnil od souhlasného ke zmatenému. „A proč?“

Kennedyová zaváhala a pak řekla: „Mitch přišel na to, jak se s generálem vypořádat. Pokud máte čas, třeba bychom ho sem mohli dostat zpátky, aby vám to vysvětlil osobně.“

Prezident se na ředitelku CIA díval s velkým zájmem. Jelikož diplomacie byla Rappovu oboru na hony vzdálená, prezident byl velmi zvědavý, co má jeho nejvyšší protiteroristický agent v plánu. Dva členové jednotek SEAL zemřeli, rodina Američanů byla stále držena v zajetí a jeho vláda se ocitla na pokraji skandálu. Právě teď mu pomyšlení na odplatu připadalo velmi lákavé.

DVANÁCT

Dívka seděla v rohu a choulila se do bílého županu. David se pod svou černou kapuci, jež mu zakrývala obličej, silně potil. Chytil Hamzu za ruku a nohu a táhl ho do středu postele. Když uslyšel tlumený vzlyk, zvedl oči a podíval se na dívku. Obličej měla zakrytý velkými bílými klopami hotelového županu. Pocítil ve svém srdci čistou bolest nad jejím utrpením. Věděl, že ji nesužuje jen fyzická bolest. Mnohem horší bylo, že zoufalství a zlé sny ji budou nejspíš pronásledovat po celý zbytek života.

David odhadoval, že jí není víc než deset let. Vina a sebeobviňování se už jistě vkrádají do její nevinné mysli. Začne si říkat, co udělala špatného, že si zasloužila takové zacházení. Pokud šlo o ženy, muslimský svět jednal velmi příkře se sexuálními stigmaty. V Davidově patriarchální společnosti se obyčejně nerozlišovalo mezi ženou, jež svévolně spáchá cizoložství, a tou, která je znásilněna. Čest rodiny, jež ve skutečnosti znamená čest otce, je nade vše.

David se podíval na to ubohé vyděšené dítě v rohu a lámal si hlavu s tím, co s ní udělat. Věděl, že ji neměl odvazovat. Měl jen střelit Hamzu do týla, postarat se o oba bodyguardy a zmizet. Kdyby se držel svého původního plánu, byl by touhle dobou už míle daleko; od zločinu by ho dělila značná vzdálenost. Ráno by sem přišla pokojská a našla by dívku, vzali by ji do nemocnice. Všechno by pro ni dopadlo dobře.

Jakkoli tomu chtěl věřit, věděl, že to je hodně vzdálené od toho, jak by to proběhlo doopravdy. Pokojská by zavolala policii, a ta by velmi rychle zjistila, že má před sebou mrtvého iráckého generála. Média by se to dozvěděla krátce poté a tu malou nevinnou dívku by smetl vír následných událostí. Policie a novináři by se bavili s jejími rodiči a celá čtvrť by se dozvěděla, že ta mladá dívka byla sexuálně napadena. Ačkoli za to nijak nemohla, po celý zbytek života by se jí lidé stranili a chovali se k ní jako k vyděděnci.

David to ale nechtěl dopustit. Když se před lety vydal na svoji nebezpečnou cestu, dal si slib. Nevyrostl v táborech, ale jeho matka ho pravidelně vodila s sebou, kdykoli jela na návštěvu různých klinik. Chtěla, aby viděl z první ruky tu špínu, v níž byli Palestinci nuceni žít. Jeho matka, výjimečná v mnoha ohledech, využívala dlouhých cest autem do táborů a zpět k tomu, aby svého jediného syna poučila o politice nejznesvářenějšího regionu v dějinách lidstva.

Tábory představovaly živnou půdu pro nespokojenost, korupci a antisemitismus. Na Židy se svalovalo vše, skutečné i neskutečné, podložené i nepodložené. Byli to ti zlí chamtiví sionisti, kteří ukradli palestinskému lidu jeho zemi. Propaganda byla rafinovaná, ale jeho matka pečlivě vysvětlovala Davidovi složité dějiny konfliktu mezi Palestinci a Židy. Podle ní nebyla vina jen na jedné straně.

Na krátkou dobu v roce 1948 měli Palestinci svůj stát, ale nespokojili se s tím, co jim Spojené národy legálně svěřily, rozhodli se napadnout nezkušený stát Izrael s pomocí pěti dalších arabských armád. Toto rozhodnutí se ukázalo jako katastrofální. Izrael arabské armády zničil, zabral zem, která byla vyčleněna pro palestinský stát, a deportoval většinu Palestinců, kteří ještě neutekli.

Davidova matka ráda poznamenávala, že od jejich lidu je trošku falešné volat, že Izrael mu ukradl půdu. Ptávala se ho: „Kdybychom tu válku v osmačtyřicátém vyhráli, myslíš, že bychom Židům dovolili nechat si jejich půdu?“ Ani nečekala na jeho odpověď. Vždycky odpovídala rozhodně: „Kdepak. Arabské armády by zabily každého Žida až do posledního.“

„Židé jsou rasisti,“ říkala mu, „ale Jordánci, Egypťané, Syřané, Iráčané a Saúdové jsou ještě horší. Židé nás nenávidí, protože jsme jim nedali žádný důvod k tomu, aby nás měli rádi, ale na co se můžou vymluvit naši arabští bratři? Na nic. My jsme hluboko pod nimi, tak o nás smýšlejí. Nechali naše lidi v táborech a namířili plameny své nenávisti na Židy, aby posloužili svým zkorumpovaným vládám. My jsme jejich sluhové. Užitečný nástroj v jejich kampani, díky němuž se vztek jejich poddaných nezaměřuje na ně samotné, ale na zlé Židy.“

David se díky matčinu vysvětlování stavěl velmi ostražitě k veškeré propagandě. Odmítal dovolit nenávisti, aby řídila jeho ambice. Nikdy si nedovolil dívat se na svět zaslepeně. Odmítal stát se jen dalším chladnokrevným vrahem. Právě proto nezastřelil Hamzu a nenechal tu ubohou dívku, aby ji ráno objevili. David byl opravdu výjimečný muž. Byl to pragmatik se srdcem. Dívku teď odvede s sebou a později věnuje jejímu otci nějaké peníze včetně vysvětlení.

Přivázal generálova zápěstí a kotníky k posteli a pak se nad ním na chvíli zastavil. Generál Hamza skoro třicet let působil bolest lidem, ničil životy a bořil sny. Kulka do hlavy byla pro něj až příliš dobrá. Hamza potřeboval zažít stejný pocit, který tak zvráceně působil tolika duším. David chtěl vidět v jeho očích skutečný strach.

Pravou rukou vytáhl z kožené pochvy nůž a levou plácl Hamzu do tváře. Tomu iráckému pobudovi poklesla čelist. David ho palcem a ukazováčkem chytil za špičku jazyka a vytáhl ho ven. Generál se začal vrtět. David zesílil sevření a zasunul špičku té deseticentimetrové čepele Hamzovi do úst. Pak jen rychlý pohyb vzhůru a dobrých sedmdesát procent Hamzova jazyka bylo odstraněno z jeho úst. S dokonalým načasováním se generálovy oči otevřely právě včas, aby viděl, jak mu David vytrhává z úst zbytek jazyka.

Irácký generál, s očima zalitýma strachem a agonii, vydal hluboký hrdelní sten, který se kvůli tomu, že již neměl jazyk, nedokázal přeměnit na výkřik. Okamžitě sebou začal házet jako ryba pohozená na dno člunu. Zápasil se svými pouty, snažil se osvobodit a zkoušel pochopit, co se děje. Jeho poslední vzpomínky byly nádherně slastné a teď byl přivázaný k téhle posteli, na prsou mu seděl nějaký maskovaný muž a mával mu před očima kusem masa. Jako by toho nebylo dost, v ústech mu hořela bolest, již jeho mozek nedokázal pojmenovat. Teplá tekutina mu stékala do hrdla a dusila ho, když mu kapala i do průdušnice. Najednou mu to došlo. Hamza v panice zvedl hlavu z polštáře a pokoušel se promluvit. Vyšla z něj jen směs primitivních zvuků. Ten maskovaný muž, co na něm seděl, nedržel obyčejný kus masa, ale jeho jazyk.

David pohodil ten orgán na Hamzovu holou hruď a sáhl si do kapsy. Vytáhl svazek čerstvých falešných stodolarových bankovek a mával jimi generálovi před obličejem. Nemusel nic říkat. Ani generál, i když se o to snažil. V jeho očích se zračilo okamžité pochopení. David zmačkal asi deset nových bankovek do kuličky a špičkou zakrváceného nože otevřel generálovy rty. Nacpal mu mezi ně svazek a pak přidal ještě dvě hrsti peněz, až měl Hamza plná ústa.

Rychle ještě zasunul Hamzovi pod hlavu další polštář a pak z něj seskočil. Chvilku si vychutnával děs v očích toho sadistického hajzla, díval se na něj a znechuceně vrtěl hlavou. Přemýšlel, jestli tenhle Saddámův řezník někdy někomu udělil milost, jestli někdy pocítil špetku viny nad svými kroky nebo lítosti nad lidmi, které tak brutálně mučil. Jak se tak David díval do vyděšených Hamzových očí, pochopil, že nikoli. Netvoři jako Hamza fungovali jinak. Jejich mozky pracovaly tak, jak by to normální lidé nikdy nepochopili.

David necítil žádný stud nad tím, co se chystal udělat. Nebylo mu Hamzy ani trošku líto. Tohle bude spravedlnost ve své nejčistší podobě. Hamza zemře způsobem poměřitelným se svými brutálními činy. David hodil na postel zbytek stodolarových bankovek. Ležely poházené všude možně. Hamza se podíval na bankovky a snažil se svýma očima něco naznačit. David ho ignoroval a přešel k nohám postele s nožem zvednutým ke stropu. Zastavil se mezi generálovýma nohama a podíval se dolů. Jedním kolenem se opřel o postel, pak sáhl rukou dolů a chytil Hamzu za genitálie. Generálovo celé tělo se třáslo strachy. Zápasil se svými pouty, házel hlavu ze strany na stranu, z prsou se mu dral příšerný hluk, který ale tlumila ta krvavá změť bezcenných bankovek v jeho ústech. David neváhal ani nečekal. Silně zatáhl levou rukou a natáhl ruku s nožem.

Stačily čtyři řezy a David tam stál s generálovými genitáliemi v ruce. Držel je Iráčanovi před očima a pak tu krvavou změť pohodil na jeho hruď k jazyku. Postavil se nad ním a přemýšlel, jestli ho nemá zastřelit, ale pak to zamítl. Nedalo se čekat, že by do pokoje někdo přišel dřív než ráno, a do té doby už Hamza zcela jistě vykrvácí. Bude mnohem příhodnější nechat ho umřít pomalu s pohledem na vlastní neživý pohlavní úd, bez možnosti přivolat si pomoc nebo pohnout rukou a zastavit krvácení. Pozná stejnou bezmocnou hrůzu jako jeho oběti. A kdyby sem někdo přišel dřív a podařilo se ho zachránit, tak by to taky nebylo zlé; Hamza by zbytek svých dní strávil jako němý kastrát.

TŘINÁCT

Vysoké mraky odpluly dál a dopolední slunce vykukovalo nad stromy v Růžové zahradě. Prezident seděl za svým stolem, lokty opřené o opěrky koženého křesla potaženého kevlarem. Ruce měl sepnuté před bradou, bělostné rukávy košile připomínaly pyramidu. Plně se soustředil na to, co říkali jeho hosté.

Mitch Rapp, tmavé sako rozepnuté a s rukama v bok, kráčel sem a tam po modrém koberci Oválné pracovny. Ten člověk se pohyboval s atletickou ladností, která svědčila o jeho schopnostech. Při chůzi vysvětloval prezidentovi svou operaci. Ředitelka Kennedyová a generál Flood seděli mlčky, zatímco Rapp přecházel za nimi.

Rapp mluvil bez přerušení skoro pět minut. Už se chystal přejít k závěrečné části plánu, ale na poslední chvíli se rozhodl odmlčet. Podíval se na náčelníka generálního štábu a řekl: „Generále, kdybyste chtěl v této chvíli odejít z pracovny, naprosto bych to pochopil.“

Generál se poškrábal na bradě a překvapivě povzneseným tónem řekl: „Mám představu o tom, kam tím míříte, a počítám, že vás netrápí mě urazit.“

Rapp se usmál. „Generále, nevím jistě, jestli by bylo možné, abych vás pouhými slovy urazil.“

Generál se zasmál a řekl: „Pokud z toho vynecháte mou ženu a děti, tak máte asi pravdu. Počítám, že mi nabízíte šanci omluvit se z té opravdu nepěkné části svého plánu pro případ, že to neklapne.“

„To je správná domněnka.“

Následovala poměrně dlouhá pauza, než generál odpověděl, pak řekl: „Moje žena mě často obviňuje, že mám selektivní paměť.“ Podíval se na Rappa a dodal: „Víte, co tím myslim?“

„Asi ano.“ Rapp se usmál a otočil se zpět na prezidenta. „Když už budu na Filipínách, asi by nebylo od věci zastavit se na kus řeči u generála Mora.“

Prezident se neklidně přesunul na židli. Jistý hlas v týlu mu napovídal, aby jen přikývl, řekl Rappovi, ať si cestu užije a pak se vrátil ke svým povinnostem, ale jiná část jeho mysli chtěla vědět víc. „A co budete s generálem Morem probírat?“

Rapp se zastavil s rameny natočenými k prezidentovi a chvíli se díval na své boty. „Pane, obvinila vás první dáma někdy z toho, že máte selektivní paměť?“

„Hned od prvního dne, co jsme se setkali, a abych řekl pravdu, nelže. Ale o to tu nejde.“ Prezident se otočil se svou židlí o devadesát stupňů a podíval se z okna. „Mitchi, nemám dobrý pocit z toho, že vystrkujete krk takhle daleko.“

„O mě se nebojte, pane. Je to moje práce.“

Prezident přikývl. „Ano, to vím, ale to nám ostatním neposkytuje výmluvu, abychom mohli říct, že jsme nic netušili, pokaždé, když něco nevyjde.“

„Pane,“ řekla Kennedyová velmi upřímně, „tak to ale musí být.“

„No, neznamená to, že se mi to musí líbit, a upřímně řečeno, nevím jistě, zdali likvidace generála Mora přinese něco víc než jen ukojení naší krátkodobé krvežíznivostí.“

Rapp se zamračil nad prezidentovými slovy. V jeho takticky orientované mysli neměla touha po krvi žádný vliv na to, jestli si Moro zaslouží zemřít nebo ne.

„Pane prezidente,“ řekl Rapp hlasem, kterým ani nežadonil, ani nenadbíhal. „Generál Moro je prohnaný zrádce, který je přímo zodpovědný za smrt dvou příslušníků jednotek SEAL amerického námořnictva. A pokud vás trápí, že byste tím mohl urazit prezidentku Quinnovou, můžu vás ujistit, že až zjistí, že Moro byl placeným informátorem Číny i skupiny Abú Sajáfa, tak nám poděkuje, že jsme jí ho zbavili.“

Prezident si ještě párkrát poklepal prstem na ret, pak se předklonil, vzal nějaký dokument a řekl: „Promyslím si to a ozvu se vám.“

Rapp nemusel být ostříleným washingtonským úředníkem, aby poznal odbytí. Jelikož se však nevzdával tak snadno, stál si za svým a zeptal se: „Kdy pro mě budete mít odpověď, pane?“

Hayes se na Rappa chvilku opatrně díval a řekl: „Za pár dní.“

Rapp zavrtěl hlavou. „To nepůjde, pane. Jakmile vejde ve známost zpráva o velvyslanci a Petryové, naše šance zakročit proti Morovi přijdou vniveč.“

Hayes se zaklonil a vydechl. „Poslouchejte,“ řekl nesmlouvavě. „Podle toho, co jste mi dnes ráno řekli, si generál Moro zaslouží strávit zbytek života ve vězení, ale pokud jde o to, ho zabít… tím už si tak jistý nejsem. Dopad by mohl být hodně ošklivý a upřímně soudím, že v téhle bitvě potřebujeme mít filipínskou vládu na své straně. Takže jak jsem říkal, budu potřebovat pár dní, abych zvážil naše možnosti.“ Pak Hayes otočil svou židli od Rappa a otevřel si desky, které sebral ze stolu.

Rapp ho zvědavě sledoval, pak se podíval na Kennedyovou, co dál. Vstala a palcem pokynula ke dveřím. Podívala se na generála Flooda a udělala stejné gesto. Rapp neochotně poslechl její pokyn a zamířil k odchodu, cestou přemýšlel, kolik jiných lidí za celé ty roky odcházelo se stejným pocitem zklamání. Když položil ruku na kliku, slyšel, jak Kennedyová říká prezidentovi: „Pane, ráda bych si s vámi promluvila o samotě.“

Rapp se nepatrně usmál, když se ohlédl na svou nadřízenou. Kennedyová, navzdory svému tichému vystupování, dokázala být překvapivě přesvědčivá. Pocítil jistotu, že až odejde z kanceláře, bude mít v kapse souhlas, po němž toužili.

ČTRNÁCT

David šel klidně, i když možná lehce rozrušeně po Via Dolorosa, přecházel z muslimské čtvrti starého města do křesťanské. Šel tou cestou již nesčetněkrát. V mládí tudy chodil lhostejný ke všemu světu, ale jak stárnul, začínal vidět různé věci, všímal si nebezpečí, jež číhala ve stínech před obchody, v očích starých mužů prodávajících ovoce a ořechy na ulici a žen vyřizujících své nákupy. Špioni a informátoři byli na každém kroku. Ve třinácti letech mu z těla vytřískali nevinnost. Jizvy z toho dne měl na svém těle pořád, jak fyzické, tak psychické, ale nikdy o nich nemluvil.

Oči pouličních špehů už Davida nestrašily tak, jako v letech těsně po výprasku. Ti lidé už na něj nemohli. Kdyby se rozhodl, mohl nechat kteréhokoli z nich zabít jediným pokynem, ale takový Džabril Khatabi nebyl. Rodiče z něj vychovali člověka mnohem uvážlivějšího. Používal svou moc velmi opatrně, diskrétně a trpělivě. A nyní víc než kdy jindy potřeboval všechny tři složky.

Před více než dvaceti lety kráčel tou samou jeruzalémskou ulicí, když ho za denního světla sebrali a hodili do kufru auta. Jeho vlastní lidé si mysleli, že kolaboruje se Židy. Tehdy se mýlili. David nebyl nic víc než nevinný chlapec, který kráčel starým městem za svou matkou do nemocnice. Dnes to však bylo jiné. Kdyby se OOP, Hamás, Hizballáh či kterákoli jiná z deseti skupin dozvěděla, co chystá, čekalo by ho takové mučení, že by žadonil, aby ho nechali umřít.

Nenuceně zatočil doprava na Bab al-Džadid a podíval se ke kontrolnímu bodu před sebou. Staré město obklopovaly jako stěna hradby pevnosti, již postavil Suleyman Nádherný v roce 1540. Skrz vedlo jen sedm bran. Právě díky těmto branám dobyvatelé za uplynulá století kontrolovali, kdo a co přichází do města či z něj.

Za posledních sto let střežily město čtyři země: na hradbách působili Turci, Britové, Jordánci a teď Izraelci. Vojáci z izraelských obranných jednotek oblečení v zelených uniformách a s kulatými helmami na hlavách kontrolovali totožnost každého, kdo se snažil vstoupit do města nebo z něj odejít. David zachovával klid, pokračoval k bráně a na schůzku kousek za ní.

Na tomto kousku jeho cesty číhala spousta informátorů. Arabské oči byly neustále na stopkách, všechno, co viděly, veškerá podezření hlásily Organizaci pro osvobození Palestiny. Nedůvěřivé oči jeho bratří ho sledovaly a připomínaly mu, jak je důležité, aby jeho mise skončila úspěšně. Palestinský lid potřeboval potlačit svou nenávist, pokud doopravdy chtěl pro své děti mír, jenže vlivem dějinných protimluvů nejprve bude muset vybojovat válku.

David pochopitelně počítal, že v tuto hodinu je zde přinejmenším stejný počet židovských očí. Ty nebudou vědět, kdo je, nebudou znát význam pochůzky, na niž se vydal, protože byl příliš cenný, aby mu důvěřoval někdo jiný než nejlepší a nejodvážnější pracovníci Mossadu.

Mossad, vychvalovaná izraelská zpravodajská služba, netrpěla těmi kontrašpionážními neduhy jiných zemí z jediného důvodu, že její agenti byli zatvrzele loajální své vlasti i věci. Nebyli nicméně zcela mimo nebezpečí. Nejrůznější nepřátelé Izraele unášeli mnoho agentů, z nichž pak páčili cenná tajemství. To byl víc než dostatečný důvod pro to, aby Davidův kontakt držel co nejvíc pod pokličkou totožnost svého nejcennějšího člověka.

Když se David přiblížil k Nové bráně, která byla proražena ve zdi starého města v roce 1887, připravil si dokumenty. Ukázal je mladému izraelskému vojákovi a byl propuštěn dál. Rychle přešel ulici a poté, co znovu ukázal své papíry, byl vpuštěn na cizí půdu.

Kostel Panny Marie francouzské patřil katolické církvi a mezi jinými zde sídlila papežská delegace v nejposvátnějším městě křesťanství.

Davidova výmluva, proč navštěvuje takové místo, byla méně neobratná, než by se mohlo zdát. Mnohokrát svým palestinským bratrům vysvětloval, že v rámci delegace se nachází i pobočka Vatikánské banky. A nikdo, dokonce ani Švýcaři, nebyl v otázce bankovních záležitostí diskrétnější než Vatikán. Vedení OOP Davida v tomto ohledu nepodezíralo. Dokud se mu dařilo získávat dost peněz na podporu jejich operací, zajímali se jen velmi málo o podrobnosti kolem mezinárodních financí.

Davida přivítal mladý kněz z Itálie a doprovodil ho do druhého patra do kanceláře monsignora Terrence Lavina. Ten drobný a obtloustlý monsignore si sundal brýle a vstal, aby přivítal svého pohledného hosta.

„Džabrile, jak se daří, můj synu?“

David stiskl monsignorovu bledou tlustou ruku. „Dobře, Terrenci, a vám?“

Starší muž k němu zvedl své jiskřivé modré oči a řekl: „Cítil bych se líp, kdybych vám mohl nabídnout něco z francouzské kuchyně, ale bylo mi řečeno, že dnes vás nesmím zdržovat vínem a jídlem.“ Kněz se rychle otočil k zavřeným dveřím za sebou a ušklíbl se.

David spiklenecky zvedl obočí a řekl: „To bych moc rád, ale obávám se, že o tom rozhoduje náš společný přítel.“ David si monsignora Lavina velmi oblíbil. Byl to pravý renesanční člověk, jak se v církvi říkávalo, měl vysoké tituly z práva, financí, teologie a filozofie a byl znalcem dobrého vína, jídla i klasické hudby. David se s ním seznámil před mnoha lety díky svým rodičům a často k tomuhle pozemskému knězi vzhlížel s nadějí, že si rozšíří obzor.

„Nuže,“ poznamenal Lavin, „budeme se muset domluvit na jindy, až budete mít čas.“ Kněz zvedl ze stolu složku a řekl: „Záležitosti, o nichž jsme dnes hovořili.“ Podal to Davidovi. „Připravil jsem hlášení o vašich aktivech u nás a jejich vývoji za poslední měsíc. Standardní věci. Podívejte se na to, než odejdete, pro případ, že by se vaši přátelé rozhodli, že právě dnes by se chtěli vzdělat.“ Na ta slova Lavin zavedl svého hosta k temným těžkým dřevěným dveřím za stolem a otevřel je.

David mu poděkoval a vstoupil do stinné místnosti bez oken. Vatikán bral svou bezpečnost stejně vážně jako kterýkoli velký stát. I on měl tajemství, jež bylo třeba udržet, vztahy, které měly zůstat skryté, a nepřátele, kteří ho ani trošku neměli v lásce. Tahle místnost ve druhém patře měla stěny obložené masivními starými tapiseriemi, pod nimiž se zřejmě ukrývala zařízení proti štěnicím. Jako ve většině Jeruzaléma i tady to bylo cítit stářím. Dnes, stejně jako mnohokrát předtím, ho ta zašlá vůně nutila přemýšlet o smrti.

Na protější straně stolu seděl starý seschlý muž. Lampa v rohu vydávala nažloutlé světlo. Muž se jmenoval Abe Spielman. David ho znal již dvaadvacet let. Seznámil je otec Lavin a David se nikdy nezajímal o to, jestli to seznámení bylo z knězova popudu, nebo jestli o ně požádal Spielman sám. Lavin se vždycky choval tak, jako by to byl jeho nápad, ale jak David moudřel a stárnul, tušil, že se s ním spíš chtěl seznámit Spielman. Velice by to na toho starého muže pasovalo. Byl nekonečně trpělivý a měl dar odhadovat lidi a situace mnohem dřív než ostatní.

Abe Spielman byl špion. Bylo mu jedenaosmdesát, takže už trošku zvolnil, a pokud to lidi chápali tak, že už není tak bystrý jako kdysi, nijak mu to nevadilo. Celou svou kariéru se snažil přimět své protivníky k tomu, aby ho podceňovali, a to se mu ve značné míře dařilo.

Při pohledu na tuhle dědečkovskou postavu byste to nepoznali, ale bývaly doby, kdy byl Abe Spielman válečníkem nejvyššího řádu, a to v barvách Británie za druhé světové války, pak znovu během boje své země za nezávislost v roce 1948. Jeho statečnost v těch vznešených dobách byla legendární.

Po válce za nezávislost se Spielman stáhl do ústraní a začal pracovat pro zpravodajskou službu své nové země. Stal se jedním z nejzasloužilejších pracovníků Mossadu, ale o jeho činech věděla jen hrstka lidí a většina z nich už byla po smrti či na jejím pokraji.

Abe Spielman byl i vědec. Autor knih, profesor teologie a historie, který si prostě náhodou přivydělával jako špion. Nebo naopak. Díval se přes ten těžký dřevěný stůl. Při pohledu na mladíka před sebou, tak plného nadšení a mládí, si vzpomněl na to, jak starý už sám je.

„Promiňte, že nevstanu, abych se s vámi přivítal, Džabrile.“ Hlas měl drsný a nepatrně roztřesený.

„Neblázněte, Abe,“ zasmál se David. „Nemusíte kvůli mně přece vstávat.“ Přešel místnost a natáhl k němu pravici.

Spielman ji slabě sevřel do své dlaně a řekl: „Prosím, posaďte se. Povězte mi, jak se vám daří, příteli.“

„Dobře.“ David se posadil do židle po Spielmanově levé ruce. „A vám?“

„Taky dobře.“ Sepjal ruce a dodal: „Mí asistenti za mě provádějí většinu práce, takže se můžu soustředit jen na psaní.“

„To je dobře, nebo špatně?“

Spielman se zamračil. „Asi zčásti obojí. Stýská se mi po studentech. Jejich mladickém zápalu.“

„Ale po politickém dění na univerzitě se vám nestýská, že?“ David věděl, že jeho dávný přítel smýšlí velmi příkře o převzetí Hebrejské univerzity ultraortodoxními rabíny jeho náboženství.

„Ti nás všechny přivedou do záhuby. Víte to stejně dobře jako já. Fanatici judaismu a fanatici islámu nás všechny zavedou rovnou do propasti.“

David vědoucně přikývl. Diskutovali o tom již dlouhá léta. Po dlouhém přemýšlení řekl: „Kdyby na světě bylo víc lidí jako my, mír by nebyl takový problém.“

„Problém.“ Spielman hořce opakoval to slovo ve vztahu k míru. Dlouho si myslel, že se dožije míru mezi oběma národy Palestiny, ale teď cítil, že ta nepolapitelná odměna mu uniká za obzorem. Snil o příměří mezi Araby a Židy už mnoho let. Věděl, že jeho malý národ bude dlouhodobě existovat, jen když si vybuduje se svými sousedy opravdové a trvalé partnerské vztahy. V poslední době se mu to všechno nicméně vzdalovalo. „Myslím, že já už se míru nedočkám.“

David si všiml nefalšovaného zármutku v jeho očích, když mluvil. Povzbudivým hlasem pak řekl: „Třeba není tak daleko, jak si myslíte, Abe.“

Spielman zavrtěl hlavou. „Kdepak. Je to beznadějné. Dnes je všechno horší než těsně po válce o nezávislost. Když si dospívající dívky začínají na tělo připínat bomby a na veřejnosti se odpalují, tak jsme dosáhli takového stupně zoufalství a nenávisti, jaký snad svět dosud nezažil.“

„Ani s nacisty?“ zeptal se David trošku skepticky.

„Nacisté byli tyrani; nelidští chladnokrevní řezníci. Nenáviděli nás, ale v jejich očích jsme byli pod nimi.“ Profesor se na chvíli odmlčel a pak dodal: „Tihle mučedníci, proti nimž stojíme dnes, nás nenávidí každým pórem svého těla. Ale taky si myslí, že jsme lotři, že jsme příčinou všech jejich problémů.“ Smutně dodal: „Už před lety jsem varoval své lidi, že tyhle tábory budou jednou naší záhubou. Nikdo na mě nedal. Zjevně byly důležitější věci, za které bylo možné utrácet naše peníze.“ Spielman se ušklíbl nad krátkozrakostí politiků. „Když lidem seberete veškerou naději, když se k nim chováte, jako by nebyli nic víc než zvěř, jež nezasluhuje úctu a soucit, nesmíte se divit, že jednoho dne mnozí povstanou a setřesou svá pouta. O tom je přece i příběh Mojžíše, který vyvedl můj vlastní národ z Egypta.“

„Až na to, že Palestinci,“ namítl David, „už doma jsou.“

„Přesně tak. Oni nikam nejdou. Chtějí, abychom odešli my. Poprvé vidí naději v těch takzvaných mučednících. Tančí na ulicích, když jsou zabíjeny nevinné židovské ženy a děti.“

„A vaše tanky a střely nezabíjejí nevinné palestinské ženy a děti?“ opáčil David.

Spielman se na mladšího muže zadíval jako přísný otec. „Ale nikde nevidíte, že by Židé tančili na ulici, když z trosek domu vynesou palestinské dítě.“

David přikývl. Bylo ošklivou skutečností, že jeho lidé nejen ospravedlňovali vraždy civilistů, ale každou smrt oslavovali jako skvělou událost.

„Zrod palestinského státu není daleko. Izraelská ekonomika už dlouho nevydrží. Turistický ruch klesl na nulu. Kdyby nás Američané nepodporovali, nepřežili bychom déle než týden. Ano, Džabrile, dostanete svůj stát, a pak nastane velké krveprolití. Židovští osadníci odmítnou opustit okupovaná teritoria a ti slepí fanatici, k nimž vaši lidé vzhlížejí pro radu, nebudou spokojeni, dokud celá Palestina nebude očištěna od židovské krve. Ještě dlouhá léta budeme postupovat na téhle sestupné spirále smrti.“ Smutně zavrtěl hlavou. „A obávám se, že mí lidé už nemají žaludek na to, co takový boj vyžaduje.“

David zamyšleně přikývl. Se vším, co starý Žid povídal, souhlasil. Zejména s tím posledním. Byl to vlastně důvod, proč sem přišel. „Souhlasím s většinou toho, co říkáte, ale nevidím to tak osudově.“

„Protože jste mladý. Máte před sebou mnoho let, zatímco já už jen pár. Má víra v lidskost se za poslední léta právě z tohoto důvodu scvrkla. Mám pocit, jako bychom se blížili k temnému období.“

David se natáhl po starcově ruce. „Nezbavujte se ještě své naděje.“ Usmál se a dodal: „Na zítřejší večer je naplánovaná schůzka.“ David vytáhl z kapsy košile papírek a přisunul ho před Spielmana. Na seznamu bylo osm jmen, která zcela jistě upoutají profesorovu pozornost.

Spielman si nasadil brýle na čtení a podíval se na seznam. V ústech mu vyschlo. Seznam byl soupisem nejznámějších teroristů na okupovaných územích. Víc si nemohl přát. Když před mnoha lety začal budovat vztah s Džabrilem, věděl, že ten mladý Palestinec bude schopen velkých věcí. Džabrilovi rodiče byli rozumní lidé, kteří kladli velkou váhu vzdělání a odmítali násilí a plamenné řečnění OOP. Spielman se domníval, že Džabril by se jednou mohl stát skutečným vůdcem svého lidu. Ale jakkoli si myslel, že jejich přátelství by jednoho dne mohlo přinést plod dobrých informací, nikdy nečekal, že by vedlo k tak ohromujícímu okamžiku.

Mossad, který mladého Palestince sledoval, nedávno zjistil jeho úspěch v získávání peněz pro nejrůznější teroristické skupiny. A celou tu dobu udržoval Spielman ten tajný vztah prostřednictvím monsignora Lavina. Od samého začátku to bylo velmi blahodárné. Získal v Džabrilovi opravdového přítele; pragmatika, který věřil v mír.

Spielman držel ten lístek ve vzduchu a řekl: „To je skutečně zajímavá skupina.“

„Velmi.“

Spielman se zadíval mladšímu muži do očí. „Předpokládám, že byste mi nechtěl říct, kde k té schůzce dojde?“

David se kousl do rtu a po chvíli přemýšlení poslal přes stůl druhý list papíru. Na něm byl nákres a rozměry aktovky. „Potřebuju dvě. Ať to vaši lidé vyrobí podle mých návodů a zítra se tu s vámi sejdu a probereme podrobnosti.“

Spielman pozorně sledoval mladého Palestince, jestli nespatří nějaký náznak, že to gesto nebylo zcela upřímné, protože pokud bylo, tak Abe Spielman právě získal zlatý valoun, který každý zpravodajský důstojník hledá celý život.

PATNÁCT

Rapp se hrbil nad laptopem, svalnaté ruce zkroucené, aby mohl ťukat do kláves. Přestal číst profil na obrazovce a vyhlédl okénkem dálkového letounu Gulfstream V patřícího CIA. Široko daleko viděl nekonečnou modrou hladinu. Letoun obsahoval vybavení pro VIP: kožené sedačky, pohovku, kuchyňku, toalety a zajištěný komunikační systém, který umožňoval týmu zůstat ve spojení s Washingtonem bez obav, že by došlo k odposlechu.

Rapp nevěděl, jak to Kennedyová dokázala, ale podařilo se. Přesvědčila prezidenta, aby operaci schválil nebo dělal, že o ní neví. Rappovi bylo jedno, jestli šlo o to či ono. Pak se zarazil. Nebyla to docela pravda. Záleželo mu na tom. Bylo rozhodně lepší, kdyby prezident dělal, že o činnosti týmu Orion a jeho tajných operacích nic neví.

Pokud šlo o americký lid, Rapp upřímně cítil, že velká většina nechce vědět, co chystá. Amerika byla napadena. Země se ocitla ve válce a válka byla ošklivá. Nechtěli znát nepěkné detaily toho, jak se bojuje. Tu válku sice nerozpoutali, ale za nic na světě by ji nechtěli prohrát. Chtěli, aby se o tu špinavou práci postaral někdo takový jako Mitch Rapp. Hlavním problémem byli, jako vždy, politici.

Ti by použili jakékoli téma, aby získali nad protivníkem převahu. Skandál představoval něco, po čem se pídili neustále, takže čím míň lidí v Bílém domě o tom vědělo, tím větší byly jeho šance, že zůstane mimo dosah Washingtonu.

Kdyby se chtěl prezident Hayes politicky jistit, tak ať. Z operačního hlediska to byla mnohem přijatelnější situace. Kdyby prezident nechtěl být spojován s operací, zajistilo by jim to, že o ní nebude diskutovat se žádným ze svých poradců a pravděpodobnost dalšího úniku informací by se snížila.

Z morálního hlediska šlo ovšem o situaci méně přijatelnou. Ne že by morálka Rappa nějak moc zajímala. Nepotřeboval, aby ho někdo vedl za ruku, nepotřeboval povzbuzení, žádné proslovy před zápasem nebyly nutné.

Na počátku své kariéry protiteroristického pracovníka slyšel, jak jeden důstojník zvláštních sil promlouval ke svým mužům před zahájením záchranné mise. Důstojník shromáždil svůj tým a řekl jen: Jestli někdo potřebujete povzbudivá slova, tak jste si vybrali špatnou práci. Všichni víme, proč jsme tady, takže se připravíme a jdeme na věc.“ Nikdo neřekl ani slovo; nebylo to nutné.

Ta scénka zůstala v Rappově paměti celou dobu. Tehdy mu bylo třiadvacet. Dvanáct těch nejklidnějších, nejotrlejších borců, jaké kdy poznal, nasedlo do dvou helikoptér Black Hawk, vyrazilo do boje a naprosto dokonale provedlo své úkoly. Byla to jedna z nejkrásnějších akcí, jaké kdy zažil.

Navzdory zvyklosti dávat přednost operační bezpečnosti si Rapp nemohl pomoct a cítil mírné zklamání z prezidenta. Čekal od něj víc. Rapp začínal mít pocit, jestli Robert Hayes nepolevuje ve svém odhodlání pokračovat v boji proti terorismu. Až do této chvíle jeho angažovanost nezakolísala. Bylo záhadou, proč se najednou akce tak bál.

Když Rapp dnes dopoledne šel do Oválné pracovny, měl skutečně pocit, že prezident nebude potřebovat víc než dvě vteřiny, aby svolil. Rozhodl se, že až se vrátí do Washingtonu, musí si o prezidentovi promluvit s Kennedyovou. Jestli někdo ví, co se s ním děje, tak to bude ona.

Kennedyová byla úžasná žena. I poté, co se k Rappovi prezident otočil zády, věděl, že Kennedyová bude mít úspěch. Její schopnost přesvědčovat byla tak úchvatná, že Rapp rád vtipkoval, že kdyby ji přestalo bavit řídit CIA, tak by mohla nastoupit k policii a rozmlouvat sebevrahům skoky z budov. Její umění razit si cestu washingtonským politickým bludištěm bylo neskutečné.

S tímhle vším na paměti Rapp všechno rozjel už v okamžiku, kdy vyšel z Bílého domu. Nejprve zavolal do Demoličního a záchranného sboru SEAL nedaleko od Baltimoru, kde promluvil s člověkem, s nímž již mnohokrát v minulosti pracoval. Jelikož se bavili na nezajištěné lince, jejich rozhovor byl stručný a šifrovaný, ale sdělili si dost informací, aby ten člověk na druhém konci mohl zahájit svolávání týmu a přichystat vše na velmi brzký odjezd.

Zbytek cesty do Langley hovořil se svou ženou. Měla představu, že v den, kdy se vzali, by měl její manžel skončit s operacemi v terénu. A Rapp si to, aspoň v době, kdy se zasnoubili, myslel taky.

Potíž byla v tom, že mezi zásnubami a svatbou se musel zúčastnit nekonečné řady jednání, z nichž vzešel jen malý výsledek. Velmi rychle si uvědomil, že skončit s prací v terénu by nemuselo být tak snadné, jak si myslel. Pobyt v kanceláři ji nikdy nemůže nahradit. Věděl to a ona taky, ale oba se shodli na tom, že doopravdy nebezpečné operace nepřicházejí v úvahu.

Rapp sám viděl svou budoucí roli v rámci velmi aktivního podílu na plánování operací. Možná už nebude sám mačkat spoušť, ale rozhodně odmítal sedět v pohodlné kanceláři ve Virginii a rozdávat povely ze vzdálenosti tisíce mil. Existoval důvod, proč vojenští velitelé uznávali názory velitelů na místě, a právě proto se Rapp rozhodl řídit tuhle operaci osobně. Nebylo v tom nic arogantního, ale po pravdě řečeno neexistoval nikdo, komu by víc důvěřoval, že to udělá správně.

Anna, stále zvídavá reportérka, se ho dobrou minutu vyptávala na všechno možné. Každá otázka směřovala z jiného úhlu a každá narazila na standardní: „Víš, že ti na to nemůžu odpovědět.“ Jednu otázku však zodpovědět mohl. Anna chtěla vědět, jestli to bude nebezpečné. Mitch se zasmál a řekl: „Ne,“ a z jeho pohledu to byla pravda.

Tušil ovšem, že kdyby Anna věděla, co plánuje, důrazně by s ním nesouhlasila. Bez ohledu na její názor, v Rappově brutálně vražedném světě se tahle operace neumisťovala moc vysoko na stupnici nebezpečnosti a podle toho, jak do hry zapojí poslední složky, by ho ta operace možná nemusela ohrozit vůbec.

Něco mu sice napovídalo, že sám sebe trochu klame, ale v téhle chvíli se tím nechtěl moc zabývat. Právě ho prostoupil ten klidný pocit jasnosti, který zažíval před každou misí. Jako každý predátor se těšil jen z krátkých chvilek nicnedělání. Nikdy si nepřipadal živější, než když postupoval kupředu podle plánu. Jeho intelekt se probíral k životu, viděl všechno se zvýšeným pocitem uvědomění. Otevíraly se před ním možnosti, potenciální cesty a řada eventualit, zatímco celou dobu podvědomě přemítal, co by mohlo mít vliv na úspěch, pak tu informaci odsunul.

Ale objevilo se něco jiného. Něco, o čem se ještě s nikým nebavil, ani s Kennedyovou. Když se od všeho oprostil a přinutil se k čiré upřímnosti, naplno si uvědomil, že zabíjet lidi jako generál Moro ho baví.

Zprvu ho tyhle pocity trápily, nebylo mu příjemně při pomyšlení, že ho těší něco tak brutálního. Ale s postupem doby se spokojil s vědomím, že zabíjí lidi, kteří se záměrně rozhodli ubližovat jiným. Moro byl zrádcem z vlastního popudu, a pokud jste odhodili všechno to politické tlachání, Andersonovi si všímali svého, neporušovali žádné zákony, když je najednou unesli z jejich přímořského letoviska. Byli civilisty ve válce, se kterou neměli vůbec nic společného.

Moro se rozhodl vlézt do postele s nepřítelem a Andersonovi kvůli němu stále zůstávali rukojmími a dva příslušníci amerických jednotek byli po smrti. Rapp věděl, že pouhé plánování operace ho neuspokojí. Chtěl být u toho. Chtěl vidět výraz na generálově tváři, až pochopí, že je konec. Chtěl natáhnout ruku a stisknout generálovi hrdlo holýma rukama.

Rappovy myšlenky na krev přerušil člověk, který se zastavil nad jeho ramenem. Natáhl ruku, zavřel svůj laptop a otočil se, aby zjistil, kdo to je.

Zvláštní agent Skip McMahon z FBI se opřel jedním ze svých předloktí připomínajících Pepka námořníka o opěradlo sedadla vedle Rappa a zamračil se. Měl na sobě nepříliš moderní bílou košili s krátkým rukávem a pruhovanou kravatu. Hlubokým skřípavým hlasem se zeptal: „Co se ti honí hlavou, tajný agente?“

Rapp se usmál. McMahon byl jedním z těch mála lidí, jež znal a kterým naprosto nevadilo s ním mluvit spatra. „Jen menší domácí úkol.“

McMahon si sedl naproti němu, svezl své unavené, opotřebované tělo do kožené sedačky. „Úkol, jo?“ řekl skepticky. McMahon si Rappa zkoumavě prohlížel. Za svých více než třicet let práce pro FBI honil McMahon bankovní lupiče, únosce, vrahy, masové vrahy, teroristy, hackery, špiony, několik federálních soudců a navíc ještě pár politiků. Byl to nesmlouvavý a věcný muž práva, jehož FBI povolávala často, když potřebovala jasné výsledky. V oblibě ho mělo několik lidí, kteří mu skutečně rozuměli, armáda byrokratů v tmavých oblecích, které zajímal víc protokol než výsledky, ho nenáviděla.

Ovšem i ti, co se v FBI chtěli hlavně propracovat k penzi, McMahona se sevřenými zuby uznávali. V podniku, kde 99,9 procenta zaměstnanců ve službě nikdy nevystřelila ze své zbraně, to McMahon provedl tolikrát, že už to radši ani nepočítal. Nebyl právník nebo účetní, byl to staromódní důstojník organizace pro vymáhání práva.

„Kdo to je ten generál Moro?“ zeptal se McMahon a nespouštěl oči z Rappa.

Rapp nejdřív neodpověděl. Mlčky si nadával, že McMahonovi dovolil číst z monitoru, pak přemýšlel, kolik mu toho má říct. McMahon měl za úkol dohlížet na velvyslance Coxe, a až mu Rapp dá signál, měl velvyslance zatknout a odvézt ho zpět do Spojených států.

Prezident osobně požádal o McMahona na naléhání ředitelky CIA Kennedyové. Mezi ní a McMahonem byl vztah, který přesahoval práci. Jak daleko vedl, to Rapp nikdy nevyzvídal, ale McMahon byl na tu práci ideální. Měl pověst někoho, kdo by svedl předstírat, že nevidí jisté věci, když ho o to požádali.

Rapp počítal, že McMahon by si mohl jediným telefonátem zjistit, kdo ten generál je, takže mu řekl pravdu. ‚Je z filipínské armády.“

„Nekecej,“ řekl McMahon naoko překvapeně. „To nevím, jestli by mi někdy došlo.“ McMahon se podrbal na jednom ze svých zarostlých předloktí a řekl: „A co tě na něm tak zajímá? Je to přítel, nebo nepřítel?“

Rapp se usmál. „Našlapuj opatrně, Skipe.“

„Nebo co… šlápnu do psího hovna?“ McMahon nasadil otrávený výraz. „Nech toho, Mitchi, já šlapu do psích hoven celej život a můžeš si nechat i to, že to nepotřebuju vědět. Vím toho dost o tobě a…“ McMahon se předklonil a ukázal za sebe palcem… „vím toho celkem hodně i o Blonďákovi, co sedí tamhle. Nevím, kdo jsou ti ostatní, ale jsem schopnej poměrně kvalifikovanýho odhadu, že všichni svedou hodně dobře zacházet s puškou a zvládnou asi i to kung-fu, co vás učej. Takže…“ McMahon se předklonil ještě blíž… „co kdybys přešel rovnou k věci a ušetřil každýmu z nás spoustu času a námahy?“

Rapp pobaveně zavrtěl hlavou. Blonďák, o němž Skip mluvil, byl Scott Coleman, bývalý velitel Týmu 6 SEAL.

Coleman teď po odchodu z námořnictva vedl pobočku zvanou Demoliční a záchranný sbor SEAL. Ten měl na starost značnou část legitimního výcviku policejních oddělení od Baltimoru po Norfolk v oblasti potápění a záchranářských prací pod vodou, ale neoficiálně taky působil jako občasná pomoc CIA. McMahon a Coleman se setkali před několika lety při vyšetřování vraždy na vysoké úrovni. Případ se nikdy nedostal k soudu, ale Rapp i McMahon znali pravdu o událostech v pozadí té podivné vraždy. Scott Coleman měl v tom dramatu jednu z hlavních rolí.

McMahon byl vybrán proto, že se mu dalo důvěřovat. Nebyl to nějaký nemyslící federál, který by se pokusil CIA potopit, aby postoupil v kariéře. McMahon chápal, že jsou na jedné lodi. Rapp ovšem neměl dobrý pocit ze sdílení přísně utajovaných skutečností. „Skipe, věř mi, nesnaž se do tohohle moc dloubat.“

McMahonovi se v obličeji objevil úšklebek. „Mitchi?“ Jeho tón nenechával nikoho na pochybách, že takové odbytí nebere. Já nepotřebuju bodyguardy a ty taky ne. Měl bych zvládnout zatknout velvyslance úplně sám, takže je jenom jeden důvod, kterej mě napadá, proč s sebou táhneš tyhle čtyři kluky přes půlku zeměkoule.“

Rapp odstrčil laptop stranou a neochotně se rozhodl. „Víš něco o únosu Andersonových?“

Jo.“ McMahon se na chvíli odmlčel a pak přimhouřil oči. Kennedyová sama ho informovala o tom, proč má být velvyslanec zatčen. Věděl o tom úniku informací, o dvojici zabitých příslušníků SEAL a nezdařené záchranné misi. Netrvalo mu dlouho, aby pochopil, že generál Moro do toho byl zapleten, a nejspíš ne zrovna dobře.

„Můžeme Morovi důvěřovat?“

Rapp zavrtěl hlavou.

McMahon pomalu přikyvoval. „Aha.“

Ještě další dotazy?“

Agentovi FBI se zablesklo v očích. Když se zvedal ze své sedačky, poplácal Rappa po rameně a řekl: „Ne. Prázdný místa už si asi doplním sám, ale hlavně si dej bacha.“

Rapp se usmál a řekl: „To vždycky.“

ŠESTNÁCT

Letoun přistál na staré Clarkově základně ve tři ráno. Žádné fanfáry, vojenská hudba, diplomatické přijetí. Stará základna byla věnována filipínské vládě, když se rozhodla neprodloužit pronájem americkému letectvu. Tohle byl neplánovaný, neohlášený přílet. Na gulfstream čekala unavená pozemní obsluha, kterou víc zajímalo, jak si vytřít ospalky z očí, než kdo přiletěl. Vedle letadla skoro okamžitě po přistání zastavil cisternový vůz a dva muži začali doplňovat nádrže.

McMahon vystoupil z letadla jako první. Setkal se s ním pracovník FBI z velvyslanectví, který měl být podle plánu vytržen z hlubokého spánku před necelou hodinou s tím, že se má okamžitě přesunout na základnu, aby vyzvedl někoho důležitého. Tím člověkem byl McMahon, a jakmile bude s agentem o samotě, okamžitě ho začne děsit. Nikdo na ambasádě se nesmí dozvědět, že je tady, dokud to sám nepřikáže. McMahon bude velvyslance Coxe velmi bedlivě sledovat, a až dostane signál, nasadí mu pouta.

Když McMahon odešel, Rapp sešel po schůdkách, v ruce desky. Navzdory vysoké vlhkosti měl na sobě khaki vestu, jakou nosí fotografové. Obsahovala spoustu vnitřních i venkovních kapes a byla ideální na uschovávání čoček a náhradních filmů. Nebo v Rappově případě náhradních zásobníků munice, tlumiče na berettu a bezpečného satelitního telefonu.

Ve stínu vedle jednoho z velkých šedivých hangárů čekal černý vůz Lincoln Continental. Když Rapp sešel na zem, světla sedanu se třikrát rozsvítila. Rapp se rozhodl a pak kývl na Colemana, který stál na horním schodu. Bývalý velitel SEAL se sklonil a vrátil se dovnitř, kde stiskl knoflík. Schůdky se zatáhly a bílý štíhlý letoun se dal znovu do pohybu.

Rapp přešel k vozu. Zadní dveře se otevřely a on se zastavil a naposledy se podíval na gulfstream, který se chystal k odletu. Nasedl, zavřel dveře a otočil se ke svému kontaktu. Generálporučík Sergio Rizal se podíval na Rappa svýma bystrýma tmavýma očima. Rizal byl šéfem filipínské armády. Vystudoval West Point, byl to neústupný spojenec Ameriky. Mezi ním a generálem Floodem panoval dobrý pracovní vztah, který se datoval už od Vietnamu. Byl menší a s kulatým obličejem, bylo mu osmapadesát a měl břicho, jež se tlačilo na knoflíky jeho maskované bojové uniformy.

Rizal si o svou vlast dělal velké starosti. Silně ho zasáhlo, když počátkem devadesátých let radikálové z filipínské vlády odmítli obnovit pronájem americkým vojenským základnám. Po jedenadvaceti letech diktátorského režimu Ferdinanda Marcose a jeho ženy Imeldy se filipínský lid vzbouřil proti armádě a jejím americkým stoupencům. Radikálové zvítězili, Američané odešli, pomoc vyschla a už takhle pokulhávající hospodářství na tom bylo ještě hůř.

Netrvalo dlouho, a muslimské i komunistické partyzánské skupiny, které Marcosův režim udržoval v ústraní, obnovily své snahy o zničení demokracie. Zaměřily se na vzdálené ostrovy a začaly rozsévat katastrofu na poloostrově. Morálka filipínské armády se zhoršovala rok od roku i s každým dalším snížením rozpočtu. Komunisté se propracovávali k vládě přes socialistickou stranu a dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby armádu odradili od snahy udržet zemi jednotnou.

Po desetiletí katastrofální politiky se vedení v Manile konečně rozhodlo, že možná není tak špatný nápad mít tu Američany. Dveře se znovu pootevřely. Americká armáda si potichoučku začala pronajímat části základen a slavné Zelené barety začaly školit filipínskou armádu v tom, jak bojovat s rebely. Tolik potřebná hospodářská a vojenská pomoc se zvýšila, ale v těchto bouřlivých časech si Rizal říkal, jestli to na zvrat situace stačí. Nepřítel už měl značné síly a tenhle Američan mu teď měl sdělit, že se do jeho nejužšího kruhu dostal zrádce. Poprvé za svou vojenskou kariéru měl generál Rizal pocit, že jeho zemi není pomoci.

Rapp se ani nepokoušel se představit. Dvakrát si četl Rizalův spis. Generál Flood, který znal Rizala velmi dobře, Rappovi navíc řekl, že ten člověk nemá důvěru v lidi, kteří moc mluví. Místo toho Rapp jen vytáhl z aktovky na klíně spis a podal mu ho. Díval se, jak si generál nasazuje brýle na čtení, pak dál mlčky sledoval, jak muž vedle něj je po každé další stránce čím dál rozrušenější.

Generál Rizal zavřel spis a sundal si brýle. Jeho výraz byl nečitelný. Pečlivě si uložil brýle do pouzdra a zasunul si je do náprsní kapsy. Podíval se na spis na koleně a smutně vrtěl hlavou.

„Takže generál Moro je zrádce.“

„Pokud nemáte jiné vysvětlení, zdá se, že ano.“

Generál se zamračil. „Nemám.“ Rizal se ještě nepodíval Rappovi do očí. „Vlastně, když se ohlížím na jisté události, tak to dává smysl.“ Rizal svými krátkými prsty poklepal na spis. „Abú Sajáfa, jejich volnost. Dvakrát byli zahnáni do rohu, ale jakoby zázrakem uprchli. Všichni jsme byli přesvědčeni, že když je nedopadl Moro a jeho slavné komando, tak to nesvede nikdo.“ Generál zavrtěl hlavou. Jak jsem mohl být tak slepý?“

„Byli jste přátelé?“ zeptal se Rapp.

„Ne,“ odpověděl Rizal věcně. „Nikdy jsem toho člověka neměl v lásce, ale má své příznivce. Politicky je velmi obratný a jeho muži ho milují. Vytvořil si vlastní kult osobnosti, nějakou dobu to zasáhlo i mě a pár dalších.“

Rappovi se to líbilo. Z profilů, které mu poskytla CIA a Vojenská zpravodajská služba, už Rapp věděl, že Morova komanda jsou svému veliteli zuřivě oddána. To, plus nová informace, že Moro měl nepřátele v generálním štábu, ujišťovalo Rappa o tom, že by mohl svůj plán prosadit poměrně bezbolestně.

„Co by udělali jeho muži, kdyby byl zbaven velení?“

„Těžko říct.“ Američanův náznak byl zcela jasný. „Můžu ho odvolat do Manily kvůli téměř desítce důvodů, které se budou jevit jako legitimní, ale zveřejní-li se, že byl zatčen, nebude to jen tak. Má mnoho spojenců, někteří jsou velmi populární a protiamericky zaměření. Řeknou, že jste ho falešně obvinili.“ Rizal smutně zavrtěl hlavou a dodal: „A v mé zemi je spousta lidí, kteří tomu ochotně uvěří.“ Když se podíval z okna, dodal ztrápeně: „Naše armáda je momentálně velmi oslabená. Nevím, jak přežijeme skandál takových rozměrů.“

Rapp zahlédl svou šanci. Je z toho ještě jedna cesta, pane.“

Rizal se mu poprvé podíval do očí.

„Moro porušil důstojnickou přísahu,“ začal Rapp. ‚Je to prostě zrádce.“ Rapp ukázal na spis. „Tohle je mimochodem jenom špička ledovce. Kdybyste ho postavili před polní soud, utopil by se pod důkazy a nakonec byste ho odsoudili k smrti. Můžete se rozhodnout pro tuhle cestu, nebo můžeme zkusit něco jiného.“

„Poslouchám.“

Rapp zaváhal jen na chviličku. „Chci jeho hlavu.“ Ani na okamžik nespouštěl oči z generála. „Dva příslušníci jednotek SEAL námořnictva Spojených států přišli kvůli němu o život a rodina nevinných civilistů je pořád držena jako rukojmí jenom proto, že Moro pomohl nepříteli a podpořil ho. Pokud ho zatkneme, bude postaven před polní soud a navzdory politické situaci bude obviněn a je víc než pravděpodobné, že bude odsouzen k smrti. Ale jak jste sám poznamenal, takový proces může výrazně poškodit vztahy našich zemí a pověst filipínské armády.“ Rapp se zaklonil a dodal: „Myslim, že bychom oba uvítali, kdyby se tenhle problém vyřešil elegantněji.“

Rizal se na chvilku zamyslel. Přesně věděl, nač ten Američan naráží. „Co byste ode mě potřeboval?“

Rapp si generála pečlivě prohlížel a pak začal vysvětlovat svůj plán. Před polednem bude problém vyřešen a filipínský lid bude mít mučedníka, za nímž se může sjednotit v boji proti muslimským rebelům.

SEDMNÁCT

Při rychlosti devíti set kilometrů v hodině zvládl gulfstream krátký přelet z Manily na ostrov Samar za necelou hodinu a přistál na neosvětlené soukromé přistávací dráze na jižním cípu ostrova. Na konci ranveje se na chvilku zastavil, jen na tak dlouho, aby Coleman a jeho muži stihli vyskočit ven, pak se rychle rozjel po asfaltové dráze a vznesl se k nebi posetému hvězdami.

Čtveřice mužů mlčky stála, zatímco hluk motorů vystřídalo noční mručení džungle. Ještě pořád se nacházeli hodně daleko od bitevní oblasti, ale všichni se instinktivně roztáhli, každý z nich upíral oči na jiný sektor. Na sobě měli maskáče do džungle, obličeje nabarvené mastnými barvami, zbraně jim visely u boků.

Přistávací dráha a pozemek kolem ní patřily japonskému obchodníkovi. Ten si koupil ten dvanáctisetakrový pozemek a postavil si na něm nádherný dům nad oceánem a osmnáctijamkové golfové hřiště jen pro své potěšení. Rapp požádal své lidi z CTC (Protiteroristického oddělení CIA) o pár nenápadných dotazů a zjistil, že dům je během týdne využíván jen zřídka a momentálně je neobydlený. Bydlel tu sice správce, ale celá jednotka bude dávno pryč, než se probere ze spánku a přijde prošetřit, co se děje.

Dva z bývalých příslušníků SEAL, Kevin Hackett a Dan Stroble, si nasadili brýle pro noční vidění a zamířili opačnými směry, u boků jim visely samopaly MP-10 s tlumičem. Coleman se rozhodl brýle pro noční vidění nebrat, díval se do dálky na velký dům na kopci zalitý měsíčním svitem. Z náprsní kapsy vytáhl malý polní dalekohled, aby si dům prohlédl. Svítilo tam několik venkovních světel, ale jinak byla tma. Od domu u brány svítilo jediné světlo na příjezdovou cestu k hlavnímu domu. Coleman si nějakou dobu stavbu prohlížel a díval se na přední dveře, když z domu vyšel hlídač. Nepatrně se zamračil a doufal, že jejich letoun dorazí dřív, než se budou muset potýkat s tímhle problémem.

U Colemana se zastavil čtvrtý muž. „Helikoptéra už letí,“

Coleman zvedl ucho k nebi, ale nic neslyšel. Podíval se na Charlieho Wickera a přikývl. Důvěřoval Wickerovým smyslům víc než svým vlastním. Vlastně Wickerovým očím a uším důvěřoval možná víc než kterémukoli jinému vojákovi, s nímž kdy pracoval. Neměřil ani metr sedmdesát, působil jako skřítek. Byl to nejlepší ostřelovač, jakého kdy Coleman viděl a pro tuhle operaci ho vybral Rapp osobně. Wicker byl jediným členem týmu, který ještě zůstával v aktivní službě. Rapp ho povolal z Týmu 6 jednotek SEAL. Až se dostanou na pozice, Wicker bude hvězdou představení.

Deset vteřin poté, co ho Wicker upozornil, Coleman uslyšel v těžkém tropickém vzduchu dunění rotorů helikoptéry. Helikoptéra MH-60G Pave Hawk se rychle blížila, letěla nad vrcholky stromů a pak přeletěla nad hlavami Colemana a jeho lidí. V okamžiku se zastavila jako kůň, jemuž jezdec prudce přitáhne otěž, koncové přistávací zařízení vypadalo, že narazí na asfalt. V poslední minutě se kolo stabilizovalo necelého půl metru nad zemí a přední podvozek klesl do roviny. Stroj dosedl lehce, aniž by využil pomoci svých odolných tlumičů nárazu.

Coleman a jeho muži to sledovali s velkým zájmem. Očekávali to nejlepší a zdálo se, že to dostali. Letoun patřil velitelství zvláštních operací letectva. Šlo o součást 353. skupiny zvláštních operací z letecké základny J’Kadena v Japonsku. Detaily operace se dozvěděli během letu sem. Rapp objasnil Colemanovi cíl mise a řekl mu, aby zorganizoval další. Všechno, co potřeboval, měl uplatnit u generála Campbella u spojeného velení zvláštních operací ve Fort Bragg. Coleman měl jen jedinou žádost, velmi prostou, ale velmi důležitou. Požádal o nejlepší možnou posádku letadla. Jak dokazoval neúspěch mise na záchranu Andersonových, nejnebezpečnější částí kterékoli operace byl obvykle příjezd a odjezd.

Coleman se zastavil těsně před otevřenými dveřmi helikoptéry, a když jeho muži nastupovali, plácl každého po zádech. Jakmile byli všichni na palubě, nastoupil i on a vsunul hlavu do kokpitu. Pilot se na něj otočil, brýle pro noční vidění měl zvednuté na temeni černé helmy. Coleman podal muži bílý list papíru se souřadnicemi GPS. „Dovez nás tam co nejníž, těsně nad stromy, spustíme se na laně.“ Pilot přikývl. Ani jeden z nich se nesnažil o nějaké představování. Všichni zúčastnění chápali, že o tom, co tu dělali, nebude žádný oficiální záznam. Pilot zadal souřadnice do počítače letounu a Coleman si zapnul pás a připravil se na to, co nepochyboval, že bude hodně divokou jízdu.

OSMNÁCT

Když David vstoupil do kanceláře monsignora Lavina, první, čeho si všiml, byla ostražitost v očích toho jindy žoviálního kněze. Tenhle pohled Palestinec nečekal. Vzhledem k tomu, co všechno chystal pro zdar dnešní schůzky, jeho nervozita rostla s blížící se hodinou. Jediná chyba, jediné nedorozumění by s největší pravděpodobností vedly k brutální smrti z rukou jeho vlastních lidí.

Pozorně si kněze prohlížel a pak se zeptal: „Co se stalo?“

Lavin zavrtěl hlavou a řekl: „Nic.“ Ukázal na dveře za sebou a pak se díval na nějaké dokumenty na svém stole.

Něco nehrálo, ale David netušil, oč jde. Krátce zaváhal, pak se přinutil k pohybu ke dveřím. Měl pocit, že za nimi na něj čeká něco, co se mu nebude líbit. Když otevíral dveře, jeho instinkty se ukázaly jako správné.

V tlumeném světle na svém obvyklém místě za stolem seděl Abe Spielman. Tentokrát však vedle něj seděla zastíněná postava. David nerozeznával žádné rysy, ale nebylo to třeba. Ta velká holá hlava a rozložitá ramena mohly patřit jen jedinému muži. Byl to Ben Freidman. Už jen to jméno samotné vyvolávalo u mnoha lidí nenávist a strach. Aspoň u Davida bylo zdrojem úcty. Na celém Západním břehu zřejmě nebyl nenáviděnější muž než Ben Freidman. Jako generální ředitel Mossadu měl Freidman za úkol vést tajnou válku proti nepřátelům Izraele. Izraelské obranné síly měly čelit běsnění teroristických skupin na okupovaných územích o něco otevřeněji, ale Mossad se staral o zvláště nepříjemné operace.

Freidman byl hlavním architektem mnoha takových akcí za poslední dvě desetiletí. Když si Davidovy oči zvykaly na tlumená světla, prohlížel si muže důkladněji. Ačkoli se nikdy nesetkali, dívali se oba nepřátelé jeden na druhého s familiárností dlouholetých rivalů. Žádný z nich nepromluvil a napětí stále rostlo.

Spielman, nervózní z toho, že jeho přítel by se mohl otočit a odejít, nabídl omluvu za to, že přivedl hosta. „Džabrile, omlouvám se, že jsem vás takhle překvapil, ale vysvětlím vám to.“

David sklouzl pohledem z Freidmana na svého dávného přítele. Rozhodl se protentokrát neodpovídat. Ačkoli byl zaskočen tím, že jejich dvoučlenný klub má teď nového člena, věděl, že by ho to trápit nemělo. Informace, již poskytl Spielmanovi při jejich poslední schůzce, nutně musela probudit pár lidí v Institutu, jak zasvěcení často přezdívali Mossadu.

David pomalu přešel blíž ke dvojici mužů a vzal si židli, ne tu hned vedle Spielmana jako obvykle, ale židli o něco dál. Poselství bylo jasné; bude poslouchat, ale nepůjde o obchod jako obvykle. Bylo to znamení, z něhož, jak doufal, bude zřejmá jeho nedůvěra vůči netvorům typu Freidmana. Jeho pragmatická duše však věděla, že generální ředitel Mossadu je odplatou, za niž je přímo zodpovědné krvežíznivé palestinské vedení. Šlo o zákon akce a reakce.

David se otočil ke Spielmanovi, ale bez obvyklého šarmu, a řekl: „Nevěděl jsem, že můžeme vodit návštěvy. To bych taky určitě někoho našel.“

Spielman se nezasmál. „Věřte mi, nebyl to můj nápad.“ Starý profesor v duchu stále zuřil nad Freidmanovým rozhodnutím, že ho na schůzku doprovodí.

Nerozhodovala ani skutečnost, že když Freidman působil jako případový důstojník, odmítl kteroukoli snahu svých nadřízených setkat se s některým z jeho kontaktů. Spielman chápal Freidmana jako posedlého ovládáním a šikanou, jako muže, který rozdmýchává plameny palestinsko-izraelské nenávisti. Byl to přesně ten typ člověka, který by dokázal poničit těžce vydřené a křehké přátelství, jež panovalo mezi ním a Džabrilem.

Jelikož David znal Spielmana hodně dobře, pochopil, že to myslí upřímně. Nepatrně přikývl na znamení, že je ochoten důvěřovat jeho slovu, alespoň pro teď.

Freidman se naklonil dopředu, vykoukl ze stínu a opřel se svými zarostlými předloktími o stůl a pak řekl chraplavým hlasem: „Víte, kdo jsem?“

„Samozřejmě.“

David zachovával takřka nezaujatý postoj. Četl slabou složku OOP o tomhle muži a slyšel mnoho příběhů.

Narodil se v Jeruzalémě v roce 1949, vyznamenal se v šestidenní válce v roce 1967. Po válce ho převeleli do AMAN, izraelské vojenské zpravodajské organizace, odtud do Mossadu. Tam se stal velmi účinným kidonem neboli, jak se obvykle říkalo, zabijákem. Specializoval se na vyhledávání členů Síly 17 Jásira Arafata. Jeho nezdolná schopnost sledovat lidi přes různé kontinenty z něj učinila velmi obávaného bojovníka za bezpečnost svého národa.

„Sledoval jsem vás,“ řekl Freidman, „už mnoho let a už nějakou dobu se těším na tento den.“

David přemýšlel, jestli se s ním chtěl jen setkat, nebo ho chtěl chytit pod krkem svýma obrovskýma rukama a zardousit ho. Možná šlo o obojí, protože nepochyboval, že Ben Freidman byl ze stejného železa jako ti militantní teroristé, kteří ovládali jeho vlastní lid. Nepřítel byl nepřítel a nemělo smysl to nějak víc rozebírat. Uznání nebo vyznamenávání neexistovalo. Odsouzení se vztahovalo na celou palestinskou společnost či naopak izraelskou. Právě takovéhle přemýšlení umožňovalo těmto mužům podnikat bezmyšlenkové útoky bez znepokojování se, kdo padne. Tahle logika jim v noci dovolovala spát a tvrdit, že jejich věc je ta jediná správná.

Existovalo mnoho směrů, jimiž by se David mohl vydat. Ve skutečnosti měl na mysli spoustu otázek, jež by tomu temnému andělovi sedícímu proti němu rád položil, ale musel dodržet harmonogram a vytvořit novou zem. Krom toho ho těšilo vědomí, že v průběhu příštích dvou týdnů ten muž naproti němu pocítí takový tlak, jaký nikdy v minulosti nepocítil.

Vyvaroval se všeho kontroverzního, polkl svou pýchu a řekl: Já jsem se zase těšil, až se sejdu s vámi.“

Freidman se ušklíbl, jako by pochyboval o upřímnosti takové poznámky, a pak řekl: „Povězte mi, Džabrile, a promiňte, jestli to bude znít nedůvěřivě, ale je to moje nátura. Ta schůzka dnes večer, proč by všichni tihle lidé riskovali, že se sejdou na jednom místě?“

David přemýšlel, jak kvalitní zprávy Freidman má. Bylo vysoce pravděpodobné, že má zdroje, jež by mu mohly poskytnout kamínky do celkové mozaiky. Tyhle kamínky samy o sobě by nic neznamenaly, ale mohly by zvýšit nebo snížit jeho cynismus. Po pravdě pak odpověděl: „Není nic neobvyklého, že se scházejí pod jednou střechou.“

Holohlavý muž se tvářil skepticky. „Vůdci Hamásu, šéf palestinské zpravodajské služby a vůdci Síly 17… je to opravdu běžné, že se sejdou všichni pohromadě a plánují zničení mého lidu?“

David udržel kurz. „Ano.“

„Těžko se mi věří, že by snesli pohled na sebe navzájem.“

„Řekněme jen, že je spojuje nenávist vůči vám… a touha po penězích.“

Šéf Mossadu začínal v jeho slovech tušit smysl. Nejprve měl pocit, že Džabrila pozvali na ten teroristický summit jako zástupce finančního světa, ale teď tušil, že je v tom i něco víc. Bylo možné, že díky své schopnosti získávat peníze mohl takové schůzky sám svolávat s cílem rozdělit peníze. Na mysli mu vytanula nedávná zpráva a on si říkal, že se musí hlouběji podívat na něco, co mu jeden z jeho lidí pověděl dnes dopoledne. Podíval se na Davida a zeptal se: „A co vy? Co nebo snad koho nenávidíte vy?“

Já se snažím nenávist necítit. Bývá totiž příčinou špatných rozhodnutí.“

Freidman se té myšlence ušklíbl. „Taky je ale skvělým motivačním prvkem.“

„Ano, to může být,“ přikývl David, „ale podívejte, kam nás to dostalo.“ David se díval, jak se Freidman stahuje zpátky do stínů s výrazem pohrdavého nesouhlasu ve tváři. Když sledoval tuto jeho reakci, litoval, že není v jeho moci toho muže na místě zabít. Mohl by to možná provést a zaplatit za to svým životem, nebo strávit zbytek života v izraelském vězení, kde by ho čekalo mučení a zacházení jako se zvěří, ale sebevraždu neměl v plánu. Možná se někdy objeví lepší příležitost, ale teď mu nezbývá než uzavřít smlouvu s ďáblem. Rozesmutnilo ho nicméně, že Freidman bude i dál používat své nevybíravé zbraně k vraždění palestinského lidu. Ben Freidman měl mnoho společného s muži, s nimiž se měl David sejít dnes večer. Byla velká škoda, že ho nemohl vzít s sebou.

Pod stolem se objevila černá aktovka a pak další. Freidman je obě postavil před Davida a řekl: ‚Jak jste chtěl.“ Položil jednu aktovku, otevřel ji a otočil. „Každá je vyplněna dvěma a půl kilogramy plastické trhaviny C-4. Sám jste to tak požadoval, takže počítám, že víte, co děláte.“

Mezi Spielmanem a hlavními odborníky na boj proti terorismu probíhala do dlouhých nočních hodin vzrušená debata. Otázkou bylo, jak to Spielmanův kontakt provede. Použije aktovky jako sebevražednou zbraň nebo pod nějakou záminkou odejde ze schůzky a odpálí bomby na dálku? Debata byla rovnoměrně rozdělená, Spielman říkal, že je nemožné, že by Džabril Khatabi spáchal sebevraždu, a jeho analytici namítali, že ten Palestinec chce ze sebe udělat mučedníka. Tenhle rozkol mezi vlastními lidmi vedl Freidmana k několika opatřením.

David přikývl a prohlédl si aktovky. Byly to klasické černé aktovky Samsonite. Až se vrátí do svého bytu, zváží je, nepředpokládal, že by do každé aktovky Izraelci dali víc než dvě a půl kila výbušnin. David natáhl ruku. „Rozbuška?“

Jak jste požadoval.“ Freidman mu podal černé digitální hodinky Casio. „Aktovky se aktivují resetovacím knoflíkem a pak v rozpětí tří vteřin zmáčknete dvakrát tlačítko start-stop a dojde k výbuchu.“

„Děkuju.“ David si vzal hodinky a krátce si je prohlížel, pak je uložil do první aktovky. Jen pro vaši informaci, pane Freidmane, plánuju víc než jednu zastávku.“

Freidman se zamračil, nechápal tak úplně, co tím myslí.

David se usmál. „Nejsem tak naivní, abych si myslel, že tyhle hodinky jsou jedinou rozbuškou. Taky vím, že můj život pro vás nic neznamená. Takže, ne aby vás napadlo odpálit ty aktovky sami. Dnes večer mám před sebou dlouhou cestu, často budu střídat auta a zastavím se v mnoha domech, než dorazím do cíle. Jen já budu vědět, kdy je ta pravá chvíle, a ačkoli vím, že je pro vás nemožné důvěřovat Palestinci, věřte mi, když vám říkám, že si smrt těchto mužů přeju stejně jako vy.“

Freidman přijal jeho prohlášení přikývnutím a řekl: Je to vaše operace. Jak to uděláte, je jen na vás.“

„Měl bych vědět ještě něco?“

Freidman zaváhal. Měl mnoho dotazů, ale teď na to nebyl čas. Kdyby se ten Palestinec dnes v noci osvědčil a podařilo se mu výbuch přežít, mohli by se pak sejít. Zavrtěl svou velkou hlavou a řekl: „Ne.“

Když David zvedal aktovky, zaslechl unavený hlas svého přítele, který stále seděl a sledoval ty dva podivné spojence. „Proč, Džabrile?“

David se na Spielmana otočil. Zdálo se, že v jeho očích je nefalšovaný smutek. „Vy to nevíte?“

„Možná, ale rád bych to slyšel od vás.“

David zamyšleně přikývl. Jeho mysl se zaměřila na pravdu, takže řekl: „Ti muži, s nimiž se mám sejít, si nepřejí mír, a dokud budou stát v čele mého lidu, poznáme jen nenávist a smrt.“ Pak David vzal aktovky a odešel z místnosti.

DEVATENÁCT

Helikoptéra zvláštních operací amerického letectva letěla nad klidnými vodami zálivu Leyte. Před nimi se tyčil ostrov Dinagat a místo, kde před několika dny padli dva jejich spolubojovníci. Jen jediný z mužů v helikoptéře byl ještě v aktivní službě, ale na tom nezáleželo. Kdo byl příslušníkem SEAL jednou, už jím zůstane.

Coleman a jeho muži přiletěli vyrovnat účet, ale někde jinde na ostrově, pod hustým příkrovem džungle se nacházela americká rodina, která byla nepochybně bez sebe strachy. Bývalý velitel Týmu 6 SEAL litoval, že nemůže udělat nic, co by jim pomohlo, ale momentálně to nebylo v jeho moci.

Coleman a jeho tým se přesunuli k bočním dveřím helikoptéry, dva na každou stranu, nohy jim visely přes okraj, každý z nich byl připoutaný k bezpečnostnímu popruhu pro případ, že by helikoptéra musela provést náhlý úhybný manévr. Všichni měli nasazené brýle pro noční vidění, a měli tedy dostatek času na to, aby si jejich oči zvykly.

Coleman byl navíc připojen na sluchátka, takže mohl komunikovat s piloty. Když se díval z levých dveří dolů, poslouchal jejich rozmluvu. Piloti hlásili čtyři kontakty, jež se blíží k ostrovu od východu. Byli tu přesně včas.

Protože chtěl nějak zamaskovat jejich průnik, Coleman požádal, aby helikoptéry z paluby Belleau Wood přeletěly nad ostrovem v okamžiku jejich sestupu. Velké stroje CH-53 Sea Stallion přeletí jižně od cílové oblasti, zatímco jejich Pave Hawk zůstane severně pod terénní vyvýšeninou. Coleman se neobával, že je zachytí na radaru. Na to poletí až příliš nízko. Problém spočíval v tom, že až vyjde slunce, měli by být v postavení necelé dva kilometry od generálova tábora.

Kvůli tomu je Pave Hawk bude muset vysadit blíž k cíli, než by Coleman chtěl. Stráže u velitelského postavení by rotory Pave Hawka v tom těžkém vlhkém tropickém vzduchu možná neslyšely, ale i kdyby slyšely, třeba by z toho nic nedělaly. Problém by nastal jen, kdyby se generál rozhodl vyslat průzkumníky. Coleman odmítal podnikat zbytečná rizika, když měl k dispozici něco tak snadného jako maskovací přelet.

Chladná voda pod jejich strojem zmizela a místo ní se objevila světlá písčitá pláž, za ní hustá džungle. Coleman se podíval rovnou dolů, nakukoval přes své vysoké boty. Letěli tak nízko, že měl pocit, že by stačilo natáhnout ruku a utrhl by list. Helikoptéra začala stoupat, jak se propracovávali rozsedlinou vzhůru pomocí radaru pro kopírování terénu. Pilot klidně vyhlásil, že do výsadku zbývá jedna minuta a helikoptéra zatočila doleva, pak zase doprava, jako by se v zákrutech posouvala proti proudu.

Coleman si uhladil kožené rukavice, ujistil se, zda jsou pevně nasazené, a položil dlaň na těžký kotouč lana mezi ním a Kevinem Hackettem. Pilot ohlásil třicet vteřin do výsadku, tentokrát byl jeho hlas jen o vlásek napnutější, pak vyzval střelce u dveří, aby se ohlásili. Muži, jeden na každé straně letounu, vykoukli zpoza svých hrozivých miniděl ráže 7,62 mm a shlédli na oblast, po chvilce ohlásili, že vše je čisté. Coleman a jeho muži si jeden po druhém odepnuli bezpečnostní úvazy a chytili se popruhů vedle dveří.

Colemanův tep se zrychlil a v hrudi cítil mírné napětí, jak helikoptéra začala zpomalovat. Absolvoval tuhle situaci už stokrát, vždycky to bylo stejné. Viděl muže, kteří se při rychlém spouštění po laně zabili v takřka ideálních podmínkách. Nešlo o něco, co bylo možno udělat bezmyšlenkovitě. Takový úkol se musel provést velmi pečlivě a soustředěně.

V okamžiku, kdy zaslechl od pilota pokyn, vyhodil silné lano ze dveří a odpojil se od sluchátek. Bez zaváhání se chytil lana jednou rukou, a pak i druhou. Coleman se vyhoupl ze dveří, přitáhl si lano k hrudi a povolil sevření. Prvních deset metrů padal jako kámen, když mu zbývaly ještě tři, zapnul svorky a zpomalil svůj sestup.

Botami pronikl hladinou potoka a stál po kolena ve vodě. Ustoupil od lana, zvedl svou pušku MP-10 s tlumičem a zkoumal břehy potoka, jeho brýle pro noční vidění pátraly v temných zákrutech oblasti. Ve sluchátku zaslechl, jak se jeho muži ohlašovali při dopadu na zem, oznamovali mu, že jsou v pořádku. V doznívajícím hluku rotoru se muži rychle přesouvali vodou k předem určenému bodu na východním břehu potoka.

Pave Hawk se otočil o 180 stupňů, lana se zase zvedla a letoun zahájil sestup zpět k oceánu. Obvykle by se lana shodila a nechala být, ale Coleman a jeho muži neměli čas je sebrat a zakopat. Potřebovali se dostat na horu před východem slunce.

Celý průnik trval necelých deset vteřin. Coleman a jeho muži se okamžitě dali do pohybu, nedívali se na helikoptéru, jež odlétala z oblasti. Wicker je vedl, za ním šel Coleman a pak Hackett se Stroblem. Opatrně postupovali potokem, volili cestu mezi kamením, oči a uši na stopkách, čekali na sebemenší znamení, že tu nejsou sami; jejich prvořadý úkol zněl vzdálit se od bodu výsadku co možná nejdřív.

Helikoptéra filipínské armády se blížila k ostrovu od jihozápadu, okraj vycházejícího slunce vrhal oranžové světlo na obzor. Rapp seděl vzadu v helikoptéře Bell UH-1 Huey spolu s plukovníkem zvláštních jednotek ze štábu generála Rizala. Rizala netěšilo pomyšlení poslat Rappa do tábora generála Mora bez doprovodu, takže s ním poslal svého nejdůvěryhodnějšího poradce, aby měl jistotu, že se tomu záhadnému Američanovi nic nepřihodí.

Rappa nenadchlo, že měl s sebou někoho, kdo se mu bude dívat přes rameno, ale musel uznat, že kdyby se cokoli pokazilo, bylo by fajn mít po ruce vysokého důstojníka zvláštních jednotek filipínské armády, aby situaci uklidnil. Rizal ho ujistil, že plukovník Barboza není přívrženec generála Mora. Barboza pod ním sloužil a byl velmi skeptický k jeho krokům. Důkaz, který s sebou Rapp přinesl, potvrdil něco z toho, co sám tušil, a ještě mnohem víc.

Naštěstí nebyl plukovník Barboza moc upovídaný. Rapp s ním už byl víc než dvě hodiny a důstojník sotva promluvil. Nasedli do letadla generála Rizala v Manile těsně před čtvrtou ráno a odletěli do Surigaa. Pak naskočili do hueyho na relativně krátký přelet na ostrov Dinagat.

Rapp za tu dobu zvedl svůj satelitní telefon jen dvakrát. Pokaždé volal Irene Kennedyové. Jednak potvrdil fakt, že McMahon je v postavení, aby dohlédl na velvyslance Coxe, a pak potvrdil úspěšný výsadek Colemanova týmu. Zatím nebylo zřejmé, kde se nacházejí. Rapp měl sice možnost spojit se s nimi přímo, ale odolal pokušení. Protože většinu své kariéry strávil v poli, chápal, že mu dají vědět o své situaci, jakmile to bude možné. Coleman se měl podle plánu ohlásit, jakmile dorazí na místo.

DVACET

David dostal velmi jednoduché instrukce. V šest večer, až budou jeruzalémské ulice přecpané dopravou, měl vystoupit u kostela Všech národů na Jerišské ulici a pěšky jít na sever. Jeho range rover zastavil před kostelem o patnáct vteřin dříve. David chvilku počkal, uklidnil se, pak poděkoval řidiči a vystoupil z vozu na chodník. Celý zářil ve svém drahém tmavomodrém italském obleku, bílé košili bez kravaty a s černými střevíci na nohou. Na očích měl moderní černé brýle a husté černé vlasy si uhladil za uši.

Davidův elegantní vzhled zajišťoval, že v davu vždycky vyčníval, ale když postával před kostelem na dohled od mešity al-Aksá, v ruce dvě stejné aktovky, přitahoval pohledů víc než obvykle. Postavil aktovky na zem a vytáhl si balíček cigaret. Když si zapálil, stál tam a snažil se působit uvolněně, ruku v kapse, druhou rukou držel cigaretu. Párkrát mohutně potáhl a sledoval oblast. Kostel, před nímž se zastavil, byl oblíbeným turistickým místem křesťanů. Kostel Všech národů neboli kostel Agónie, jak se mu říkalo kdysi, nebyl ideálním místem pro začátek cesty.

Jelikož David v tomhle městě vyrostl, nemohl si těch tří náboženství nevšímat. Každé z nich, jak už v mládí postřehl, rádo oslavovalo bolest a utrpení, ale žádné tolik jako křesťanství. David se díval na reliéf na průčelí kostela. Blyštivá mozaika znázorňovala úzkost Krista, když se modlil ke svému Otci noc před svým ukřižováním. David se podíval na sever k malé Getsemanské zahradě a jejím opečovávaným olivovým stromům. Vyznačovaly místo, kde byl Ježíš zrazen Jidášem a zatčen. Jak by řekli stoupenci čtvrtého největšího náboženství, obklopovala ho špatná karma.

Nepochyboval, že jeho palestinští komplicové vědí o křesťanství a judaismu jen málo, a to, co vědí, jsou převážně lži hlásané rasistickými chalífy, imámy a šejky. Židé byli pochopitelně nejhorší ze všech. Muslimští vůdci opakovaně svým ovečkám říkali, že během paschy, židovských velikonoc, Židé obětují palestinské děti a pijí jejich krev.

Ty směšné a nenapadnuté lži se přenášely z jedné generace na druhou. David se díval na místo, kde došlo ke zradě Ježíše. Neznal žádného chytrého Palestince, který by úmyslně započal svou cestu z místa tak biblicky významného. Kromě toho, kdyby měli jen sebenepatrnější podezření, že se sešel se šéfem Mossadu, jednoduše by ho sebrali a mučili tak dlouho, až by všechno vyzradil. Nikdy se nezmohli na nějakou promyšlenější hru. Tak jeho lid nesmýšlel. Až příliš se nechával vést emocemi.

Podvečerní slunce ještě stále viselo dost vysoko na nebi a David se rozhlížel po ulici. Byli tady a sledovali ho; Palestinci i Izraelci. David doufal, že Ben Freidman není tak šílený, aby se ho pokoušel stopovat celou cestu. Bezpečnost pro takovou schůzku byla velmi přísná. Kdyby se lidé, kteří ho měli odvézt, dozvěděli o nejmenším náznaku, že je někdo sleduje, mohli by to rychle ukončit.

Dnešní schůzka se však od obvyklých schůzek bude trošku lišit. Všichni na tuhle dobu čekali jako nenasytná děcka. Chtěli své peníze, což znamenalo, že by i riskovali, aby je dostali. I přesto David přemýšlel, co má za lubem Freidman a jeho špioni z Mossadu. David výslovně uvedl, že nechce, aby do aktovek zavedli jakékoli vysílače. Důvod byl jasný. Ostraha, která se stará o schůzku, bude připravena, aby právě takové prostředky odhalila. To jistě Freidman věděl, ale David taky věděl, že Freidman by mu nikdy nedůvěřoval natolik, aby ho jen tak nechal odejít se sedmi kily plastických trhavin.

Ověřil tu váhu, jakmile se odpoledne vrátil do svého bytu. Freidmanovi lidé dali do každé aktovky tři a půl kila těch trhavin namísto dvou a půl, která požadoval. Účinnost každé aktovky se tak zvýšila o čtyřicet procent. Vlivem toho bude ještě mnohem složitější spustit akci, ale David měl plán, který mu snad dovolí dostat se do bezpečí bez zranění.

Poté, co odhodil svou zpola vykouřenou cigaretu na zem, vzal obě aktovky a zamířil na sever. Na první křižovatce přešel silnici a kráčel dál, po pravé ruce minul hrobku Panny Marie. Ušel skoro celý blok, když najednou vedle něj zastavila modrá dodávka Toyota a boční dveře se otevřely. David už tohle absolvoval mnohokrát, takže nenuceně zatočil doleva a nastoupil do čekající dodávky. Než usedl, už zase jeli. Někdo zezadu zavřel dveře a muž na sedadle vedle Davida ho začal prohledávat centimetr po centimetru, počínaje levým kotníkem.

DVACET JEDNA

Našlapovali velmi opatrně. Vyhýbali se menším kamenům usazeným ve zvláštních úhlech a hledali pevnější půdu. Neustále udržovali rozestupy, Wicker udával tempo a každý další muž za ním zodpovídal za to, že nezůstane moc vzadu, ani moc těsně u předchozího. Tenhle akt, tahle umělecká forma tiché chůze v absolutní tmě po neosvětlené cestě na nepřátelském území s patnáctikilovými batohy na zádech, byl nejspíš tím nejsložitějším, co si musel příslušník zvláštních jednotek osvojit.

Všichni čtyři muži, kteří si dnes razili cestu džunglí, v tomhle tichém umění vynikali. Od výsadku už urazili značný kus cesty, ale zdejší terén nedovoloval rychlou chůzi. Coleman začínal pochybovat, že se do východu slunce dostanou na místo. V těch zřídkavých okamžicích, kdy se nad nimi rozevřel příkrov listí, si všiml, že nebe už se rychle barví z černé do tmavošedé. Podíval se na hodinky. Slunce už brzy zahájí svůj výstup nad východní obzor.

V ruce svíral pušku MP-10 a díval se k zemi přes své brýle pro noční vidění, vyhledával pevný povrch, aby se přenesl přes padlý strom. Když položil pravou nohu na strom porostlý lišejníkem, zvedl oči, aby zkontroloval vzdálenost od Wickera a ztuhl. Charlie Wicker stál naprosto bez hnutí, pravou ruku zvednutou a zaťatou v pěst. Coleman též bez zaváhání zvedl svou pěst, čímž dal mužům za sebou pokyn, aby se zastavili. Bývalý velitel Týmu 6 SEAL marně pátral po tom, co vyplašilo jeho předního muže.

Po několika nervózních chvílích Wicker pokynul Colemanovi, aby přišel k němu. Mohl ho přivolat přes vysílačku, ale místo toho použil signály rukou. Coleman se potichu přenesl přes kládu a opatrně došel až k Wickerovi.

Wicker se otočil, přiložil Colemanovi k uchu dlaň a zašeptal: „Vepředu se něco hýbe.“

Coleman se podíval, o čem mluví, pak zašeptal: „Nic nevidím.“

Wicker si ukázal na ucho, čímž naznačoval, že něco zaslechl.

„Zvíře?“ zeptal se Coleman.

Wicker zavrtěl hlavou. „Jednoznačně člověk. Jdu to omrknout.“

Coleman přikývl a poslal ho pryč. Nespouštěl oči z Wickera a zvedl dlaň nad hlavu a pokynul Hackettovi se Stroblem, aby přišli k němu. Kdyby se Wicker dostal do potíží, měli by být v takovém postavení, aby mu mohli pomoct. Když se oba ocitli na jeho straně, sdělil jim, co Wicker dělá, a pak se vydali kupředu postupně jeden za druhým.

Pokračovali po levé straně potůčku až k bodu, kde se zplošťoval. Kameny vystřídal travnatý břeh. Pokračovali přikrčeně, lehce našlapovali a drželi se nedaleko od svěšených větví stromů. Poté, co obešli další dolík v potoku, Coleman zahlédl Wickera asi dvanáct metrů před nimi, jak klečí vedle stromu. A taky poprvé zaslechl hlasy, které Wickera varovaly. Znělo to, jako když si dva muži tlumeně povídají.

Colemanovi se tenhle vývoj ani trošku nelíbil. Ostrov Dinagat nepatřil k nejmenším. Na délku měřil k padesáti kilometrům, na šířku kolem dvaceti, sever s jihem spojovala jen jediná silnice, a od ní byli hodně daleko. Šance, že na téhle vzdálené křižovatce takhle brzy ráno náhodou narazí na dvojici domorodců, byly minimální.

Colemanovy myšlenky se stočily ke dvojici příslušníků SEAL, kteří zemřeli na pláži nedaleko od místa, kde stál. Viděl důkaz, jak došlo ke zkompromitování té mise, ale nedokázal si představit, jak by bylo možné prozradit i tohle malé tajné snažení. Rapp ho ujistil, že okruh lidí, kteří byli v obraze, je hodně malý. A počet lidí, kteří znali přesné detaily jako místo a čas výsadku, byl omezený jen na jejich skupinu a piloty, kteří je sem přivezli.

Ale přece tady v téhle džungli nebyli sami a brzy bude světlo. Coleman se díval, jak se Wicker k němu otáčí s jedinou čočkou brýlí pro noční vidění na obličeji. Wicker si ukázal dvěma prsty na oči a zvedl tři prsty ve vzduchu, na znamení, že vidí trojici nepřátel. Pak na Colemana mávl. Coleman se otočil na Hacketta se Stroblem, ukázal na ně a pak zvedl do vzduchu zaťatou pěst. Oba souhlasně přikývli a Coleman vyrazil.

Trvalo mu skoro minutu, než došel k Wickerovi, a cestou ve vzduchu postřehl kouř z cigaret. To ho trošku uklidnilo. Nebylo pravděpodobné, že by někdo, kdo by se chystal jeho a jeho muže dostat do léčky, byl tak pitomý, aby tu pokuřoval, jenže na druhou stranu Coleman viděl lidi v terénu dělat spoustu pitomostí.

Když došel k Wickerovi, viděl muže, kteří stáli asi patnáct metrů od nich. Postávali na protější straně potoku vedle můstku z pokácených stromů a kamení. Zpod můstku zurčela voda a potok padal několik metrů od kruhové tůně, která vedla až k nim. Ve vzduchu se vznášela slabá mlha.

Coleman si všiml malého vodopádu a hluku, který působil. V tom hluku se ztratí jejich vlastní postup. Dva z mužů měli u sebe pušky AK-47 s typickými banánovitými zásobníky a třetí měl pušku, kterou Coleman nedokázal identifikovat. Zbraně měli pověšené na ramenou, hlavní dolů. Coleman se zamračil nad takhle hloupým přístupem.

Ať byli tihle Filipínci kdokoli, moc chytří tedy nebyli, a jestli někdy získali jakýkoli formální výcvik, tak už z něj zapomněli to nejdůležitější. Ještě chvíli je sledoval, a pak dospěl k závěru, že tady zcela jistě nejsou kvůli léčce. Spíš šlo o členy Abú Sajáfa a způsob jejich jednání naznačoval, že si s bezpečností hlavu nelámou. Pokud tohle bylo to nejlepší, co mohla ta islámská teroristická organizace nabídnout, tak měl bývalý velitel Týmu 6 SEAL poměrně dobrý pocit, že jejich záchranná mise skončí úspěšně.

Taky existovala možnost, že ti muži jsou částí místní milice nebo pracují pro jednu z farem na ostrově. Zpravodajské informace, které o ostrově dostal, říkaly, že kvůli tomu, že se tu potulují příslušníci Abú Sajáfa, jsou všichni ozbrojení.

Členové jednotek SEAL byli obyčejně dost trpěliví, když šlo o to, čekat a sledovat nepřítele, ale momentálně se Coleman potřeboval dostat se svým týmem na vrchol hory, jež odsud ležel pořád ještě skoro půl kilometru. Měli tři možnosti. Buď, což bylo nejpřímější, ale nejméně žádoucí, ty tři muže zabijí a budou pokračovat ve své misi. Kdyby věděl s větší či menší určitostí, že to jsou členové Abú Sajáfa, bez zármutku by stiskl spoušť osobně. Proti však hovořila skutečnost, že po skončení akce se budou muset vrátit stejnou cestou dolů, a trojice pohřešovaných teroristů by mohla do oblasti přilákat nevyžádanou pozornost.

Nejjednodušší by bylo nedělat nic. Počkat, až muži odejdou, a pokračovat v cestě. Jenže čas byl přepychem, který si nemohli dovolit. Museli jít dál, a to co nejrychleji. Což bohužel znamenalo trochu se vrátit, ustoupit hlouběji do džungle a muže obejít. Tušil, že jim utíká čas. Coleman to ještě nechtěl přiznat, ale čím dál víc mu připadalo, že to na vrchol hory nestihnou včas.

Ucítil na svém bicepsu Wickerovu ruku. Otočil se a viděl, že Wicker má zvednuté dva prsty před obličejem, což znamenalo, že se blíží další dva lidi. Ten člověk měl úplně nenormální sluch. Coleman, jenž nebyl v lese žádným nováčkem, neslyšel vůbec nic.

Najednou tři Filipínci u můstku odhodili cigarety na zem a zadusili je svými sandály. Jeden po druhém si sundali z ramen pušky a předstírali ostražitost. Coleman slyšel, jak někdo z větší vzdálenosti hovoří k mužům filipínsky. Najednou začali všichni nervózně pobíhat. Dva z mužů odběhli na druhou stranu můstku a zaujali svá postavení, zatímco se z džungle vynořil čtvrtý muž. Coleman viděl, že ten muž nese pušku M16 a…

On i Wicker se okamžitě schovali za strom. Profil nového muže byl jednoznačný. Měl na obličeji brýle pro noční vidění. Wicker s Colemanem leželi nehnutě za stromem a poslouchali nejnepatrnější náznaky, že byli spatřeni. Po chvíli, která jim připadala jako věčnost, Coleman vykoukl z opačné strany stromu. Z nového místa viděl jen jednu stranu mostu. Muž s brýlemi nikde. Opatrně se přitiskl k zemi, nejdřív couval a pak se pomalu posouval k potoku.

A znovu s plným výhledem na můstek objevil muže, kterého hledal. Muž si zvedl brýle pro noční vidění na temeno a mluvil filipínsky se dvěma muži na protější straně mostu. Ukázal opačným směrem, než kudy přišel, a oba muži okamžitě vyrazili po cestě. Muž s Ml6 si pak nasadil brýle a začal se rozhlížet po oblasti. Coleman se pomalu stáhl za strom. Nejmoudřejší pro ně bylo zůstat bez hnutí sedět. Bylo lepší ani se nehnout, než riskovat, že přilákají pozornost.

Když probíral seznam možností, uvažoval, jestli si jejich výsadku někdo nevšiml a partyzáni se nepokoušejí propátrat terén. Kdyby sem dorazilo víc mužů a začali postupovat po proudu potoka, byla by to hotová věc. Velitel začínal dopředu plánovat léčku. Kdyby museli, zvládli by to za pochodu.

Coleman by nechal Wickera na místě a sám s Hackettem zamířil hlouběji. Nechali by nepřítele, ať postoupí až dolů a až by byl od nich dostatečně blízko, tak by ho napadli Stroble s Wickerem z jedné strany a on s Hackettem z druhé. Nebylo by pro ně nic těžkého dostat aspoň dvanáct mužů, než někdo vypálí varovný výstřel.

Coleman už začínal ustupovat, když ucítil, jak Wicker pevně svírá jeho paži a nepouští ji. Ohlédl se a všiml si, že Wicker se dívá na můstek ze druhé strany stromu. Pomalu vykoukl zpoza pravé strany. Dvakrát nevěřícně zamrkal. Chvíli mu trvalo, než zpracoval, co se na tom můstku děje, a další chvíli, než si uvědomil, že jeho ukazováček se přesunul z pojistky na slabou spoušť jeho MP-10.

DVACET DVA

Coleman se šokovaně díval, jak před ním přešla pětice bělochů, dva dospělí a tři děti, jako sen v mlze, jejich plavé a zrzavé vlasy ostře kontrastovaly s černými vlasy ozbrojených mužů, kteří šli s nimi. Byli připoutáni jeden ke druhému, mezi slabými, podvyživenými těly se houpal prověšený kus lana. Matka vpředu, dvě děti uprostřed a zástup uzavíral otec s nejmladším potomkem v náručí. Vypadali otrhaně a vyhladověle, ale byli živí. Zástup přešel můstek a zamířil po cestě dál. Zadní strážce počkal ještě pár vteřin, pak pomalu zamířil za skupinou. A byli pryč.

Coleman, který jen před pár okamžiky zuřil nad jejich smůlou, se teď radoval, jaké mají štěstí. Uprostřed džungle v srdci Filipín právě narazili na rodinu Američanů, po nichž pátraly tisíce mužů a žen. Jeho prioritou bylo dostat se do pozice a podpořit Rappovu misi, ale tohle byla příležitost, jíž nemohl odolat.

Wicker se naklonil k němu a zašeptal mu do ucha: „Napočítal jsem jednadvacet plus rodina.“

Coleman přikývl a pak pokynul Wickerovi, aby šel dopředu a zkontroloval to. S dlaní přiloženou k mikrofonu u rtu pak řekl: „Kevine, Dane, pojďte sem.“

O minutu později se sešli u můstku. Nebe se rozsvětlovalo s každou minutou. Zatímco Coleman informoval Hacketta se Stroblem o tom, co viděli, Wicker kontroloval cestu, ujišťoval se, že nejde nějaký opozdilec nebo někdo, kdo jistí přesun vzadu. Když se vrátil, Coleman jim v rychlosti sdělil možnosti. Všichni čtyři se podívali na vrchol hory, kde měli být před východem slunce, a pak se zaměřili na rozbahněnou stezku, po níž odešla rodina zadržovaných Američanů se svými únosci.

Jednotky SEAL byly snad ještě víc než jiné vojenské oddíly vedeny k nezávislému myšlení v poli, ale na něco podobného nebyl připraven nikdo z mužů. Měli splnit úkol a Coleman nechtěl nechat Rappa osamoceného, ale ani za nic na světě nechtěl ztratit Andersonovy. Jeho loajalita a úcta k Rappovi a členům SEAL, kteří byli zrazeni na pláži, byla nezpochybnitelná, ale totéž platilo o americké rodině, která byla proti své vůli držena už celé měsíce. Striktní řád říkal, že by měl se svým týmem co nejrychleji vylézt na vrchol hory a ohlásit spatření Andersonových. Selský rozum mu ale říkal, že tohle náhodné zahlédnutí pohřešované rodiny je příliš dobrá příležitost, kterou nemůže jen tak pustit.

Satelitní a výzvědné přelety nedokázaly proniknout hustým příkrovem džungle, takže snaha vyhledat Andersonovy ze vzduchu byla beznadějná. Kdyby Coleman ohlásil jejich pozici, více než den by sem cestoval nějaký tým. Tou dobou už by jejich stopa dávno vychladla.

Když se znovu díval na kopec a stezku, neustále sváděl vnitřní boj o další postup. Odpověď se před ním najednou objevila ve formě otázky. Co by udělal Rapp? Odpověď byla jednoznačná. Řešení bylo víc než nedokonalé, ale za současné situace šlo o nejlepší možnost. Bývalý velitel týmu SEAL pokynul svým mužům, aby si k němu klekli, a pak jim velmi detailně vylíčil další postup.

DVACET TŘI

Směřovali na sever k Ramalláhu, pak do Nábulusu, v každém městě nasedli do jiného auta. Byl to běžný postup. Obě města se nacházela na Západním břehu a navzdory izraelské nadvládě v každém z nich existovaly jisté enklávy, do nichž se Židé nemohli dostat jinak než v obrněné koloně s předvojem tanků.

David neměl ponětí, kde nebo kdy se schůzka uskuteční, jen že to bude po setmění. Fakt, že zamířili na sever, mohl být jen klamavý manévr předtím, než změní kurz, nebo se mohli jen tak proplétat jedním či druhým městem, dokud neměli jistotu, že je nikdo nesleduje, pak by zastavili na daném místě.

Jak se stmívalo, zajeli na parkovací rampu. Davida rychle vyvedli ze žlutého palestinského taxíku, v němž seděl, do bílého taxíku izraelského, který parkoval vedle. Požádali ho, aby si lehl na zadní sedadlo a přehodili přes něj deku. Když bylo hotovo, odjeli z rampy a zamířili kamsi ulicemi Nábulusu.

Asi po dvaceti minutách se zastavili. Z Davida stáhli deku a znovu mu řekli, aby vystoupil z auta. Podruhé se ocitl v temně osvícené betonové parkovací garáži. Neměl sebemenší tušení, kde je, snad jen někde na Západním břehu.

Přes uličku od něj stála trojice mužů u kufru auta a kouřila cigarety. Dva muži měli přes rameno zavěšené samopaly, třetího David okamžitě poznal. Jmenoval se Hasan Rašíd. Pracoval pro Všeobecnou palestinskou zpravodajskou službu, což byla oficiální zpravodajská organizace palestinské samosprávy. Služba měla pomáhat v boji proti terorismu a přispívat k trvalému a stabilnímu vztahu s Izraelem, ale jako všechno spojené s OOP byla prohnilá až na kost.

Hasan Rašíd byl pouliční gangster, který už od dětství patřil k následovníkům Jásira Arafata. Vyrostl v Nábulusu a velmi aktivně se zapojil do první intifády v roce 1978, ale ne tak, jak by člověk očekával. Se zesilujícím se násilím konfliktu Arafat vytušil příležitost upevnit svou moc a rozešel se s palestinskými extremistickými skupinami tím, že požadoval existenci palestinského státu souběžně s Izraelem.

Byl to Arafatův první pokus získat si uznání ze strany mezinárodního společenství. Nesl s sebou nicméně reálné riziko, jelikož bylo naprostým rouháním, aby nějaký Arab požadoval něco jiného než definitivní zničení židovského státu. Kvůli Arafatovu odvážnému kroku se jednotlivé skupiny volně sdružené pod spojeným palestinským národním velením roztříštily. Islámský džihád a Hamás se k Arafatovi otočily zády a začala téct krev.

David měl co dělat, aby skryl svou nenávist vůči tomuto muži, když tam stál se svými dvěma aktovkami a díval se na Rašída, který odcvrnkl cigaretu vzduchem. Dopadla na zem a odkutálela se k němu, hořící koneček se odlomil a zasypal mu nohy červenými jiskrami. David pomalu zvedl oči od svých bot. Rašíd se na něj díval s úšklebkem na svém zjizveném obličeji. Jeho protáhlý zahnutý nos byl ještě více vychýlen do strany zvláštním pokřivením rtů.

„No, krasavče, tak cos nám přinesl dneska večer?“

David se rozhodl neodpovědět. Pohyboval se v nedotknutelných výšinách, a kdyby Rašíd nepřestal s tím svým školáckým šikanováním, musel by ho znovu upozornit, kde je jeho místo. Rašíd vykročil směrem k němu. „No tak, přece se na mě po všech těch letech ještě nezlobíš, ne?“

„Ne,“ předstíral David upřímnost, „miluju tě jako bratra.“

„No, no, krasavče. Všichni víme, že se ti to líbilo.“

Jistě, moc. A možná bychom se mohli někdy sejít a já ti vrazím do konečníku pohrabáč. S ohledem na tvou náklonnost k malým chlapcům mě udivuje, žes to ještě nezkusil.“ Při těchto Davidových slovech se úsměv z Rašídovy tváře vytratil.

Muž zvedl pravou pěst a z půlmetrové vzdálenosti začal s teatrálním rozmáchlým úderem. Jelikož považoval Davida za snadný, bezbranný terč, nevložil do své techniky či rovnováhy větší rozmysl. Většina ran, které Rašíd v posledních letech rozdal, patřila mužům přivázaným k židlím nebo svázaným. Jeho schopnosti pouličního boje už nebyly takové jako kdysi, takže když jeho terč rychle ukročil stranou, jeho divoká rána minula cíl s takovou silou, až ho to roztočilo.

Davida už nebavilo nechat si nadávat od člověka, který ho v mládí sebral na ulici a mučil ho za to, že má moc židovských kamarádů. Už uplynulo dvacet let od doby, co někdo sdělil OOP, že Džabril Khatabi je sympatizant, načež vyslali Rašída, pouličního rváče, aby mu udělil lekci. Teď byl David odhodlán vrátit tomu muži, jenž mu zničil mládí, všechno i s úroky.

Rychlým úkrokem se vyhnul ráně, sledoval, jak plachtí kolem jeho tváře. Pak se rozhodl pro rychlou otočku o 360 stupňů, aktovku v levé ruce držel dole a tu v pravé zvedl do výšky. Otočku dokončil právě v okamžiku, kdy se rozzlobený Rašíd chystal na další útok. Dolní okraj tvrdé černé aktovky ho zasáhl s hlasitým křupnutím, rozbil mu nos a odhodil Rašída na kufr zaparkovaného vozu.

Stěna byla osvětlená obrazovkami s obrazy z celého území Západního břehu, dokonce i několika z otevřeného vesmíru. Ben Freidman byl bez sebe nedočkavostí. Nutil se k velké zdrženlivosti při rozmisťování svých složek. K zasazení úderu, jaký plánoval, bude nezbytná obratnost. Dnes pomstí smrt stovek nevinných Izraelců. Palestinci, s nimiž se měl Khatabi sejít, byli rozhodující činitelé zodpovědní za vlnu sebevražedných bombových útoků, jež otřásly jeho zemí a poškodily izraelské hospodářství.

Na Freidmanovy rozkazy technici Mossadu umístili do každé z aktovek velmi důmyslná zařízení. V zásadě šlo o naváděcí paprsky spojené s přístrojem GPS a přenašečem načasovaného výbuchu. Každých pět minut se zařízení na šest vteřin aktivovala. GPS zaznamenalo pozice aktovek s přesností dvou metrů, vysílač pak poslal šifrovanou zprávu družici na oběžné dráze. Zařízení byla nastavena tak, aby je nezachytila elektronická ochrana.

Freidman chápal lépe než kdokoli jiný drastická opatření, jež jeho nepřítel používal k utajení svých činností. On sám byl vlastně důvodem velké části jejich paranoie. Pronásledoval je a zabíjel v tak divokém spektru způsobů, že už se několik let nedostal k nikomu tak blízko, aby proti němu zahájil nějakou skutečnou akci.

Generální ředitel Mossadu měl zvláštní zkušenost v oboru zabíjení. V roce 1972, když se během mnichovské olympiády jedenáct izraelských sportovců ocitlo v zajetí palestinské skupiny Černé září, byl Ben Freidman u toho. Stál po boku svého učitele, legendárního ředitele Mossadu Zviho Zamira, zatímco německá policie pokazila záchrannou operaci a všechna izraelská rukojmí přišla o život.

Jako by to nestačilo, oba přeživší teroristé byli následně německými úřady propuštěni z obav před pomstou. Izrael se nikde nedočkal zastání, takže se obrátil na Mossad. Zamir přesvědčil tehdejší premiérku Goldu Meirovou, že je nezbytné se pomstít. Meirová souhlasila a nařídila Zamirovi, aby vypátrali hlavní postavy za skupinou Černé září a zlikvidovali je. V průběhu příštích devíti měsíců tekla krev proudem a Ben Freidman se ukázal jako jeden z nejvýkonnějších zabijáků v řadách Mossadu.

K jeho prvnímu zásahu došlo necelý měsíc po masakru olympijských sportovců. Mossad chtěl vyslat signál všem, a jejich prvním terčem byl Wael Zwaiter, zástupce OOP v Římě. 16. října se k procházejícímu se Zwaiterovi zezadu přiblížil Freidman a dvakrát ho střelil do týla.

O dva měsíce později byl Freidman v týmu, který zabil Mahmouda Hamšariho bombou ukrytou v telefonu jeho pařížského bytu. Nálož byla odpálena dálkovým ovládáním a zástupci OOP utrhla hlavu. Krev tekla dál a Freidmana své počínání korunoval 13. dubna 1973.

Byl členem vybrané skupiny agentů Mossadu a příslušníků armádního komanda, kteří vpadli do centra Bejrútu. Terčem se té noci stali tři z nejvyšších představitelů OOP. Júsuf an-Naždžár, Kamál Adwán a Kamál Násir byli všichni zastřeleni ve svých domech. Informace získané během této akce vedly k likvidaci dalších tří teroristů spojených s Černým zářím. Toto vítězství však nemělo dlouhého trvání.

O pouhé dva měsíce později totiž Mossad utrpěl nejhroznější veřejnou potupu. Ke katastrofě došlo v ospalé norské lyžařské vsi Lillehammeru. Skupina agentů Mossadu sem přijela prošetřit možnou stopu teroristy Aliho Hasana Salameha. Nezkušený tým nesprávně identifikoval terč a provedl atentát na Ahmeda Bouchikiho, marockého číšníka. A jakoby to nestačilo, šest členů týmu bylo pak zadrženo při pokusu o útěk. Muži a ženy byli postaveni před soud a pět ze šesti bylo uvězněno. Mezinárodní protest byl obrovský a Mossad dostal oficiální příkaz ukončit zabíjení.

Naštěstí pro Bena Freidmana on sám do této akce zapojen nebyl, protože v opačném případě by to znamenalo konec jeho kariéry. Katastrofa v Norsku mu však neustále připomínala, stejně jako mnoha jiným, že musí víc a víc pilovat své schopnosti a zdvojnásobit své úsilí v tajné válce proti arabským agresorům.

Navzdory oficiálnímu zákazu zabíjet pokračoval Freidman a jeho lidé v honu na teroristy, kteří sužovali jeho zemi. Největším úspěchem byla akce, při níž jeden z jeho lidí pronikl do Hamásu. Jeden z vůdců skupiny a bombových inženýrů představoval pro Izrael už nějakou dobu velmi nepříjemný trn v patě. Jmenoval se Jahjá Ajáš. Izraelský atentátník zvedl Ajášův telefon, který předtím upravili technici v Mossadu. Pak podal telefon vůdci Hamásu a odešel pryč. O pár vteřin později explodovala malá nálož C-4, prorazila teroristovi v hlavě díru a zabila ho.

Dnes večer šlo o mnohem víc. Ajáš byl jen jedním z teroristů, ovšem dnes večer jich bude mnoho. Když bude úspěšný, ostatní se jistě objeví a zaujmou jejich místa, ale nepříteli potrvá několik let, než se z takové rány vzpamatuje. Tou dobou však budou už snad všichni Palestinci vyhnáni z okupovaných území a bude postavena dlouhá vysoká zeď navždy oddělující oba kmeny. A pak se můžou začít zlobit jeden na druhého. Tenhle Džabril Khatabi byl dobrým příkladem toho, čeho jsou schopni. Freidman nepochyboval, že kdyby se někdy ocitli v bodě, kdy už by nemohli svalovat vinu na Izrael, tak by se prostě zničili navzájem.

Freidmanovy myšlenky přerušil hlas jednoho z jeho lidí. „Zdá se, že znovu přesedl.“

Ředitel se podíval na stěnu obrazovek. Vlevo bylo dvanáct televizorů šest na výšku, dva na šířku. Uprostřed byly čtyři velké obrazovky, každá metr dvacet na metr osmdesát a vpravo znovu dvanáct televizorů. Na jedné z velkých monitorů označovala červená laserová tečka střechu bílého sedanu, který se prodíral dopravou. Obrazovky blikaly jedna po druhé, jak se měnily body snímání.

Sledovací místnost pro pokročilý dohled se v ničem nelišila od televizního velína. Právě teď se ředitel sledovacího týmu a jeho dva asistenti zabývali změnami úhlů kamer. K dispozici měli obdivuhodné množství sledovací techniky. Dvě družice, víc než tisíc dopravních a bezpečnostních kamer po celé zemi, speciální letadlo kroužící nad oblastí ve výšce čtyř a půl tisíce metrů a několik helikoptér, jež se chystaly připojit k ostatním, jakmile slunce zapadne za rozlehlé Středozemní moře.

Freidman se díval a poslouchal, jak jeho lidé ovládají počítače, joysticky, pečlivě navádějí týmy v terénu, aby získali vizuální potvrzení, že jejich muž je pořád ještě v autě. Freidman se naklonil k záři monitorů a upozorňoval své lidi, aby nenaléhali. Klíč k úspěchu byl v aktovkách. Musel věřit Džabrilovi na slovo; že opravdu chce, aby tihle muži zemřeli, stejně jako Freidman. Pokud nelhal, udělá Džabril všechno, co bude v jeho silách, aby se peníze nepřesunuly do nějakého pytle či jiné aktovky.

DVACET ČTYŘI

Rapp rozevřel dveře helikoptéry a sestoupil na zem. Rozhlédl se po přistávací dráze a hledal generála, i když pochyboval, že by byl tak zdvořilý a přišel přivítat své návštěvníky hned po přistání. Plukovník Barboza se k němu připojil a spolu prošli pod otáčejícími se rotory helikoptéry.

Na okraji přistávací plochy na oba muže čekal horlivý poručík v maskáčích, vysokých botách do džungle a černém baretu zvláštních sil. Krátce zasalutoval plukovníku Barbozovi a představil se jako pobočník generála Mora. Když to měl za sebou, udělal čelem vzad a vedl je po cestě. Nacházeli se ve standardním vojenském táboře uprostřed zatravněné mýtiny veliké jako dvě fotbalová hřiště. Tábor sestával ze dvou řad velkých zelených stanů postavených na dřevěných paletách.

Ze satelitních fotografií, které studoval, Rapp věděl, k čemu každý z těch šestnácti stanů slouží, kde odpočívá mužstvo, ve kterém je jídelna, ošetřovna, velitelské centrum a hlavně který stan patří generálovi.

Snímky nicméně Rappovi nedokázaly prozradit, jak je zajištěna bezpečnost tábora po obvodu podél stromů. Při příletu se Coleman zmínil o tom, že je zvláštní, že tábor není obehnán ostnatým drátem, na očekávaných obranných postaveních nejsou žádné zákopy ani kulometná hnízda. Moro byl podle Colemana buď nevšímavý velitel, nebo měl velmi dobrý důvod neobávat se napadení ze strany partyzánů.

U jednoho stanu se pobočník zastavil a zaklepal kloubky na dřevěnou tabulku, na níž kupodivu stálo generálovo jméno. Americké zvláštní síly si při pobytu v terénu dávaly velmi dobrý pozor na utajení hodnosti důstojnictva. Nesalutovalo se, hodnosti se jen zřídkakdy ukazovaly na veřejnosti, a pokud, tak jen nenápadně, čehož si bylo možné všimnout jen zblízka, a muži byli vycvičeni k tomu, aby se všichni nedívali na velitele, když hovořil. Tahle poslední část byla na výcviku nejtěžší, protože armáda mužům a ženám vrývala do hlav strukturu velení od prvního dne v přijímači.

Moro byl velmi hrdý na skutečnost, že je generálem, nebo se vůbec neobával toho, že by se nepřítel dozvěděl, kde ho najde. Rapp měl podezření, že ta tabulka na dveřích je známkou obojího.

Z vnitřku stanu se ozvalo: „Vstupte.“

Hlas nebyl výhružný, lhostejný nebo rezervovaný. Pokud ho vůbec bylo možné charakterizovat, zněl snad trošku zvědavě. Když Rapp vstoupil do tmavého stanu, musel si sundat své sluneční brýle. Za malým přenosným stolem seděl generál v maskovacích kalhotách a zeleném tričku. Rapp okamžitě postřehl, že se udržuje v prvotřídní formě. Paže měl dlouhé a štíhlé, pevnou látku trička napínaly silné bicepsy.

Generál se nikterak nesnažil vstát a pozdravit je a Rapp lhostejně sledoval výměnu mezi Barbozou a Morem. Díval se, jak nižší důstojník zdraví svého představeného podle předpisu, ale očividně postrádá nadšení i úctu. Šlo jen o holé minimum vyžadované vojenským protokolem a ani o chlup víc.

Barboza se otočil, mávl paží k Rappovi a řekl: „Tohle je pan Rapp. Pracuje pro CIA.“

Generálovi se na rtech objevil nepatrný úšklebek. Mohlo jít o známku pochopení stejně jako o projev opovržení vůči CIA. Rapp se díval na Mora odtažitým analytickým okem profesionála. Generál se nezvedl, aby mu potřásl pravicí, a Rapp se o to taky nesnažil. Oba muži si mlčky prohlíželi jeden druhého, až byla atmosféra nepříjemná. Zásadním prvkem strategie, kterou Rapp chtěl použít, bylo udržovat Mora co nejdéle v nejistotě.

Moro seděl nehnutě, dlaně položené na opěrkách křesla. Rapp už tuhle hru hrál a nepochyboval, že generál to provedl nesčetněkrát svým podřízeným, možná i několika americkým armádním poradcům a pracovníkům ministerstva zahraničí.

Tentokrát byl ovšem rozdíl v tom, že Rapp nebyl americký diplomat, jenž by se bál, že se generála nějak dotkne. Upřímně doufal, že realizací svého plánu udělá všem diplomatům pořádnou čáru přes rozpočet.

Generál mrkl první. Jeho škleb se změnil v široký úsměv a zeptal se: „Čemu vděčím za tu čest, že mě navštívil sám neblaze proslulý pan Rapp ze CIA?“

Rapp přijal tu urážku jako kompliment. Měl dvě možnosti. Buď si mohl zachovat klidný postoj člověka, který Morovi zjevně nedůvěřuje, nebo se mohl připojit ke generálovi v jeho hře a zkusit si získat jeho důvěru či přinejmenším snížit jeho nedůvěru. Rozhodl se pro druhou možnost. S úsměvem odpověděl. „Není žádná čest mě přijmout, generále. Jsem jen skromný úředník ve službách své vlády.“

Moro se těmto slovům hlasitě zasmál. „Skromný úředník. To je dobré.“ Generál se nadšeně plácal do stehen a díval se na zmateného plukovníka Barbozu. „Vidím, plukovníku, že nemáte ani tušení o slávě muže, jehož jste za mnou přivedl.“ Bylo zjevné, jak si Moro užívá své výhody oproti mladšímu důstojníkovi. „Měl byste víc číst. Pan Rapp je americký idol. Pan Rapp je hlavní americký antiterorista.“

Rapp se nepřipojil ke generálovu smíchu. V tom, co tvořilo jeho zaměstnání, spatřoval jen velmi málo zábavy. Když se Moro uklidnil, řekl Rapp: „Pane generále, pokud by vám to nevadilo, rád bych si s vámi promluvil v soukromí.“

Moro se podíval z Rappa na Barbozu. Chvíli sledoval plukovníka s takovým výrazem na tváři, z nějž čišelo hluboko zakořeněné opovržení. „Plukovníku, odchod. Pošlu pro vás, až skončíme.“

Barboza zachovával klid. Zasalutoval generálovi a pak se otočil na Rappa. „Počkám na vás venku.“

Když odešel, Moro nabídl svému hostu židli. Rapp ji přijal a posadil se.

„Předpokládám,“ spustil Moro, „že jelikož jste hlavní americký antiterorista, tak jste sem přijel diskutovat o pokroku, jakého jsem dosáhl při postupu vůči skupině Abú Sajáfa.“

Rapp překvapeně zvedl obočí a odpověděl: „Nejsem si vědom, že byste zaznamenal jakýkoli pokrok.“

Generál se rozhodl jeho větu ignorovat, místo toho se usmál a řekl: „Váš úřad se proslavil tím, jak nesprávně vyhodnocuje fakta, pane Rappe. Nevím, co vám kdo řekl, ale ti teroristé utrpěli jen za poslední měsíc stovky ztrát.“

„To říkáte vy,“ odpověděl Rapp stroze.

Moro to nemohl nechat jen tak. Pobouřeně se tedy zeptal: „Zpochybňujete snad mou čest?“

Rapp byl v pokušení říct, že nemá smysl debatovat o atributu, který generál zcela jistě nemá, ale to by ho mohlo posunout příliš daleko nesprávným směrem. Rapp tedy otázku ignoroval a řekl: „Generále, jsem praktický muž a doslechl jsem se, že i vy jste praktik, nadto s obdivuhodnými schopnostmi.“ Rapp to pronesl jako nepokrytý pokus polichotit generálovi. „Oba víme, jaké to je, ocitnout se v poli, když od vás politici neustále chtějí výsledky. Nepřijel jsem sem napadat vaši čest, ale mám potvrzeno, že vaši muži nezabili ani polovinu počtu nepřátel, který jste právě udal.“

Moro seděl chvíli bez hnutí, zápasil mezi tím, jestli přizná pravdu, nebo se bude dál držet své propagandy. Nerozhodl se ani pro jedno. „Pane Rappe, kam směřujete?“

„Směřuju k tomu, generále, že o vás vím jisté věci, které vaše vláda neví.“ Rapp nechal tu špičku viset ve vzduchu. Cítil uklidňující tlak své beretty pod pravou paží. Neváhal by zabít toho hada za stolem naproti sobě. Coleman a jeho tým zřejmě narazili na nějaké potíže, takže se zdálo, že je na něm, aby si se situací poradil. Už měl připravený plán, který by snad mohl vyjít.

Kdyby se Moro jen nepatrně pohnul směrem ke své zbrani zavěšené v pouzdru na věšáku na podpěře stanu za generálem, Rapp by musel trošku improvizovat, ale přesto si byl jistý, že by svou misi dokázal splnit, aniž by ho generálovy jednotky roztrhaly na kusy. Jakmile ukáže Morovi své trumfy, byla velmi reálná šance, že se věci vymknou kontrole.

S nahrbeným obočím, což zcela jistě způsobila Rappova zneklidňující slova, se Moro snažil přijít na to, proč ho tenhle atentátník přijel navštívit. První a nejjistější odpověď rychle zamítl. Morovi muži byli generálovi vášnivě oddáni. Američan by se nikdy nedostal živý z tábora, kdyby se ho pokusil zabít. S odzbrojujícím úsměvem Moro řekl: „Pane Rappe, jsem proti vám v nevýhodě. Nemám totiž ponětí, o čem to hovoříte.“

Colemanovi se po obličeji natřeném maskovací barvou řinul pot, jak se snažil udržet krok s Wickerem. Byla to marná snaha. Wicker, o deset let mladší a patnáct kilo lehčí, měl snad nevyčerpatelný zdroj energie, když rychle stoupal vzhůru. Neznamenalo to, že Coleman už je za zenitem, šlo spíš o to, že Wicker byl neobyčejný muž. Mohl se prodírat džunglí prakticky neslyšně a s rychlostí, jež byla nenapodobitelná. Coleman měl dost rozumu, aby tohle všechno zapojil do rozhodovacího procesu, než vyrazili vzhůru k vrcholu hory, a sdělil Wickerovi, aby na něj nečekal.

Dole u můstku učinil Coleman nesnadné rozhodnutí rozdělit svůj tým na dva. Stroble s Hackettem měli opatrně sledovat teroristy, zatímco Wicker s Colemanem zamířili splnit svůj primární úkol. Tohle bylo jedno z těch bitevních rozhodnutí, na která se pak zpětně bude možné dívat jako na něco geniálního a odvážného, nebo totálně pitomého. Když se basketbalový trenér rozhodne vystřídat podkošového hráče pivotmanem, moudrost takového rozhodnutí se také vždy poměřuje výsledkem celého utkání.

Fyzické podmínky přijímání členů jednotek SEAL jsou všeobecně známé, ale to, co se často přehlíží, je fakt, že muži, již řídí Výcvikové středisko zvláštních námořních válečných operací v Coronadu, kladou stejný důraz na intelekt a charakter. Fyzicky zdatný bojovník následující povely je ideální příslušník pěchoty. V moderním boji každý jeho pohyb monitoruje prapor, brigáda, někdy dokonce i velitel skupiny vojsk. Jsou to šachové figurky na velmi složité šachovnici, kterými je třeba posouvat velmi citlivým způsobem.

Svět zvláštních jednotek je nicméně velmi odlišný. Fyzicky zdatný voják je ideální začátek, ale silný, inteligentní voják je velice nebezpečný. Členové SEAL jsou od samého začátku učeni, že operace jen málokdy probíhají podle plánu. Jsou cvičeni k tomu, že rychlé, inteligentní rozhodování zcela jistě posílí šance na úspěch mise a přispívá k samotnému přežití celé jednotky.

Musí být schopni operovat za nepřátelskými liniemi často bez pomoci dělostřelectva a letecké podpory. Zřídkakdy se ocitnou ve velkých bitvách, pokud není jejich úkolem zmocnit se vybraného vysoce ceněného terče ještě před zahájením hlavní bitvy. Přesněji řečeno, mají se naučit operovat nezávisle na svém velení, v rámci parametrů mise, na omezená časová období za nepřátelskými liniemi.

Coleman neměl v povaze, aby Rappa nechal jeho osudu, ale ta unesená rodina Američanů se objevila jako dar z nebes. Něco takového nemohl nechat být. Coleman se na chvilku zastavil, aby popadl dech a napil se ze zásobníku vody na zádech. Zasunul si hadičku mezi rty a nasál doušek vody. Wicker už byl daleko před ním. Aspoň o pětasedmdesát metrů. Zahlédl ještě, jak se škrábe na skalnatý převis, pak mu zmizel z dohledu. Stín mezi stíny.

Coleman vyrazil znovu vpřed na všech čtyřech, stoupal a razil si cestu po příkrém svahu hory. Byl vděčný i nedůvěřivý vůči tomu krytí, jež jim poskytovaly stromy zastiňující horu. Kráčeli stejnou strouhou, jež vedla od vrcholku hory až k moři. Někdy fungovala jako hladový jícen, jindy zase jako bublající potůček. Takhle vysoko, v příkřejší části, bylo víc odhalených kamenů a méně trávy a mechu. Prudké lijáky v oblasti smyly všechno, co k zemi nepoutaly kořeny stromů a okolní porost.

Bylo prakticky nemožné, aby je někdo zezdola viděl. Postupovali jen kousek od okraje průrvy, kde jim listnaté větve stromů poskytovaly kvalitní úkryt. Coleman se obával toho, co je možná čeká nahoře. Vrcholky hor jsou u soupeřících stran velmi ceněným majetkem. Poskytují náhled z ptačí perspektivy na rozložení země a tím i zásadní informace. Stejně tak poskytují kvalitní místo pro vysazení skupiny proti ostřelovačům.

Práce ostřelovače ve zvláštních jednotkách je hrou na život a na smrt, která se hraje na nejvyšší intelektuální úrovni. Ostřelovač se neobává palby z kulometů, dělostřeleckých nábojů nebo bomb z letounů. Ostřelovač má strach z kulek jiného ostřelovače. Dokáže v leže čekat několik dní, pomalu, obezřetně sledovat každý centimetr krajiny, úsek po úseku, aby měl jistotu, že se nestane terčem někoho, kdo se na něj dívá přes silný dalekohled. Obavy, spíš než rozumové vysvětlení, nutily ostřelovače k tomu, aby se dostali na své místo před východem slunce. V jejich případě to už neplatilo. Musí doufat, že tam s dlouhou hlavní budou sami.

Coleman stoupal dál, stehna ho pálila s každým krokem, který učinil ve snaze vystoupat na relativně nízký vrchol. Ignoroval bolest a zrychlil krok. Jeho plíce přijímaly a vydechovaly vytrvalý účinný příděl kyslíku. Dospěl k hladké třímetrové stěně skály. Už se chystal ji nějak zlézt, když si všiml pošlapaného porostu vlevo, jenž naznačoval, kudy šel Wicker. Bez zaváhání se vrhl do listí. Když se vrátil do strouhy, zvedl oči a všiml si, že Wicker už je na dosah od vrcholu. Coleman sklonil hlavu a zdvojnásobil své úsilí. Říkal si, že na vrchol mu to potrvá nejvýše dvě minuty.

DVACET PĚT

Zdálo se, že kolo rulety se nakonec zastaví v Hebronu, palestinském městě s více než sto tisíci obyvatel, pětatřicet kilometrů jižně od Jeruzaléma. Za více než padesát let izraelské státnosti byl Hebron městem polapeným někde uprostřed. Ležel v hornaté oblasti, nacházela se tu hrobka Abraháma; proroka uctívaného muslimy, židy i křesťany. Nedaleko centra města žila malá komunita ortodoxních Židů, ale nebylo jich ani tisíc a musela je chránit posádka izraelské armády.

Palestinci trpce snášeli skutečnost, že v jejich městě bydlí byť jediný Žid, a bezpočtukrát za uplynulé století se snažili napravit tento problém prostředky méně než humanitárními. Terén sám se nabízel k městské partyzánské válce; úzké ulice klikatící se nahoru a dolů, po jejich stranách několikapatrové kamenné budovy s plochými střechami. Spousta nepřehledných rohů a slepých ulic. Izraelští vojáci se drželi od města co nejdál, protože si uvědomovali, že kdyby se v něm ocitli, bylo velmi pravděpodobné, že se už z něj nedostanou. Zkrátka, dalo se říct, že Hebron byl územím pod palestinskou správou.

Davida ani v nejmenším nepřekvapilo, že ke schůzce dojde tady. Potyčka s Rašídem v garáži ho velice uspokojila. Pokud Rašíd a jeho muži něčemu rozuměli, pak to byla síla. Viděli, jak jejich šéf podlehl, a to bez problému, mladšímu muži, který už podle povahy schůzky, na niž měl namířeno, byl nejspíš někým důležitým.

I přesto jim David nedal moc času na reakci, zatímco tam civěli na zkrvaveného Rašída ležícího v bezvědomí na zemi. Zakřičel na muže, ať se dají do pohybu, a nasedl do bílého izraelského taxíku. Muži zaváhali, nevěděli jistě, co mají dělat. „Nechte ho!“ rozkázal jim. „Až řeknu Mohammedu Atwovi, co provedl, bude vám vděčný, že jste ho tu nechali.“

Tohle jméno vzbuzovalo v Palestincích nefalšovaný děs. Trojice mužů ani nezaváhala a poslechla. Mohammed Atwa byl šéfem Všeobecné palestinské zpravodajské služby; organizace, jíž se mnoho Palestinců obávalo víc než Mossadu. Vědělo se, že beztrestně mučí a zabíjí podezřelé z kolaborace. Atwa dokonce vzkřísil starou praxi zabíjení Palestinců, kteří se odvážili prodat svou zem Židům. A byl to také on, kdo přikázal mučení a výslech Davidův, když byl mladý chlapec.

David z okna sedanu sledoval, jak se noří do hlubin Hebronu. Snesla se tma a už nejeli tím bílým izraelským taxíkem. Jízda takovým vozem v Hebronu by byla stejná jako procházka Harlemem v kompletní výbavě člena Ku Klux Klanu. Místo toho tedy nasedli do žlutého taxíku palestinského.

Když zatočili za ostrý roh, najednou se zastavili. Vůz okamžitě obstoupila skupina maskovaných mladých mužů. V rukou měli nejrůznější zbraně, od ruských AK-47 po americké M16. Všechny čtyři dveře sedanu se otevřely a všichni dostali povel opustit vůz. Davida ještě jednou prohledali, jestli u sebe nemá štěnici. Když jeden z mužů přikročil k němu a chtěl mu sebrat aktovky, David ho příkře zastavil. Položil obě zavazadla na kufr auta a otevřel jedno, pak druhé. Muži byli ze svazků stodolarových bankovek na chvíli jako oněmělí. Ten pěkně oblečený mladý muž, s nímž měli tu čest, byl zjevně někým hodně důležitým.

David zacvakl aktovky dřív, než se strážci stihli vzchopit. Netrpělivě pak každou aktovku uchopil a řekl, že ho už nesmí déle zdržovat. Nikdo z mužů, kteří stále ještě měli před očima pohled na miliony amerických dolarů, nic nenamítal. Davida provedli barikádou a umístili ho do zadní části minidodávky. Vůz pak vyrazil ulicí, několikrát zatočil. Na každém rohu stáli na hlídce muži s připravenými útočnými puškami.

O šest bloků dál zastavili před třípatrovým domem. Po obou stranách ulice parkovala auta. David na chvilku znervózněl a pak zahlédl vůz, který hledal. Ten sedan značky Mercedes parkoval na protější straně od dodávky. David úlevně vydechl, jelikož věděl, že to pancéřované auto patří Mohammedu Atwovi.

Uchopil aktovky, vystoupil z dodávky a šel k domu. Ruce měl najednou ztěžklé a zdálo se mu, že se čas zpomaluje. Podíval se dolů na popraskaný chodník, pak pomalu nahoru na dvojici maskovaných mužů stojících před modrými dřevěnými dveřmi s oprýskanou a poškrábanou barvou. Muži gesty vybízeli Davida, aby si pospíšil, ale on neslyšel, co mu říkají. Jen poklidně kladl jednu nohu před druhou, a než se nadál, byl uvnitř.

Všude tam byli lidé. Zdálo se, že tu probíhá nějaká oslava. Vzduch zaplňoval kouř a hlasitý hovor. V místnosti nalevo od něj probíhal hotový banket; hory grilovaného jehněčího, šašlik, musaka a kuřecí játra. Muž ve středním věku, který stál v čele Lidové fronty pro osvobození Palestiny v Gaze si cpal do úst baklavu a nadšeně přikyvoval šéfovi Síly 17. V rohu viděl dva muže usrkávat arabskou kávu a horečně o čemsi diskutovat. V jednom z mužů poznal šéfa bezpečnosti Islámského džihádu, druhého nepoznal. David měl pocit, že se mu trošku stahuje hrdlo; tohle byl vrchol přepečlivého plánování a nadlidské trpělivosti. Bylo to skoro přesně tak, jak si představoval.

Podíval se doprava a viděl velkou televizní obrazovku. V ní běžely záběry stanice al-Džazíra, ale zdálo se, že si jí nikdo nevšímá. Kolem televizoru stály tři velké pohovky. Na nich seděli muži, z nichž některé David poznal. David nikdy neviděl nic, co by se víc podobalo vrcholné teroristické schůzce.

Byli tu zástupci z Pásma Gazy, Západního břehu, nejméně jeden z Bejrútu. Viděl dalších pár tváří z mučednických brigád a mnoho starých tváří z OOP a jejího jediného skutečného rivala, Hamásu.

David viděl, jak se k němu davem blíží Mohammed Atwa. Přinutil se k úsměvu a zvedl dvě aktovky do vzduchu. Atwa, šéf Všeobecné palestinské zpravodajské služby, trýznitel tisíců lidí, uchopil Davida za tváře a na špičkách políbil mladého muže na čelo.

Rozmáchle se pak otočil a teatrálním gestem mávl na ostatní. „Je tu! Náš syn se vrátil z návštěvy našich bohatých saúdských přátel!“

Všichni na chvilku ztichli a pak místnost propukla v aplaus, široké úsměvy a nadšená přikyvování. Tohle bylo vyvrcholení dvou let perné práce. David začal úplně dole, vypracoval se vzhůru po žebříčku palestinské samosprávy. Jeho první dar byl ve výši 10 000 dolarů. Pak to rostlo, a jak stoupalo jeho postavení, stále víc a víc se přibližoval k Atwovi; k mocnému mezi mocnými, muži, kterého jednoho dne zabije.

David věděl, že jestli má doufat ve vznik palestinského státu, Hamás musí utrpět velkou ránu. Islámští fanatici nikdy nebudou spokojeni, dokud nezemře poslední Žid, a až k tomu dojde, budou spokojeni jedině tehdy, pokud palestinský stát budou řídit klerikové, kteří tam vynutí přísné islámské právo. I radikální části OOP vypadaly vedle šílených členů Hamásu jako beránci.

David opatrně navedl Atwu, aby Hamás pozval na schůzku s tím, že jim dá kapitál. Dohoda zněla, že David díky svým schopnostem získá peníze a Atwa pak předá část těch peněz Hamásu na financování jeho teroristických a mučednických operací. Jak rostly Davidovy mecenášské schopnosti, zvyšovala se i závislost Hamásu na podpoře OOP. David byl tak úspěšný, že Atwa mohl pustit ke korytu i pár dalších skupin. Mezi nimi byl Islámský džihád, Výbor lidového odporu a Hizballáh.

Dnešek byl označován za předěl v situaci skupin. Získávání sponzorů z minulého měsíce bylo tak plodné, že se všichni setkají díky blahovůli Atwy a OOP a rozdělí si kořist.

Atwa vzal od Davida jednu z aktovek a uchopil ho za paži. Pak ho nadšeně vedl mezi dvěma pohovkami na místo před velkou obrazovkou. Pak otočil svou aktovku a otevřel ji, aby ji všichni viděli. Kývl na Davida, aby udělal totéž.

„Dva miliony dolarů, přátelé!“

V místnosti se ozvaly pokřiky a velebení Alláha. Muži vyskočili ze sedadel a začali se objímat. Ironie z toho, že vidí tyhle chladnokrevné vrahy chovat se takhle optimisticky, přinutila Davida k utajenému úsměvu. Takoví hlupáci! Nejen že ty peníze byly díky Iráčanům falešné, ale čekalo je ještě větší překvapení.

Atwa postavil aktovku na stůl a David udělal totéž. Pak se Atwa otočil k jednomu ze svých poručíků a podal mu papír s vysvětlením, jak mají být ty peníze rozděleny. Pak, zcela ochromen emocionálním nábojem okamžiku, vzal Davida a objal ho. Poplácal ho po tvářích jako syna a řekl Davidovi, jak je na něj pyšný.

David hrál dál svou roli a jeho lichotku setřásl. „Nic to vlastně nebylo.“

„Ale bylo a neříkej, že ne.“ Atwa mu strčil před oči vztyčený prst, aby ho varoval před další skromností. Pak se rozhlédl po místnosti, začal se mračit a zeptal se: „A kde je Hasan?“

David na kratičkou chvilku zaváhal a pak se chopil své šance. „Musím si s vámi o něm promluvit.“

Atwa se tvářil ještě víc znepokojeně. „Co se stalo?“

David se ohlédl na jednu stranu, pak na druhou. „Tady ne. Ne před ostatními.“ Když se znovu rozhlédl po místnosti, pokynul Atwovi, aby šel za ním.

Kráčeli davem, David se na každém kroku zastavoval, aby přijal objetí či si s někým potřásl rukou. Předstíral potěšení, když ho muži zahrnovali přízní, což ale bylo ještě více ztíženo skutečností, že se je chystal poslat na smrt. Když vyšli ven, Atwa se zastavil; znepokojení v jeho tváři se ještě víc prohloubilo.

David ukázal na sedan toho řezníka. „O samotě.“ David přešel na druhou stranu a sedl si dozadu. Atwa se k němu připojil, a když byly oboje dveře zavřené, David sotva znatelně úlevně vydechl.

DVACET ŠEST

Rapp byl odhodlán nějakou dobu hrát generálovu hru. Moro bude zcela jistě všechno zapírat až do doby, kdy mu ukáže důkazy. „Povězte mi, generále, vy nenávidíte Ameriku?“ Moro se nad tou otázkou zamyslel se zmateným výrazem ve své úlisné tváři. „Nevím, jestli chápu, proč se mě ptáte.“

„Není to tak obtížná otázka. Máte rád Ameriku? Ano, nebo ne?“

„Přijde na to. Na Americe jsou věci, které se mi líbí, a pak jsou tam i věci, které se mi nelíbí.“

„To ujde. A co Čína?“

Filipínec trošku přimhouřil oči. „Na Čínu nemám žádný názor.“

„Opravdu?“ zeptal se Rapp překvapeně. „To mě udivujete.“ Jakýkoli náznak Morova pobavení při zmínce nejlidnatější zem světa zmizel. „Na co narážíte, pane Rappe?“

Rapp se zaklonil a řekl zcela jiným tónem: „Rád bych se s vámi dohodl, generále. Jak jsem řekl, jsem praktický muž a slyšel jsem, že vy taky. Chci, aby byla Abú Sajáfa zničena, a je mi jedno, co je k tomu zapotřebí. Jestli budu muset někomu zaplatit značné částky peněz, abych měl jistotu, že se tak stane, jsem odhodlán to udělat.“

„Nevím to jistě,“ řekl Moro a mhouřil oči na strop stanu, „ale mám pocit, že mě váš návrh uráží.“

Rapp se mu podíval přímo do očí a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ale neuráží. Už jsem říkal, že o vás vím určité věci, takže vím, že je vyloučeno, aby vás urazilo to, co jsem právě navrhl.“

Moro se zhluboka nadechl a pomalu vydechoval. Zdálo se, že ten Američan je zasvěcený do jeho obchodních záležitostí. Pečlivě volil slova a řekl: „Kvůli čemu jste sem vlastně přijel, pane Rappe?“

„Přišel jsem vám učinit lepší nabídku, než jakou máte dosud.“

„Poslouchám vás.“ Generál se zaklonil a založil si ruce na prsou.

„Víme o vašich účtech v Hongkongu a Jakartě. Víme, že od počátku osmdesátých let pracujete jako čínský špion, a víme, že Abú Sajáfa vám platí, abyste v postupu proti nim nejednal příliš horlivě.“

Moro pozorně sledoval Rappa. Pak řekl: „Stále vás poslouchám.“

„Jak už jsem řekl, jsem praktický člověk. Ačkoli mě zrovna netěší vaše napojení na Peking, prozatím s tím dokážu žít. Abú Sajáfa je ale něco docela jiného. S tím žít nedokážu.“

„Pane Rappe, pořád nevím, o čem hovoříte.“

Rapp si sáhl do kapsy vesty, aniž by spouštěl oči z Mora. Vytáhl obálku a hodil ji před generála na stůl. Rapp se díval, jak Moro vyprázdnil obálku a začal se probírat jednotlivými stránkami. Na nich byly bankovní a telefonní záznamy.

Když Moro skončil, vrátil dokumenty do obálky a pomalu ji odložil doprostřed stolu. Takže Američan znal jeho tajemství, nebo aspoň jeho část, ale Moro se nehodlal přiznat tak snadno. „Nevím, co to je.“

Rapp mu naprosto klidným hlasem řekl: „Tohle není všechno. Máme rádiové a telefonní záznamy. Váš hlas byl identifikován zcela jednoznačně.“

Moro se neochvějně díval na svého protivníka v zoufalé snaze najít cestu z téhle léčky. Téměř po minutě ticha se rozhodl, že má jen jedinou možnost. „Kolik lidí o tom ví?“ Kývl na obálku.

„Dost.“

„A kolik v mé zemi?“

„Pár vyvolených.“

Neradostný výraz na Morově tváři prozradil jeho pocity vyvolané touto informací. „Ví to plukovník Barboza?“

Barboza něco vědět musel, ale Rapp si nebyl jistý, kolik přesně. Jelikož nechtěl všechno zkomplikovat, odpověděl: „Ne.“

Moro přikývl. Skutečnost, že plukovník nepatřil mezi zasvěcené, ho trošku uklidnila. „Zdá se, že jsem v nevýhodě, pane Rappe. Co kdybychom se tedy vrátili k tomu, o čem jste hovořil dříve?“

„K té části o velkých peněžních částkách.“

„Ano,“ řekl Moro s úsměvem.

Rapp jeho úsměv opětoval, ačkoli mu byl ten člověk z duše odporný. „Jak už jsem říkal, jsem praktický člověk. Vaše napojení na Číňany probereme později. Pro tentokrát mě nejvíc zajímá postup proti Abú Sajáfé.“

Moro přikývl.

„Chci, aby se ti Američané vrátili domů zcela zdraví, a chci, abyste na Abú Sajáfu udeřil s takovou silou, aby se už nikdy neodvážili ani pomyslet na únos nějakého Američana. Vlastně bych byl radši, kdybyste je zlikvidoval úplně.“

„To nebude snadné.“

„Hnít ve filipínském vězení do konce života by bylo mnohem obtížnější.“

Generál se při té myšlence napjal. „Neřekl jsem, že to nelze provést.“

Rapp souhlasně přikývl. „Generále, strach je někdy vynikající motivační faktor, ale pro vybudování dlouhotrvajících vztahů se nehodí. Právě proto vám chci učinit nabídku, která se vám myslím bude hodně zamlouvat.“ Pak se předklonil, ztišil hlas a řekl: „Pokud nám vrátíte celou rodinu Andersonových v pořádku, dohlédnu na to, aby sto tisíc dolarů našlo cestu na účet dle vaší volby. Pokud do konce roku dokážete k mému uspokojení potrestat skupinu Abú Sajáfa, dostanete dalších sto tisíc dolarů. Pokud v obou těchto otázkách uspějete, sedneme si a probereme možnosti další kompenzace ve vztahu k vašim kontaktům s Pekingem.“

Moro se Úlisně usmál a řekl: „Chtěl byste ze mě udělat dvojitého agenta.“

Jak jsem už řekl,“ řekl Rapp a pokrčil rameny, „uvidíme, jak dopadnou první dvě části dohody, pak budeme jednat dál.“

Moro tam dlouho seděl a přemýšlel o nabídce, která mu právě byla učiněna. Rapp si tohle přehrával předem v duchu a měl poměrně dobrou představu o tom, co přijde dál. Spíš by ho vlastně zklamalo, kdyby Moro nezareagoval tak, jak předvídal.

Moro nakonec nepatrně zaklonil hlavu a řekl: „Pane Rappe, Amerika je velmi bohatá země. Na to, co ode mě žádáte, bude potřeba mnohem víc zdrojů, než kolik nabízíte. Pokud si přejete šťastný návrat rodiny Andersonových, budu potřebovat víc.“

Rapp zachovával klid a zadíval se generálovi do očí. Coleman se svými lidmi zcela jistě nebyli v postavení, aby mohli splnit misi, jinak by mu zavolali, takže to bylo na něm. Celou tu dobu, kdy hovořil s Morem, připravoval nový plán. Bude to muset vypadat, že se Moro zastřelil sám, než aby se nechal postavit před polní soud za velezradu. Generál měl standardní pistoli Beretta ráže 9 mm. Rapp použije svou vlastní berettu s tlumičem, střelí ho do spánku a pak vyhodí jeden náboj z generálovy zbraně a strčí mu zbraň do ruky. Pak pozve plukovníka Barbozu do stanu. Chvilku počkají, než vyjdou ven. Barboza bude generálova pobočníka informovat, že generál zvažuje velmi závažnou věc a nepřeje si být za žádných okolností vyrušován.

Pak nasednou do helikoptéry a odletí pryč. Všichni budou mít pocit, že výstřel z pistole zanikl v hluku odlétající helikoptéry. Generálovo tělo bude objeveno s důkazy o bankovních účtech a s telefonními záznamy. Generál Rizal pak bude muset jen zajistit, aby tělo bylo ohledáno jen zběžně a zbraň nebyla nijak důkladně šetřena. I ten nejprostší důstojník pochopí, že Moro spáchal sebevraždu, aby se nenechal veřejně soudit za zločiny velezrady. Generálové v Manile zajistí, aby vojenští vyšetřovatelé nevítali příliš hluboko do záhad kolem Morovy smrti. Většina lidí pochopí, že ten hrdý a arogantní generál by raději spáchal sebevraždu, než by čelil ponižujícímu polnímu soudu.

Rapp generálovi nakonec odpověděl. ‚Jsem připraven jít na dvě stě tisíc dolarů, abych zajistil bezpečný návrat Andersonových, ale ani o cent víc.“

Moro se zamračil. „To je pořád celkem na hranici. Obávám se, že v téhle hře nejste asi příliš zběhlý, pane Rappe.“

„Opravdu?“ zeptal se Rapp pochybovačně. „Generále, nevím, jestli jste si toho všiml, ale trumfy držím v ruce já. Moje nabídka je konečná. Dvě stě tisíc za návrat Andersonových a dalších sto, až účinně zlikvidujete Abú Sajáfu.“

„Nevím, nevím,“ řekl Moro a zavrtěl hlavou.

„Ale já vím,“ dodal Rapp rychle. Ještě chvilku mě napínejte, generále, a nechám vás zavřít hned teď a odvezu vás do Manily před polní soud. Plukovník Barboza nastoupí na vaše místo a s pomocí zvláštních jednotek americké armády osvobodí Andersonovy a zbaví tenhle ostrov všech teroristů napojených na Abú Sajáfu.“

Generál se ušklíbl poznámce svého protivníka. „Plukovník Barboza je neschopný hlupák. Jestli chcete mít Andersonovy zpátky živé, tak musíte za mnou. Dejte mi tři sta tisíc dolarů a do osmačtyřiceti hodin je hotovo.“

Rapp měl co dělat, aby se udržel v klidu. Morova nepokrytá arogance se mu zadírala pod kůži. Sevřel ruce a zaťal je do pěsti, neustále si opakoval, že na tomhle nezáleží. Byla to jen léčka, jak přinutit Mora, aby se uklidnil. Přes tvář mu přelétl klidný výraz a řekl: „Dobrá, generále, souhlasím s vašimi podmínkami.“

„Dobře,“ řekl Moro vítězoslavně. „Takže to uděláme takhle.“

Rapp se usmál a přikyvoval, zatímco Moro nadšeně vyprávěl o tom, jak si poradí s Abú Sajáfou. Povídal něco o tom, že zařídí propuštění americké rodiny. Rapp se neustále tvářil, jako by ho to zajímalo, zatímco levou rukou pomalu přejížděl ke své zbrani. Prsty zrovna rozhrnoval záhyby své vesty, když se to stalo. Jeho ruka se nerozhodně zarazila a Moro, jenž si všiml změny v jeho výrazu, náhle zmlkl.

DVACET SEDM

Coleman dorazil na vrchol hory celý udýchaný z rychlého tempa, které udržoval skoro dvacet minut. Pot mu pokrýval každý centimetr těla, zaklekl a rychle se rozhlédl po té relativně malé oblasti před sebou. Vrcholek nebyl moc rozlehlý, celou jednu stranu srázu zabírala velká tmavošedá až černá skála. Kromě ní tu bylo pár vytrvalých stromů a keřů, jejichž kořeny vedly do hlubokých průrev skály. Přímo před Colemanem ležela nepatrně se svažující římsa porostlá travou a zastíněná od slunce několika pokroucenými stromy. Na první pohled Wickera přehlédl.

Viděl z něj jen podrážky bot do džungle mezi kořeny stromu a shlukem keřů. Coleman klesl na břicho a plazil se travou vysokou po kolena. Když dorazil k Wickerovi, všiml si, že rychlejší muž už vybalil a sestavil svou pušku Barrett M82A1 ráže.50 a sleduje krajinu svým dalekohledem Ml9/22.

Coleman sotva popadal dech, ale ani trošku se za to nestyděl, a řekl: „Jak to vypadá?“

Wicker se ani nepohnul a díval se dál silným dalekohledem. „V rychlosti jsem prohlédl okolí a zdá se, že jsme sami.“

„Nějaké stopy po Mitchovi?“

„Ne, ale dole je huey s horkými motory a před stanem generála Mora postává velmi nervózní plukovník.“

Coleman se zamračil. ‚Jak kruci víš, že je to Morův stan?“

„Protože někdo měl tak málo rozumu, že na něj pověsil ceduli s jeho jménem a hodností.“

„Kecáš.“

„Ne. Koukni se sám.“ Wicker podal Colemanovi dalekohled a podíval se do silného dalekohledu na pušce.

Bývalý velitel jednotek SEAL se v rychlosti rozhlédl po táboře a prohlásil: „No, to je teda jedna z nejpitomějších věcí, jaké jsem kdy viděl.“

Wicker tiše souhlasil a svým dalekohledem studoval několik pravděpodobných míst, kde by se mohl ukrývat nepřátelský ostřelovač. Byl od přírody opatrný, ale taky měl značnou důvěru ve své schopnosti.

Skupina filipínských zvláštních jednotek nepůsobila jako prvotřídní síla. Od cedule zavěšené na generálově stanu po nedostatečnou ochranu obvodu tábora vše naznačovalo hodně lajdáckou operaci. Riziko, že tu je skupina proti ostřelovačům, bylo málo pravděpodobné. Ještě víc pro něj však hrála vzdálenost, na jakou měl výstřel provést. Na světě bylo jen málo mužů, kteří by dokázali na tuhle vzdálenost trefit lidskou hlavu. Pokud tu někde v okolí je protiostřelovačská skupina, bude se nejspíš zaměřovat na okruh kolem pěti set metrů, plus minus sto metrů. Wicker se nacházel daleko za touto hranicí. I přesto porušoval mnoho ze svých pravidel.

Dorazili sem po východu slunce, do své pozice ulehl bez ostřelovačského maskovacího obleku. Ten, pokrytý sítí a proužky v různých odstínech zelené, by mu umožnil splynout s terénem. Kdyby měl dostatek času, vylepšil by ten oblek ještě přírodní vegetací, až by byl neviditelný i pro nejvycvičenější oči.

„Co myslíš?“ zeptal se Coleman.

„Myslím, že tihle hoši nemají zrovna strach, že je někdo napadne.“

Pak následovala zásadní otázka. „Zvládneš tu ránu?“

Wicker přesunul mířidla svého dalekohledu na generálův stan a zamířil na plukovníkovu hlavu. Když oddálil oko od skleněného průzoru, podíval se na východ na vycházející slunce. Na obzoru visela jasná řada bouřkových mraků. Prozatím bylo počasí přijatelné. Zatím nefoukal vítr, ale to se zcela jistě změní s blížící se frontou.

Wicker sklopil oko zpátky k dalekohledu a řekl: „Vyřiď mu, že to zvládnu.“

Coleman, který ještě pořád ztěžka oddechoval, obdivoval ostřelovačův klid. Vytáhl z jedné kapsy na stehně satelitní telefon, vyťukal číslo a čekal.

DVACET OSM

Generální ředitel Mossadu se předklonil a pozorně se díval na jednu z velkých obrazovek. Viděl na ní výřez jedné z nejožehavějších čtvrtí celého Izraele. Analytik po jeho pravé ruce mluvil velmi tiše.

„Podívejte se na zátarasy na silnici.“ Laserovým ukazovátkem označil tři ulice zajišťující příjezd do té kopcovité čtvrti. „A koukněte se na čtveřici mužů na téhle střeše tady.“ Červeným světlem udělal kroužek na střeše budovy.

„Pozorovací místa?“ zeptal se Freidman.

„To a možná ještě něco navíc.“ Muž řekl něco do mikrofonu a střecha se zvětšila. Jsem si na devadesát procent jist, že dva z těch mužů mají pancéřové pěsti.“

Freidman se podíval na zrnitý, černo-zeleno-bílý obraz. Byl pořízen ze spodní části upravené Čtyřmotorové helikoptéry DHC-7. Tvořila součást pomoci ze Spojených států a byla vybavena vysoce integrovaným sledovacím a průzkumným systémem, neboli HISAR. Letoun měl zajišťovat obrazové i signální zpravodajství v reálném čase.

Muži na střeše s granáty na raketový pohon nebyli ničím nečekaným. Od incidentu se sestřelenou helikoptérou Black Hawk v Somálsku z roku 1993 si každý terorista na Blízkém východě uvědomoval, jak je snadné sestřelit vyčkávající helikoptéru. Z tohoto a mnoha dalších důvodů Freidman zamítl možnost vyslat tam komando. Existovaly i jiné, méně riskantní způsoby, jak dosáhnout svého.

Freidman přesunul pohled na jednu z dalších velkých obrazovek. Ta poskytovala širší obraz Hebronu. Laserová tečka v jejím středu označovala střechu sedanu, který rychle ujížděl ulicemi. S každou vteřinou se to auto přibližovalo ke čtvrti, již se jim už podařilo identifikovat. Zdilo se, že by to mohlo vyjít.

Sedan se najednou zastavil u silničního zátarasu, jehož si předtím nevšimli. Muž po Freidmanově pravici řekl něco do mikrofonu a kamera na letounu prakticky okamžitě zaostřila na zátaras. Celá místnost nervózně sledovala, jak z vozu vystoupilo několik lidí. Jeden z nich přešel k zadní části sedanu a položil na kufr dva předměty. Ostatní se shlukli kolem.

„Chci maximální zvětšení kufru toho auta,“ štěkl Freidman.

Uplynulo několik nervózních minut, pak je přivítal uklidňující pohled. Zdálo se, že dvojice aktovek je ještě stále ve hře. Freidman se díval, jak se zavřely. Něco si zadrmolil pod vousy a několikrát mrkl.

Celá místnost mlčky sledovala, jak byl muž s aktovkami proveden skrz zátarasy do přistavené dodávky. Kamera se vzdálila, sledovala dodávku, jež si razila cestu úzkými ulicemi. Digitální hodiny na stěně nad televizí odpočítávaly od pěti minut. Za dvě minuty a osmadvacet vteřin pošle vysílač potvrzující signál umístění aktovek a pak to čekání skončí.

Najednou se všechny čtyři velké obrazovky synchronizovaly a uprostřed každé z nich se objevil dům, který čekali, že uvidí. Freidman se díval, jak dodávka převážející jeho nástroj pomsty zastavila přímo před domem. Nepotřeboval žádné další potvrzení, otočil se ke generálovi po své levé ruce a přikývl.

Ve výšce sto padesáti metrů na předměstí Hebronu číhaly dva nejúčinnější zabíjecí stroje, jaké člověk, či přesněji Boeing Corporation of America, stvořil. Helikoptéra AH-64D Apache Longbow neměla ve svém oboru konkurenci. Její systém radarového zachycování terče a řízení palby jí umožňoval setřídit a vyhodnotit prioritu až 125 terčů během pár vteřin. Ještě podivuhodnější byla schopnost systému označit šestnáct nejnebezpečnějších terčů a zaútočit na ně laserem naváděnými střelami Hellfire nebo střelami AIM-9 Sidewinder. Apache Longbow je nejmodernější útočnou helikoptérou na světě a v myslích některých lidí i nejvyspělejším létajícím strojem světa.

Oba stroje byly v postavení šestatřicet minut, trpělivě čekaly na povely. Odstartovaly z letiště v Negevské poušti a mířily na sever, vyhýbaly se městům a silnicím. Longbowy, které tu hlídkovaly od podvečera, se vrátily na základnu doplnit palivo.

Na druhé straně malého hřbetu, osm kilometrů od Hebronu se obě helikoptéry nořily do tmy, jejich navigační světla pohasínala. Každá helikoptéra byla připravena na misi s několika rolemi. Každá nesla osm střel Hellfire, osmatřicet vzdušných raket Hydra se sklápěcími ploškami ráže 70 mm a 1 200 nábojů ráže 30 mm pro své kulomety ve spodní části.

Množství palebné síly, které apache mohly nést, nebylo to hlavni, čím se odlišovaly od ostatních helikoptér. Existovaly helikoptéry, které dokázaly unést skoro dvojnásobek téhle síly. Apache Longbow se nicméně vyznačovaly přesností, stabilitou a manévrovatelnost!‘. Byla to útočná helikoptéra do každého počasí určená k napadání vícečetných terčů se zaměřením na pancéře.

Apache byly vyrobeny pro boj proti tankům, ale designéři měli takový úspěch, že jejich poslání rostlo. Na začátku války v Zálivu v roce 1991 právě apache vypálily první střely. V závěsu za helikoptérou Pave Low se do Iráku dostala letka helikoptér Apache a s pomocí svých protiradarových střel Sidearm udělala velkou díru do irácké protivzdušné obrany. Tou dírou pak pronikly stovky spojeneckých stíhaček a bombardérů. Během několika hodin se podařilo zneškodnit prakticky celý systém irácké protivzdušné obrany.

A to bylo před více než deseti lety. Od té doby prodělal apache celkovou přestavbu včetně odpalovacího radaru Longbow, vylepšeného navigačního systému, schopnosti vzdušného souboje, střel, které stačí odpálit a víc se o ně nemusíte starat, a zvýšené šance na přežití v boji díky vylepšeným motorům, elektrickým systémům a avionice.

Útoky na budovy a lehce ozbrojené muže nebyly zrovna tím, na co byla tato helikoptéra určena, ale muži, kteří je pilotovali, se nechtěli hádat se svými šéfy v Tel Avivu. Jestli ti se rozhodli použít kladivo, aby zabili mouchu, tak to bylo jejich rozhodnutí. Piloti a druzí piloti-střelci čekali na pokyny a monitorovali své přístroje.

Piloti se rozhlíželi po okolní oblasti s pomocí senzorů pro noční vidění a kontrolovali životně důležité funkce svých letounů, zatímco druzí piloti-střelci se dívali přes mířidla pro zachycení a označení terče. Sledovací letoun, kroužící nad městem ve výšce čtyř a půl kilometrů, vysílal do palubních počítačů pro řízení palby neustálý tok informací. Lasery vykreslovaly množství terčů. Stačilo jen aktivovat střely a stisknout spoušť.

Povel vyrazit kupředu dostali přes šifrovaný kanál digitálních komunikací. Dvojité turbomotory každého z letounů ve stejný okamžik zesílily výkon a helikoptéry začaly stoupat. Přeletěly přes hřbet a blížily se k městu Hebronu obezřetnou rychlostí padesáti uzlů. Každou vteřinou počítače pro řízení palby snadno počítaly nové řešení každého terče. Za necelou minutu bude Hebron v plamenech.

DVACET DEVĚT

Rapp se sotva dotkl prsty chladné černé oceli své beretty, když ucítil vibrování satelitního telefonu. Zarazil se jen na vteřinku, ale Moro si toho všiml.

Ve snaze zamaskovat své napěti se Rapp usmál a řekl: „Na ty vibrující telefony si nikdy nezvyknu.“ Vytáhl ruku od beretty a vzal si z opasku telefon. „Omluvte mě, generále, budu to muset vzít.“

Moro se nuceně usmál a přikývl. Sledoval Rappovy pohyby s větším zájmem.

„Haló,“ řekl Rapp. Chvíli poslouchal, pak řekl: „Ano. Dohodli jsme se. Dal nám k dispozici své jednotky.“ Rapp dalších pár vteřin poslouchal. „Bude nás to stát o trošku víc, než jsme čekali, ale generál mě ujistil, že to dokáže.“ Rapp se usmál a přikývl na generála. Jo… OK… teď záleží na vás. Až se vrátím, řeknu vám podrobnosti.“ Rapp znovu krátce poslouchal a pak řekl: „Ano, můžeme to rozjet… jasně. Na shledanou.“ Stiskl knoflík a odložil telefon se slovy: „Jsou velmi potěšeni, generále. Nejsou sice štěstím bez sebe, že jste zvýšil cenu, ale pokud splníte své sliby, nikdo si nebude stěžovat.“

„Dobře.“ Moro působil uvolněnějším dojmem.

„A teď,“ řekl Rapp a vstal, „když mě omluvíte, musím se vrátit do Manily a zařídit ještě pár věcí. Pokud budete potřebovat jakoukoli pomoc pro splnění svého úkolu, klidně řekněte.“

Moro vstal a natáhl svou ruku přes stolek. „Nebojte se, pane Rappe, mí muži patří k nejlepším na světě.“ Sebevědomě se na Rappa usmál a zatřásl mu pravicí.

Rapp se přinutil úsměv opětovat a ignoroval fakt, že Moro mu mačká ruku až příliš silně. Chtěl se mu vymanit, ale Moro ho nepouštěl.

„Řekněte mi, pane Rappe,“ sykl Moro spiklenecky, „je generál Rizal taky placen od vás?“

Rapp se znovu pokusil vyprostit z jeho sevření, ale Moro ho sevřel ještě víc. Jelikož tyhle dětinské hry nikdy netoleroval, sevřel Morovu ruku tlakem jako ze svěráku. Přitáhl si generála k sobě a varoval ho: „Generále, nehrajte si se mnou.“

Morovi se zablýsklo v očích a s úlisným úsměvem odpověděl: „Se mnou byste si neměli zahrávat. Je mi na zvracení z vaší země a vaší arogance a jedno vám řeknu naprosto jasně, nikdy nebudu váš. Splním dohodu, kterou jsme tu dnes uzavřeli, a to je všechno, dál to nezajde. Vyřiďte to svým šéfům ve Washingtonu a řekněte jim, že jestli se jim to nelíbí, tak se Andersonovi nikdy zdraví domů nedostanou. A teď zmizte z mého tábora, než vás nechám zastřelit.“ Moro s máchnutím pustil Rappovu ruku.

Rapp v sobě musel zburcovat všechny síly, aby se udržel a nesrazil Mora k zemi levým hákem. Tenhle člověk měl vrstvy duše, které vedly mnohem hlouběji než cokoli, o čem byl dopředu informován. Jediné, co mu zabránilo v tom, aby toho psychopata zadupal do země, byla skutečnost, že nejlepší snajper na světě seděl na kopci kilometr odsud připravený zakončit tohle drama mnohem finálnějším a užitečnějším způsobem.

S touhle myšlenkou se Rapp jen otočil a vyšel ze stanu. Hned venku našel plukovníka Barbozu a generálova pobočníka. Rapp kývl hlavou k helikoptéře a kráčel dál. Po několika krocích vytáhl satelitní telefon a stiskl knoflík s Colemanovým číslem. Po pár vteřinách už měli spojení.

„Viděls ten stan, co jsem z něj vyšel?“

Coleman po krátké pauze odpověděl: „Ano.“

Rapp se díval k helikoptéře a zatočil prstem ve vzduchu na znamení, aby piloti nastartovali motory. „Tak tam je.“ Rapp už byl skoro na půli cesty k helikoptéře, když za sebou zaslechl křik. Otočil se a uviděl Mora stát před stanem s pouzdrem na pistoli v ruce. Chvíli měl pocit, že generál křičí na něj, a pak si uvědomil, že jeho nasupené výtky směřují na plukovníka Barbozu.

Plukovník, který již vyrazil k helikoptéře, se teď zastavil v půli cesty mezi Rappem a generálem. Rapp neslyšel detaily jejich rozhovoru, ale zdálo se, že vyšší ze dvou důstojníků chtěl, aby ho nižší důstojník požádal o povolení opustit tábor.

Rapp byl naprosto bez sebe z Morova chování, zamyšleně studoval situaci a pak se rychle rozhodl. Jak svíral v ruce satelitní telefon, položil Colemanovi jednu prostou otázku.

Coleman sdělil Rappovu otázku Wickerovi a čekal. Wicker ležel úplně rovný a nehnutý. Jeho levé oko sledovalo situaci přes dalekohled Unertl. Už laserem změřil vzdálenost k terči a provedl úpravy kvůli větru a náměru. Byl ve stavu ne nepodobném tranzu a srdce už se mu zpomalilo na pouhých dvaatřicet tepů za minutu. Wicker stáhl spoušť o kousek k sobě a pronesl: „Tak to řekni.“

Coleman se rychle podíval do dalekohledu, aby se ujistil, jestli někdo nevstoupí do dráhy kulky. S uspokojením, že nebezpečí kromě terče nikomu nehrozí, řekl: „Můžeš střílet.“

Wicker se pomalu nadechl a pak zcela přestal dýchat. Lehce a vyrovnaně jeho levý ukazováček zvyšoval tlak na kovovou spoušť. Ozvalo se tichounké cvaknutí a pak burácivá rána, jak z té metr a půl dlouhé pušky vyletěla kulka Raufoss stupeň A. Výstřel z padesátkové zbraně otřásl klidem rozbřesku a vyplašil všechny ptáky v údolí.

Jednu vteřinu tam generál stál a křičel na svého podřízeného a v příští se svalil k zemi jako podťatý. Pár vteřin panovala zmatená nečinnost, jak se lidé snažili pochopit tu zvláštní událost, která se jim právě odehrála před očima. Jen Rapp věděl, k čemu došlo. Už byl v pohybu, nemířil však k helikoptéře, ale opačným směrem. Síla, s níž bylo generálovo tělo sraženo k zemi, naznačovala, že Wickerova rána splnila svůj účel, ale Rapp chtěl mít jistotu, a taky se chtěl pobavit s plukovníkem Barbozou, než se situace zvrtne k horšímu. Původní plán zněl, aby byli ve vzduchu, až padne rána, ale Rapp vytušil příležitost a chopil se jí.

Došel k Barbozovi ve chvíli, kdy si generálův pobočník začínal uvědomovat, k čemu došlo. Poručík měl přece jen na generála nejlepší výhled. Rapp z něj nespouštěl oči a došel k Barbozovi. Podle totálního šoku ve tváři toho mladého Filipínce pochopil, že jeho velící důstojník podle všeho utrpěl smrtelnou ránu.

Rapp chytil Barbozu za ruku a táhl ho k padlému generálovi. Tichým hlasem ho nabádal: „Musíte převzít velení. V kopcích jsou nepřátelští ostřelovači. Vyšlete ty lidi do akce a pak je pořádně zpucujte.“ Rapp ho postrčil kupředu a oba muži se rozběhli.

Barboza horečně přemýšlel, už zvažoval, jestli tenhle tajemný Američan neví víc, než kolik mu říká. Tyhle otázky budou ale muset počkat na později, protože se doopravdy zdálo, že v kopcích číhá ostřelovač. A nic neděsilo profesionálního vojáka víc než přízrak nepřátelského ostřelovače v blízkosti. Barboza už zažil dost ostrých bojů, aby pochopil, že pohybující se terč je těžší zasáhnout než terč stojící, takže zamířil k šokovanému vojákovi před sebou. Nabíral rychlost a doslova srazil generálova pobočníka a povalil ho na rosou posetou trávu. „Ukryjte se, vy hlupáku. Pálí po nás ostřelovač.“

Rapp proběhl kolem Morova těla, rychle se podíval, aby se ujistil, že je vše hotovo. Bylo to jasné; generálovi chyběla celá zadní polovina hlavy. Jak Rapp pokračoval podél generálova stanu, cítil jen uspokojení. Moro zradil svou vlast, uniformu i nejlepšího spojence, jakého jeho země kdy poznala. Prolil americkou krev pro své vlastní sobecké potřeby a teď ležel ve zvětšující se kaluži své vlastní krve. Sám si vybral tuhle cestu.

TŘICET

David se otočil stranou na měkkém koženém sedadle. Celou cestu po Západním břehu přemýšlel, jak proběhne právě tenhle okamžik. Z téhle pozice se mohl lépe dostat k noži ukrytému v podpatku své pravé boty.

„Kde je Hasan?“ zeptal se rozrušeně Atwa.

David se zamračil a řekl: „Chci, abyste věděl, že me to vůbec netěší. To on mě vyprovokoval. Já jsem zareagoval stejným způsobem, ale on, ten připitomělý rváč se rozhodl mě napadnout.“

„Ptám se, kde je,“ štěkl Atwa.

David nahmatal hodinky na svém levém zápěstí. „Naposledy, co jsem ho viděl, ležel v bezvědomí na zemi, ale nebyl zraněn nijak vážně.“

„Kdo?“

„Já jsem to udělal.“ David začal tisknout tlačítka na hodinkách. Když stiskl poslední, zavřel oči a sklonil hlavu, jako by se styděl za to, co udělal.

Výbuch otřásl vozem a zachytil Atwu zcela nepřipraveného. Jak do neprůstřelného plexiskla auta narážely kameny a suť, David zasunul palec do podpatku své boty a otevřel tajný otvor. Obratně z něj vytáhl malou silnou čepel. Než se Atwa stihl vzpamatovat, David už byl na něm. Levým předloktím přitlačil Atwovi hlavu na bok vozu a tou čepelí ostrou jako břitva a dlouhou sedm a půl centimetrů prořízl staršímu muži krční tepnu na pravé straně. Z rány vytryskla krev a postříkala Davida do obličeje. Jak Atwa zvedl dlaně, aby ránu zakryl, David mu otočil hlavu a prořízl Atwovi i levou tepnu. Vytryskla krev a potřísnila okno.

Generální ředitel Mossadu vyskočil ze židle. Nakláněl se přes stůl před sebou a až s manickou intenzitou se díval na jednu z velkých obrazovek. Přimhouřil oči ve snaze rozluštit, kdo jsou ti dva muži, již před chvílí vyšli z domu. Přísahal by, že jedním z nich je Džabril Khatabi a zdálo se mu, že poznává i toho druhého muže. Než se stihl rozhodnout, byli pryč, zmizeli na zadním sedadle zaparkovaného vozu. Pořád ještě ve stoje a zamračený se Freidman otočil ke generálovi vlevo od sebe a štěkl: „Zaměřte to auto!“

Freidman se otočil k obrazovce a zaparkovanému vozu a přemýšlel, jestli odjedou od domu. Najednou a zcela bez varování se objevil jasný záblesk a celá přední strana domu se vyvalila do ulice.

Zmatené zachmuření bylo to tam, jak si Freidman uvědomil, k čemu právě došlo. V místnosti rychle propukly nervózní debaty, přetáčely se pásky a padaly nové rozkazy.

Freidman se otočil ke generálovi a naléhavě mu řekl: „Dejte těm apachům zelenou.“

„A co to auto?“

Freidman se otočil k obrazovkám. Viděl jen oblak prachu a plamenů. Byl si poměrně jist, že Džabril Khatabi byl jedním z mužů, kteří nasedli do auta, a poměrně jistě tušil, kdo je ten druhý muž. Pokud to byl ten, koho odhadoval, pochyboval, že dostane ještě jednu takovou šanci. Zcela bez zdráhání řekl: „Zničte to auto.“

Analytik po Freidmanově druhém boku vstal a řekl: „A co náš zdroj, pane? Jsem si skoro jist, že je v tom autě.“

Freidman analytika ignoroval a s pohledem upřeným na generála řekl: „Můj rozkaz se nemění.“ Ben Freidman nebude smrti Džabrila Khatabiho nikterak želet.

David vystoupil ze zadního sedadla mercedesu do oblaků prachu. Oči ho štípaly, ale rychle je zavřel, protože se mu zaplnily prachem a korditem. Když se pokoušel nadechnout, bylo to stejné. Krátce dýchal sevřenými rty a zaťatými zuby, zvedl si tričko přes nos a pusu a zkusil to znovu. Když se nadechl ještě několikrát, sáhl do vozu, chytil tělo Mohammeda Atwy a vytáhl ho na ulici. Neviděl skoro nic a zakopl přes několik kamenů, jak s sebou táhl tělo. Nalevo od sebe skrz přimhouřené oči a dým viděl několik ohňů v místech, kde kdysi stával dům. Šlápl na něco, co trošku povolilo, a po bližším ohledání zjistil, že stojí na jednom z mužů, kteří střežili dveře.

David položil Atwu vedle strážce a zamini na opačnou stranu ulice a o několik dveří dál. Podle dohody s Freidmanem počká, dokud se tu neobjeví izraelské obranné síly, pak se nechá zatknout. Přemýšlel, jak dlouho jim potrvá, než se dostanou silničními zátarasy. Vtom zaslechl příšerný kvílivý zvuk. Instinktivně klesl k zemi, neboť věděl, co bude následovat.

TŘICET JEDNA

Helikoptéra filipínské armády se blížila k obojživelné pohotovostní skupině od západu. Uprostřed formace se tyčila hrozivá loď Belleau Wood. Rapp se už nemohl dočkat, až jeho stroj přistane. Dopoledne se vyvíjelo od špatného k lepšímu, dobrému, příliš dobrému, než aby to byla pravda, a pak, ve chvíli, kdy to vypadalo, že všechno zapadne na své místo, mu hodili nechytatelný míč. O něco málo víc než po hodině od praktické popravy generála Mora mu zavolal Coleman a oznámil mu zajímavou zprávu. Původně Rapp vnímal zprávu o rodině Andersonových jako dar, ale pak si uvědomil možný problém.

Filipínské zvláštní jednotky se ocitly v nekontrolovatelném stavu vyvolaném smrtí jejich velícího důstojníka, což bylo přesně to, v co Rapp doufal. Uskupení o více než dvou stovkách mužů se začalo chystat na válku. Byly odeslány dva protiostřelovačské týmy, které měly zkusit najít pachatele, zatímco plukovník Barboza převzal velení a připravoval další hlídky, které by měly najít nepřítele. Muži chtěli krev, a jakmile se ocitnou kousek od protivníka, nebudou váhat ho napadnout všemi prostředky, které mají.

Rapp to všechno sledoval s potlačovaným vážným znepokojením. V duchu měl velkou radost. Všechno zjevně postupovalo podle plánu. Jednotka zvláštních sil vyrazí za skupinou Abú Sajáfa s nesmlouvavou pomstou v očích a v Manile bude generál Rizal důrazně požadovat, aby se k ní mohla připojit i americká armáda. Díky té nové spolupráci lokalizují Andersonovy, vysvobodí je a jednou pro vždy se vypořádají se skupinou Abú Sajáfa.

Coleman tohle všechno změnil, když Rappovi zavolal informaci o tom, co zahlédl v té vlhké džungli ostrova Dinagat před východem slunce. Coleman dále hlásil, že tábor Abú Sajáfy leží jen šest kilometrů od tábora filipínských zvláštních jednotek. Podle původního plánu se měl Coleman se svým týmem pokusit o střelbu a pak zamířit k pláži a odplout pryč. To teď padlo. Coleman nechtěl ztratit s Andersonovými kontakt a Rapp s ním souhlasil.

Takže tu teď měli rozzuřenou skupinu vojáků filipínských zvláštních jednotek, kteří volali po pomstě. Mezi nimi a cílem jejich odplaty se náhodou ocitli čtyři tajní pracovníci z USA. Kromě toho byli filipínští vojáci tak nervózní, že Rapp pochyboval, že se jim podaří promyšlená a zdařilá akce na záchranu rukojmích, jakmile najdou tábor Abú Sajáfy.

Kdyby se obě jednotky setkaly, mohlo by to rychle přerůst v masakr, z nějž by se Andersonovi jen velmi těžko dostali bez škrábnutí. Osud nahnal všechny hráče do velmi sevřené oblasti, navíc ještě zrychlil časomíru, takže kdyby se Rappovi nepodařilo ovládnout filipínské vojáky, jeho výlet na druhou stranu zeměkoule by se rychle mohl změnit v katastrofu.

Jelikož měl na výběr jen z mála možností a nemohl v táboře zvláštních jednotek hovořit úplně otevřeně, Rapp zavolal na jediné číslo. Své šéfce. Washington byl o čtrnáct hodin pozadu, takže zatímco Rappovi na Filipínách začínal nový den, Irene Kennedyové její den v Langley končil. Rapp vznesl dva požadavky. Zaprvé, aby přiměla generála Flooda, ať naléhá na generála Rizala v Manile, aby se jeho jednotky zdržely v táboře, dokud nebudou mít hotovou nějakou strategii. Druhá žádost se teď rozpínala pod ním.

Belleau Wood si razila cestu Filipínským mořem rychlostí dvanácti uzlů, její obří dvojité lodní šrouby nechávaly za zádí zpěněnou hladinu kam oko dohlédlo. Doprovodné a pomocné lodi byly kolem ní rozestaveny v diamantové formaci, jež se táhla na kilometry daleko. Na východě se kupily bouřkové mraky. Rapp na počasí zprvu nadával, ale pak si říkal, že by ho třeba šlo využít k jejich prospěchu.

Helikoptéra filipínské armády přistála na rozlehlé protiskluzové palubě Belleau Wood daleko od vysoké nadstavby. Mitch Rapp vylétl ze dveří jako střela a mířil přímo k jediné části lodi, jež nebyla pod palubou. Na amerických válečných lodích nebyl poprvé a věděl, kam má vyrazit. Když se blížil k obří nadstavbě, přiblížil se k němu poručík námořnictva a napřáhl k němu pravici.

„Pane Rappe,“ zakřičel důstojník, „jsem poručík Jackson. Moc rád vás poznávám.“

Rapp nechal důstojníka, aby mu nadšeně potřásl rukou. Aniž by se musel dívat na naleštěný trojzubec na důstojníkově khaki uniformě, Rapp okamžitě pochopil podle jeho delších vlasů, vypracované postavy a bradky, že ten člověk je ze SEAL. „Vás jsem přesně potřeboval, poručíku.“

Jackson se usmál. On a většina jeho kolegů věděla o Mitchi Rappovi všechno. Jeho přítomnost na palubě Belleau Wood byla dobrým znamením. „Mám rozkaz přivést vás rovnou ke kapitánovi.“

Jackson zmizel ve dvířkách a Rapp ho následoval. Šli po kovových schodech několik palub dolů, pak úzkým průchodem. Zastavili se před šedými dveřmi se jmenovkou KAPITÁN FORESTER.

Jackson dvakrát poklepal na dveře a počkal na povolení vstoupit. Přišlo takřka okamžitě. Jackson překročil práh jako první a postavil se do pozoru. Při své výšce přes metr devadesát Forester působil na stísněné lodi trošku přihrbeně. Strop jeho kajuty se nacházel jen pár centimetrů od temene jeho hlavy.

„Děkuju, poručíku. Pohov.“ Forester přešel po modrém koberci, zvedl husté obočí a prohlížel si svého hosta. S úsměvem pak řekl: „No, pane Rappe, dnešek je pro mě v mnoha ohledech jedinečný. Za jedenadvacet let ve službě jsem nikdy neobdržel přímý telefonát od náčelníka generálního štábu, a už vůbec ne, co jsem na moři.“

Rapp se usmál. Z Forestera vyzařovalo cosi, kvůli čemu si ho člověk mohl ihned oblíbit. „A je to dobré nebo zlé znamení, pane?“

Forester se nad tím na chvíli zamyslel. „Nerad čekám a nic nedělám. A to platí dvojnásob po událostech oné noci. Takže když se na mé lodi takhle objeví někdo s reputací, jako máte vy, tak myslím, že by to mohlo být i dobré znamení.“

Rapp přikývl. Zdálo se, že Forester je válečník a ne nějaký byrokrat převlečený za důstojníka. „Myslím, že to, co vám řeknu, se vám bude líbit.“

„Dobře. Tak se posadíme.“ Kapitán zamířil k pohovce a čtveřici židlí. Jeho kajuta nebyla podle normálních měřítek nijak velká, ale na lodní poměry byla přímo obrovská. Forester s Jacksonem se posadili na pohovku a Rapp do křesla naproti nim.

„Nuže, pane Rappe,“ řekl Forester a překřížil si své dlouhé nohy, „copak děláte tak daleko od domova?“

Rapp už dlouze rozmýšlel o tom, co je před ním. Čekal ho náročný den a potřeboval, aby tito dva muži byli plně nakloněni tomu, co jim hodlal nabídnout. To, že pracoval v prostředí posedlém tajnostmi, nebylo pro Rappa vždycky dobré. Chápal, že utajení jsou potřeba, ale existovaly chvíle, kdy by celé věci posloužilo víc, kdyby lidé v poli věděli, co se vlastně děje.

Rapp měl pocit, že tohle je právě takový okamžik, navíc tihle dva námořní důstojníci nepředstavovali bezpečnostní riziko. Všichni chtěli totéž; Forester s Jacksonem to možná chtěli ještě víc. Hlídkovali tu už víc než měsíc, Andersonovi jim ještě nevymizeli z paměti a právě jejich kamarádi padli na pláži před několika málo dny. Mohl jim důvěřovat.

„To, co vám teď řeknu, nesmí opustit tuhle kancelář. Pokud byste se o tom před někým jen slovíčkem zmínili, mohlo by vás to stát kariéru.“ Rapp před sebou tleskl dlaněmi a podíval se na oba muže, jestli jeho slova řádně pochopili. „Vyjádřil jsem se jasně?“

Přikývli. „Fajn.“ Podíval se na Forestera a řekl: „Ti členové SEAL, které jste vysadili na břeh před několika dny, padli do léčky… jejich mise byla zkompromitována únikem informací, který jsme prošetřili, jeho stopy vedou až do Washingtonu.“

Forester se po dlouhé pauze zeptal: „Kam přesně?“

„Na ministerstvo zahraničí. Část z toho uslyšíte i v televizi. Asistentka ministryně zahraničí Amanda Perryová se účastnila porad na půdě Národní bezpečnostní rady. Byla jasně srozuměna s tím, že nesmí sdělit žádné informace týkající se operace na záchranu rodiny Andersonových na naše velvyslanectví v Manile. Jakmile budou Andersonovi a všechny naše prostředky v bezpečí mimo ostrov, sdělíme to filipínské vládě. Kdyby se naštvali,“ Rapp pokrčil rameny, „náš postoj by byl nesmlouvavý. Ta rodina strávila v zajetí celých šest měsíců a oni nehnuli prstem, aby je odtud dostali. Navíc jsme zjistili, že naše úsilí spíš brzdili.“

Brzdili byl pořádný eufemismus. „Poté, co se naši hoši ocitli v pasti, ředitelka Kennedyová zahájila vyšetřování. Zdá se, že už nějakou dobu její lidé v Langley monitorovali zdejší situaci. Objevili něco, co se vám líbit nebude. Před záchrannou operací Amanda Petryová odeslala e-mailem velvyslanci Coxovi všeobecné plány mise. Velvyslanec Cox tuhle informaci obratem předal někomu z filipínské vlády.“

„Komu?“ zeptal se Jackson.

Po chvilkovém zaváhání Rapp odpověděl: „To nemůžu říct.“

„Nemůžete nebo neřeknete?“ zeptal se kapitán lodi.

„Neřeknu,“ přikývl Rapp, „ale to není podstatné. Nejvíc vás asi bude zajímat poslední část. Setkal jste se někdo s generálem Morem?“

Forester zavrtěl hlavou a Jackson řekl: „Několikrát.“

„A co jste mu říkal?“

Jackson se tvářil, že o otázce pečlivě přemýšlí, pak řekl: „Myslím, že byl na mě a moje hochy hodně nažhavený. V jednom kuse naprdnutý.“

„Jo,“ souhlasil Rapp. Jako kdyby se mu nelíbilo, že mu po jeho ostrůvku pobíhají Američani?“

„Navíc se pořád snažil dokázat, že jeho hoši jsou lepší než my.“

Rapp vytušil potenciálně zásadní informaci. „A byli?“

Jackson se zasmál. „Ale kdepak.“

Rapp doufal, že ta odpověď je podložená něčím víc, než jen vychloubáním a hrdostí vojáka. „Zkuste to nějak rozvést. Jak stříleli? Jací byli v džungli? Jaká byla jejich disciplína?“

„Disciplinovaní byli špičkově. Moro byl v tomhle ohledu opravdový sadista. Byli ve skvělé formě. Zvládali dlouhé pochody s těžkými batohy na zádech a nikdo z nich si ani slůvkem nepostěžoval. Trošku mohli přidat ve střelbě, ale oni toho přece jenom nenastřílí tolik, co my.“

Tohle byla důležitá informace. „A jak si vedli v džungli? Uměli dobře stopovat?“

Je legrační, že se ptáte zrovna na tohle,“ řekl Jackson a zamračil se. Jako stopaři byli vynikající. Dokázali rozeznat stopu v džungli dřív než kdokoli z mé čety, snad až na jednoho člověka.“

„A proč je to legrační?“

„No, kdyby byli tak dobří stopaři, tak jak to, že nedokázali najít Andersonovy? Párkrát jsme narazili na tábory, jež byly spěšně opuštěné, a já jsem naléhal na Morovy muže, abychom pokračovali dál, ale vždycky si vymysleli nějakou výmluvu, proč musíme zůstat stát. Dokázali čekat hodiny u vysílaček a čekat na rozkazy, zatímco se průzkumníci vydali do lesa hledat stopu.“

„A zkusili jste to někdy prohledat na vlastní pěst?“

Jackson se podíval na Forestera. „No jistěže. Moro se div nezbláznil. Dokonce nasedl do helikoptéry a přiletěl za námi. Seřval mě před mými i svými muži. Pak se spojil s mým velícím důstojníkem v Guamu a seřval i toho. Odnesl jsem si z toho pokárání, mám ho v materiálech a teď mě nepustí z lodi.“

Rapp se usmál. „No, poručíku, myslím, že bych dokázal zařídit, aby vám to pokárání ze spisu vymazali.“

„Cože?“ zeptal se Jackson zmateně.

Jenom mi to připomeňte, až to všechno skončí, a já zajistím, aby to pokárání zmizelo… Vlastně vám pak zajistím, aby ho vyměnili za pochvalu.“ Rapp pochopil, že Jackson ztratil nit. „Vaše instinkty byly správné, poručíku. Generál Moro byl zrádce.“

„Zrádce?“

„Přesně tak.“

„Povšiml jsem si,“ řekl kapitán Forester, „že jste ve vztahu ke generálově statutu použil minulý čas. Stalo se tak náhodou, či úmyslně?“

V tomhle bodě si Rapp musel dávat větší pozor. Potíž nespočívala v tom, přiznat smrt generála Mora. Ta se brzy objeví v novinách. Potíž byla v tom, kdo ho zabil a jak věděli, že to byl zrádce. Rapp se rozhodl sdělit jim jen část pravdy. „Generál Moro přijímal úplatky od Abú Sajáfy.“ Rapp vynechal informaci o Číně. Jak jste sám říkal, poručíku, nemá Američany moc v lásce.“

„Takže skupina Abú Sajáfa mu platila, aby je nepronásledoval?“

„Přesně tak.“

„A proč ten mrňavý…“

Forester přerušil kletí nižšího důstojníka. „A měl generál Moro něco společného s tou léčkou, do níž před pár dny spadli mí muži?“

„Bohužel ano.“

Forester zachovával klid navzdory vzteku, který vřel pod povrchem. „Takže zpět k mé otázce. Je generál Moro stále mezi živými?“

„Ne,“ odpověděl Rapp bez špetky výčitek.

Jackson, který znal Rappovu pověst a věděl o tom, že dnes ráno byl v táboře zvláštních jednotek, se zeptal s nadějí v hlase: „Vy jste ho zabil?“

Forester si hlasitě odkašlal a s pohledem upřeným na Rappa, řekl: „Poručíku, na tohle bychom se neměli ptát.“

Rapp ocenil kapitánovu diskrétnost. „To je v pořádku. Ne, já jsem ho nezabil. Generála Mora zastřelil ostřelovač.“

„Ostřelovač,“ opakoval Jackson.

„Přesně tak. Ostraha tábora prakticky neexistovala. Člověk ze skupiny Abú Sajáfa se dostal dost blízko a zastřelil generála dnes dopoledne.“ Rapp se odmlčel a sledoval, jak jeho informaci přijímají, a pak dodal: „To je oficiální zpráva. Chtěli byste vědět, co se stalo ve skutečnosti?“

Oba muži přikývli, Jackson nadšeněji než Forester.

„Informace, o niž se s vámi podělím, je přísně tajná. A možná ještě víc.“ S uspokojením, že vědí, co je v sázce, řekl: „Dnes před rozbřeskem byl na ostrov vysazen ostřelovačský tým amerických zvláštních sil. Zaujali pozici a nedlouho po východu slunce splnili svůj úkol.“

Oba důstojníci přijali tu zprávu v tichosti.

„To ovšem není všechno. Když se blížili ke své pozici, naši lidé zahlédli rodinu Andersonových a jejich únosce. Čtyřčlenný tým se rozdělil na dvě části; jedna sledovala Andersonovy a druhá pokračovala za generálem.“

„My víme, kde jsou Andersonovi?“ zeptal se Jackson opatrně.

„Jo.“

Forester se předklonil. „Víme přesně, kde jsou?“

„Přesně,“ odpověděl Rapp, „a dojdeme si pro ně.“

TŘICET DVA

Z chladného březnového nebe se snášely kapky deště na černé limuzíny čekající na Pennsylvania Avenue, až budou moci vyložit své důležité pasažéry pod severním sloupořadím Bílého domu. Dnešní událost byla na vysoké úrovni; státní večeře na počest kanadského premiéra. Irene Kennedyová požádala svého řidiče, aby ji zavezl k jihozápadní bráně. Neměla čas na čekání ve frontě. Před začátkem hodokvasu musela o samotě promluvit s prezidentem.

Mladá ředitelka Ústřední zpravodajské služby nebrala důvěru jako něco přirozeného. Pracovala v oboru, kde věci nebyly takové, jak se na první pohled jevily, kde se lidé i celé země neustále snažili ji podvést, a i když někomu přece jen důvěřovala, musela přemýšlet o svých motivech. Mitch Rapp byl jedinou výjimkou z tohoto jejího pravidla. Byl jedním z mála lidí, na něž se Kennedyová mohla spolehnout.

Bůh ví, že si řešení problémů představovali každý po svém, ale Rapp byl pracovitý a jeho motivy čisté. Pro lidi, kteří řídili Washington, měl jen opovržení. A jak prokázala nezdařená záchranná mise na Filipínách, hlavní město si zvyklo na to, že do záležitostí, které by měla často řídit jen velmi malá skupinka lidí, zasahovalo příliš mnoho lidí a příliš mnoho úřadů. Člověk nemusel být mistrem špionáže, aby si uvědomil, že čím víc hráčů je do operace zapojeno, tím větší je riziko úniku informací.

Tohle byl právě ten důvod, proč ředitelka CIA musela s prezidentem a generálem Floodem mluvit dnes večer. Rapp jí volal poslední zprávy o Andersonových, ale pak vznesl poněkud neortodoxní žádost. Ken nedyové se zprvu nelíbila, ale teď, když měla nějakou dobu na její pro myšlení, měla pocit, že to není vůbec špatné. Bylo to klasické Rappo vo dítě a z jeho záznamů nevyplývalo nic, kvůli čemu by mu člověk neměl důvěřovat.

Po krátké kontrole příslušníky Tajné služby byla ředitelčina limuzína propuštěna jihozápadní branou. Zamířila po západní příjezdové cestě a zastavila se. Kennedyová vystoupila z vozu, jednou rukou si tiskla k ramenům černý sametový kabát a druhou si přidržovala lem svých večerních šatů. Dveře jí otevřel důstojník Tajné služby v uniformě a ona spěchala do příjemného tepla Západního křídla.

Kráčela přízemím kolem jídelny a Situační pracovny, pak po schodech nahoru a kolem pracovny kabinetu. Pak byla zase venku a rychle šla kolonádou. Tudy chodil každý den do práce prezident. Vstoupila do Bílého domu, kde už na ni čekal v Palmové místnosti zvláštní agent Jack Warch, člověk velící týmu Tajné služby chránícímu prezidenta Hayese.

„Dneska ti to moc sluší, Irene,“ řekl ten vždy tak galantní agent.

„Díky, Jacku, tobě taky.“

Warch jako všichni agenti, kteří byli dnes ve službě, měl na sobě společenské oblečení. Nabídl jí rámě. „Prezident a generál Flood už na tebe nahoře čekají.“

Kennedyová měla Warche ráda. Byl to profesionál oddaný své práci a rodině. Jak se má Sheila a děti?“ zeptala se Kennedyová.

„Dobře. A co Tommy?“ ptal se Warch na sedmiletého syna Kennedyové.

„Roste jak z vody… a začíná trošku odmlouvat.“ Pokrčila rameny. „Znáš to… všechno, co je spojené s tím, když je člověku sedm.“ Kennedyová přemýšlela, jestli nemá dodat, že by bylo fajn mít pro něj i tátu, ale neřekla to. Nebylo to v jejím stylu, chovat se jako oběť.

Nastoupili do výtahu, který je vyvezl do druhého patra rezidence.

Warch se opřel zády o stěnu a tleskl. „A jak se má můj oblíbený protiteroristický agent?“

Kennedyová se na něj poočku podívala a přemýšlela, jestli je ta poznámka čistě řečnická, nebo jestli Warch ví, co právě Rapp chystá. Znal Rappa poměrně dobře a Warchovi se dalo doopravdy věřit, ale nebyl v postavení, kdy by to vědět musel. „Má se fajn.“

Warch se na chvilku tvářil rozpačitě a pak řekl: „Jeho žena na mě před pár minutami pořádně vyjela. Chtěla vědět, kde Mitch je.“

„A co?“ zeptala se Kennedyová.

Výtah se zastavil a dveře se otevřely. „Řekl jsem jí, že nemám tušení.“

Kennedyová vystoupila do chodby jako první. „A máš tušení?“

Warch se zamračil. „Ne.“

„Dobře,“ řekla Kennedyová a krátce přikývla.

Oba šli přes tu širokou chodbu, která připomínala spíš obývací pokoj, a zastavili se před dveřmi do prezidentovy pracovny. „Irene,“ řekl jí agent unaveně, „myslím, že někdo by měl s Annou promluvit.“

„A proč?“

„Prostě si myslím, že bys s ní měla promluvit.“

„A říct jí o tom, jaké tajné operace CIA právě řídí?“ zeptala se Kennedyová sarkasticky.

„Ne.“ Warch nasadil nesouhlasnou grimasu. „Samozřejmě že ne. Ale někdo by jí měl říct, ať se na tyhle věci přestane ptát.“

Je to novinářka. Vydělává si tím na živobytí.“

„Já vím, ale jde o jejího manžela, proboha, takže se to jenom zhorší. Myslím, že trošku ujištění od tebe by to v mnoha ohledech vylepšilo.“

Kennedyová přemýšlela o tom, co by mohla říct. „Dneska tady je?“

„Jo.“

Kennedyová se zamyslela a napadlo ji, že když je Mitch mimo město, tak by to pro ni mohla být ideální příležitost, jak si s jeho ženou vyjasnit pár věcí. Mezi oběma ženami panovalo znatelné napětí, a jelikož obě budou v Rappově životě i nadále přítomny, možná by bylo dobré si promluvit. „Zkusím si s ní pak popovídat.“

Warch zaklepal na dveře do pracovny, chvilku počkal, pak chytil starou mosaznou kliku a otevřel dveře. Náčelník generálního štábu a vrchní velitel seděli u krbu a hráli karty. Generál Flood měl sklenku zpola zaplněnou hnědou tekutinou, již Kennedyová odhadovala na bourbon Knob Creek. Co měl prezident ve své, to netušila. Byl to společenský člověk bez oblíbeného nápoje. Viděla ho už pít víno, červené i bílé, pivo, vodku, skotskou i bourbon, ale nikdy na něm nepoznala žádné známky opilosti, snad kromě tendence být hlasitější než jindy.

Oba pánové vstali a pochválili ředitelce CIA její šaty. Kennedyová poděkovala a posadila se na pohovku, zatímco jí prezident naléval vodku s ledem. Kennedyová už pochopila, že je lepší přijmout drink a moc z něj nepít, než ho odmítnout a pak pětkrát opakovat, že opravdu nechce.

Prezident se posadil na svou židli a zvedl ruku. Podíval se přes karty a zeptal se: „Kdo hraje?“

„Vy,“ odpověděl generál.

Hayes začal vytahovat kartu, ale pak se rozhodl ji vrátit zpátky. „Tak, Irene, co máte na srdci?“

„Objevila se nám tu jistá situace, pane, a myslím si, že byste o ní měl vědět.“ Kennedyová krátce pohlédla na generála Flooda, jestli prezidentovi řekl o jejich předchozím rozhovoru. Nejevil žádnou známku, že by tomu tak bylo.

Kennedyová se tedy otočila zpět na prezidenta, který se konečně rozhodl, jaké karty se zbaví. „Několik hodin před rozbřeskem na Filipínách jsme do džungle ostrova Dinagat vysadili tým s cílem postarat se o situaci s generálem Morem. Cestou za primárním cílem tým narazil na nepřátelské jednotky, které identifikoval jako kolonu partyzánů z Abú Sajáfy.“

Hayes odložil své karty. Nelíbilo se mu, jak to znělo. Poslední, co by právě teď potřeboval, by byli další zabití vojáci na Filipínách. „Prosím, řekněte mi, že tam nebyly nastraženy další pasti?“

„Ne, pane, nebyly. Jednotky protivníka náš tým nezahlédly. Naši lidé je nechali projít a pak pokračovali za svým původním cílem.“

Hayes se tvářil trošku zmateně. „Tak v čem je problém?“

„No,“ Kennedyová se nad tím na chvilku zamyslela, „řekla bych, že je to spíš příležitost než problém.“

Prezident se tvářil velmi zvědavě. „Tak povídejte.“

„Ta nepřátelská kolona totiž doprovázela všech pět členů Andersonovy rodiny.“

„To myslíte vážně?“ zeptal se náhle velmi zvědavý prezident.

Kennedyové ta otázka přišla poněkud zvláštní, jelikož nebyla známá pro svůj smysl pro humor. „Ano, pane, tým se rozdělil do dvou skupin po dvou. Jedna skupina pokračovala vyřešit primární úkol, zatímco druhá sledovala nepřátelskou skupinu.“

Hayes už seděl na okraji židle a zeptal se: „Víme, kde jsou?“

Kennedyová se pousmála a řekla: „Máme očité svědectví, pane. Víme přesně, kde jsou. Včetně souřadnic GPS a podobných údajů.“

Hayes se náhle postavil. Za uplynulého půl roku neuplynul jediný den, kdy by nemyslel na tu ubohou rodinu. „Chci za hodinu mít v Situační pracovně Národní bezpečnostní radu.“ Hayes se podíval na hodinky. „Najdu si výmluvu pro to, abych…,“ prezident si všiml, že Kennedyová nepatrně mhouří oči. „Co se děje?“

„Myslim, že bychom neměli už začínat s krizovým postupem.“

Prezident byl najednou skutečně zmaten. „A proč ne?“

„Mitch nás požádal, abychom to udrželi v co největším utajení. Právě teď je na palubě Belleau Wood a provádí taktické vyhodnocení, zatímco náš tým je na místě a zajišťuje mu neustálý přísun informací o terči.“

„Co přesně myslíte utajením?“ zeptal se Hayes.

Kennedyová zaváhala a pak se zeptala: „Důvěřujete Mitchovi, pane?“

„Samozřejmě.“

„No, tak on si myslí, že bitevní skupina Belleau Wood má všechny prostředky, jež potřebujeme k zahájení úspěšné záchranné mise, a ve světle toho, k čemu došlo před několika dny, se domnívá, že bude lepší nezatahovat do toho celý národněbezpečnostní aparát.“

Hayes si založil ruce na prsou a díval se chvíli do prázdna. Bylo jasné, že váhá mezi svou důvěrou k Rappovi a svými vlastními instinkty, jak situaci řešit. Jak to vidíte časově?“

„Filipíny jsou o čtrnáct hodin před námi, pane. Teď je tam zítra ráno.“ Kennedyová si upravila brýle. „Záchrannou operaci nezahájíme dřív než po západu slunce, což nám dává nejméně jedenáct hodin na přípravu. Mitch navrhuje, abychom mu udělili pravomoc sestavit plán na místě a zítra ráno našeho času se nám ohlásí, než operaci spustíme.“

Hayes se nad tím na chvíli zamyslel a pak se otočil na generála Flooda. „Co vy na to?“

Náčelník generálního štábu se podíval na Kennedyovou. „Co proti nám stojí?“

„Nepřátelská síla je odhadována na šedesát ozbrojených mužů… většinou mají lehké kulomety a pár pancéřových pěstí.“

Jako voják, který zažil bitvu, nebyl Flood žádný přítel řízení situací ze vzdálenosti tisíců mil od místa. Přemýšlel o dostupných prostředcích a řekl: „Belleau Wood má na zvládnutí úkolu víc než dostatečný potenciál, pane. Má na palubě bojovou jednotku, k tomu četu průzkumníků z námořní pěchoty a pro případ, že by se to nějak zvrtlo, je tam ještě celý prapor mariňáků.“

Hayes přesunul váhu těla z jedné nohy na druhou. „A co navrhujete?“

Flood se podíval na hodinky. „Řekl bych, ať Mitch připraví ten plán. Ráno se můžeme sejít v Situační pracovně a všechno si poslechnout, než mu dáme zelenou. Do té doby uděláme nejlíp, když se jim nebudeme plést do cesty.“

Prezident se postavil před krbem a přemýšlel o radě, kterou právě dostal. Podíval se na Kennedyovou. „Irene, počítám, že vy s tím souhlasíte.“

Kennedyová od svého předchůdce dostala nejednu cennou radu. Jedna z těch nejlepších zněla, že mocné lidi je nejlepší přesvědčit jejich vlastními slovy. „Řekl jste to sám, pane. Mitch má svůj způsob řešení věcí. Myslím, že nejlepší člověk, jakého na zvládnutí téhle situace potřebujeme, je právě tam, kde by být měl.“

Hayes krátce přikývl. „Dobře. Takže jsme dohodnuti, že se sejdeme zítra ráno. Do té doby očekávám, že vy dva budete celou situaci podrobně sledovat.“

Kennedyová i Flood odpověděli, že budou.

„Dobře.“ Hayes přikývl a pak řekl: „A teď, když mě omluvíte, půjdu vyzvednout svou partnerku.“

TŘICET TŘI

Flood s Kennedyovou sjeli výtahem zpět do prvního patra. Z důvodů etikety a tónu spíš než z důvodů národní bezpečnosti vyžadovala situace trošku tajuplnosti. Byly to jen jedny schody, ale otevíraly se do široké Křížové chodby, kde čekali hosté, až hudba spustí „Slávu veliteli“ a prezident, první dáma a kanadský premiér se svou ženou začnou sestupovat po tom dlouhém schodišti. Dav lidí shromážděný v Křížové chodbě sestával ze zahraničních velvyslanců, zástupců tisku, církví, senátorů, kongresmanů, dvou soudců Nejvyššího soudu a houfu celebrit a bohatých dárců.

Pohled na to, že ředitelka CIA a náčelník generálního štábu sestupují po schodech společně, by vedl k nekonečným spekulacím o tom, že je na spadnutí nějaká krize.

Kennedyová a generál Flood vystoupili z výtahu a byli provedeni mezi sametovými provazy oddělujícími jeden kraj chodby od druhého. Ušli ani ne pět metrů davem dobře oděných návštěvníků, když generála od Kennedyové odtáhl šéf většiny ze Senátu. Kennedyová ani na vteřinu nezpomalila, aby ji senátor nezatáhl do skupiny a nezačal z ní dolovat informace. Státnická večeře podle ní nebyla místem, kde by se mělo diskutovat o národní bezpečnosti. Pokračovala do Východní místnosti a chtěla se něčeho napít. Když už se ocitla na večírku, cítila nutkání trošku ubrat plyn.

Už se skoro dostala až k baru, když ji někdo chytil za paži. Kennedyová se otočila a uviděla povědomý a často nepřátelsky naladěný obličej.

„Dobrý den, ředitelko Kennedyová.“

Kennedyová se dívala na jiskřivé zelené oči mladé novinářky a usmála se. „Anno, říkám to naposledy, říkejte mi Irene.“

„Jen se snažím prokázat úctu,“ odpověděla Anna Rappová ne zrovna upřímně. Instinktivně šéfku svého manžela neměla ráda. Když na ni Mitch v této otázce naléhal, musela přiznat, že z velké části za to může fakt, že Kennedyová ho zná lépe než ona sama.

„Hm.“ Kennedyová se zamračila, ale nevěřila jí ani slovo.

Anna přešla rovnou k věci: „Mohla byste mi prosím říct, kde je můj manžel?“

Kennedyová se dívala na tu mladou pohlednou novinářku, přemýšlela o svém rozhovoru s Jackem Warchem a rozhodla se, že teď je možná ta pravá chvíle, aby si spolu promluvily. „Anno, jak na vás tak koukám, mám pocit, že byste si dala něco k pití.“ Vzala ji za paži a vedla ji k baru. „Dva kosmopolitany, prosím.“ Barman přikývl a dal se do práce.

„Irene, striktně vzato jsem ve službě. Kosmopolitan bych tedy pít neměla.“

Kennedyová se na ni poočku podívala. „Anno, já jsem ve službě pořád a bez urážky moje práce je o něco důležitější než vaše. A kromě toho,“ podívala se na Annu a její šaty bez ramínek, „pochybuju, že byste dneska v těchhle šatech stála venku a sdělovala do kamery nejnovější informace.“

Annu její tón a slova poněkud vyvedly z rovnováhy. Něco takového od té neustále zdvořilé, ale málomluvné Kennedyové ještě neslyšela. „Ne, o to nejde, ale kdykoli jsem v Bílém domě, tak jsem vlastně oficiálně v práci.“

Kennedyová ji ignorovala, vzala si od barmana sklenky s martini a jednu podala Anně. „Pojďte za mnou.“

Zamířily hustým davem a hledaly tiché místo k rozhovoru. Přitáhly víc než jen pár zvídavých pohledů; obě byly pohledné ženy, Anna Rappová doslova úchvatná a známá prakticky všem, Irene Kennedyová vznešená a rezervovaná a taky pro všechny známá, i když ze zcela jiných důvodů.

Když pokračovaly dál Východní místností, několik lidí se pokusilo Kennedyovou zastavit. Ona se ale pokaždé usmála, omluvila a šla dál. Na jižním konci rozlehlého sálu našly klidné místo a otočily se na sebe.

Kennedyová zvedla sklenku a smířlivým tónem řekla: „Na vašeho muže. Na jednoho z nejlepších mužů, jaké jsem kdy poznala.“

Anna nevěděla, kolik by měla vyčíst mezi řádky, ale než se nad tím stihla skutečně zamyslet, Kennedyová se dotkla svou sklenkou její a bylo nutné se napít. Ta chladná, ovocem zbarvená vodka, jí příjemně klouzala hrdlem. Už ne tak konfrontačním tónem se zeptala: „Tak mi tedy povězte, kam jste poslala mého muže tentokrát?“

Kennedyová se znovu napila a přemýšlela o tom, jak to nejlépe zvládnout. Rozhodla se pro tak trochu neobvyklý kurz a zeptala se: „Copak on vám to neřekl?“

Tím Annu lehce rozhodila, ale mladá reportérka její sarkasmus pochopila. „Ne, neřekl, a vy to víte. Tak co kdybyste mi to řekla vy?“

Kennedyová opravdu nikdy neztrácela nervy, ale tahle dotěrná novinářka jako by si říkala o to, aby ji někdo usadil. Nevěděla přesně, odkud se v ní vzal tenhle nedostatek emocionální kontroly, ale svůj tip měla. Pramenilo to kdesi v přesvědčení, že Mitch si zaslouží někoho lepšího. Mrazivým tónem se pak zeptala: „Máte vůbec nějakou úctu ke svému manželovi?“

„Samozřejmě, že mám,“ odsekla Anna.

„Tak proč ho pořád ohrožujete tím, že se tu procházíte jako odvržená princezna ze střední školy?“

Anna se naježila. „Nemusíte mi nadbíhat, Irene. Mluvíme o mém manželovi.“

„No právě,“ Kennedyová se přiblížila k ní, „a kdyby vám na něm skutečně záleželo, přestala byste se vyptávat, kde je. Zapamatovala byste si, ze v tom, co dělá, je velmi dobrý, a poctila byste ho tím, že byste držela jazyk za zuby.“ Kennedyová se naklonila, takže byla obličejem jen pár centimetrů od Annina. Jeho práce je nekonečně důležitější než moje nebo vaše. Máte vůbec představu, kolika lidem za ty roky zachránil život?

Kennedyová viděla vzdor v Anniných očích a řekla: Jistě, všichni vaši přátelé v médiích ho s oblibou označují za vraha, ale dal si někdo z nich tu práci, aby spočítal, kolik životů zachránil?“ Kennedyová se neodmlčela na tak dlouho, aby mohla Anna odpovědět. „Samozřejmě že ne. Tenkrát nahoře nezachránil jenom vás, ale desítky dalších. Napadlo vás někdy ptát se, jestli právě teď nedělá zrovna tohle? Zda zachraňuje životy?“

Kennedyová trošku ustoupila a ohlédla se za sebe, jestli je někdo neodposlouchává. Pak se otočila zpátky na Annu a dodala: „Právě teď na vašem manželovi závisí osud jedné americké rodiny. Matky, otce a tří malých dětí. Chvilku nad tím přemýšlejte.“ Kennedyová se na Annu podívala s pokynem v očích. „A vy byste jim upřela stejný dar života, který Mitch dal vám?“

Anna byla úplně vyvedená z rovnováhy. Věděla, že Kennedyová se má zúčastnit večeře. Zkoušela si tuhle konfrontaci několikrát, ale nikdy to neprobíhalo takhle. Neměla se ocitnout v obranné pozici. Ustupovat měla Kennedyová. Anna měla mít převahu.

Pomalu začala vrtět hlavou. Mysl měla zaplněnou vzpomínkami na tu noc ne před tak dávnou dobou, kdy jí Mitch zachránil život. Její myšlenky se stočily k rodině Andersonových, kteří zmizeli na Filipínách. Kennedyová určitě mluvila o nich. Viděla fotografie rodiny, jejich zrzavých dětí. Anna jim nemohla upřít jejich nejlepší naději. Trošku se napřímila a namáhavě hledala správná slova. „Jen to, že vím, kde je a co dělá, mi pomáhá.“

Kennedyová přikývla s uspokojením, že přiměla tu mladou reportérku zamyslet se víc než sama nad sebou.

„Ale bojím se o něj.“ Anna vzpomínala na jejich líbánky a zjizvené tělo svého manžela. Oči jí zvlhly. „Mám strach, že se jednoho dne nevrátí.“

Kennedyová upřímně s tou mladou ženou cítila. Sevřela jí rameno, usmála se a řekla: ‚Já se o něj dřív taky bála, než mi došlo, že v nebezpečí jsou ti druzí.“

Anna si setřela z koutka oka slzu a sarkasticky řekla: „Super. To jste mě potěšila.“

Kennedyová se usmála. „Nemějte o něj strach. Můžu vám říct, že od jakékoli akce je hodně daleko. Pomáhá s plánem na záchranu, ale neúčastní se toho.“

Anna sice nevěřícně, ale s nadějí v hlase řekla: „Opravdu?“

„Ano,“ přikývla Kennedyová.

Anna ztěžka úlevně vydechla. „Dobře. Prostě nevím, jestli bych vydržela, kdybych o něj přišla.“

Kennedyová se snažila podívat na svět Anninýma očima. Už to bylo tak dávno, co byla zamilovaná, a bylo velice dobře možné, že nikdy ke svému muži necítila tolik, co Anna k Mitchovi. Jejich manželství bylo plné vášně, zrozené v boji. On jí zachránil život a ona mu pak dala jediné, po čem ve skrytu duše toužil: opravdový život.

Kennedyová se o Rappa mnohokrát bála, když se účastnil operací. Měla ho ráda jako svého bratra a zůstávala vzhůru dlouho do noci a doufala, že se ve zdraví vrátí. Kennedyová se na Annu neobyčejně vřele usmála a řekla: „Vím, kolik pro vás znamená, a kdybych vás mohla kdykoli zbavit vašich obav, kdybych mohla odpovědět na vaše otázky, tak to ráda udělám.“

Annu ta štědrá a nezvyklá nabídka šokovala. Dokázala se jen usmát a poděkovat.

„Všechno bylo mimo záznam, nikdy se o tom samozřejmě nikdo nedozví,“ řekla pak Kennedyová s velmi vážným výrazem ve tváři.

„Samozřejmě.“ Anna se napila ze své sklenky a prohlížela si šéfku svého manžela. Možná Irene Kennedyovou neodhadla správně.

TŘICET ČTYŘI

Coleman s Wickerem sestoupili z vrcholu bez nehody a velmi pomalu a opatrně se pak prodírali hustou džunglí s cílem znovu se spojit s Hackettem a Stroblem. Volit si cestu po nejrůznějších cestičkách, které se klikatily bujnou vegetací, by nebylo moudré, takže i když šli převážně z kopce, trvalo jim plné dvě hodiny, než došli ke svým kamarádům.

Posledních asi tak třicet metrů se posouvali kupředu po břiše. Díky bezpečným vysílačkám Motorola a zařízením GPS dokázali dobře ukrytého Hacketta se Stroblem najít bez toho, že by museli odhalovat svou pozici. Dvojice bývalých příslušníků SEAL si vybrala místo na malém okraji mezi kořeny velkého mangového stromu. Jejich výhled na tábor Abú Sajáfy byl ideální.

Když Coleman dorazil do úkrytu, překvapilo ho, jak laxní bezpečnost v táboře panuje. Z ohně na vaření stoupal hustý dým k nebi a muži se povalovali kolem něj bez zjevných obav, že je někdo napadne. Na první pohled se zdálo, že obvod tábora nikdo nestřeží. Coleman to pochopil jako další doklad toho, že generál Moro dostával z tohoto tábora zaplaceno.

Jak se díval dalekohledem, napočítal čtyři polorozpadlé kůlny a dva zelené stany, které vypadaly jako zakoupené z přebytků americké armády. Na jednu z kůlen dva muži přivazovali modrou plachtu, jak se připravovali na blížící se bouři. Barva plachty ještě víc potvrzovala, že navzdory zpravodajským informacím, které viděli, tihle partyzáni nejsou žádná extratřída. Coleman odhadoval, že tábor je nějakou opuštěnou vsí. Pečlivě si prohlédl každý metr a díval se po Andersonových. Prověřil každou stavbu a neviděl po rodině ani stopy. To znamenalo, že už je buď odvedli do jiného tábora, nebo jsou v některém z těch vojenských stanů. Coleman doufal v druhou možnost.

Jelikož věděl, že je čeká dlouhý den, nařídil Hackettovi se Stroblem, aby si zdřímli, zatímco poslal Wickera prověřit levou stranu a zjistit, jestli by mohl potvrdit místo, kde se nacházejí Andersonovi.

Zatímco se Wicker plížil pryč, bývalý velitel Týmu 6 SEAL se spojil po bezpečné síti s Rappem a začal mu dopodrobna popisovat umístění každé stavby, přesný terén tábora a přesnou sílu nepřítele. Žádný z nich nehovořil o zjevném. S příchodem noci spustí jednu z nejdelikátnějších a nejnáročnějších vojenských operací: záchranu rukojmích. Na rozdíl od téměř každé jiné operace musela být tato provedena s velkou zdrženlivostí. Bylo k ní nutno extrémních dovedností a přesnosti, jinak by rukojmí mohla přijít o život v křížové palbě.

Rozlehlá paluba s protiskluzovou úpravou se zvedala a klesala, jak moře bylo s blížící se bouří čím dál zvlněnější. Rapp stál na zadní části plochy a zvedl samopal MP-5 s tlumičem, který ležel spolu s dalšími na plachtě. Chvilku držel zbraň v rukou a zvykal si na její váhu. Když zkontroloval komoru, uvolnil kohoutek a poslouchal cvaknutí, s nímž do komory zapadla nábojnice ráže 9 mm.

Před sebou měl osm kartonových terčů ve tvaru lidských postav. Rapp palcem přepnul nastavení zbraně z pojistky na jediný výstřel. Nevnímal muže, kteří stáli za ním. Pohyboval se s jistotou člověka, který tohle prováděl už mnohokrát v minulosti, zvedl zbraň do pozice pro střelbu. Pravou nohu lehce předsunul před levou, celé jeho tělo se přikrčilo a naklonilo dopředu. S pažbou opřenou lehce o levé rameno se díval na černou ocel a oblá mířidla.

Loď pod jeho nohama se kolébala a Rapp si s pokrčenými koleny zvykal na její rytmus. Zmáčkl spoušť a z konce silného černého tlumiče vyletěla kulka. O devět metrů dál prorazil projektil díru v hlavě papírového terče. Rapp vystřelil ještě dvě střely, které zvětšily otvor po první kulce. Pak přepnul páčku na plně automatický režim, postupoval kupředu a zasypával terče olovem. Každá papírová silueta ležela devět až patnáct metrů daleko, ale Rapp jako by na to nedbal. Než došel na konec, bylo všech osm hlav rozstřílených.

Rapp se zastavil jen na chvilku, rychle vyměnil zásobník za nový a zamířil zpět, tentokrát střílel jen jednou rukou a pohyboval se mnohem rychleji. Když došel na konec, zastavil se a podíval se na novou sadu děr, které přidal do hrudi každého terče. Spokojen se svou zbraní se otočil k náčelníkovi a řekl: „Tahle bude dobrá.“

Poručík Jackson, který ho s velkým zájmem sledoval, se usmál a řekl: „To nebylo zlé.“

Rapp se usmál. „Nic to nebylo. Ty terče se nehýbaly.“

Když Rapp mířil k nadstavbě, poručík Jackson se ho zeptal: „Nechtěl byste mi říct, co máte za lubem?“

Jak to myslíte?“

„Kdovíproč mám pocit, že tady nebudete chtít jen tak sedět.“

Rapp kráčel dál k nadstavbě. Celé dopoledne jako by ho řídil automat, soustředěně chystal plán operace. Už bylo po poledni a všechno šlo jako po másle. Coleman potvrdil, že Andersonovi se nacházejí v jednom z armádních stanů, obě čety SEAL už byly připravené, výsadek naplánovaný, podpora na svém místě a osvobození rukojmích připraveno. Teď už zbývalo jen počkat na soumrak.

Jediné, co Rapp ještě musel zařídit, bylo přestat lhát sám sobě. Byl vtahován do akce jako chirurg na operační sál. Nemusel tam jet; Coleman a jeho muži patřili k nejlepším na světě, což platilo i o Jacksonovi a jeho mužích. Jenže třebaže byli hodně dobří, Rapp věděl, že on je ještě lepší a Coleman by byl první, kdo by to potvrdil.

Rapp věděl, že kdyby neudělal všechno, co bylo v jeho silách, aby tu rodinu zachránil, nikdy by si to neodpustil. Anna by ho nikdy nepochopila, ale taky se o tom nemusela dozvědět. To, ve spojení se skutečností, že je na druhé straně zeměkoule, jeho rozhodování usnadnilo.

„Jo,“ řekl Rapp, Jedu taky.“ Při plánování operace se neustále objevovala jedna obava. Skupina Abú Sajáfa, která držela Američany, nebyla jediným partyzánským prvkem na ostrově. Vzhledem k jejímu vyzbrojení se těžko dalo věřit tomu, že právě tohle byli lidé, kteří před pár dny napadli tým SEAL. Jackson si kvůli tomu dělal obavy s vysazením své čety na pláži. Jako žádný velitel, ani on neměl chuť vést svůj tým do léčky.

Nejlepším řešením problému bylo nechat se vysadit helikoptérou hlouběji na ostrově stejně jako Coleman a jeho muži předchozí noci. Rapp tuhle možnost nicméně okamžitě vyloučil. Ani Jackson ani kapitán Forester neznali důvod, proč byl Coleman se svým týmem na ostrově. Oba se domnívali, že měli za úkol vystopovat Andersonovy.

Kdyby jako Rapp znali celý příběh, nejspíš by dospěli ke stejnému závěru. A sice, že právě Colemanův výsadek patrně přinutil věznitele Andersonových k tomu, aby je přesunuli. Kdyby se partyzáni rozhodli k dalšímu přesunu, záchrana by se musela odložit do doby, než by se podařilo vytvořit nový plán.

Coleman nabídl, že pošle jednoho ze svých mužů na pětikilometrový pochod zpět na pláž, aby předem prověřil situaci před přistáním, ale Rapp bez váhání zamítl i tohle. Chtěl, aby Coleman se všemi svými muži byl zaměřený na terč. Kdyby se partyzáni znovu rozhodli k pochodu, potřeboval by na jejich pronásledování všechny čtyři. Taky existovala jistá možnost, že by je partyzáni zahlédli, a v takovém případě by Coleman, oslabený o jednoho muže, mohl dopadnout velmi špatně.

K vyřešení rizika přistání se nabízela jedna z možností. Rapp už ji nosil v hlavě několik hodin a rozhodl se, že je ideální doba pro její zveřejnění. Ohlédl se na Jacksona a zeptal se: „Kolik měříte?“

Jackson se zatvářil trošku zmateně. „Sto sedmdesát osm. Proč?“

Rapp si ho prohlédl od hlavy k patě. „Osmdesát sedm kilo?“

„Osmdesát devět.“

„Dobře.“ Rapp plácl Jacksona po zádech a řekl: „Nevadilo by vám, kdybych si půjčil vaše maskáče, že?“

TŘICET PĚT

Lilo jako z konve, když se helikoptéra CH-53E Super Sea Stallion námořní pěchoty Spojených států blížila ke svému cíli. Stěrače se zuřivě snažily otřít čelní sklo kokpitu, ale bylo to zbytečné. Piloti se řídili svými přístroji. V klidu byla viditelnost asi šedesát metrů, ale při rychlosti 250 kilometrů v hodině se ta vzdálenost snižovala na nulu. Vítr se naštěstí dal zvládnout. Pomalu postupující fronta se nad Filipínami zastavila a pršelo na území od Manily na severu po Davalo na jihu. Nic, co nemuselo, se nehýbalo.

Zatímco většina lidí si hledala úkryt a buď nadávala na sílu matky přírody, nebo ji užasle sledovala, našli se i tací, kdo to vítali. Pětadvacet takových lidí sedělo v zadní části chladného sterilního nákladního prostoru určeného pro až pětapadesát vojáků. Všichni na sobě měli černé neoprénové obleky. Čtyřiadvacet z nich byli příslušníky amerických jednotek SEAL a jeden zaměstnancem CIA.

Déšť pro ně představoval skutečné požehnání, umožňoval Rappovi urychlit přípravy a odlet do akce. Tma se měla snést až za pár hodin, ale to se nedalo poznat. Rapp povzbuzen počasím a zprávami od Colemana, že se zdá, že partyzáni se rozhodli počkat, až bouře přejde, skočil po příležitosti a věci se daly do pohybu. Přemýšlel, jestli nemá sdělit Kennedyové, že jdou do akce, ale zamítl to. Ve Washingtonu byly tři ráno, takže by ji musel budit a rychle ji informovat. Neměl chuť ani čas otevírat dveře návrhům od stratégů a politiků doma ve Washingtonu.

V tomto bodě by jeho misi spíš zkomplikovali. Nebál se, že by nedostal finální povolení. Precedens byl učiněn počátkem týdne, když prezident schválil záchrannou operaci. Spojené státy si přály návrat svých občanů a útočníci za to budou pykat.

Původní plán zněl vzít dvě helikoptéry, naložit operátory a čtyři čluny a vysadit všechny sedm kilometrů od pobřeží hodinu po západu slunce. Když se k nim přiblížila fronta, Rapp se bavil s piloty a Jacksonem. Piloti se domnívali, že bouře jejich příjezd zamaskuje do té míry, že by se mohli dostat dost blízko, aby je vysadili kilometr a půl od pobřeží bez obav, že je někdo uvidí či zaslechne.

Rapp s Jacksonem velice rychle dospěli ke stejnému závěru; vykašlat se na čluny a všechny naložit do jedné helikoptéry. Tyhle operace byly složité samy od sebe. Jakoukoli šanci na zjednodušení bylo třeba využít. Muži by sice bez problémů vyložili čluny i na nejrozbouřenějším mon, ale přece jen šlo o další činnost. A jakmile by byli na pobřeží, potřebovali by nějakou dobu, aby čluny ukryli. Tohle všechno by rádi podnikli, i kdyby museli plavat osm kilometrů v souboji s časem, ale ani to už neplatilo. Uplavat kilometr a půl bylo pro tyhle muže jako nic.

Jeden z členů týmu přišel do kabiny se dvěma prsty vztyčenými. Nemělo smysl snažit se překřičet tři turbomotory a šest rotorů. Ti, kteří si ještě nepřipnuli ploutve, se dali do práce. Při signálu jedna minuta se zadní rampa velké helikoptéry sklopila dolů. Na Jacksonův povel všichni muži vstali a drželi se, jak nejlépe uměli.

Jeden z členů týmu byl na zadní rampě přivázán k helikoptéře bezpečnostním popruhem. Vyklonil se z otevřeného prostoru a interním obvodem ohlásil pomalý sestup helikoptéry. Piloti neviděli za čelním sklem skoro nic. Místo skutečného zastavení pokračovala helikoptéra pořád dopředu rychlostí osmi kilometrů v hodině. Bylo to nezbytné pro to, aby muži nedopadli jeden na druhého. Ve výšce tří metrů nad vodou se piloti rozhodli, že už jsou dost blízko, a dali pokyn veliteli posádky, aby muže vypustil.

Vojáci se po dvojicích s velkými černými ploutvemi na nohou posunovali jako tučňáci do moře. Jackson je počítal, jak seskakovali z rampy, a když už zbýval jenom on s Rappem, chytil špiona za rameno a vyrazili.

Zatímco helikoptéra stoupala vzhůru do bouře, muži se oddělili a seřadili se před plavbou k pobřeží. V rychlosti se spočítali, zkontrolovali svou pozici pomocí GPS a podívali se na kompasy. Jackson jim dal pokyn vyrazit a všech pětadvacet vojáků se začalo přesouvat vodou k pláži.

Devadesát metrů od pláže se formace zastavila. Pevninu vnímali jen jako tmavší stín za záclonou deště. Jackson se v krátkosti pokusil znovu vyslat dva ze svých plavců na průzkum pláže, ale Rapp ho zarazil a odplul sám. Jen silou svých nohou si razil cestu slanou vodou, dokud se dlaněmi nedotkl dna. Pak si sundal potápěčské ploutve, zajistil je, sundal si a uložil masku. Sáhl pod krk neoprénu a nasadil si náhlavní soupravu bezpečné vysílačky Motorola. Nakonec vytáhl z nepromokavého batohu samopal MP-5 s tlumičem a odjistil ho.

Zbraň měl vylepšenou o mířidla NA-PVS17 pro noční vidění a po jejich zapnutí si v rychlosti prohlédl džungli. Rozhodl se spíš pro dalekohled na zbrani, než pro brýle pro noční vidění. Důvod byl dvojí. Zaprvé se s brýlemi hůř střílelo a zadruhé byla značná šance, že z brýlí ho brzy rozbolí hlava. Raději se spolehne na své oči a v případě nutnosti využije dalekohled na zbrani.

Zatímco se rozhlížel po pláži, do obličeje mu chlístala teplá sladká voda. Kromě deště tu nebylo nic. Déšť dopadal na hladinu kolem něj, bušil do listů na stromech, dopadal na pláž. Bylo to vznešené, vytrvalé kapání, které by dokázalo umrtvit skoro všechny lidské smysly, kdyby mu byly delší dobu vystaveny. Rapp spoléhal na to, že partyzáni díky tomu lépe usnou.

Spadlo už tolik vody, že pláž byla zvrásněná strouhami vody valící se z džungle. Rapp stál ve vodě, jeho smysly pozorně vnímaly, co leželo před ním. Po necelé minutě pozorování se rozhodl, že riziko, že Abú Sajáfa sleduje v bouřkovém lijáku právě tuhle část pláže, je minimální. Muži ze SEAL přišli o život kvůli úniku informací, a tentokrát se sám postaral o to, aby se nic podobného neopakovalo.

Poté, co vybral místo, se znovu spojil s Jacksonem, že už je na souši. S puškou připravenou vystoupil z vody a přeběhl těch víc než patnáct metrů bílého písku a zmizel za první linií palem. Zastavil se vedle jednoho z velkých skloněných stromů a poslouchal. Po deseti vteřinách ticha se přesunul o něco dál do vnitrozemí a zkoumal prostor na pláži a z ní. Když měl jistotu, že oblast je čistá, spojil se s ostatními a řekl jim, aby připlavali na břeh.

Po pár minutách sledoval, jak se z mlhy vynořily čtyři hlavy. Čtyři muži zůstali částečně v příboji a mířili svými zbraněmi na džungli, zatímco se za nimi začali zvedat po dvojicích další černě odění muži. Každá dvojice běžela po pláži, někteří rychleji než jiní v závislosti na svém nákladu. Za necelou minutu byl celý výsadek mimo pláž a v úkrytu.

Přesně podle plánu ustanovili obranný obvod a muži si začali oblékat maskáče a boty do džungle, ploutve se sebraly a ukryly pod zem. Neoprény si všichni nechali na sobě pod maskáči, aby si lépe udrželi tělesnou teplotu. Čekala je dlouhá noc v dešti, a i když byla poměrně vysoká teplota vzduchu, být promočený takhle dlouho by muže postupně připravilo o cennou energii.

Poté, co si Rapp oblékl maskáče, nasadil si maskovací klobouk. Z obruby mu kapala voda. Najednou zesílil vítr. S ním se ozvalo i praskání stromů a déšť nabral na intenzitě. Kapky padající z Rappova klobouku už tvořily celé potoky a Rapp se v myšlenkách vrátil ke Colemanovi. On a jeho muži budou na kost promočení, než se s nimi setkají.

Rapp si upravil mikrofon a stiskl na své digitálně šifrované vysílačce Motorola knoflík pro přenos a promluvil. „Chodče, tady Železný muž. Slyšíte mě, přepínám?“ Rapp počkal na odpověď, volné ucho si překryl dlaní.

„Železný muži, tady Chodec. Jaká je vaše situace?“

Jsme na pláži a připraveni vyrazit.“

„A kdy budete u nás?“

Rapp se podíval na promočenou zem a pak na stoupající terén. To, co by na suché zemi trvalo lehkých čtyřicet minut, se teď mohlo změnit na tříhodinový výlet. Rapp se snažil zůstávat optimistický. „Když na nikoho nenarazíme, podle mě za dvě hodiny, možná o něco míň.“

„Budeme tady.“

„A jak to vypadá u vás?“

Jako posledně. Nikdo se nehýbe.“

Rapp byl v pokušení zeptat se ho, jak se vede jemu a jeho mužům, ale rozhodl se neplýtvat časem. Coleman by stejně řekl, že dobře, i kdyby na tom byli sebehůř.

Vedle Rappa se objevil Jackson. „Průzkumník už našel cestu a všichni ostatní jsou připraveni vyrazit.“

Rapp přikývl a překryl si mikrofon. „Tak vyrážíme.“ Pak sundal ruku z mikrofonu a řekl: „Chodce, už jsme na cestě. Za třicet minut se ozvu.“

První skupina osmi vojáků vyrazila po úzké pěšině do houstnoucí džungle, muži udržovali mezi sebou jen o málo kratší rozestupy, než by jim normálně nařizovala bezpečnost. Jackson a druhá skupina spolu s Rappem vyrazila poté, zástup zavírala třetí skupina. Všech pětadvacet po zuby ozbrojených mužů se v tichosti nořilo do džungle a hustého deště.

TŘICET ŠEST

Něco nebylo v pořádku. David na chviličku otevřel oči a pak je rychle zavřel. Ve vzduchu byla spousta prachu a v uších mu zvonilo. Neměl tušení, kde je, nebo co tu dělá, pokoušel se posadit, ale nešlo to. Znovu zamrkal a otevřel oči, ale jen maličko. Měl pocit, že všechny jeho smysly jsou mimo provoz, snad s výjimkou zraku, ale ani ten na tom nebyl nejlépe.

David otočil hlavu doleva, ale nic neviděl, pak doprava, kde za oblaky prachu a kouře viděl oheň. Plameny mu rozpohybovaly paměť. Byl v Hebronu na schůzce. Ty aktovky měl plné falešných iráckých peněz. Vyšel ven a nasedl do pancéřovaného auta s Mohammedem Atwou, pak odpálil ty aktovky. Do tváře se mu vloudil úsměv, když si vzpomněl na výraz v Atwově obličeji, když ho bodl do krku. David si vzpomněl, jak mu z krku stříkala krev. Taková radost, když viděl nefalšovaný děs ve tváři muže, jenž terorizoval tisíce jiných lidí.

Oči ho pálily. Opar se trošku zvedl. Snažil se pohnout levou rukou, ale ta se ani nehnula. Zápasil s pravou rukou a po chvíli ji vyprostil. David zvedl hlavu a uvědomil si, že má spodní část těla zasypanou sutí. Jeho myšlenky se znovu vrátily k aktovkám a výbušninám. Technici v Mossadu do toho museli nacpat C-4 ještě víc, než čekal. Celý dům, kde se schůzka konala, byl nejspíš srovnaný se zemí.

David držel hlavu zvednutou a podíval se po ulici. Zkáza byla obrovská. Vypadalo to, že byla zničena půlka bloku. Tohle nemohly ty aktovky dokázat, říkal si v duchu. Pak si vzpomněl na ten hluk. Hluk, který předtím slyšel jen jednou, ale nemohl na něj zapomenout.

Když vyprostil jednu ruku, nadzvedl se a rozhlédl kolem sebe. V hlavě mu třeštilo a buď mu hlasitě pískalo v uších, nebo nedaleko odtud kvílely sirény. Ze svého nového místa se díval na rozsah zkázy a žasl, když neviděl nic než čirou destrukci. Aspoň čtyři domy včetně toho, kde se schůzka konala, byly zcela zničené; hromady suti, tu a tam kouř a plameny.

Jakmile si uvědomil, k čemu tu došlo, zasáhlo ho to jako balvan. Nechtěl, aby byli ohroženi i všichni tihle nevinní lidi. Jeho aktovky měly úkol splnit víc než dostatečně, ale ten hajzl Ben Freidman chtěl mít stoprocentní jistotu, že pozabíjí všechny.

Stopoval ho na schůzku. To Davida nepřekvapilo. S tím, že se ho Freidman pokusí sledovat, vlastně počítal, ale David doufal, že ten člověk to nepřežene z obavy, aby nezničil to, co i tak představovalo největší dar, jaký kdy dostal. Nějak se mu povedlo ho sledovat, a pak zajistil, aby se odsud nikdo nedostal živý, ani David, takže vyslal na čtvrť střely. To byl ten hluk, který David slyšel, než všechno zčernalo. Ten děsný pištivý zvuk střely, posel smrti a zkázy.

David si odhrnul z nohou několik menších kamenů, pak pár větších. Na místech, kde měl černé kalhoty od obleku potrhané, viděl krev mísící se s prachem z kamenů, jež ho pokrývaly. Pomalu a opatrně se vytáhl ze zbytků suti a zjišťoval rozsah zranění, která mu vysílala bolest po celém těle.

V uších mu pořád zvonilo. David se rozhlédl a hledal záchranky, ale žádnou neviděl. Dospěl k závěru, že mu ten výbuch poškodil sluch. Opatrně se pokoušel postavit, ale záhy zjistil, že má něco s pravou nohou. Přesunul na ni jen zlomek váhy a klopýtal k tomu, co zbylo ze zaparkovaného auta.

Rozsah destrukce byl neskutečný. Polovina bloku byla srovnána se zemí a z domů, které dosud stály, byla většina buď v plamenech, nebo hrozilo, že začnou hořet. Množství zabitých nevinných lidí bude obrovské. Byl nejvyšší čas zmizet. Nechtěl tu být, až se někdo objeví a začne se vyptávat, ať už to bude palestinská samospráva, nebo Izraelci. Zatímco klopýtal po chodníku, vyhýbal se suti a opíral se o cokoli, co mu přišlo do cesty, dostal nápad. Ben Freidman nepochybně měl za to, že zemřel. Možná by tohle mohl využít ve svůj prospěch.

David zrychlil, bolest mu křivila obličej, jak na zraněnou nohu vyvíjel stále větší tlak. V kouři a prachu uviděl, jak k němu kráčí žena s prázdným výrazem. Když se k ní přiblížil, všiml si, že něco nese v náručí. Podle výrazu ve tváři pochopil, že je v šoku. Odolal nutkání se k ní přiblížit a spěchal dál. Když byli na metr od sebe, podíval se, co to nese v náručí, a okamžitě toho litoval. Chtěl věřit, že to slabé tělíčko je nějaká panenka, ale věděl, že tomu tak není. Bylo to dítě a David věděl, že ho to ubohé nemluvně bude navštěvovat ve snech ještě mnoho let.

Mír nelze nastolit bez obětí, říkal si. Opakoval si to pořád dokolečka a klopýtal z místa zkázy. Ben Freidman se jednou bude zodpovídat za svou neslýchanou brutalitu. Takhle to vůbec být nemuselo. Děti nemusely zemřít. David věděl, jak nejlépe takovému muži ublíží. Stačilo dostat se do Ameriky. Jakmile tam bude, rozběhne sled událostí, z nichž se zrodí palestinský stát a jež budou znamenat konec Bena Freidmana.

TŘICET SEDM

Coleman patřil k vyrovnaným lidem: žádné extrémní výkyvy chování. Vyzařovala z něj přirozená autorita, která mu zajišťovala úctu mezi jeho muži. Nikdy si nevynucoval poslušnost, nechoval se příkře, jen rozhodně a chladně uvažoval. Jenže teď, víc než cokoli jiného, byl promoklý. Pončo, které měl omotané kolem sebe, ztrácelo v přívalech deště, který se valil z nebe, smysl. Země byla tak promočená, že měl pocit, jako by seděl na nacucané houbě.

V počínajícím soumraku a přívalech deště se viditelnost snížila do té míry, že už nepřátelský tábor vůbec neviděli. Coleman asi před hodinou vyslal Stroblea s Hackettem na předsunutou pozici, aby na všechno dohlíželi. Hlásili mu přesně to, co bývalý velitel týmu SEAL očekával; že se nic nezměnilo. Coleman pak při vědomí téhle zprávy vyslal Wickera s úkolem obejít tábor, aby měli lepší povědomí o celé oblasti.

Bylo všeobecným pravidlem, že když panovalo špatné počasí, lidé se snažili zůstat na jednom místě. Bylo jedno, jestli jde o jižní Tichomoří nebo jižní Bronx. Patřilo to k lidské povaze, vyhledávat úkryt a zůstat v teple, suchu nebo chladu, to podle podmínek.

Příslušníci SEAL představovali výjimku z tohoto pravidla. S vědomím, že by mohli být a budou během pár chvil vyzváni k operaci bez ohledu na počasí, sami cvičili v těch nejhorších podmínkách. A právě proto taky museli během výběrového řízení vydržet týden v pekle.

Uchazečům se po několik dní nedovolovalo usnout a opakovaně pochodovali chladným příbojem Tichého oceánu v kteroukoli hodinu, v ušpiněných a slaných uniformách. Většina z nich si dokázala poradit s fyzickými útrapami, výcvikové nároky byly značné, ale nikoli nezvládnutelné a slovní výpady instruktorů většina dokázala ignorovat. Jenže právě všechny tyhle skutečnosti dohromady byly pro kandidáty SEAL největší překážkou.

V době, kdy se přiblížil tenhle týden v pekle, už byli oslabeni. Těla je bolela, nervy byly obnažené a byla ohrožena samotná stabilita jejich duševního zdraví. Byl jim upírán spánek a teplo, a když tělo nemá tyhle dvě základní potřeby, začnou lidé dělat zvláštní a nepředvídatelné věci.

V takovém okamžiku to většina mužů vzdala a zazvonila na zvonec na znamení, že končí. Pro průměrného občana je představa, že skupinu mladíků probudí bušení do kovových pokliček ve dvě ráno, poměrně krutá, ale když se k tomu přidá skutečnost, že tihle lidé ulehli do postele před pouhými třiceti minutami a za tři dny nenaspali víc než hodinu, rovná se to skoro nelidskému zacházení.

Jenže jednotky SEAL nehledaly jen tak každého. Na bitvě není nic hezkého ani normálního. Duševně i tělesně vyčerpává a probíhá bez pohodlné postele, horké sprchy a teplého jídla. A hlavně se liší od každého jiného zaměstnání z jednoho prostého důvodu; člověk nemůže jen tak odejít. Když pracujete u aerolinek a už vás nebaví přehazovat těžké kufry, můžete toho v krátké lhůtě nechat. Když vám nesedí šéf v práci, můžete ji snadno opustit.

V Colemanově světě ale výpovědi neexistovaly, protože ukončení práce obyčejně znamenalo, že jste zemřeli vy, nebo někdo jiný. A právě tohle byl smysl týdne v pekle. Muži, kteří řídili Výcvikové středisko zvláštních námořních operací v Coronadu, potřebovali zjistit, kdo to zvládne, protože v reálném čase zvláštních operací nebyla výpověď zkrátka možná.

Ať se teď Coleman cítil sebemizerněji, malinko ho utěšovala skutečnost, že už zažil mnohem horší okamžiky. Musel si nicméně přiznat, že už není tím mladým nadšencem. Už mu bylo přes čtyřicet a měl pocit, že každý měsíc ho bolí něco nového. Skoro dvacet let vedl velmi tvrdý život, a teď se to začínalo projevovat.

Když se opřel o spodní část kmene stromu, tušil, že mu ztuhl kříž a nohy. Podíval se do slabého šedého světla a zkontroloval hodinky. Slunce ještě ani nezašlo, ale vypadalo to, že ano. Coleman odhadoval viditelnost na necelých šest metrů. Vytáhl z kapsy malý balíček, roztrhl ho a vložil si do úst dva prášky proti zánětu. Omezí mu bolest zad a kolen. Rapp a ostatní vojáci brzy přijdou a bude načase vyrazit na pochod.

Najednou se vzduchem ozval šepot. „Jdu za tebou, šéfe.“

Coleman zaslechl Wickerův hlas, a když se otočil, viděl ostřelovače tři metry od sebe. Skutečnost, že se dostal takhle blízko, velitele znervózňovala. Buď ztrácí své schopnosti, nebo je Wicker nejtišším prevítem, jakého kdy poznal.

Coleman se zvedl a podíval se na mnohem menšího Wickera: „Víš, že tohle je nejlepší způsob, jak se nechat zastřelit.“

Wicker se usmál, jeho zuby ostře kontrastovaly s obličejem natřeným maskovací barvou. „Musíš mě slyšet, abys mě mohl zastřelit.“

„Jak dlouho už tady stojíš?“ zeptal se Coleman.

„Dost na to, abych viděl, jak jsi spolknul dva prášky.“

„Do háje.“ Coleman zavrtěl hlavou.

„Klid, šéfe. V tomhle lijáku bych se dokázal připlížit i k jelenovi a podříznout mu krk.“

To ti věřím, pomyslel si Coleman. Wicker byl lovcem čtyř– i dvounohých živočichů. Vyrostl ve Wyomingu a uměl tedy ulovit všechno od soba přes medvěda až po vlka.

„Co jsi zjistil?“

„Nechci vypadat, jako že si moc věřím, ale myslím, že bych prošel prostředkem tábora a nikdo by si mě nevšimnul.“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se Coleman.

Jo. To ten déšť. Otupuje smysly. Jednak tlumí zvuk, ale po pár hodinách už působí skoro hypnoticky.“

Coleman přikývl a přemýšlel o tom, co mu předtím vysílačkou řekl Rapp. „A co ten hřeben na druhé straně tábora?“

„Pár pěšin a víc nic.“

„Žádné stráže?“

„Ne,“ řekl Wicker a znechuceně zavrtěl hlavou. „A to jsem si dával načas. Obvod tábora totiž nehlídá ani jeden člověk. Všichni sedí v těch kůlnách nebo pod plachtami. Je s podivem, že tihle hoši už dávno nedostali pořádný výprask.“

„No, když máš v kapse člověka, který velí nepřátelské síle, tak se ti hodně usnadňuje život.“

Wicker se podíval oparem směrem k táboru a dodal: „Myslím, že bychom tam mohli klidně vletět my čtyři a všechno vyřídit.“

Coleman potlačil úsměv. Už ho napadlo totéž, ale raději počká na dalších pětadvacet střelců, kteří už byli na cestě. S troškou štěstí by to mohli zvládnout, ale při nepatrném šlápnutí vedle by byli ztraceni. Ještě nějaké postřehy?“

„Jo.“ Wicker zaklonil hlavu dozadu a podíval se na temné nebe otvorem v příkrovu. Do tváře mu bušily kapky. „Myslím, že déšť zrovna neslábne; spíš bych řekl, že prší stále víc.“

Coleman souhlasil a s pohledem obráceným vzhůru řekl: „Poryvy jsou jednoznačně mnohem častější.“

„A silnější.“ S opatrností v hlase dodal: Jestli se to zhorší, asi by nebylo od věci vymyslet jiný způsob, jak se dostaneme domů.“

V tom okamžiku jeden silný poryv otřásl vrcholky stromů a seslal dolů spousty vody. Coleman rychle sklopil hlavu, aby neměl zmáčený obličej, a místo toho si vysloužil proud vody za krk. Byl to dlouhý mokrý den, ale teď se zdálo, že se všechno ještě zhorší.

TŘICET OSM

Rappa potěšilo, když uviděl Colemana. Džungli neměl v lásce. Byla sice skvělá pro maskování, ale i to bylo dvousečné. Za každým stromem a keřem se vznášela hrozba smrti. Průchod džunglí představoval i v nejlepších podmínkách fyzické vyčerpání. Vlhkost, hmyz a horko si braly svou daň, ale to ještě nebylo to nejhorší. Člověka nejvíc unavovaly paranoidní představy. Psychologický nápor na nervy byl mnohem větší než to, jak z vás horko a vlhkost vysávaly sílu. Neustálá hrozba léčky nebo pasti znamenala, že žádný krok na pěšině se neobešel bez nervozity. V každém keři se mohl ukrýval nepřítel, jenž čekal, až vám podřízne krk.

Během dvouhodinového pochodu z pláže se Rapp uklidňoval Colemanovými hlášeními, že nepřítel se zjevně rozhodl přečkat bouřku v úkrytu. Musel jen doufat, že všechny partyzánské skupiny na ostrově se rozhodly stejně. Léčka byla nepravděpodobná, ale nějakou past vyloučit rozhodně nemohli.

Dvakrát se zastavili na krátkou pauzu, aby Jackson mohl všechny přepočítat a aby se spojili s Colemanem. Cestou dál do vnitrozemí jim připadalo, že bouře nabírá na síle. Rapp i Jackson chápali, co by to mohlo znamenat, a už se o tom bavili i s kapitánem Foresterem. Na můstku lodi Belleau Wood měl Forester mnohem lepší přehled o celkové situaci.

Vítr o síle vichřice se opíral do paluby rychlostí kolem sedmdesáti kilometrů v hodině. A to ještě nebyl konec. Lodní meteorolog dokonce nevylučoval, že by fronta mohla přerůst v nespoutanou tropickou bouři s větrem o rychlosti přes sto deset kilometrů v hodině. S rostoucí hrozbou se obojživelná skupina přesouvala k úžině Surigao v relativní ochraně závětrné strany ostrova. Vítr byl až doposud jejich spojencem, ale mohl by se stát brzdou jisté velmi důležité části operace.

Jacksonovi muži byli rozestaveni v obranném okruhu kolem Colemanovy pozice. Všichni dodržovali klid vysílaček, pokud neměli něco zásadního k ohlášení. Nemělo to nic společného s obavami z odposlechu jejich rozhovorů. Ani Abú Sajáfa, ani jiné skupiny či filipínská armáda neměly technologie na rozluštění jejich přenosů. Tento klid byl jen standardním operačním postupem, aby se velitelé mohli soustředit na konkrétní úkol a rádiové vlny nebyly blokovány.

V rychlosti se představili. Rapp už Jacksona seznámil s Colemanovou vynikající kariérou ve zvláštních jednotkách a Coleman byl s jednotkami stále v dostatečném kontaktu, takže znal všechny Jacksonovy velitele.

„Nejdřív,“ řekl Rapp a díval se hlavně na Jacksona, „chci ustanovit řetěz velení.“ Mrkl na Colemana a pokračoval: „Scotte, hlavní slovo máš ty. Bez urážky, poručíku, ale má s podobnými situacemi víc zkušeností než vy.“

„To je jasné,“ souhlasil Jackson upřímně. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že bude rozkazovat bývalému velícímu důstojníku Týmu 6 SEAL, ať je v penzi nebo ne.

Wicker se zapojil do diskuse a pokusil se jim sdělit co možná nejpřesněji, kdo proti nim stojí, a pak čtveřice mužů zamířila provlhlou džunglí podívat se na tábor nepřítele. Coleman upozornil Hacketta se Stroblem, aby očekávali návštěvu. O chvilku později se čtveřice promočených postav přisunula na břiše do pozice v těsném sousedství obou mužů. Byla taková tma, že okraje tábora byly vidět jen s pomocí zařízení pro noční vidění.

Rapp přiložil mokré obočí ke gumové obrubě dalekohledu na své pušce. Uviděl tábor zobrazený v odstínech zelené, šedé a černé. Takový pohled v podstatě čekal podle Colemanových hlášení: čtyři polorozpadlé chatrče a dva velké stany. Zpod obou stanů prosvítalo světlo a v chatrčích svítily lucerny. Rapp ze své pozice viděl přímo do dvou chatrčí. V jedné napočítal osm teroristů, ve druhé devět.

Odtáhl oko od dalekohledu a zeptal se: „Ve které boudě jsou rukojmí?“

Coleman měl brýle pro noční vidění s jedinou vyčnívající čočkou, takový ten typ, v němž člověk vypadá jako moucha. „V té napravo.“

„Je tam někdo s nimi?“

„Byl.“ Aniž by se otočil od vesnice, se Coleman optal Hacketta ležícího vedle něj: „Kevine, kolik nepřátel je ve stanu s rodinou?“

Hackett šeptal: „Při posledním sčítání osm.“

Coleman sdělil to číslo Rappovi, který odhadl velikost boudy a pak se snažil představit si, jak budou lidé rozmístěni uvnitř. „Celkový počet nepřátel je pořád šedesát?“

„Plus minus pár,“ přikývl Coleman.

Rapp se podíval na dva stany a čtyři boudy. Jestliže byla ta čísla správná, určil pozici pětadvaceti z nich. Takže zbývalo asi pětatřicet dalších rozdělených mezi zbývajícím stanem a dvěma boudami. Naštěstí se zdálo, že ty tři stavby by bylo možno napadnout bez toho, že by rukojmí uvízli v křížové palbě.

„Co na to říkáš, Scotte?“

Coleman chvilku neodpovídal. Přemýšlel o své strategii celý den. „Pošleme dvě skupiny po čtyřech na každou stranu tábora. Vezmou si na starost boudy, zatímco další čtyřčlenný tým se postará o jeden stan a další pětice o rukojmí.“

Rapp sčítal. „To nám na krytí zbude jen pět lidí.“

„Mohli bychom zvýšit krycí sílu, jestli chceš jenom házet granáty do dalších staveb, ale podle mě se ti tohle moc líbit nebude.“

Rapp se zamračil. Instinktivně neměl rád nic, co dělalo příliš velký hluk. „Mohlo by to přilákat zbytečnou pozornost.“

„Houby,“ odpověděl mladý poručík na druhé straně od Rappa. „Kdo to v takovéhle noci asi uslyší? Kromě toho budeme stejně muset vyhodit do povětří pár stromů, aby tady mohly přistát helikoptéry.“

Tohle byla ta část plánu, kterou Rapp nikdy nemiloval. Asi půl kilometru od místa, kde teď leželi, se nacházela menší mýtina, kterou měli využít pro odlet. Aby na ní však mohla přistát helikoptéra CH-53 Sea Stallion, museli by přistávací plochu zvětšit tím, že aspoň k pěti šesti stromům přilepí výbušniny a vyhodí je do vzduchu. To zcela jistě nějakou pozornost přitáhne, bouřka nebouřka.

„Radši bych se granátům vyhnul, pokud to půjde.“

Coleman zvedl svoje brýle a podíval se na Rappa. „Takže zůstáváme u krycí síly v počtu pěti mužů.“ Rapp pořád vypadal, že si ho ten plán nezískal. „V tomhle mi věř. Na velký stan použijeme automaty, další dva připravíme na krytí. Navíc tady nahoře budu já s Kevinem a Slickem Wickerem. Ti už mají rozmyšlené palebné dráhy a rozdělili tábor do tří sektorů. Jestli se něco objeví, postarají se o to dřív, než se dozvíš, že je problém.“

Automaty, o nichž Coleman hovořil, byly automatické zbraně M249. Šlo o lehký kulomet, jenž dokázal vychrlit až 700 střel za minutu a v rukou cvičeného uživatele svedl rozesít zničující množství palby, jež protivníkovi nedovolovala reagovat.

Rapp přikývl. „Vyznáš se v tom víc než já.“

Coleman ukázal své jasně bílé zuby kontrastující s namalovaným obličejem a řekl: ‚Jo, za to ty jsi jenom nějaká skautka. Nech mě hádat, kde asi po celou tu dobu budeš.“

Rapp se pousmál. Coleman ho znal moc dobře. Ještě bych si chtěl rozebrat ten tvůj plán.“

„Ne. Nejdřív mi řekni, co sis naplánoval pro sebe.“

„Víš dobře, kde budu. Někdo tam musí jít a omrknout ten stan, než na něj zaútočíme.“

Já myslel, že ses oženil?“ popíchl ho Coleman.

Rapp ho ignoroval. Coleman odpověď znal. „Vrátíme se zpátky a doladíme podrobnosti plánu, než se ta bouřka ještě zhorší.“

TŘICET DEVĚT

Rappovi se nezamlouvalo, co slyšel. Rizika ho vždy znepokojovala. Ne sice, že by se jim vyhýbal, ale měl rád, když měl pravděpodobnost na své straně co možná nejvíc. Trápilo ho, když se věci vymkly kontrole, a počasí mezi tyhle faktory patřilo. Kapitán Forester je právě informoval o tom, že bouře nabírá na síle. Nárazy už přesahovaly rychlost devadesáti kilometrů v hodině a do doby přesunu na druhou stranu ostrova byly pozastaveny všechny letové operace.

Forester nicméně ujistil Rappa, že jejich odlet je stále možný. Kapitán trval na tom, že jeho piloti si poradí i s tímhle větrem. Při letu to jen možná bude trošku víc houpat. Rappovy obavy se tím ani trošku nezmenšily. Holedbání a předstíraná odvaha byly jedna věc, ale realita byla něco úplně jiného. Dokázali by kapitánovi piloti tu operaci zvládnout? Ano, zněla odpověď. A mohli by se i zřítit? Zcela nepochybně. Operace s helikoptérami v noci byly složité i v klidném počasí, ale když k tomu přidáte trošku větru, déšť a hornatý terén a máte recept na katastrofu.

Zatímco Forester hovořil o kompetentnosti svých letců, uvědomoval si protiteroristický agent CIA až příliš palčivě jednu zásadní statistiku: při neštěstích s helikoptérami přišlo za poslední dvě desetiletí o život víc pracovníků amerických zvláštních sil, než při všech ostatních nehodách dohromady.

Rapp, Coleman a Jackson klečeli pod relativní ochranou velkého a hustého stromu. Rapp si přikryl mikrofon, podíval se na Colemana a řekl: „Mám špatný pocit z našeho odletu.“ Rapp podle pohledu na Colemanově tváři okamžitě pochopil, že není v těchto svých obavách osamocen.

Já z toho taky nejsem na větvi, ale máme na výběr? Chceš snad čekat, až se ta bouřka přežene, a vletět na ně s prvním světlem?“

Tahle varianta Rappa taky neoslovila. „Ne, čekat nebudeme. Zaútočíme na ně hned.“

„Přivezli jsme s sebou spousty výbušnin,“ nadhodil Jackson. „Mohli bychom zkusit rozšířit přistávací plochu.“

„To by mohlo pomoct,“ přikývl Rapp, „ale i tak mě moc neláká představa, že v tomhle počasí poletíme helikoptérou.“

Colemana něco napadlo: „A co se vrátit zpátky na pláž?“

„To je možné, když nás nebudou pronásledovat nebo když nenastane něco horšího.“ Jackson ukázal za sebe na tábor skupiny Abú Sajáfa. „Když se jim podaří vysílačkou ohlásit, že byli napadeni, mohli by nám cestu k pláži odříznout, a pak bychom se museli stejně dostat do helikoptéry.“

„Nebylo by to nutné,“ řekl Coleman. Stiskl knoflík na své vysílačce a řekl: „Kapitáne, jak vypadá moře na závětrné straně ostrova?“

Chvilku bylo ticho, než se kapitán spojil s jednou z lodí ze skupiny, jež byla daleko vpředu. „Právě teď tam jsou třímetrové vlny.“

Znal odpověď na další otázku, ale přece ji položil. „A je to problém, vypustit v těchhle podmínkách Mark Five?“

„Není. Můžu natočit loď proti bouřce a je to bez problému.“

„Co ty na to?“ podíval se Coleman na Rappa. „Když to proběhne bez obtíží, můžeme se spojit s kapitánem, ať vypustí Mark Five, a sejdeme se s nimi na pláži. Cesta tam nám potrvá minimálně hodinu. Budou tak mít dost času lodě vypustit a vyzvednout nás. Můžeme s loděmi zajet až na pláž, nalodit se a zamířit zpátky k Belleau Wood.“

„A když narazíme na odpor,“ dodal Rapp, „nebo budeme mít pocit, že upozornili svoje kamarády ve zbrani, zavoláme si helikoptéry.“

„Přesně tak,“ přikývl Coleman.

Rapp se otočil na Jacksona. „Co vy na to?“

„Mně se to líbí. Aspoň se máme od čeho odrazit.“

„Dobře.“ Colemanovi se taky ulevilo. Zvedl sluchátko bezpečné vysílačky a řekl: „Kapitáne, uděláme to tedy takhle.“

Zatímco Coleman piloval s Foresterem detaily, Rapp využil příležitost k debatě s Jacksonem o něčem velmi důvěrném. Do doby, než se pořádně podíval na tábor nepřítele, moc o té věci nepřemýšlel, ale teď, ve světle skutečnosti, že by mohli na ústup z ostrova potřebovat víc času, bylo nutné se poprat i s citlivým tématem.

Rapp se podíval mladšímu muži přímo do očí. „Poručíku, ocitl jste se už někdy dřív v boji?“

Jackson na chvilku zaváhal, jako by tuhle otázku čekal. „Ne,“ přiznal nakonec.

„To je v pořádku,“ odpověděl Rapp. „Každý musí někdy začít. Kolik z vašich mužů zažilo ostrou bitvu?“

Jackson znovu zaváhal a rozvažoval odpověď. „Pět z třiadvaceti.“

Tohle Rapp zrovna slyšet nechtěl. V hlavě začal přesouvat lidi jako figurky na šachovnici. Hackettova zkušenost byla příliš cenná, než aby ho přidělil k jednotkám určeným na krytí. Jeho přesná muška bude potřeba dole, kde se bude rozhodovat o všem, a z toho důvodu by bylo dobré mít po boku i Colemana. Jenže Coleman musel být v postavení, kde by měl nad situací náležitý rozhled.

Coleman ukončil rozhovor s kapitánem a Rapp se mu svěřil se svými obavami. Než se nad nimi Coleman stihl zamyslet, požádal Jacksona, aby přivedl své muže na závěrečnou poradu.

Když mladý poručík odešel, Rapp řekl: „Nikdy nebyl v boji.“

Colemana to sdělení zjevně nešokovalo. „To mě nepřekvapuje.“

S odtažitým pohledem pak Rapp dodal: „Budu dole potřebovat ostřílenější lidi, aby to tam se mnou uklidili, až skončíme.“

Oba muži si pohledem sdělili nevyslovenou myšlenku. Jo, jasně,“ řekl Coleman. „Žádní zajatci. Žádní živí.“ Věděl, o co jde. „Řeknu to Jacksonovi a šéfům. Dej na mě, je to zelenáč, ale ví, o co kráčí.“

„Jo, vědět je jedna věc, ale dokud nemusíš střelit do hlavy raněného…“ Rapp se zamračil a podíval se na zem. „Bylo by fajn, kdybychom ho mohli ušetřit toho, aby se mu o tom nezdálo až do konce života.“

Coleman přikývl. „Neboj, vezmu si to na starost.“

Jackson se vrátil ke skupině a z podrostu začali vystupovat jeho muži. Když se všichni sešli, Coleman s Jacksonem začali mužům vysvětlovat podrobnosti akce. Pár lidí se zeptalo. Všichni muži byli instruováni. Pokryli i nepředvídané události a nakonec ještě zrekapitulovali nakládání s rukojmími a jejich co možná nejrychlejší odvedení z akce do bezpečí.

Coleman pak velmi jasně prohlásil, že tohle je víc než záchranná akce. Vysvětlil mužům, že pokud se chtějí dostat zpátky na loď, musí nepřítele zdecimovat. Byli v menšině a nemohli se spolehnout na žádnou pomoc nebo týl. Muži už tohle všechno kdysi slyšeli od nejrůznějších instruktorů, ale pro většinu z nich to poprvé mělo takový význam.

Poslední, co Coleman udělal, bylo, že si poklepal na čelo a řekl: „Nezapomeňte… dvakrát do čela a jde se dál.“

Pak vyslal oddíly na jejich výchozí body. Coleman navedl do pozice i krycí jednotku, a když bylo všechno připraveno, vydal pokyn a všichni vyrazili. Rapp vedl prostřední skupinu. Plazili se po břiše, sklouzli z vyvýšené pozice dolů k burácejícímu potoku. Než začalo pršet, asi bylo možno přejít potok jediným krokem; teď se z něj stala rozzuřená řeka hluboká až do pasu, jejíž přebrodění budou muset provést velmi opatrně.

Navzdory hluku deště, který dopadal na listy husté džungle, se muži pohybovali s velkou obezřetností. Zem byla tak kluzká, že všichni dostali pokyn plazit se, jinak by mohli uklouznout, zřítit se k potoku a tím třeba teroristy i varovat. Za Rappem následoval poručík Jackson a deset jeho mužů. Zbývajících dvanáct členů SEAL, kteří nebyli určeni ke krycí síle, se momentálně přesouvalo na bok tábora. Podle průzkumné zprávy, kterou jim sdělil Wicker, se šest mužů přesunulo na západní okraj tábora, dalších šest na východ. Tyhle dvě skupiny měly sledovat dvě hlavní cesty, které vedly do vsi, a pak napadnout čtveřici chatrčí, až bude vydán rozkaz.

Všech devětadvacet mužů zapojených do operace bylo informováno o plném rozsahu akce. Bylo to nezbytné nejen proto, aby každý dokázal zastoupit jiného muže, kdyby padl, ale aby pochopili, kde jsou ostatní. S ohledem na palebnou sílu soustředěnou na tak malé oblasti, museli mít muži povědomí o tom, co jednotlivé elementy plánují, aby se navzájem nepostříleli.

Když dospěli k přeplněnému korytu potoka, Rapp počkal, až se dva boční elementy ohlásí, že už jsou na svých pozicích. Vykoukl zpod okraje svého klobouku přes skrápěnou hladinu potoka směrem ke vsi. Ze svého místa viděl přímo do jedné chatrče, a to i bez pomoci svého dalekohledu pro noční vidění namontovaného na pušce. Muži uvnitř hráli nějakou hru pod jedinou zavěšenou svítilnou. V téhle chvíli se jeden muž zjevně kvůli něčemu rozkřičel na jednoho ze svých spoluhráčů. Ostatní stáli kolem a hlučně se rozezlenému muži chechtali. Rapp je sledoval a nemohl se ubránit pomyšlení na to, jak laxní je disciplína téhle skupiny. Bylo skutečně trapné, že nikdo neosvobodil Andersonovy už dříve.

Zatímco čekal na pokyn k dalšímu postupu, najednou se v myšlenkách vrátil ke své ženě. Kdyby věděla, co právě teď dělá, zakroutila by mu krkem. Jelikož instinktivně pochopil, že je z toho možno vyvodit závěr, že je nezodpovědný a poněkud nečestný manžel, rozhodl se téma dále neprozkoumávat. Aspoň pro tentokrát. Trapná popírání a protiobvinění počkají, než se vrátí do Washingtonu.

Anna byla samá otázka. Měla neukojitelnou touhu po vědění, a čím víc se jí říkalo, že na něčem nesejde, tím víc ji to zajímalo. Tahle vlastnost se jí samozřejmě výborně hodila v práci, ale v jejich vztahu šlo o něco, co bylo třeba bedlivě sledovat. Anna byla velmi vášnivá žena. Nic nedělala polovičatě. Když bylo třeba, dělala věci naplno. V tomhle ohledu se od ní Rapp tolik nelišil; jen věci posuzoval analytičtějším, stoičtějším způsobem, zatímco Anna byla vášnivější a tvrdohlavější.

Ve sluchátku se ozval Colemanův hlas, který ho vrátil zpět do současnosti. „Týmy tři a čtyři jsou na místě, Mitchi. Ozvi se mi, až budeš připraven.“

S puškou v náručí se Rapp vrhl do rozbouřené vody. Proud vody ženoucí se dolů byl silnější, než si myslel, že bude. Doufal, že nebude hlubší než po pás, jinak by se na druhý břeh dostávali hůř, než čekali. Postupoval hlouběji do vody, pečlivě volil cestu a opatrně kladl nohy na dno, byl neustále připraven okamžitě se ponořit, kdyby z některého stanu někdo vyšel.

Naštěstí mu voda nedosáhla výš než do půlky stehen. Pokud nikdo z ostatních mužů neupadne, nebude jim přechod přes potok činit větší potíže. Když dorazil na druhou stranu, vyšplhal se na travnatý břeh a ukryl se necelých deset metrů od stanu s rukojmími. Pomocí signálů pokynul Jacksonovi, aby přivedl oba další týmy přes potok.

Tohle byl Jacksonův nápad. Podle původního plánu se měl přebrodit jen Rapp a zjistit, jestli se dostane dost blízko k jednomu stanu, aby jim naznačil, jak jsou rukojmí uvnitř rozmístění. Všichni se shodli na tom, že Andersonovi jsou nejspíš pohromadě ve vzdálenějším konci stanu. I přesto by bylo dobré vědět přesně, kde jsou.

Jednotky SEAL pravidelně cvičily střelbu v místnostech upravených pro záchranu rukojmích. Nejprve museli prorazit dveře, okno nebo někdy dokonce zeď a během pár vteřin rozlišit, kdo je rukojmí a kdo terorista, ty druhé pak zabít.

Jackson navrhl, aby se zbývající dva týmy přesunuly přes vodu dřív, než se Rapp vydá na průzkum. Kdyby se pak něco zvrtlo, byli by v mnohem lepší pozici pro provedení akce. Nikdo se nechtěl vrátit bez Andersonových, takže Jackson žádal, aby nikoho nedrželi vzadu.

Rapp se ohlédl přes rameno a viděl, jak Jackson dorazil na jeho stranu potoka, pak pokynul dalšímu muži, aby ho následoval. Když čekal, než se k němu Jackson přiblíží, překvapil ho záblesk zleva. Celé jeho tělo se napnulo, světlo pronikalo z druhého stanu. Rapp se díval travou, jak nějaký muž zvedl zadní část stanu a ulevil si.

Ani se nepokoušel na muže namířit pušku. Věděl, že už to určitě udělal Wicker. Podíval se přes rameno, kde letmo zahlédl jednoho Jacksonova muže, jak se krčí co nejníž uprostřed proudu.

Bez obav, že by ho v hlasitém deště někdo zaslechl, zašeptal Rapp do svého mikrofonu: „Všichni klid. Ten člověk nevidí dál než pět metrů.“

Když muž dokončil své a nechal klesnout plachtu zpět k zemi, všichni si oddychli. Brodění pokračovalo, netrvalo dlouho a všichni muži byli na druhém břehu, v pozici, aby se vydali kupředu v případě, že by byl Rapp odhalen.

Na převisu asi padesát metrů od vsi měl Coleman zcela jasný výhled. Pozorně sledoval, jak Rapp a pak i ostatní překonali rozbouřenou vodu. Oba boční elementy nebyly vidět, protože postupovaly džunglí.

Wicker už prozkoumal terén a ohlásil, že tam nejsou žádné pasti. Když byl každý z elementů připravený, Coleman si promluvil s Rappem.

„Mitchi, až budeš připravený, běž to omrknout a pak zmiz. Poručíku, připravte si lambádu.“ Lambáda, o které Coleman hovořil, byla vstupní technika, kterou jednotky SEAL používaly. Muži se seřadili, jako by tančili lambádu, a pak vstoupili do budovy, každý druhý muž odstoupil a nesl odpovědnost za vyčištění dané oblasti v místnosti. Byla to vyzkoušená a ověřená technika, kterou používaly všechny záchranné týmy.

Rapp šeptem do mikrofonu Colemanovi sdělil, že jde na průzkum. Plazil se trávou a sunul se kupředu ke stanu. Teď, když ho na relativně otevřené planině chránila jen tma a déšť, se pohyboval rychle. Přes zabahněnou pěšinu a vzhůru po nepatrném svahu s kratší travou si dával pozor, aby měl hlaveň své zbraně zvednutou. Když se ocitl necelé tři metry od stanu, uslyšel hlasy. Pokračoval k protější straně stanu, kde byli s největší pravděpodobností umístěni Andersonovi. Už se ocitl těsně u stanu.

Opatrně se posunul k okraji stanu. V místech, kde se zelená plachtovina zvedala nad zvlhlou zemí, pronikaly paprsky světla. Rapp se zprvu vůbec nesnažil podívat se pod okraj. Místo toho se přesunul tak, aby ležel ve správném směru, a slyšel hlasy.

V hluku deště bušícího do klobouku, stanu a na zem, měl co dělat, aby slyšel muže, kteří uvnitř hovořili filipínsky. Rapp se odplazil k druhému konci stanu a hlasy zesílily. Viděl také stíny vrhané zevnitř podél mezery dole. S uspokojením, že jeho odhad byl dobrý, se přesunul travou a bahnem na druhý konec. Než se podíval pod lem plachty, chvilku zkoumal svou pušku MP-5 s dalekohledem pro noční vidění a dlouhým zásobníkem na třicet ran vyčnívajícím zespoda. Kdyby musel vystřelit, bylo by asi náročné zvednout zbraň zpod stanu. Rapp položil zbraň na zem před sebou a natáhl se pro svou berettu ráže 9 mm s tlumičem. Tiše ji vytáhl z pouzdra na stehně a držel ji v levé ruce. Na rozdíl od filmů nemusel zasouvat náboj do komory, odjišťovat a nabíjet. V akci se vždy pohyboval s odjištěnými zbraněmi.

Chvíli poslouchal, ale nic dalšího neviděl. Pokud se rukojmí nacházeli uvnitř, nevydávali žádný hluk. Zakryl si mikrofon dlaněmi a zašeptal: ‚Jdu to omrknout. Připravte se vyrazit.“

Překulil se na záda a natočil se, aby se mohl podívat pod stan tak, že by nadzvedl dolní lem pravou rukou, a levá by mu zůstala volná pro případ, že by ji potřeboval. Položil hlavu téměř na zem a podíval se. Odměnou mu nebylo víc než pohled na shnilá prkna v podlaze, která sloužila ve stanu jako podlaha.

Opatrně nadzvedl okraj stanu. Nejdřív jen o kousek, ale byl si jist, že vítr a déšť přehluší všechen hluk, jaký udělal. Tentokrát viděl detail špinavého chodidla a zastavil se, jelikož nevěděl, jestli patří Filipínci nebo Američanovi. Nadzvedl lem o další centimetry a trošku ho vytáhl ven, takže viděl část holého lýtka obaleného bahnem a štípanci od hmyzu a další chodidlo tak malé, že mohlo patřit jen dítěti.

Rapp okamžitě zbystřil své smysly a okraj stanu zvedl ještě o trošku víc. Jako v dalších stanech i tady visela od stropu jediná lucerna. V tlumeném světle viděl dvě děti a záda matky, jejich zrzavé vlasy je okamžitě identifikovaly. Rapp hledal otce a druhé dítě. Když budou vědět, kde přesně všichni jsou, pomůže jim to provést čistou akci.

Rapp si říkal, že v protější straně stanu vidí část otcovy nohy. Ještě trošku poodtáhl lem a zvedl hlavu, aby měl lepší úhel. Najednou zahlédl pár vytřeštěných očí a vtom se to stalo.

ČTYŘICET

Coleman všechno sledoval ze svého místa. I v tom relativně teplém vzduchu mu byla zima. Dokázal ale ignorovat signály těla, že by si měl najít nějaký suchý teplý kout. Jeho tělo už zažilo horší. Věděl, že i ve svém věku snese ještě trošku víc nepohodlí.

Mlčky vybízel Rappa, ať přidá. Ověřit situaci Andersenových bylo důležité, ale nikoli nezbytné. Nikdy si nezvykl na úzkost, která se pojila s těmito druhy operací. Možná šlo o dobré znamení, ale jeden by čekal, že po všech těch operacích, jichž se už zúčastnil, už to bude jednodušší.

Podíval se dalekohledem své karabiny M4 a sledoval, jak Rapp vytáhl pistoli a překulil se na bok. Pak zaslechl Rappův hlas, který všechny upozorňoval, aby se připravili. Coleman dál Rappa sledoval dalekohledem. Prstem se ani nepřiblížil ke spoušti. Kdyby se situace zhoršila, jeho oči a povely byly důležitější než jeho střelecké schopnosti. Pokud by nemuseli podniknout plný ústup. To ale ani Coleman nepovažoval za možné. Měli na své straně moment překvapení a schopnosti střelců, které tu rozmístil.

Jako někdo, kdo často velel mužům v boji, měl Coleman cit pro to, když něco nešlo, a naopak, když šlo všechno dobře. Zatím se zdálo, že vše postupuje tak, jak má.

Tenhle pocit okamžitě pominul, když ve sluchátku zaslyšel výkřik. Coleman instinktivně přimhouřil oči, když slyšel něco tak děsivého a nečekaného. Než stihl zjistit, co se děje, Rapp začal do sluchátek rozdávat rozkazy.

Rapp viděl, jak se té mladé zrzavé dívence schoulené v náručí své maminky začíná ve tváři usazovat zděšený výraz. Ve snaze oddálit nevyhnutelné se na dívku usmál a rty naznačil slova neboj se. Někdy tou dobou si uvědomil, že má obličej natřený zelenou, černou a hnědou barvou. Mohl by se na tu holčičku smát, jak chtěl, ale nezměnil by nic na skutečnosti, že vypadá jako příšera, která si přišla pro ni a její rodinu.

V okamžiku, kdy se její malá ústa začala otevírat, Rapp věděl, co přijde dál. Zaváhal jen na zlomek vteřiny. Zbraň zvedl právě v okamžiku, kdy dívka vydala ten pronikavý křik. Z tlumiče vyletěla kulka ráže 9 mm a zasáhla nejbližšího únosce do spánku, čímž ho okamžitě svalila do klína jeho souseda. Teroristé, kteří seděli kolem rozviklaného stolu, na chvilku ztuhli.

Jak se posouval od jednoho terče ke druhému, Rapp naléhavě, ale ne panicky volal do mikrofonu: „Už!“ Jeho zbraň fungovala jako prodloužená ruka, nesmlouvavě vyhledávala terče a přesouvala se zleva doprava. Pistole měla šestnáct nábojů, jeden v komoře, patnáct v pažbě. Každá vystřelená rána se zapsala v jeho mysli, jakmile vyletěla prázdná nábojnice.

Podařily se mu tři zásahy do hlavy, než se stan tak zaplnil teroristy vrhajícími se a poskakujícími všemi směry, takže musel začít mířit na hruď a záda. Jeden z mužů se zmocnil své zbraně a Rapp ho střelil do ramene, takže muž spadl na zem a jeho zbraň o kousek dál od něj.

Rapp si vzpomněl na Jacksona a jeho muže a zakřičel: „Pokropte pravou stranu stanu! Rukojmí jsou všichni dole u mě!“ Poslední, co by chtěl, bylo, aby někoho z nich zasáhl zbloudilou kulkou při vstupu do stanu. Nebo, což by bylo ještě horší, kdyby někdo z nich zasáhl jeho.

Rapp viděl, jak se blíží dvě hlavně. Jedna se stáčela k rukojmím, ale Rapp nemohl pořádně vystřelit. V cestě měl nějaké tělo. S výkřikem „Vystřelte na ten stan, krucinál!“ rychle za sebou vypálil tři rány na terč, který pořádně neviděl.

Terorista zavrávoral dozadu a mrtvé tělo jeho kamaráda mu podrazilo nohy. Při pádu na zem stiskl spoušť, takže dávka o třech ranách protrhla stěnu a střechu stanu. Rapp viděl další pohyb napravo od sebe. Jeho oči se pohybovaly rychleji než jeho zbraň. Viděl záblesk od hlavně a od dřevěné podlahy před ním vzlétly po zásahu kulkou třísky, následoval další záblesk a další. Ten člověk střílel z útočné pušky nastavené na automatický chod a ničil shnilá prkna před Rappem.

Rapp svůj první výstřel uspěchal a zasáhl muže do ramene. Potřeboval jen zlomek vteřiny, aby zamířil teroristovi na hlavu, ale nedostal k tomu příležitost. Ta palčivá bolest kulky mu vrazila do těla a jeho výstřel odlétl daleko mimo cíl.

Než stihl zareagovat na to, co se právě stalo, plachtovinovou stěnou stanu pronikl příval kulek, který poslal teroristu, jenž ho právě zasáhl, do křečovitého tance stranou. Celých šest zásahů odhodilo muže přes plastovou židli na zem. Kulky ještě pět vteřin létaly, celkem jich bylo víc než sto.

Rapp konečně zavolal Jacksona a jeho muže, aby zajistili rukojmí. Se zbraní a očima namířenými na hromadu těl na druhém konci stanu zaťal zuby, jak mu do nejvzdálenějších koutů těla dospěla první vlna bolesti.

Sledoval, jak do stanu vstoupili Jacksonovi muži. Ze silných tlumičů bylo vystřeleno několik rychlých ran, ale většina práce byla hotova. Teď už jen uklízeli. Rapp sklopil hlavu na zem a díval se na rodinu schoulenou v rohu. Chystal se ohlásit do vysílačky, že byl zasažen, ale zarazil se. Ostatní budou mít ještě spoustu práce. Coleman právě v téhle chvíli žádné rozptylování nepotřebuje. Kdepak, Rapp se rozhodl, že si tam jen tak poleží a odpočine.

ČTYŘICET JEDNA

Kennedyovou lehce pobolívala hlava. Věděla samozřejmě, že je to vina druhého kosmopolitanu, který si dala s Annou Rappovou. Ale nebylo to zbytečné. Její soukromý rozhovor s Annou prolomil některé bariéry.

Obě ženy dospěly k určitému vzájemnému porozumění. Mitch byl jejich pojítkem. Obě ho milovaly, a pokud jim na něm opravdu záleželo, tak se budou snažit, aby spolu vyšly. Kennedyová projevila velkomyslnost ve svém porozumění Anniných obav, ale trvala na tom, že Mitch se nespokojí s pohodlným životem zpravodajského analytika. Byl neuvěřitelně nadaným jedincem, který se právě náhodou ocitl v oboru boje proti terorismu. Jeho schopnosti a odhodlání pomohly bezpočtu lidem a zabránily ztrátám na životech i majetku.

Teď, když se Kennedyová vracela ke včerejší zábavě, přemýšlela, že ji žena, jejíž důvěru si právě získala, může považovat za lhářku. Poměrně obšírně přesvědčovala Annu, že se nemá co obávat o bezpečnost svého manžela. Když s opravdovým přesvědčením hovořila o Rappových schopnostech a odhodlání přežít, řekla Anně, že Mitch se zúčastnil mnohem horších operací a že tentokrát se k boji nepřiblíží ani trošku. Jelikož už se mu podařilo zlikvidovat generála Mora, domnívala se, že není moc daleko od pravdy. O záchranu rukojmích se postarají ostatní a Mitch bude celou operaci monitorovat z bezpečné vzdálenosti.

Tak aspoň sama chápala chod věcí. Všechno se nicméně změnilo, když přesně v pět ráno zazvonil telefon. Jake Turbes, ředitel CTC, protiteroristického střediska CIA, vzbudil svou šéfku s informací, že operace na Filipínách proběhla úspěšně. Tento vítaný závěr dané mezinárodní situace byl pro Kennedyovou značným překvapením, jelikož ta operace ještě vůbec neměla začít. Poté, co poděkovala řediteli CTC, aniž by mu nějak dala najevo, že ji jaksi vynechali z procesu rozhodování, vysoukala se z postele a zamířila přímo do Langley.

Když tam dorazila, jednotlivé kamínky toho, co se přihodilo devět tisíc kilometrů odsud, do sebe začaly zapadat. Mise skončila absolutním úspěchem. Andersonovi a všichni pracovníci byli v bezpečí na palubě Belleau Wood, čekali na konec poměrně divoké tropické bouře a hlásili jen jediné zranění. Při tom všem měla být Kennedyová tímhle výsledkem velmi potěšena.

Na povrch vystupovalo její klidné, rozvážné já; přikyvovala na správných místech a ptala se jen na nejdůležitější věci, ale uvnitř zuřila. Někdo byl postřelen a náhoda tomu chtěla, že to nebyl nikdo jiný než Mitch Rapp.

Kennedyová byla vzteky bez sebe. Jak se krucifix mohl Rapp nechat postřelit, když měl sedět na palubě lodi patnáct kilometrů od pobřeží, a proč ještě navíc posunuli začátek akce dopředu, aniž by ji o tom zpravili? Kennedyová odolala pokušení zavolat generálu Floodovi a zeptat se ho, jestli to byl on, kdo dal k operaci svolení. Bude potřebovat trochu času, aby si srovnala myšlenky, a její intuice jí říkala, že Flood byl taky vynechán a nikdo se ho na nic neptal. Pokládání zbrklých otázek, na něž neznala odpovědi, byl nejlepší způsob, jak do řízení CIA vtáhnout otazníky.

Mitch Rapp bude muset odpovědět na pár velmi nepříjemných otázek, až se vrátí. Kennedyová se momentálně uklidňovala hlavně tím, že Rapp za své kovbojské vystupování zaplatí doma mnohem víc než v práci. V Langley byl zlatým hochem, který není schopen žádné špatnosti. Obestíraly ho úplné mýty. Byl živoucí legendou, mužem s ostře řezanými rysy, který mohl předložit spis o absolvování daleko více tajných operací, než kterýkoli jiný pracovník snad v celé historii CIA.

Tenhle materiál ho ochrání. V Langley nebyl jediný člověk, který by si ho proti sobě chtěl poštvat, a i v Kongresu sedělo jen pár politiků, kteří by se k takovému riskantnímu kroku odhodlali. Ani jeho poslední incident jim nenabídne žádnou reálnou příležitost. Rapp byl hrdina a Američané své hrdiny milovali.

Kennedyová potlačila nutkání spojit se s Rappem telefonicky a pořádně mu to vytmavit, i to ji naučil její předchůdce Thomas Stansfield. Bude lepší, když se trošku uklidní a nechá ho chvíli smažit ve vlastní šťávě. Možná po celou dobu letu zpět.

Kdepak, Kennedyová nechá jedinou ženu na světě, která pro něj opravdu něco znamená, aby se o věc postarala sama. Nezáleželo na tom, jak dobrý Mitch byl, jeho výbušná žena ho zmaluje tak, jak se to ještě nikdy nikomu nestalo. Skoro by stálo za to napíchnout mu dům a celý výslech si poslechnout. Bylo jedno, co Rapp řekne či udělá. Z toho, co provedl, se nevylže. Nemohl se schovávat za národní bezpečnost, protože to mu Kennedyová nedovolí, a pokud si po celý příští měsíc ani na chvilku nesundá oblečení, nemá šanci skrýt, že byl postřelen.

Ve snaze upevnit si své nově nabyté přátelství s paní Rappovou zavolala Anně krátce před šestou ráno a řekla jí, že operace proběhla úspěšně a že její manžel se už brzy vrátí domů. Anna ředitelce CIA opakovaně poděkovala za zavolání. Kennedyová naopak poděkovala Anně za její pochopení a řekla jí, aby jí zavolala, kdykoli bude mít nějaké dotazy.

Tahle nenadálá vstřícnost mezi jeho šéfkou a ženou poskytne tomu do sebe uzavřenému a odtažitému Rappovi důvod k zamyšlení, jakmile se o ní dozví. Kennedyovou to poněkud zvráceně těšilo, stejně jako fakt, že Rapp bude mít co dělat, aby vysvětlil, k čemu došlo.

Když Kennedyová vystupovala z výtahu ve třetím patře sídla vlády, byla připravena provést to, co činili prezidentští poradci celá století: vykrucovat se. Nedbala moc o taktiku, ale jeden z jejích nejdůvěryhodnějších a nejloajálnějších zaměstnanců ji postavil do nepříjemné situace, kdy neměla na vybranou. Jinak by musela prezidentovi říct čirou pravdu, což by mohlo mít určité dopady, s nimiž se momentálně nechtěla potýkat.

Výsledek operace byl přesně takový, jaký prezident chtěl. Andersonovi byli v bezpečí, Spojené státy neutrpěly žádné ztráty na životech a teroristé dostali lekci. Podle Rappovy logiky, nebo Kennedyová by spíš řekla obrany, nezáleželo tolik na tom, jak se tam dostali, hlavně, že uspěli.

Kennedyová vstoupila do posilovny, obešla posilovací lavici a přistoupila k prezidentovi, který se skláněl nad ovládacím panelem šlapacího stroje.

Hayes odtrhl oči od jedné z trojice televizí namontovaných na stěně před ním. To, že Kennedyová vstoupila do místnosti, viděl v zrcadle na stěně. Z tváře se mu lil pot a on se příkře zeptal: „Co se to krucinál stalo včera v noci v Izraeli?“

Kennedyovou tím jen na chvilku vyvedl z míry. Cestou z Langley si prohlédla denní informace pro prezidenta, přísně tajný dokument sestavovaný v CIA, který prezidenta a jeho nejvyšší poradce pro otázky národní bezpečnosti informoval o dění ve světě.

„Už jsem volala Benu Freidmanovi, ale ještě se mi neozval.“

Prezident se zamračil jen při zmínce Freidmanova jména. S hlavou Mossadu se velice dobře znal. Ve skutečnosti toho člověka nenáviděl, a kdyby nebylo Kennedyové, už by byl požádal premiéra Goldberga, aby toho parchanta vyhodil.

Prezident si setřel ručníkem pot z tváře a zavrčel: „Nemůžu se pořád smířit s tím, že ještě má práci.“

Kennedyová okamžitě litovala toho, že Freidmanovo jméno vůbec vyslovila. Vloni ho přistihli, jak poskytuje informace a pomoc jednomu z prezidentových hlavních politických odpůrců. Bylo zapotřebí značné dávky úsilí a schopností, než prezidenta přesvědčili, že bude lepší nechat Freidmana tam, kde je, a použít jeho provinění jako páku proti němu.

Hayes se podíval na hodiny. „Kolik tam je?“

Jsou sedm hodin před námi, pane. Teď je tam dvě dvacet odpoledne.“

„Kdy jste mu volala?“

„Asi před půl hodinou.“ Kennedyová si založila ruce na prsou. Ve skutečnosti mu volala před celou hodinou, ale neviděla důvod, proč by měla prezidenta rozrušovat víc, než byl.

„No tak mu zavolejte znovu,“ odsekl Hayes. „A řekněte mu, že chci vysvětlení!“ Ukázal na televizi a řekl: „Srovnali se zemí celý blok a ve zprávách říkali, že tam mohlo přijít o život víc než sto lidí, Kriste pane!“

Kennedyová sklopila oči k zemi, pak se podívala zpět na prezidentův odraz v zrcadle. V poslední době se velmi snadno rozčílil.

„Pane,“ upozornila ho, „víte, že Palestinci ta čísla vždycky nafukují.“

Hayes se jednou rukou chytil černé tyče a druhou snížil rychlost přístroje. „Viděla jste reportáž?“ zeptal se už ne tak konfrontačně.

„Ano.“

„A podle vás to nevypadá zle?“

„Ano, vypadá, pane, ale počkejte, až najdu pár dalších informací, než učiníme nějaké závěry.“

Hayes přikývl a začal dýchat trochu klidněji. Uvědomil si, že byl na jednu ze svých nejdůvěryhodnějších poradkyň trošku příkrý, a zeptal se: „Bavila jste se včera večer dobře?“

„Ano, bavila. Byl to velmi příjemný večer, pane.“

„Dobře.“ Znovu si otřel čelo a zeptal se: „A jak to vypadá na Filipínách?“

Kennedyová se přinutila k úsměvu a upravila si brýle. „Mám dobré zprávy. Andersonovi jsou v bezpečí na palubě Belleau Wood a totéž platí o všech našich pracovnících, kteří se operace zúčastnili.“

Jako by mu někdo dal nečekaný dárek, prezident měl ve tváři směsici nadšení a zmatku. Podíval se na hodiny na zdi a řekl: ‚Já myslel, že ta operace má začít až za pár hodin.“

„No, v průběhu večera došlo k několika změnám ve vývoji situace, pane, kvůli nimž jsme uspíšili začátek akce.“ Kennedyová věděla, že prezident naštěstí nikdy netrestá úspěch. Jako většina dobrých vedoucích rozdělil pravomoce a chtěl výsledky.

„Rozpoutala se tam tropická bouře,“ vysvětlovala dál, „a hrozilo, že se letoun zřítí. Déšť zároveň poskytoval krytí nezbytné pro vysazení pozemních sil dřív, než jsme čekali. Jelikož jsme nechtěli tu příležitost propást, dali jsme jim zelenou a všechno proběhlo bez problému.“ Kennedyová cítila pokušení říct, že Rapp byl postřelen, ale prozatím si chtěla nechat tuhle informaci pro sebe.

Prezident se rozzářil. „To je skvělé! A kdy se vrátí?“ Politik v jeho nitru se už těšil, až přivítá rodinu.

„Musí počkat, až ta bouře přejde, pak se vydají zpátky. Mohli by tu být už zítra nebo v pondělí.“

„A jak se jim vede?“

„Poměrně dobře,“ odpověděla Kennedyová. Jsou trošku podvyživení a pokousaní od hmyzu, ale jinak jsou v pořádku.“

Prezident zastavil přístroj a sestoupil z něj. Přesunul se k chodicímu pásu a nastoupil na něj. „A po duševní stránce?“ Hayes stiskl několik tlačítek a pás se dal do pohybu.

Kennedyová mohla jen odhadovat, jakou hrůzu asi prožili. Ze zpráv o jiných únosech věděla, že Abú Sajáfa a MILF se chovají poměrně lidsky v tom smyslu, že se nedopouštějí znásilňování a mučení, zejména v případě Američanů. Ale i tak, být držen jako rukojmí tisíce kilometrů od domova v extrémně primitivních podmínkách, to se na člověku podepíše.

„Těžko říct, pane. Momentálně jsou asi hlavně rádi, že jsou na svobodě.“

„Jo, to asi jo.“ Pás nabral na rychlosti a prezident kráčel rychleji. Komíhal rukama a řekl: „Udělejte mi laskavost a informujte o tom Valerii.“ Prezident se podíval na hodiny. „V sobotu chodí kolem osmé.“

Prezident šéfku své kanceláře potřeboval. Kennedyová chápala víc než kdo jiný, jak Washington funguje. Politická efektivita stoupala a klesala s růstem pozitivní či negativní pozornosti ze strany médií. Tohle byl příliš dobrý příběh, aby ho nechali bez správného zpracování. Kennedyová bude informovat Valerii Jonesovou a Jonesová pak zmobilizuje skvělé lidi z komunikačního a tiskového oddělení Bílého domu. Ti pak celý příběh zpracují a přetaví ho v pětiprocentní nárůst preferencí.

„Ještě něco, pane?“

Prezident zaváhal a pak vzdychl: „Asi bychom měli svolat Národní bezpečnostní radu a o všem je informovat.“

Kennedyová přikývla. Kdyby to nenavrhl prezident, udělala by to sama. Jednotlivé úrovně kabinetu musely být informovány, hlavně ministerstvo zahraničí. Někdo musel filipínské prezidentce Quinnové sdělit, co Spojené státy právě podnikly, a ve světle citlivosti tématu by bylo rozumnější, kdyby tou osobou byla ministryně zahraničí, a ne prezident. „Na kolik ji mám svolat?“

„Řekněme tak v jedenáct dole… a… hm, kdybyste před tím mluvila s Mitchem, poděkujte mu za mě.“

Kennedyová přikývla.

Je to úžasný člověk.“

Kennedyová nezaváhala s odpovědí. „Ano, to je.“ Člověk tak troufalý, aby si uzurpovat moc ředitele CIA, ministra obrany a prezidenta v jednom jediném večeru, je opravdu úžasný.

ČTYŘICET DVA

Důvěra nebylo slovo, které by David momentálně zrovna miloval. Ben Freidman porušil jejich dohodu. Podle informací médií bylo takřka nepochybné, že šéf Mossadu chtěl, aby jeho nejnovější informátor zemřel při útoku, který proběhl předešlého večera. Když se zaměřil na tuhle logiku a pochopil brutalitu, jíž se Freidman proslavil, pociťoval David silnou touhu zmizet z Izraele co možná nejrychleji.

Poté, co odklopýtal z místa bombového útoku, daleko nedošel; přesně pouhé dva bloky. Kvůli proraženému bubínku šel jako opilý. Jeho zaprášený oblek, nejistá chůze a zakrvácený obličej rychle upoutaly pozornost lékaře, který ho po krátkém ohledání naložil do čekající sanitky. Po příjezdu do nemocnice David udal falešné jméno.

Mossad měl špehy všude, a kdyby se jim dosud nepovedlo mít nějakého i v nemocnici, do záznamů přijatých pacientů se mohli dostat velmi snadno. Jelikož David byl mezi prvními, které do nemocnice přivezli, ošetřili ho hned. Ránu na noze a krku mu velmi rychle vyčistili a sešili. Ze sutin mezitím vytáhli další lidi, které teď vezli do nemocnice.

Vyrostl v nemocničním prostředí, a tak bez problémů našel lékařské pokoje. Pohyboval se tu bez obav, že ho někdo objeví. Zaměstnanci budou pracovat v krizovém stavu ještě nejméně celý den. Jeho oblečení už k ničemu nebylo, takže ho vyhodil do koše a umyl se. Jediné, co si nechal, bylo spodní prádlo, boty a pás s penězi, kde měl hotovost a dokumenty na falešné jméno. Pak prohledával skříňky, dokud nenašel oblečení, jež by odpovídalo jeho velikosti. Oblékl si je a vzal si i klíčky od auta na horní poličce.

Zamířil do prvního patra garáží, kde se nacházelo parkoviště lékařů, a stiskl dvakrát tlačítko na klíčcích. Vpravo od něj zablikala světla nějakého auta. Z Hebronu odjel co nejpřímější cestou. Nejrůznější palestinské skupiny už začaly stavět barikády, aby zabránily izraelským obranným silám ve vstupu do města, a David se štěstím našel cestu mezi nimi.

Za rozbřesku už byl na jihu a u Aravy překročil hranici do Jordánska. S pocitem jen o něco většího bezpečí se spojil s princem a požádal ho, aby mu poslal svůj letoun do přímořského města Akaby. Princ, v kómatu po prohýřené noci, nebyl schopen slova, takže pro Davida poslal jedno z pěti Omarových letadel jeho vždy aktivní asistent Devon. Kolem poledne už byl David v bezpečí mimo Freidmanův dosah a mířil do Francie. Přistál v Nice chvíli po poledni a limuzína ho odvezla do hotelu Carlton v Cannes, kde mu Devon rezervoval apartmá.

Nejdřív musel sehnat oblečení, takže po hodině nákupů na Croissette, které si nechal připsat na účet v hotelu, se David vrátil do samoty honosného pokoje a vyčerpáním usnul. Probudila ho až silná měkká ruka, která patřila princi Omarovi.

David se překulil na záda a snažil se mrkáním zaplašit únavu z očí. Když zaostřil, uvědomil si, že je noc. Omar natáhl ruku a poplácal Davida do krku. Ten dotyk ho zabolel na podrážděné kůži u stehů. David odrazil princovu ruku pryč. Skoro okamžitě si uvědomil, že v místnosti je ještě někdo jiný. Podle stínu, který ten člověk vrhal na stěnu, to byl někdo hodně velký.

Chung, poslušný čínský bodyguard, dával svou přítomnost najevo pro případ, že by David provedl nějakou hloupost. Prince Omara to plesknutí ovšem netrápilo. Až příliš ho pobavila jizva na Davidově krku a s ní spojené důsledky.

„Myslím, že někdo něco dělal.“ Omar sevřel Davidovy tváře do dlaní a řekl: „Chci o tom slyšet úplně všechno.“

David odstrčil Omarovy ruce pryč. Měl pocit, že mu pukne hlava, a poslední, co by teď chtěl, byly princovy dotyky. „A o čem?“

„O včerejší noci!“ prohlásil saudský princ s jiskrou v oku.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ vrčel David.

Omar vstal a smál se. Měl na sobě krásný a drahý hedvábný oblek. „Ale ne… ty víš, o čem mluvím. A teď se zvedni z postele a připrav se na večeři.“ Omar ukázal dlaněmi ke koupelně. „Pojď už… pospěš si. Mám velký hlad a díval jsem se na al-Džazíru. Chci slyšet všechno. Dnes večer budeme jíst a oslavovat. Počkám na tebe dole.“ Omar, stále se chovající jako potrhlá školačka, odešel s Chungem v patách.

Když se David dostal do sprchy, trošku se mu zvedla nálada. Umíral hlady. Menší oslava s Omarem by třeba nebyla tak zlá. Holení se ukázalo jako větší zkouška, než by si sám přál, ale u Omara nepřicházelo v úvahu, že by se neoholil. Princ byl pedant na vzhled. Chtěl mít kolem sebe pohledné lidi, a to znamenalo lidi dobře naladěné a upravené.

David si oblékl nové šaty: bílou košili, černý oblek na čtyři knoflíky a modrou vázanku. Její uvázání nebylo zrovna snadné, ale když moc neotáčel hlavou, dalo se to zvládnout. Díky velkému obvazu v barvě kůže si nezašpinil límec krví.

Omara našel dole v baru. Seděl v rohovém boxu natlačený mezi čtyři ženy, po každé straně dvě. Na konci boxu ve tvaru U seděli další dva muži. Oba byli Arabové a pravděpodobně šlo o další z Omarových víc než tří tisíc bratranců. Ženy byly nepochybně hodně drahé šlapky, které byly objednány na tak dlouho, jak se princ rozhodne zůstat v Cannes, nebo dokud se jich nenabaží a neobjedná si náhradu.

David si skoro nevšiml Chunga, což nebylo nic snadného s ohledem na jeho postavu. Nějak se mu podařilo se ukrýt za sloupem a kapradinou v květináči. David na něj mrkl, jen aby mu dal najevo, že ho vidí. Chungův obličej sfingy zůstal naprosto neproniknutelný.

Když se David blížil ke stolu, Omar uvolnil své stále lačné ruce od dvou děvčat. Natáhl je, zvedl dlaně vzhůru na znamení nadšeného přivítání. „Davide, jsem tak rád, že jsi k nám mohl přijít.“ Podíval se na své hosty a řekl spiklenecky: „David je velmi schopný člověk a brzy bude velmi slavný.“ Oba Arabové přikývli, jako by věděli víc, než by měli.

Dívky se na něj podívaly veselýma očima a pak se začaly pochichtávat a něco si říkat francouzsky. David ženy ignoroval a příkře se na prince podíval.

Omar, jenž nechtěl, aby mu společnost kazil ten příliš často vážný David, rychle řekl: „Posaď se!“ Princ pokynul jednomu ze svých bratranců, aby udělal místo. „Pojď si k nám sednout. Budeme oslavovat.“ Podíval se na číšníka stojícího poslušně v povzdálí a zavolal: „Šampaňské… ještě šampaňské!“

David zvedl ruku a zastavil číšníka dřív, než stihl splnit příkaz. S úsměvem a nepatrnou úklonou pak David řekl: „Princi, mohl bych si s vámi promluvit o samotě?“ Davidovy naléhavé černé oči dodávaly, že ta slova nemyslí jako prosbu, ale spíš pokyn.

„Samozřejmě.“ Omar dvakrát tleskl a pokynul, aby mu odsunuli stůl. Nehodlal se namáhavě vysouvat z boxu.

Číšník luskl prsty a dva chlapci přiběhli a odsunuli stůl. Omar opustil své hosty bez jediného slova a chytil Davida za loket. S výrazem hlubokého zájmu se pak zeptal: „Copak se děje?“

David se snažil tvářit nevzrušeně. Vsadil by nicméně deset milionů dolarů, které mu Omar dal před necelým týdnem, že princ se s ostatními členy Saúdské královské rodiny podělil o jejich tajemství.

„Kdo jsou ti dva muži?“

„Bratranci, samozřejmě.“

„Aha… to jsem si myslel. A co jste jim řekl?“

„Nic.“

David se na Omara pochybovačně zadíval.

Omar, přistižen při lži, řekl: „Nic podstatného. Řekl jsem jim jen, že jsi skvělý muž, který mění svět. Opravdový bojovník za arabský lid.“

David neradostně vzdychl. Bude si muset s Omarem vážně promluvit, ale bude potřebovat nejméně hodinu jeho plně soustředěné pozornosti. „Mám velký hlad a musím si s vámi promluvit.“

Omar se podíval zpátky na stolek. „Fajn, tak si sedneme…“

„Ne, s nimi ne. Jenom my dva.“ Princ se otočil a pak se ještě několikrát podíval na Davida a na stolek, nechtělo se mu odcházet od žen.

David odhadl jeho myšlenky a řekl: „Ty počkají. Budete na ně mít celou noc. Já potřebuju jenom hodinu vaší pozornosti.“

Omar konečně souhlasil. Poté, co mávl na jednoho ze svých bratranců a vysvětlil mu situaci, byli Omar s Davidem odvedeni k prázdnému stolu ve vzdáleném rohu restaurace.

David netušil, kde přesně má začít. Mnohokrát zdůrazňoval, jak je důležité, aby se o jejich plánech nikdo nedozvěděl. Omar jako bratr korunního prince a vysoce postavený člen saudské královské rodiny vždycky udělal, co si přál. Právě proto s ním David musel jednat v rukavičkách.

I přesto byly doby, kdy prostě nebylo možné neříct mu svůj názor. Jak ukázalo posledních čtyřiadvacet hodin, hráli velmi nebezpečnou hru, a i když momentálně riskoval David, okolnosti se mohly velmi rychle změnit. Kdyby si ten voajérský princ nedal pozor, mohl by se ocitnout blíž k akci, než by si přál.

Po pečlivém rozmýšlení David řekl: „Lichotí mi, že o mně vyprávíte takhle vznešené věci, ale musím zdůraznit, že veškeré rozhovory o našich plánech musí skončit.“

„Ale, Davide, tohle jsou lidé, kterým leží naše věc velice na srdci. Lidé, jimž můžeme důvěřovat.“

„Lidé jako vaši bratranci?“ zeptal se David se zvednutým obočím.

„Samozřejmě. Svěřil bych jim i svůj vlastní život.“

David si prohlížel svého dobrodince. „Co jste jim řekl?“

„Trošku jsem se tebou vychloubal,“ odpověděl Omar rozpačitě.

„A nezmínil jste se náhodou, že možná mám prsty v něčem, co se přihodilo včera večer?“

Omar se usmál. „Možná.“

David sevřel zdobené područky své židle tak silně, že měl pocit, že je rozdrtí. Snažil si ve své fantazii představit tyhle dva hlupáky, jak vytahují své mobily a volají svým přátelům a rodině v Saúdské Arábii a chvástají se svým bratrancem a tajnou operací, kterou rozjel, aby je konečně zbavil Izraele.

David se nikdy nechtěl zbavit Izraele. Chtěl, aby Palestina existovala po boku sionistického státu, ale to by Omarovi a většině jeho příbuzných nikdy nestačilo. Ti chtěli totální zničení izraelského státu a vyhlazení židovského lidu.

Jako většinou se Davidovy myšlenky vrátily k telefonům. „Princi, varoval jsem vás už dříve, a není to jen pro mou vlastní ochranu. Jde i o vaše vlastní dobro.“ David smutně zavrtěl hlavou. „Nemůžete vyprá vět lidem, čím se zabýváme. Vím, že své rodině můžete důvěřovat, ale nedochází vám to nejpodstatnější. Neobávám se, že vaši bratranci poběží k Američanům, a řeknou jim, co plánujeme. Ne, to si ani na chvilku nemyslím. Podle mě ale Američané budou monitorovat jejich telefonní hovory a přistihnou je, jak se vychloubají dalším příbuzným.“

Omar se zamračil a zavrtěl hlavou. „Vyloučeno. Američané mou vlast nešpehují.“

Davida Omarova sebedůvěra naprosto rozhodila. „Vy si myslíte, že Američané nesledují vaši vlast?“

„Ano,“ odpověděl princ tím sebevědomým tónem. „Máme s nimi uzavřenou dohodu.“

David nevěřícně sledoval, že někdo tak protřelý jako Omar může být takhle naivní. „Nerad vám to sděluji jako první, princi Omare, ale Amerika Saúdskou Arábii sleduje.“

„Ale kdepak, Davide. Mluvil jsem o té dohodě se svým bratrem a naše zpravodajská služba všechno velmi pečlivě kontroluje.“ S arogantním úsměvem pak dodal: „O tom tě ujišťuju.“

„Možná nemají svoje lidi na zemi, možná vás nešpehují aktivně, ale to neznamená, že vás nesledují pasivně.“

Jak to myslíš, pasivně?“

„Pomocí družic,“ odpověděl David. „Zaznamenávají všechno. Jejich Agentura národní bezpečnosti všechno poslouchá.“

Omar se nad tim na chvilku zamyslel a pak se zamračeně zeptal: „Jak je to možné, když do telefonu mluví tolik lidí?“

David se snažil nedat najevo svůj šok nad princovou hloupostí. Omar nebyl z nejchytřejších, což kromě jeho bohatství byl jeden z důvodů, proč si ho David vybral. Byl to hráč s velmi naditou peněženkou. Nashromáždil si svůj osobní majetek oddělený od rodinného, tím, že se přestal věnovat realitám a vrhnul se na akcie ve správný čas, o deset let později pak provedl přestup opačný. Jeho instinkty ohledně toho, kdy nakoupit a kdy prodat, byly dokonalé, ale jeho povědomí o špionáži skoro nulové.

„V téhle věci mi věřte. Oni to dokáží, a pokaždé, když se budete někomu ze svých příbuzných vychloubat, nemáme tušení, kolika dalším členům rodiny ten člověk zavolá.“ David odhalil v princově pohledu záblesk a něco mu došlo. Neblahá proslulost byla skutečným důvodem jeho neschopnosti udržet tajemství. Navzdory svým finančním úspěchům nebyl zvolen za korunního prince, takže teď dvojnásob tvrdě pracoval na tom, aby si vybudoval reputaci v rámci zkostnatělého domu Saúdů. Jeden z důvodů, proč byl přehlížen jako seriózní kandidát na korunního prince, byl i jeho hýřivý životní styl. V zemi, kde přes devadesát procent obyvatel byli zarytí muslimové, bylo nezbytné, aby král alespoň jevil zdání, že následuje učení Mohamedovo.

„Princi Omare, věřte mi, když vám říkám, že by nebylo dobře, kdyby se Američané dozvěděli, co máme v plánu, a to platí i o Francouzích, Izraelcích nebo o komkoli dalším.“

S hořkým výrazem ve tváři Omar pronesl: „Z Američanů strach nemám. Neodvážili by se mě dotknout. Moje rodina by dokázala spláchnout celé jejich hospodářství do záchodu.“ Omar opovržlivě luskl prsty.

David měl chuť poznamenat, že saudské královské sejfy už nejsou tím, co bývaly. Saúdové navíc investovali v Americe tolik peněz, že by si podřezávali vlastní krk, kdyby uzavřeli ropné kohoutky. Omar nebyl ani zdaleka tak v bezpečí, jak si myslel, ale David ho o tom nikdy nepřesvědčí. Jeho opulentní život mu poskytl falešný pocit důležitosti.

„Prosím, nezapomínejte,“ naléhal David, „že klíčem k našemu úspěchu je přesvědčit mezinárodní společenství o tom, že Izrael se vymkl kontrole.“

Omar zavrtěl hlavou. „Klíčem našeho plánu je přesvědčit mého bratra, aby Americe pohrozil ropným embargem. To je probere.“

„Ano, to je velmi důležité, ale jestli chcete, aby náš plán uspěl, je nezbytné, aby se Američané nedozvěděli, co plánujeme.“

Omar s pohledem na jídelní lístek zachmuřeně přikývl. „Dost už těchhle řečí. Myslel jsem, že máš hlad.“ Omar pokynul na menu ležící nedotčené před Davidem. „Objednáme si a povíš mi o včerejší noci.“

David vzal jídelní lístek a podíval se na první stránku. Podle rozhovoru, jejž vedl s Omarem před pár měsíci, se rozhodl provést ještě jeden pokus, aby mu zavřel ústa. Pohlédl přes jídelní lístek a řekl: „Omare, nikomu nesmíte věřit zcela, a to ani mně a už vůbec ne své rodině. Sám jste to řekl, že máte příbuzné, kteří jsou s Američany až příliš zadobře. Víte stejně dobře jako já, že ve vaší rodině jsou lidé orientovaní na Západ, kteří velmi žárlí na váš úspěch. Ti by vás velmi ochotně prodali Američanům.“

Omar udeřil jídelním lístkem o desku stolu. Sklenky vody na stole nadskočily a svíčky se zachvěla. „A co by pak udělali Američani?“ štěkl Omar. „Zabili by člena saudské královské rodiny? Nikdy!“

David přikývl, ale spíš aby prince uklidnil. Jeho nepatrný výbuch přilákal nechtěnou pozornost. Omar měl možná pravdu. Američané ho nejspíš nezavraždí, ale mohli by si na to najít někoho jiného. Na druhou stranu, kdyby šlo o Davida, bylo by jejich rozhodování mnohem jednodušší.

David se rozhodl, že bude nejlepší, když změní téma. „A jak postupují kroky s velvyslancem?“

„Dobře,“ odsekl Omar. „Devon už mu poslal půlku peněz, druhou půlku dostane v pondělí. Máme ho v kapse.“

Davida to potěšilo. Velvyslanec bude zásadní část jejich plánu. Situace se vyvíjela neskutečně dobře, ale David věděl, že by měl krotit svůj optimismus. Hebron předčil i jeho nejdivočejší sny. Freidman to přehnal a teď bude muset vysvětlovat obrovský masakr. Zítra David odletí do Ameriky a přichystá další fázi operace.

V akci momentálně nebyli Američané, Francouzi nebo Izraelci, ale Britové. Plachetnice Alana Churche kotvila v přístavu nedaleko od té masivní jachty, již sledoval už několik týdnů. Jeho nejnovější zpráva vyvolala v MI6 v Londýně jistý opatrný zájem. Dostal pokyny neustávat ve sledování a pokusit se identifikovat muže, jenž navštívil prince Omara. Fotografie, které pořídil v Monaku, zjevně nebyly dost dobré na to, aby se podařilo muže pozitivně identifikovat, nebo byl ten člověk neznámý.

Church seděl v baru a sledoval prince a jeho hosty, když vstoupil právě ten muž, o nějž ústředí projevilo zájem. Pohledný Arab promluvil s princem způsobem, který naznačoval, že je víc než jen dalším z řady Omarových nohsledů. Po krátké rozmluvě princ Omar a tajemný muž odešli bez doprovodu do jídelny, kde byli usazeni ke vzdálenému stolu.

Church byl, jako člověk s dlouholetým zájmem o Saúdskou královskou rodinu, víc než dobře obeznámen s rozruchem a nepokojem, který bublal pod klidnou slupkou toho velmi uzavřeného klanu. Zkažené konsorcium více než pěti tisíc příbuzných sedělo na sudu se střelným prachem v podobě třiadvaceti milionů poddaných, kteří byli stále netrpělivější z důvodu přehmatů vládnoucí rodiny.

Dlouhá léta se dům Saúdů snažil uklidnit náboženské fanatiky ve své zemi tím, že jim stavěl honosné mešity a medresy. Ultrafundamentalistická sekta wahhábovců prosperovala v té době víc než kterákoli jiná skupina a teď zaujímala u stále neklidnějšího obyvatelstva velmi významnou roli a moc.

Church si nebyl jistý, jestli se toho dožije, ale věděl, že dny saudské monarchie jsou sečteny. Zaseli sémě své vlastní zkázy tím, že podporovali náboženské fanatiky, kteří by nikdy netolerovali jejich světské vystupování a nenasytné způsoby. Omar byl právě takový. Žil v ráji západního luxusu a snažil se utišit svou vinu tím, že sponzoroval ultrakonzervativní proudy víry, v níž se narodil, ale kterou nikdy vážně nepraktikoval ani v ni nevěřil.

Church sdělil vrchnímu, že už ho může uvést ke stolu na večeři. Cannes bylo městem, kde se lidé bavili dlouho do noci a teď tu na večeři nebylo moc lidí. Muž doprovodil Churche restaurací ke stolu, jenž se nacházel překvapivě blíž k princi, než sám čekal. Church si všiml, že princův host se na něj podezřívavě podíval.

Jelikož znal omezení svého odposlouchávacího zařízení a nechtěl vzbudit zbytečná podezření, zastavil Church vrchního a ukázal na stůl, který stál blíž k baru a dál od prince. Oba muži se otočili a nechali prince Omara s jeho hostem, aby si povídali bez obav, že je někdo uslyší.

Britský agent seděl teď zády ke stěně a měl dokonalý výhled na bar, prince i jeho známého. Osobně ho mnohem víc zajímaly ty čtyři ženy, které princ nechal u baru, ale povinnost byla povinnost, takže stočil svou pozornost zpět ke své práci.

Z kapsy svého saka vytáhl pouzdro a nasadil si brýle na čtení. Chvilku si s pouzdrem hrál a pak ho postavil na stolek tak, aby otevřený okraj mířil přímo na dvojici mužů debatující v protějším rohu restaurace. Jelikož za něj teď pracoval maličký směrový mikrofon a nahrávač, Church otevřel vinný lístek a začal hledat nějakou pěkně drahou lahvičku bordeaux, již mu zaplatí britská vláda.

ČTYŘICET TŘI

Kennedyová seděla v Langley ve své velké rohové kanceláři na sedmém patře. Byly skoro tři hodiny odpoledne. V sobotu tu většinou nebývala takhle dlouho, ale venku lilo a její syn Tommy byl na návštěvě u kamaráda až do pěti. Její sedmiletý syn se choval čím dál nezávisleji, což Kennedyová vnímala jako dobré i špatné. Dobré, protože nevyžadoval tolik jejího času, a špatné, protože už mnohem méně potřeboval její lásku.

Tommy v sedmi letech vylézal z kukly. Jeho uzavřené chování trápilo jeho učitele víc než jeho matku. Ostatní se domnívali, že mladý Thomas je tak stydlivý kvůli rozvodu, ale Kennedyová to přisuzovala spíš skutečnosti, že ona sama prvních pět let jeho života skoro nepromluvila, a i dnes otevírala pusu, jen když to doopravdy potřebovala.

Kennedyová vnímala synovo stydlivé vystupování jako pozitivum. Byl stejně jako ona ostražitý vůči cizím lidem, dokázal se dobře ovládat a zkoumal své nitro. Chlapec měl vynikající představivost a byl schopen hrát si sám celé hodiny. Na druhou stranu taky dokázal zasypat svou matku lavinou dotazů ve chvíli, kdy to nejméně čekala.

Teď, na prvním stupni, si hledal přátele, sportoval a získával skvělé známky, což nebylo tak překvapivé, uváží-li se IQ jeho rodičů. Třebaže jeho otec nepatřil právě k nejzodpovědnějším a nesobeckým lidem, byl přece jen velmi chytrý. Naštěstí za nimi moc často nechodil. Kennedyová považovala jeho návštěvy za narušení jinak klidné a láskyplné atmosféry domu.

V okolí byly další mužské modely. Tommy obdivoval Mitche a náhodou se zamiloval do jeho nové manželky. Mitch neustále ponoukal jejího syna, aby se ponořil do sportu, a rád ho bral do Camden Yards na zápasy Orioles. Slíbil, že příští léto Tomyho naučí jezdit na vodních lyžích, a když teď Irene a Anna dospěli k vzájemnému porozumění, dalo se čekat, že se budou stýkat častěji.

O kousek dál bydlel podivínský Francouz, pan Soucheray, který trávil celé dny v garáži u puštěného rádia, hrál si s nepřeberným množstvím harampádí a věnoval se své celoživotní fascinaci spalovacími motory. Tommy díky němu věděl o autech, motorkách a všem, co jezdilo na benzin, víc než kterýkoli jiný sedmiletý kluk v zemi.

Kennedyová zavřela složku na stole a položila pero. Zívla, odložila brýle a promnula si unavené oči. Kdyby teď odešla, nejspíš by si šla na chvilku zdřímnout, než se Tommy vrátí od kamaráda. Vzala ze stolu pár červených složek a otočila se na židli. Uložila je do sejfu, který zamkla. Chystala se vstát, když jí zazvonil bílý bezpečný telefon.

Podívala se na displej a zamračila se. Ben Freidman jí konečně volal s téměř devítihodinovým zpožděním. Ten člověk měl ale žaludek. Měla k dispozici dost informací, aby ho zničila, a on s ní přesto hrál tyhle hry. Byla si jistá, že má připravenou nějakou výmluvu, proč mu trvalo tak dlouho, než jí zavolal.

Kennedyová se podívala z okna na déšť a zvedla sluchátko. „Irene Kennedyová.“

„Irene, tady Ben. Omlouvám se, že jsem se ti neozval dřív, ale jak jsi jistě viděla v televizi, mám tu plné ruce práce.“

„Ano, sledujeme to.“

„Včera v noci jsme zničili továrnu na výbušniny a teď se připravujeme na odvetu.“

Byly doby, kdy Kennedyová litovala, že není spíš jako Mitch Rapp. Kdyby taková byla, řekla by svému izraelskému protějšku, že je hromada hnoje. Zpravodajské agentury hlásily, že izraelské obranné síly napadly továrnu na výbušniny v Hebronu, a proto byly škody tak rozsáhlé. Palestinci popírali samotnou existenci takové továrny a tvrdili, že Izraelci zaútočili na civilní čtvrť. Pravda, jako vždy, ležela někde uprostřed. Jake Turbes z CTC ji před pouhou hodinou informoval, že podle nich nebyla ta továrna na výbušniny pravým terčem. Odposlechli rozhovor v mobilním telefonu o tom, že skutečným terčem bylo setkání vysokých představitelů palestinských teroristických skupin. Taky měla v ruce satelitní záběry izraelských helikoptér zasypávajících celou čtvrť střelami.

Ben Freidman jí lhal, ale v oboru, který tvořil její život, mu nikdy nepřizná, co doopravdy ví. Místo toho jen řekla: „Prezident je velmi pobouřen tím, kolik lidí bylo při včerejším útoku zabito.“

Freidman svým standardním obranným tónem řekl: „Irene, neměli jsme tušení, že ta sekundární exploze bude tak obrovská. Měli tam výbušnin na zničení celého bloku.“

No jistě, pomyslela si. Poslední zpravodajské informace hlásily, že izraelské obranné síly neměly místo pod kontrolou. Nejrůznější teroristické jednotky a milice rozestavily kolem Hebronu barikády, aby izraelskou armádu nevpustily dovnitř a udržely si svou pozici tak dlouho, než se objeví média a začnou natáčet rozsah zkázy. Izraelcům se něco takového stalo už v minulosti a okamžitě se stáhli zpět. Záběry na tanky, jež drtí teenagery a mladé muže, totiž bez ohledu na oprávněnost zásahu nepůsobí na zbytek světa dobře.

Freidman teď hrál velmi nebezpečnou hru. Jestliže Palestinci říkali pravdu o počtu mrtvých, mohli by OSN předložit velkou aféru. Až bude mluvit s prezidentem, bude ho muset informovat i o téhle možnosti. Nemělo by smysl příliš se snažit bránit Izrael, pakliže Izraelci nechtějí říct svému nejlepšímu spojenci pravdu.

Rozhodla se ho popíchnout ještě trošku. „Víš, že Palestinci tvrdí, že jste napadli tu čtvrť bez jakéhokoli důvodu?“

Freidman se ušklíbl. „Mohl jsem napsat jejich vyjádření pro tisk ještě před operací. Jsou to pokaždé stejné lži.“

„Jo, já vím,“ odpověděla Kennedyová s dobře maskovanou upřímností. Jediný problém je v tom, říkala si, že oni by zase mohli napsat vaše vyjádření pro tisk. „Uvědomuješ si, v jak nevhodnou dobu se to událo.“

Dlouho bylo ticho a pak se Freidman zeptal rozrušeně: Jak to?“

Freidmanovo zklamání bylo Kennedyové naprosto jasné. Její izraelský protějšek byl neobyčejně hrubý muž, ale něco v jeho hlasu jí naznačovalo, že čelí značnému tlaku. Měl nepřátele v kabinetu, umírněnce, kteří chtěli vyhlásit příměří a zahájit skutečné mírové rozhovory. Byla si jistá, že ti jeho současnou operaci zrovna nepodporují.

„Prezident se má příští týden sejít s korunním princem Saúdské Arábie,“ řekla Kennedyová, „a hlavním tématem diskuse bude obnovení mírové iniciativy na Blízkém východě… jenže teď, když budou zpod sutin vytahovat desítky palestinských žen a dětí, se to může celé zase zastavit.“

„Irene, byla to prachsprostá továrna na výbušniny.“

„A prezidentovi trvalo celé měsíce, než přiměl korunního prince, aby usedl k jednacímu stolu.“

„Víš stejně dobře jako já,“ odsekl Freidman, „že korunní princ skutečný mír nikdy nepodpoří. Den, kdy uzná Izrael, bude dnem, kdy v jeho zemi propukne revoluce a on sám si podřízne hrdlo.“

„Myslíš, že tohle nevíme?“ zeptala se Kennedyová a zachovávala neutrální tón. „Prezident chce záruky i na jiných frontách. Chceme vidět přísná opatření proti teroristickým skupinám operujícím ze Saúdské Arábie. Požadujeme zastavení přísunu peněz těmto skupinám.“

„Irene,“ přerušil ji Freidman a zklamaně vydechl. „Tohle už jsme přece probírali. Oceňuju kroky, které v náš prospěch činíte, ale tohle je naše válka. My jsme na frontové linii. My stojíme proti teroristickým bombám každý den. Nebudeme jen nečinně přihlížet. Když dostaneme solidní informace, budeme jednat, a jestli se ti zbabělci chtějí napořád schovávat za ženy a děti, tak ať.“

„Bene, já si moc dobře uvědomuju vaše potíže, ale nemůžete do toho jít sami. Musíte nás mnohem líp udržovat v obraze.“

„Já tě v obraze udržuju,“ odpověděl upřímně. „Co myslíš, že dělám právě teď?“

Kennedyová se rozhodla nesdělit mu, že ví, že jí lže, takže řekla jen: „Voláš mi devět hodin poté, co jsem ti nechala vzkaz, že prezident Spojených států si přeje vědět, co se děje.“ Kennedyová chvilku počkala, aby její slova mohla vyznít, a pak dodala: „Vysvětli mi to, Bene, my dva jsme přece v téhle otázce veteráni. Je jenom pár důvodů, proč tak dlouho čekáš, než odpovíš na můj telefon, a z mého pohledu žádný nepůsobí dobře.“ Kennedyová pozorně poslouchala a snažila si představit si Freidmana, jak se na druhém konci linky ošívá.

Konečně řekl: „Snažil jsem se ověřit jednu věc… něco velmi zásadního. Nechtěl jsem ti volat, dokud to nebudu vědět najisto.“

„A co to je?“

„Nesmí se to dozvědět nikdo kromě tebe. Nechci, abys to řekla i prezidentovi, dokud to neověřím. Dostali jsme zprávy, že včera v noci se konala jistá schůzka na velmi vysoké úrovni.“

Jak vysoké?“

„Pošlu ti seznam jmen, ale zatím ti musí stačit, že tam byli klíčoví představitelé Hamásu, Výboru pro lidové osvobození, Síly 17, Islámského džihádu, vůdci mučednických brigád a možná i Mohammed Atwa, šéf Všeobecné palestinské zpravodajské služby.“

„To myslíš vážně?“ tvářila se Kennedyová překvapeně. „Takže ta zpráva o továrně na výbušniny je…“

„Pravdivá! Nevěděli jsme, že tam je. Naše rakety odpálily sekundární výbuch, jemuž nebylo možno předejít.“

Kennedyová přemýšlela, proč Freidmanovi dalo tolik přemáhání, aby jí řekl o skutečném záměru operace, a proč, podle jejích zdrojů, jí stále lhal o té továrně na bomby. „Kdy budeš mít potvrzeno, kdo při tom útoku přišel o život?“

„Zítra už bych měl mít lepší představu. Mám člověka, který je na místě v přestrojení za kameramana a fotografuje mrtvé. Ty snímky, včetně odposlechů, které teď sbíráme, by nám měly poskytnout poměrně přesný seznam. A teď,“ řekl Freidman opět sebevědoměji, „už musím jít. Když se dozvím něco víc, ozvu se ti.“

„Dobře.“ Než se stihla rozloučit, Freidman zavěsil. Kennedyová tam chvilku seděla a dívala se na sluchátko, snažila se přijít na kloub tomu, co šéf Mossadu chystá. Nakonec mohlo jít jen o jeho neschopnost říct cokoli na rovinu. V tomhle oboru se pohybovalo hodně lidí, jako byl on. Nikdy nevyprávěli celý příběh, jen jeho části. Nebo mohlo jít o něco hlubšího. Kennedyová bude muset celou situaci velmi pečlivě sledovat.

Otočila se k počítači a odeslala rychlý e-mail Jakeu Turbesovi, že chce, aby se osobně zaměřil na události v Hebronu, a to bez asistence Mossadu. Chtěla čistá, nezkomolená fakta, podle nichž by mohla posoudit Freidmanovu upřímnost, či spíše její absenci.

ČTYŘICET ČTYŘI

Ben Freidman seděl před domem, popíjel ze sklenky vodu a díval se na zvlněnou krajinu pod nočním nebem, kde svítil měsíc. Zoufale by si dal sklenku něčeho ostřejšího, ale nikdo mu nic nenabídl. Měl za sebou dlouhý den, kdy se snažil dostat pod kontrolu situaci v Hebronu. V jeho vládě seděli lidé, kteří nedokázali ocenit vítězství, jehož dosáhl. Byli to slaboši. Muži a ženy, kteří neměli žaludek na boj za zachování Izraele.

Muž, se kterým se měl sejít, ovšem takové odhodlání v sobě měl. Ranč v údolí Jordánu patřil premiérovi Davidu Goldbergovi. Goldberg, šéf konzervativní strany Likud, byl zvolen drtivou většinou izraelského lidu navzdory skutečnosti, že jeho strana měla jen pár křesel ve stodvacetičlenném Knessetu. To se stalo před dvěma lety, kdy lidé pochopili, jak falešní Palestinci jsou. Izraelci jim podali olivovou snítku, Jásir Arafat ji od nich vzal a šlehl je s ní do obličeje. Novou palestinskou samosprávu využil k tomu, aby si zajistil svou nadvládu nad palestinským lidem a získal zbraně a výbušniny, aby mohl proti Židům vést ještě krvavější válku; celou tu dobu přitom předstíral nedostatek kontroly nad takzvanými mučednickými brigádami.

Goldberg byl uveden do úřadu jako zastánce tvrdé linie, který si došlápne na palestinské teroristické skupiny a vrátí do země bezpečnost. Situace se bohužel nevyvíjela podle plánu. Teď čelili nové formě teroru. Takové, kterou se jim zatím nepodařilo zastavit. Vytrvalému proudu sebevražedných atentátníků, kteří ochromili křehké izraelské hospodářství a pocuchali nervy i některým z nejzarytějších vlastenců. Ty mučednické brigády bylo třeba zastavit a Ben Freidman byl odhodlán ke stejně nelítostnému postupu za cílem jako nepřítel.

Obával se o svého dávného přítele a současného premiéra. V poslední době se objevovaly známky, že Goldberg ustupuje tlaku. Jeho kabinet byl plný licoměrníků a i jeho vlastní strana se ptala, jestli starý generál má vše, co je k ukončení krize potřeba. A nadto mu ještě ti zatracení Američani přikazovali, aby ustoupil.

Freidman už to všechno zažil. Chápal pudovou nenávist, kterou vůči němu a jeho zemi Arabové pociťovali. Freidman měl za to, že za tím stojí žárlivost. Arabové a jejich uzavřená patriarchální společnost nedokázala skousnout, že Židé jsou lepší. Palestinci drželi tuhle půdu tisíce let a ničím ji nezvelebili. Židé se vrátili do své domoviny a za jedinou generaci změnili velkou část neúrodné země ve spoustu farem a sadů. Snažili se vyjednávat o spravedlivém míru, ale Arabové to odmítali. Vždycky by se našel početný a vlivný segment palestinské společnosti, který nikdy nebude spokojen, dokud Izrael nepřestane existovat. A Freidman měl za úkol zajistit, aby k tomu nikdy nedošlo.

To bylo nejdůležitější poslání Freidmanova života. Cítil se povolán k tomu, aby zajistil, že Izrael přežije, a byl odhodlán podniknout všechno možné, aby dosáhl úspěchu. Sám to ovšem provést nemohl. Potřeboval pomoc. Potřeboval spojence, kteří by zpacifikovali krvácející srdce jeho země, ty naivní pitomce, kteří snad opravdu věřili, že mír stojí za to, aby se kvůli němu riskovala bezpečnost lidu, který jen o vlásek unikl vyhlazení.

Potřeboval lobbisty v Americe, aby naléhali na správné lidi. Lidi, kteří by pronikli k jiným lidem, kteří kontrolovali životodárnou přísadu politiky: peníze. Lidi, kteří dokázali ovlivnit tři státy, v nichž si přál vyhrát každý prezident: New York, Floridu a korunní klenot Kalifornii. Potřeboval podporu Ameriky víc než kdy jindy, a rozhodl se pilně pracovat na tom, aby ji měl jistou, až přijde správný čas.

Teď ale potřeboval zejména silného premiéra, který neuhne z kurzu. V poslední době viděl známky toho, že jeho dávný přítel ztrácí odvahu k boji. To se nesmělo stát. Premiér Goldberg musel zůstat věrný svému odhodlání a odrazit další útok ze strany liberálů.

David Goldberg vyšel na verandu se dvěma lahvemi piva Goldstar. Jednu podal Freidmanovi a omluvil se, že ho nechal čekat. Ačkoli by Freidman dal přednost tvrdšímu pití, vzal si pivo a díval se, jak si jeho přítel sedá do houpacího křesla vedle něj.

Goldberg byl tím nejméně uvěřitelným hrdlořezem, s jakým jste se mohli setkat. Kvůli svému ochablému otylému vzhledu vypadal až příliš změkčile na válečného hrdinu. Měl hřívu bílých vlasů, které rámovaly opálený obličej a těžký podbradek. Byl to rozložitý, ale ne svalnatý muž a snadno by ho šlo označit za přestárlou verzi zavalitého kluka ze školy, kterého si v jednom kuse dobírali. To byl omyl. Nervy a hodnota tohohle muže byly námětem legend. Nikdy neustupoval z boje a měl povahu jako býk. Mnohokrát se vyznamenal na bojišti a aspoň z tohoto důvodu měl úctu svých spoluobčanů. Bohužel mu jeho cena nezaručovala jejich podporu neomezeně.

Goldberg se napil piva a řekl: „Bene, způsobil jsi celkem rozruch.“

Freidman poslouchal štěkot psa v dálce a řekl: „To vždycky, ne?“

„To jistě, ale teď jsme v citlivé době.“

Freidmanovi už se nelíbil tón jejich rozhovoru. „To jsme přece pořád, ne?“

Premiér nesouhlasně vrtěl hlavou. „Nikdy jsme nezaznamenali takový mezinárodní tlak jako teď.“

„Promiň, že jsem hrubý, Davide, ale mezinárodní společenství mi může políbit šos.“

„Věř mi, že sdílím tvoje pocity, ale ignorovat je nemůžeme. To, co jsi udělal včera večer, mi působí potíže.“

Freidman se otočil od svého dávného přítele a napil se piva. „Davide, požádal jsi mě, abych vedl protiúder, a já našel způsob, jak to udělat. Potrvá roky, než se z tohohle vzpamatují.“

Premiér už si tak jistý nebyl, zejména od doby, co se do povětří začaly odpalovat i dívky. Goldberg začínal čím dál víc přemýšlet v mezích ústupu ze Západního břehu a okupovaných území. Existovaly jen dvě věci, které mu v tom bránily. První byly osadníci. Do těchto oblastí se nastěhovaly tisíce Židů a raději by zemřely, než odešly. Druhý důvod, proč by nepodpořil stažení a uznání palestinského státu, byla skutečnost, že se bál o svůj život. Muž sedící vedle něj na verandě, a s ním mnoho dalších, by ho zabili, kdyby se rozhodl naložit s izraelskou bezpečností tak neuváženě.

Věděl, že musí být opatrný ve svém vztahu s Freidmanem, a řekl: „Ten útok byl korunním úspěchem tvé kariéry, Bene.“ Goldberg zvedl pivo k přípitku.

„Děkuju.“ Freidman si s premiérem přiťukl a řekl: „Ale?“

Goldberg dopil a zmateně se zeptal: „Ale co?“

„Nešetři mě, Davide. Nezapomeň, že slyším všechno. Vím, že tvůj kabinet zuří kvůli počtu obětí.“

„Oni se ale jen zřídkakdy na něčem shodnou.“

„No, jestli chceš, abych před ně předstoupil, tak to udělám víc než rád.“

Goldberg se na chvilku zamyslel. Nebyl to špatný nápad. Ben Freidman by dokázal zastrašit i nejvytrvalejšího protivníka. „Možná později, ale prozatím mě spíš zajímá, jak vysvětlit mezinárodnímu společenství, že o život přišlo tolik civilistů.“

Byl v pokušení mu připomenout, že Palestinci žijící v té čtvrti byli jen těžko nevinní, ale generální ředitel Mossadu se rozhodl to přejít. Goldberg bojovník se změnil na Goldberga politika. Místo toho se ho zeptal: Jsou to nešťastné oběti války.“

„Ale šestnáct střel Hellfire, Bene? Co sis myslel?“

Freidman pokrčil rameny. „Tohle byla šance, jaká přichází jednou za život. Nechtěl jsem nechat jediného z nich uprchnout.“

„Doneslo se mi, že tvůj agent měl v těch aktovkách dost výbušnin, aby zabil všechny účastníky té schůzky.“

Freidmana víc než trošku překvapilo, že Goldberg zná detaily, ale dobře to zamaskoval. Dobrovolně mu před misí řekl jen málo, s tichým porozuměním, že kdyby se situace zvrtla, premiér by mohl všechno popřít. Teď ale někdo z jeho vlastního úřadu premiéra kontaktoval a Freidman bude muset zjistit, kdo to je.

„Davide, neříkej mi, že už na to nemáš žaludek?“

Goldberg se ušklíbl. „Nepleť si téma, Bene. Mám spoustu zpráv i z jiných zdrojů. Vím, že jsi to přehnal… že jsme mohli předejít zabití tolika nevinných civilistů.“

Freidman se přestal houpat a příkře se na svého přítele podíval. „Udělej mi laskavost a přestaň o nich mluvit jako o nevinných. Celé roky vyhazují do povětří ženy a děti, a víš stejně dobře jako já, že jediná cesta, jak je přinutit, aby toho nechali, je udeřit na ně s větší silou než oni na nás.“

Goldberg už si tím takhle jistý nebyl. Když byl mladým velitelem tanku, tak si to myslel. Když před pár lety převzal otěže státu, myslel si to taky, ale teď, po všech těch vražedných bombách už se jeho přesvědčení otřásalo. „Bene, žijeme v těžké době. Oči celého světa jsou upřeny na nás.“

Freidmanovi se hnusilo, co slyšel. Byl v pokušení říct Goldbergovi, aby se vrátil do reality. Místo toho řekl: „Oči celého světa se na nás upíraly vždycky. Už by na tom nemělo záležet víc než někdy v minulosti. V tomhle případě nejsme agresoři my, Davide, a ty to víš. Oni na nás neustále útočí a my máme oba dost zkušeností, abychom věděli, že jediné, na co dokáží reagovat, je síla.“

„Ale jednou to musí ustat. Musíme najít nějaký způsob.“

„Cože?“ odsekl Freidman. „Chceš se stáhnout a vystavět tu pitomou zeď? Copak ses nepoučil z minulosti? Povede se ti jenom to, že jim dáš zemi, kterou použijí k tomu, aby na nás měli jednoho dne odkud zaútočit. Do historie se zapíšeš jako izraelský Neville Chamberlain.“

„O ničem takovém přece nemluvím,“ odpověděl Goldberg napjatě. „A nepřednášej mi tady o Nevillu Chamberlainovi, když jsi jen včera v noci zabil sto nevinných žen a dětí. Mám zprávy z armády, Bene. Vím, že tam žádná továrna na výbušniny nebyla. Ti lidi nemuseli umřít.“

Freidman si nepředstavoval, že schůzka povede tímhle směrem, ale odmítal ustoupit. „Uznávám, že několika životů je mi líto, ale opakuju, jenom několika. Zdrcující většina lidí, kteří v tom bloku žili, byli buď teroristi, nebo jejich stoupenci. Toho rozhodnutí želet nebudu a s radostí předstoupím před kabinet a obhájím své kroky.“

„Mně nedělá starosti kabinet,“ odsekl Goldberg. „Děsí mě OSN a Amerika. Když se rozhodnou do toho šťourat a zjistí, že tam ve skutečnosti žádná továrna na výbušniny nebyla, tak jsi nás dostal do pěkné bryndy.“

„Nebudou v tom šťourat,“ slíbil Freidman podrážděně. „S Američany si poradím. Vždycky jsem je zvládl a vždycky je zvládnu. A co se týče OSN, tak to je jenom snůška impotentních diletantů. Za týden už si na to nikdo nevzpomene.“ Freidman se napil piva a sebevědomě dodal: „Můžu ti slíbit… všechno to utichne. Právě teď ale nesmíme polevit v ofenzivě. Po takovém útoku, k jakému došlo včera v noci, budou dělat chyby. Pokusí se o pomstu a my musíme být připraveni zasáhnout. To je můj návrh.“

Goldberg se houpal v křesle a poslouchal, jak mu šéf Mossadu sděloval svůj plán na to, jak udržet nejrůznější palestinské skupiny v obranné pozici. Premiér ho poslouchal a byl na vážkách. Ten starý voják v jeho nitru velmi toužil využít tu výhodu, ale v jeho hlavě se ozýval i další hlas, který nabádal k opatrnosti. Šlo o hlas politika, který měl podporu necelé poloviny své vlasti.

Jediný důvod, proč zatím nečelil hlasování o vyslovení nedůvěry, byl ten, že se neobjevil žádný jasný vyzývatel odhodlaný vstoupit do ringu. Jeho protivníci nicméně kroužili kolem a nebude trvat dlouho a zaútočí. Prozatím bude muset mít Freidmana pod dohledem. Kdyby se OSN dozvěděla, co se v Hebronu stalo doopravdy, jeho kabinet by se okamžitě obrátil proti němu a Izrael by znovu musel usednout k jednacímu stolu se slabým vedením u kormidla.

ČTYŘICET PĚT

Byl pozdní nedělní večer a Mitch Rapp seděl nejistě za volantem svého sedanu, tělo měl zkroucené, aby se pravou půlkou zadku nedotýkal sedadla. Z lékařského hlediska nebyl zadek tím nejhorším, kam člověka mohli střelit; žádné životně důležité orgány, jen samé svaly a tuk. Z pohledu všeobecného komfortu to ale bylo na houby. K pobavení Colemana a jeho mužů Rapp strávil celý let z Filipín buď ve stoje, nebo v leže na břiše.

Vzhledem k tomu, že mise skončila absolutním úspěchem a Rappovo dlouhodobé zdraví nebylo ohroženo, mohli muži jeho situaci zlehčovat. Rapp to ale bral převážně dobře. Humor byl aspoň vítaným vyrušením od rozjímání nad tím, co ho čeká doma.

Zjišťoval, že vztahy jsou zvláštní věc. Už pochopil, že sliby a ujištění uložené v jeho paměti se diametrálně liší od toho, jak si je pamatuje jeho žena. Snažil si vzpomenout, jestli někdy výslovně slíbil, že se bude držet mimo oblast, kde by mohl být postřelen. Většina těch rozhovorů byla mlhavých kvůli tajemstvím, která se s jeho prací pojila, ale měl pocit, že si vybavuje určitá ujištění, jež učinil, že neprovede žádnou pitomost. Něco mu říkalo, že Anna by prostřelený zadek chápala jako totální pitomost.

Nakonec si ale uvědomil, že tenhle legalistický přístup, byť šlo o vynalézavou obranu, je k ničemu. Nikdy se na ničem konkrétním nedohodli, nic si neslíbili, ale na místě byla jen zřejmá očekávání. Anna nebyla soudkyně či právnička, takže jakákoli obrana vystavěná na podkladě technických detailů by byla nerozumná. Byla to jeho žena a sebevětší dávka pravdy či logiky ho nezachrání před její zlobou.

Dospěl k závěru, že bude potřebovat čas, aby si vymyslel nějaký příběh. Rodina Andersonových se momentálně zotavovala v námořní nemocnici v Pearl Harboru. Rapp řekl Kennedyové, že chce pár dní zůstat s rodinou a postarat se o jejich výslech. Doufal, že to protáhne na celý týden, aby měl čas na vyléčení vlastní nepříjemné rány. Navíc měl pocit, že by bylo poměrně snadné zfalšovat nehodu při surfování na korálovém útese. Stačilo jen roztrhat si plavky a poškrábat se korálem. Bolelo by to jako čert, ale to by nebylo nic ve srovnání s tím, co by mu udělala žena, kdyby zjistila, že ho postřelili.

Kennedyová jeho žádost okamžitě zamítla s tím, že v Izraeli se cosi událo a potřebuje ho okamžitě zpátky ve Washingtonu. V Pearl Harboru na něj počká letadlo a on prý nemá otálet ani minutu. Jakmile zavěsil, velmi usilovně začal hledat východisko z nepříjemné situace. Někde nad západem Spojených států dospěl k nezvratnému závěru, že bude muset čelit hněvu své ženy zpříma.

Tenhle pocit strachu byl pro něj něčím novým. Vztahy byly pro Rappa vždycky poměrně jednoduché. Od smrti jeho dívky na univerzitě nikdy nedovolil nikomu, aby se k němu dostal tak blízko. Zčásti za to mohla jeho práce. Intimnosti byly podmíněny upřímností, a jeho práce zakazovala, aby ho kterákoli žena skutečně poznala.

Zažil vášnivý vztah s Donatellou Rahnovou, izraelskou špionkou, který trval několik let. Donatella ho v některých ohledech znala lépe než kdokoli jiný. Šlo o přelétavý vztah s nebeskými výškami a depresivními propady a v určitém smyslu si byli až příliš podobní, aby se někdy mohli vzít, i když Donatella by se o to určitě ráda aspoň pokusila.

Následovalo mnoho dalších vztahů, ale žádný tak vážný, aby cítil potřebu změny. Anna tohle všechno převrátila. Když se dřív někdo moc ptal nebo si na něj dělal přílišné nároky, Rapp využil nejbližší možnosti k rozchodu a ani se neohlédl. Vztahy byly vždycky snadné, protože všechny probíhaly podle jeho podmínek. Jakmile došlo k jejich ohrožení či zpochybnění, byl konec.

Teď se všechno změnilo. Nešlo jen tak odejít, nebyl žádný můj byt a tvůj byt, teď to byl jejich byt. Vzal si Annu, protože s ní chtěl strávit zbytek života. Přiměla ho, aby chtěl být lepším člověkem, a on v hloubi duše věděl, že ji k tomu vedou jen správné důvody.

Ale teď, když jel ztemnělým venkovem Marylandu, se děsil její reakce. Tak trochu doufal, že se na něj vrhne a bude to. Druhá možnost byla příliš bolestivá, aby o ní přemýšlel. Anna byla neskutečně paličatá. Nejhorší, co by mu mohla provést, by bylo připravit ho o svou lásku a náklonnost.

Rapp zatočil na jejich cestu a ztěžka polkl. Zavolal jí počátkem dne, když přistáli v Kalifornii, aby doplnili palivo, a řekl jí, že bude doma kolem půlnoci. Teď už bylo spíš k jedné ráno a on doufal, že bude spát. Jediné světlo svítilo před vchodem.

Rapp zaparkoval na novém místě vedle garáže, aby Anna mohla ráno vyjet se svým autem, kdyby jela první. Opatrně se vysoukal ze sedadla a chvíli jen tak stál. Pokaždé, když přenesl váhu na pravou nohu, měl pocit, jako by mu v ráně někdo otáčel nožem. Doktor na palubě Belleau Wood mu dal berle, ale ty nechal na letišti. Celá ta aféra s prostřeleným zadkem bude utajena, Anna byla jediná, kdo o ní měl vědět celou pravdu. Všichni ostatní se musí spokojit s verzí, že si natáhl achillovku.

Vzal si z kufru tašku a dokulhal k předním dveřím jako invalida. Když zasunul klíč do zámku, pes začal štěkat. Rapp otevřel dveře a potichu se pozdravil se svým voříškem.

„Ahoj, Shirley.“ Rapp pohladil fenku po hlavě a pak vyťukal kód, aby vypnul alarm.

Měl pocit, že někde v domě hraje hudba. Anna nechala svítit světlo nad sporákem, ale jinak měl pocit, že je v domě tma. Ve slabém světle od vchodu Rapp viděl na schodech položený papír. Zvedl ho a rozbalil. Stálo tam: Drahý můj manželi, moc se mi po tobě stýskalo. Rychle nahoru!

Rapp se podíval na vzkaz, dlouze vzdychl a zamířil pomalu po schodech, levou nohu napřed a pravou táhl za sebou. Když došel až nahoru, poznal, že hudba vychází z ložnice. Roztřeseně se přiblížil k otevřeným dveřím rozpolcený mezi hlubokou touhou sevřít Annu v náručí a obavami z toho, jak zareaguje, až objeví jeho zranění.

V místnosti svítily svíčky a ona ležela uprostřed postele v černé hedvábné košilce opřená o řadu polštářů s nohou přehozenou přes nohu. Čertovsky se na něj usmála a natáhla ruku.

Rappovy myšlenky uháněly protichůdnými směry. Zčásti si chtěl strhat oblečení a skočit k ní do postele a zčásti si říkal, že jí musí nejdřív pár věcí vysvětlit, než se svleče. Na krátkou chvilku zvítězila cesta nejmenšího odporu a největších radostí. Rapp přešel místnost a usmíval se na svou nádhernou ženu.

Zastavil se vedle postele, natáhl paži a chytil ji za ruku a na chvilku se všechny jeho obavy vytratily, když se zadíval do jejích jiskřivých smaragdových očí. Zatáhla a pokusila se ho přitáhnout k sobě. Rapp se ohnul v pase jen o pár centimetrů a bolest ho okamžitě vrátila zpátky do reality. Čerstvá rána ho zastavila a vysílala mu varovné signály do mozku, aby se už hlavně neohýbal.

Rapp se vzchopil tím, že přitáhl Annu k sobě. Zvedla se na kolena a objala ho kolem pasu. „Mně se tak stýskalo, miláčku.“

„Vidím,“ odpověděl Rapp, vzal její obličej do dlaní a políbil ji na rty.

„Tobě se taky stýskalo?“

„To víš, že ano.“ Rapp se usmál. „Víc, než si umíš představit.“

„No, myslím, že si to představit dokážu.“ Objala ho kolem zad a pořádně ho stiskla.

Rapp jí přidržel tvář u své a zasmál se jako malý kluk. „Měla jsi hezký týden?“

„Ne.“ Anna se natáhla a stáhla mu sako přes ramena a spustila ho na zem. Jak jsem bez tebe mohla mít dobrý týden?“ Pak vzala kožené pouzdro jeho beretty a stáhla mu ho přes ramena. Jako dcera chicagského policejního důstojníka věděla, že ji nesmí nechat spadnout na zem. Pomalu ji spouštěla a položila ji na sako.

Rapp obdivoval její štíhlou postavu pod slabým černým hedvábím a nechal své ruce bloudit po jejím těle. Anna mu zatáhla za košili a začala mu ji rozepínat, zatímco zaklonila hlavu a nabídla svému muži rty. Rapp ji políbil, ale věděl, že by ji měl zastavit, než ho svlékne, a vysvětlit jí, co se stalo, ale nesvedl to. Nechtěl, aby to skončilo.

Anna mu strhla košili a odtáhla se od něj. Pak se přitáhla a přejížděla mu dlaněmi po nahé hrudi a po bocích. Prohlížela si jeho štíhlé silné tělo a vášnivě zasténala. Než stihl Rapp zareagovat, její dlaně sklouzly z jejích boků dolů až k jeho zadku. Anna se zadívala do jeho očí s hravou žádostí v očích a zmáčkla mu zadek silou rovnající se její vášni.

Zlomek vteřiny měl Rapp pocit, že se čas zastavil. Všechno ztuhlo a jeho oči i ústa se otevřely v předzvěsti toho, k čemu dojde dál. A pak mu tělem projela jako blesk bolest z Annina sevření. Celé jeho tělo se prohnulo a on se natáhl po dlaních své ženy. Odtáhl je, ustoupil do zadu a zavřel oči i ústa, jak se snažil potlačit náhlou nevolnost.

„Co se děje?“ zeptala se Anna zmateně a vylekaně.

Rapp ji držel za ruce a čekal, až bolest pomine. V chabé snaze zlehčit situaci se jeho bolestný výraz změnil do grimasy, ale nikoli úsměvu. „Hm…“ jeho mozek pátral po správných slovech, ale ta nepřicházela.

„Co je? Co jsem udělala?“ Anna sestoupila z postele a natahovala k němu ruce.

„Nic jsi neudělala,“ vykoktal ze sebe Rapp. Jenom se mi něco stalo.“

„Ty jsi zraněný?“ Anna se tvářila zmateně. „A proč jsi mi něco neřekl… co je?“

Otázky nebraly konce, i když se k němu přibližovala a on ustupoval v marné snaze získat trochu času. „Miláčku, není to nic vážného… jenom jsem na Filipínách přišel k menšímu zranění.“

„K jakému zranění… ukaž to.“

Rapp ji držel za ruce. „Ne… nemusíš to vidět. Vážně o nic nejde.“

Anna odhalila provinilý pohled v jeho obličeji a zaměřila se na něj. Jak to myslíš, že to nemusím vidět? Jsem tvoje žena.“

„Miláčku,“ řekl Rapp v marné snaze ji utišit, „opravdu o nic nejde.“

Anna ho pustila a ustoupila, dlaně si opřela v bok. „Ty se přede mnou snažíš něco utajit, Mitchelli Rappe, ale měl bys okamžitě kápnout božskou, jinak bude zle.“

Rapp nervózně vzdychl. Ocitl se v bezvýchodné situaci. Poraženě a ztrápeně řekl: „Byl jsem postřelen během záchranné mise a…“

„Postřelen!“ vykřikla Anna. „Bože můj, kam? Jsi v pořádku?“

Jo… jo, jsem v pořádku.“

Anna se tvářila zmateně a vylekaně. „A kam tě střelili?“

„Hm…“ Rapp zaváhal a pak trošku ztrápeně řekl: „Do zadku, ale neboj se, bude to v pořádku… jenom to bolí jako čert.“

Ve tváři se jí objevil zmatek. „A jak to, že tě postřelili?“

„O tom nemůžu mluvit,“ odpověděl Rapp s takovou dávkou přesvědčivosti, jakou svedl. „To je tajné.“

Anna si opřela ruce v bok a rozzlobeně se podívala na svého muže. „Tajný, to tak! Tejden jsme spolu, jednou v noci přijdeš a řekneš mi, že musíš odjet kvůli něčemu důležitýmu, ale samosebou že nebudeš dělat žádný ty bondoviny, cos dělával kdysi.“ Zabodla mu ukazováček do prsou a tlačila ho do rohu. „Tys mi lhal, Mitchelli.“

„Ne,“ Rapp držel ruce před sebou, „to není pravda, miláčku.“

„Nekecej, Mitchelli! A pak, aby to bylo komplet, jsem v pátek večer v Bílým domě potkala tvoji šéfku, a ta mi řekla, že jseš na Filipínách a dohlížíš na operaci pro záchranu tý americký rodiny. Irene mi řekla, že jsi na nějaký lodi mimo jakýkoli nebezpečí.“ Pak si založila ruce na prsou a dodala: „A já kráva pitomá jí věřila.“

Rappa dočista vzalo, že se jeho šéfka svěřila jeho ženě. Udiveně se tedy zeptal: „Irene ti pověděla o té misi?“

„Ano.“ Anna přistoupila těsně před něj. „A nesnaž se změnit téma nebo se skrejt za ty kecy o národní bezpečnosti. Jestli chceš, aby tohle manželství přežilo, tak se mnou začni hrát na rovinu, a to hned. Jak to, že tě hergot postřelili?“

Neměl už kam ustoupit. „Zranili mě během té záchranné operace.“

„Takžes nebyl na tý lodi, byls přímo v boji, co?“

Na chvilku zaváhal a pak řekl: „Ano.“

Anna začala vrtět hlavou. Skrz zaťaté zuby procedila: „Mrcha jedna. Normálně mi lhala.“ Zadívala se svému muži do očí a řekla: „Tvoje šéfka tam seděla a lhala mi přímo v Bílým domě. Nařídila ti velet tý záchranný misi a pak měla tu drzost říct mi, že jseš v pořádku.“ Zaťala ruce do pěstí a rozzlobeně zakřičela. „Už pro ni nic dělat nebudeš, a až já ji uvidím… páni, ta si to teda vypije.“

Rapp zvedl dlaně ve snaze utišit svou ženu. Irene si vážil až příliš, než aby ji nechal slíznout odplatu za něco, co neudělala, a kromě toho mu docházelo, že až se tyhle dvě nejdůležitější ženy jeho života sejdou a porovnají si záznamy, snadno přijdou na to, že to nebyla vina Irene.

„Anno, na Irene to nesvaluj.“

„A proč ne?“ odsekla.

„Protože… ona vůbec netušila, že jsem se té operace přímo účastnil.“

Anna se na chvilku zamyslela nad významem toho, co jí manžel právě řekl. „Jak to myslíš? Je to tvoje šéfka!“

„No… ona… právě… hm… má moc práce. Nemá čas na to, aby řídila podrobnosti něčeho, co se děje tisíce kilometrů daleko.“ Rapp se nervózně díval, jak se obličej jeho ženy zkřivil ve skeptickém zamračení. Snažil se ji zabránit v příliš detailním sledování svých slov a řekl tedy: „Hele, nejdůležitější snad je, že jsem doma a v pořádku, ne?“ Usmál se a dodal: „Mám jenom stroupek, ale za týden za dva si ho už ani nevšimneš.“

„Co to tady povídáš?“ křičela Anna nevěřícně. „Střelili tě do zadku!“ Natáhla ruku, aby ho plácla přes zadek, ale on ji zadržel.

„Miláčku, uklidni se, prosím.“

„Nech si toho miláčka! A neříkej mi laskavě, abych se uklidnila! Pár centimetrů vedle a mohli tě trefit do tepny, nebo do péra, ty mačisto pitomej.“

„Ale netrefili. Jsem v pořádku… už se tím netrap… je to naposled.“

„Jo, jistě,“ ušklíbla se Anna bez špetky porozumění. „Tak mi pověz, ty Ranaři… ty Hrote kopí.“ Prsty naznačila uvozovky a odkázala na několik článků, které vyšly o jeho roli v americkém boji proti terorismu. Jseš poměrně vysoko. Vlastně, naposled, co jsem se dívala, jsi přijímal rozkazy jen od dvou lidí. Od prezidenta a Irene. Je to tak?“ Anna ho bodla prstem do prsou.

Rapp se rozhodl neodpovědět na otázku.

„Takže pokud ti rozkaz k zapojení do akce nedala Irene, tak kdo? Pochybuju, že by to byl prezident.“

„Hm…“ Rapp zaváhal a pak se rozhodl dál mlčet.

„Ty sám, co?“

Pomalu začal přikyvovat a pak řekl: „Jo.“

„Ty jseš hajzl. Tys mi lhal.“

„Ne, nelhal,“ řekl Rapp a vrtěl hlavou.

„Nech toho, Mitchelli.“ Anna na něj mávala pěstí. „Tys mi říkal, že s tímhle už jsi skončil.“

„Ne… to jsem nikdy neřekl.“

Anna se zhluboka nadechla a snažila se získat klid, pak vydala pronikavý výkřik. Rapp natáhl dlaně, aby ji chytil za ramena a uklidnil ji, ale ona se mu příliš rychle vytrhla.

Mávala na něj pěstí a říkala: „Přisámbohu, že bych tě teď nejradši praštila.“ Anna měla sevřenou čelist a pěsti zaťaté ve vzteku. Potřebovala od něho pryč, všechno si probrat, pokusit se přijít na to, proč byla tak naivní. Otočila se a ustoupila ke dveřím.

Rapp svěsil dlaně a zamířil za ní. „Anno, neboj se. Všechno bude v pořádku.“

Právě to neboj se ji dostalo. Bavili se tu jen o jejím životě. Muž, jehož milovala nade vše na světě, jí lhal a nechal se postřelit a ona se neměla bát, jako by šlo o nějaké drobné nedorozumění. Bylo toho na ni příliš. Celým tělem napnutým vzteky se otočila a uštědřila svému nepřipravenému muži prudkou ránu.

Rapp by ji dokázal zadržet, kdyby měl otevřené oči, ale bohužel je měl právě zavřené, jak si nadával za to, že byl tak kolosálně pitomý. Ta rána ho zastavila a přinutila ustoupit o krůček dozadu. Instinktivně zvedl ruce v obraně, jak se chystal zachytit zápěstí své ženy, ale ona už byla pryč. Vyběhla z pokoje s očima plnýma slz. Rapp zůstal sám v ložnici. Mohl přemýšlet o tom, jakou šlamastyku si natropil.

ČTYŘICET ŠEST

Věř mi, mě to taky netěší,“ řekla Irene Kennedyová neobvykle rozrušeně do telefonu, který svírala v ruce. Mitch Rapp stál ve dveřích do kanceláře své šéfky a sledoval rozhovor s nefalšovaným údivem a snažil se pochopit, co se děje. Měl pocit, že se naplňují jeho nejhorší představy. Všechno se mu vymklo z rukou, a to Mitche, který byl víc než zvyklý mít všechno pod kontrolou, zneklidňovalo.

Jeho tělo bylo po spánku na pohovce rozlámané a zadek ho bolel skoro stejně jako těsně poté, co ho střelili. Levé oko měl lehce oteklé a za obzorem se rýsovala migréna. Stál na prahu té sluncem zalité kanceláře a přemýšlel, jaké síly daly vzniknout téhle kruté alianci proti němu. Čím víc svou šéfku poslouchal, tím hůř to pro něj vypadalo.

„Ne.“ Kennedyová vrtěla hlavou, zatímco držela telefon. „Ne… No super,“ pronesla ředitelka CIA s málo obvyklým sarkasmem. Přísně pohlédla na Rappa přes své hnědé brýle. „Ne, neobtěžoval se seznámit mě s tím, že ho střelili do zadku.“ Ušklíbla se na něj a ukázala mu příkře na židli před jejím stolem.

Za celou tu dobu, co Kennedyovou znal, ji neviděl tolik dávat najevo emoce. Včera v noci s Annou to bylo hodně zlé, ale Kennedyová vždycky byla tím, na koho se mohl spolehnout. Věci zkrátka nemohly takhle zůstat. Rapp vstoupil do kanceláře a zavřel těžké zvukotěsné dveře. Sekretářky nemusely všechno slyšet. Pomalu šel přes velkou kancelář, zatímco jeho šéfka dál probírala jeho nevhodné chování s jeho ženou. Celá ta záležitost byla velmi nepříjemná.

„Ne,“ řekla Kennedyová, „nemusíš se mi vůbec omlouvat. Chápu, že sis myslela, že je to moje vina.“ Odmlčela se a pár vteřin poslouchala. Pak v odpověď na to, co jí řekla Anna, pronesla: „No, to je od tebe moc hezké. Já to vnímám stejně a věř mi, že se na mě můžeš spolehnout ve stejné věci. Myslím, že my dvě to určitě zvládneme.“

Rapp dlouze vydechl. Měl pocit, že se vrátil na základní školu, stojí v ředitelně a poslouchá, jak se ředitel domlouvá proti němu s jeho maminkou.

„Ano, já posoudím, co je tajné a co ne.“ Otočila se s židlí a ukázala Rappovi záda. Pak zavrtěla hlavou a řekla: „Ano. Už ho neposlouchej. Jestli budeš mít nějaké dotazy, zvedni telefon a zavolej mi.“ Kennedyová se znovu odmlčela a pak řekla: „Přesně! Tak to přesně je. Dokonce bych navrhla, aby strávil nějakou dobu s některým z našich interních psychiatrů.“

Rapp se zadíval na temeno své šéfky a řekl: Jen přes mou mrtvolu.“

Kennedyová se otočila i se svou koženou židlí a šlehla po něm pohledem. „Dobře, Anno. Uvidíme se za pár hodin a ve čtvrtek v šest zajdeme na skleničku. Děkuju… Fajn. Jo, a s tím dalším si nelámej hlavu. Něco vydrží, a jak už jsem říkala, koledoval si o to už dlouho.“ Několikrát přikývla a pak řekla: „Dobře… ahoj.“

Kennedyová pomalu zavěsila a nespouštěla z Rappa své zvídavé oči. „No, to byl zajímavý rozhovor.“

„To bych řekl,“ odpověděl Rapp bez sebemenší snahy skrýt nelibost.

Kennedyová se podívala na jeho obličej. „Fajn monokl. Kdes k němu přišel?“

Rapp pochyboval o její upřímnosti a řekl: „Uklouznul jsem ve sprše.“

„No tohle. Ještě žes nespadnul na zadek.“ Kennedyová ukázala na jednu ze židlí před svým stolem a řekla: „Sedni si.“

Rapp zavrtěl hlavou. „Ne, díky… raději postojím.“

„Sedni si,“ opakovala jeho šéfka tak přísným hlasem, jaký od ní ještě nikdy neslyšel.

Rapp se pomalu svezl do židle a s předstíraným úsměvem řekl: „Tak. Spokojená?“

„Těžko.“ Kennedyová si strhla z obličeje brýle a opřela se oběma lokty o stůl. „Budeš toho muset hodně vysvětlit.“ Ta rezervovaná, analytická Kennedyová žasla nad tím, jak dobrý pocit je nechat svůj dlouho zadržovaný vztek plynout.

Rapp, postavený do neobvyklé pozice, kdy byl nucen zachovávat klid, řekl: „Asi by se všichni měli trochu uklidnit.“

„Pěkný pokus, ale v tomhle případě jsi překročil své meze až příliš. Kdypak ses chystal mi říct, že tě postřelili?“

„Ale no tak, Irene, máš toho při řízení tohohle úřadu na starosti tolik.“ Rapp zaplašil její obavy mávnutím ruky, jako by postřelení jednoho z jejích nejvyšších poradců a nejlepších pracovníků byla naprostá trivialita. „Nemusíš se starat o každé škrábnutí některého ze svých lidí v terénu.“

Kennedyové se v obličeji rozhostil uražený, nazlobený výraz. Její hnědé oči se zaměřily přímo na něj a řekla: „To bolelo.“

Rapp byl zcela zmatený. Hlava ho bolela, oko ho bolelo a bolest zadku ho div nepřipravila o rozum. Tak jak by mohlo „bolet“ pár slov? „O čem to mluvíš?“

„Ty,“ začala nasupeně, „nejsi jen jeden z mnoha mých zaměstnanců. Vedle mého syna a matky jsi nejspíš můj nejbližší přítel na celém světě, takže bych ocenila, kdybys mě přestal urážet tím, že mě vykreslíš jako nějakého odtažitého šéfa, který se nezajímá o své zaměstnance.“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Rapp a zavrtěl hlavou.

„Tak jsi to řekl a tak jsi to myslel a neurážej mě tím, že budeš překrucovat svá slova.“

Ježkovy oči.“ Rapp se začal zvedat. „Tolik estrogenu nesnesu.“

Kennedyová se prudce postavila a zakřičela: „Tak ti dám trošku testosteronu! Okamžitě si zase sedni na zadek!“

„Zadek mě bolí tak, že se na něm sedět nedá, děkuju pěkně!“

„Nesnaž se mě oblbnout, Mitchelli. Tohle není má vina. Když jsi mi zavolal, abych ti zajistila plnou pravomoc k naplánování záchranné akce, věděl jsi přesně, co děláš. Počkal sis, až bude skutečné velení spát, a pak jsi vyrazil do akce a rozjel záchranu bez našeho konečného souhlasu.“ Zlostně na něj namířila prstem a řekla: „A sám sebe jsi vyslal přímo do boje.“

Sklopila oči na svůj stůl a zvedla složku. „Tohle je hlášení o akci od poručíka Jacksona. Copak sis myslel, že se to nedozvím?“ Hodila složku na stůl. „Odplazil ses do toho debilního tábora a málem ses nechal zabít.“

„Nechal jsem se zabít,“ opakoval Rapp posměšně. „Kde jsi byla posledních patnáct let? Vždycky, když vyjdu z těchhle dveří, se málem nechám zabít. Je to součást mé práce.“

„Už není. Už ti není pětadvacet. Máme jiné lidi, kteří to dokážou řídit. Nejsi nějaký nadržený vojín, co pobíhá po plážích. Máš jeden z nejlepších mozků na protiteroristické akce v celém tomhle městě, takže si nemůžeme dovolit tě ztratit kvůli nějaké mačistické touze být přímo u toho.“

„Skončila jsi?“ Rapp se na ni vzdorovitě zadíval. Věděl, že v jejích slovech je jistá část pravdy, ale už ho nebavilo být jenom příjemcem dalšího bičování. „Mohla bys vykouknout mimo svoje ego, které utrpělo tím, žes byla na pár hodin v nevědomosti, a poděkovat mi za dobře odvedenou práci? Generál Moro je po smrti, celá jednotka bojovníků Abú Sajáfy o síle přes šedesát mužů byla v tichosti zlikvidována, máme nového velitele zvláštních filipínských sil, který důsledně povede válku proti muslimským teroristům, rodina Andersonových byla zachráněna a nepřišli jsme přitom ani o jediného člověka.“ Rapp zvedl ruku. Jediný problém je, že moje maličkost byla střelena do zadku.“

Kennedyová se rozhodla oprostit diskusi emocí. Jakkoli jí to zpočátku připadalo dobré, věděla, že je to kontraproduktivní. A zvláště při jednání s chlapem Rappova ražení. Na toho se muselo jít v rukavičkách, ne v boxerských rukavicích. Zamyšleně přikývla a řekla: „Děkuju ti za dobře odvedenou práci.“

Rapp se okamžitě uvolnil. Netěšilo ho bojovat s Kennedyovou, zvláště s ohledem na to, co se stalo včera v noci. Vždycky mu rozuměla –možná ještě lépe než si rozuměl on sám. „A omlouvám se, jestli jsem ti ublížil. Víš, že tebe a Tommyho beru jako rodinu… jde prostě o to, že…“ Zmateně zavrtěl hlavou. „Vždycky jsem byl v první linii. To přece víš. Vždycky jsem se rozhodoval sám, jak mi to v danou chvíli přišlo nejlepší. Záležitost s generálem Morem jsme vyřešili bez konzultací s tebou a neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl volat do Washingtonu a žádat o svolení k zahájení záchranné akce.“

„Nechtěl jsi to s námi konzultovat,“ odpověděla Kennedyová, „protože jsi od nás nechtěl slyšet, že nemůžeš jít sám do akce.“ Rapp se nad tím na chvíli zamyslel a pak připustil: „Možná.“

„No, tak to uzavřeme jako ponaučení pro příště. Nejspíš máš s přesunem do nové funkce víc potíží, než kdokoli z nás předpokládal.“ Rapp zavrtěl hlavou. „Žádné problémy nemám.“

„Ale máš. A ne zrovna malé. Musíme si sednout a jasně vymezit parametry tvé práce.“ Všimla si, jak se Rapp mračí, a řekla: „Neboj se, já jenom nechci v budoucnu žádné další rozpory. Jsi pro tuhle zemi příliš cenný, jsi příliš cenný i pro mě jako přítel, než abys mohl zbytečně riskovat vlastní život.“

Rapp poněkud neochotně odpověděl: „Tak dobře.“ Kennedyová pak smířlivým hlasem dodala: „Chtěl by ses pobavit ještě o něčem?“

„Ne… ani ne. Jenom bych uvítal míň křiku a víc vděku.“

„Budu na tom pracovat.“ Kennedyová se usmála. „A co se týče vděku… tak mám pocit, že toho si ještě užiješ dost a dost.“

ČTYŘICET SEDM

Rapp nikdy neměl čas rozhlédnout se po Oválné pracovně. Obvykle ho tam uvedli, sedl si, kam mu řekli, a pak odešel, jakmile jeho audience u prezidenta skončila. Tentokrát, jelikož si nechtěl sedat, se procházel po pracovně, prohlížel si jednotlivé umělecké předměty a čekal, až přijde prezident.

Drásalo ho vědomí, že Anna je dole ve své kanceláři. Během jízdy z Langley sdělil svou verzi včerejších událostí své šéfce. Ona ho velmi vlídně informovala o tom, že opomněl udělat tu jedinou nejdůležitější věc, a sice omluvit se.

Rapp sdělil Kennedyové, že je z toho vedle. Jistěže lituje toho, že se dotkl své ženy, ale ona si přece nevzala reklamního agenta. Jeho zranění nebylo zase tak nečekané. Kennedyová zdůraznila, že tak či onak se nic nemění na skutečnosti, že Anna to vnímá tak, že mohla ztratit muže, kterému před nedávnem slíbila, že s ním stráví zbytek života. Kennedyová se zeptala Rappa, jak by se cítil, kdyby byla situace opačná a postřelena byla Anna.

Představa, že by přišel o Annu, ho tak zabolela, že začal její stanovisko vnímat poněkud jasněji. Až skončí tahle schůzka, bude ji muset najít a omluvit se jí. Možná by z toho monoklu dokázal vyždímat trošku soucitu. Navzdory svému zranění si velice přál být s ní o samotě.

Rapp studoval portrét Thomase Jeffersona, když do pracovny vstoupila Valerie Jonesová. Kdovíproč se zeširoka usmívala, což, pokud si Rapp vzpomínal, bylo poprvé.

„Dobré ráno, Irene,“ řekla.

Kennedyová odpověděla prostým: „Ahoj, Val.“

Jonesová otočila svou pozornost na Rappa. Jak je, Mitchi?“

Rapp zůstal otočený k portrétu jednoho z největších amerických prezidentů. Místo toho, aby se otočil celý, se jen ohlédl přes rameno. On a vedoucí prezidentovy kanceláře si spolu nikdy moc nerozuměli. Vlastně si nedokázal vybavit, že by nějakou jinou ženu tolik nesnášel.

Podezřívavě se na ni zadíval. „Už to bylo i lepší,“ řekl a otočil se zase k Jeffersonovi.

„Aha… to mě mrzí. Kde jste přišel k tomu monoklu?“

Naštěstí pro Rappa prezident vstoupil do místnosti dřív, než stihl odpovědět. „Promiňte, že jdu pozdě.“ Hayes hodil na stůl složku vázanou v kůži a spěchal se pozdravit s Rappem.

„Mitchi, tak jste to znovu vyřešil. Skvělá práce na Filipínách.“

„Děkuju, pane.“ Rapp přijal jeho pravici.

Prezident zaměřil svou pozornost na Rappův monokl. „Bylo to tam náročně?“

„Ne zas tolik,“ odvětil Rapp, aby se toho zbavil.

„Vypadá to bolestivě.“

Rapp zavrtěl hlavou. „Ne… ani ne. Už jsem zažil horší.“

Prezident přikývl. „Ano, to nejspíš. No, poslechněte, posaďte se.“ Hayes pokynul na pohovku proti Kennedyové s Jonesovou. „Chci s vámi probrat pár věcí.“

„Kdyby vám to nevadilo, pane, radši bych zůstal stát.“

Hayes se zarazil a tázavě se na Rappa podíval.

„Záda, pane. Když si sednu, nevím, jestli bych se ještě zvedl.“

„Aha, no, tak… zůstaňte stát, jestli je to lepší.“ Hayes se posadil na svou obvyklou židli u krbu. „No,“ pokračoval prezident, „v jedenáct hodin ministryně zahraničí a spravedlnosti na společné tiskové konferenci oznámí zadržení asistentky ministryně zahraničí Petryové a velvyslance Coxe.“

Rapp byl v šoku. Počítal spíš s tím, že prezident ho bude ještě pár týdnů odbývat a pak téma nechá vyšumět. „To je dobrá zpráva, pane.“

Hayes se podíval na Rappa, který stál za pohovkou vpravo od něj. „Doneslo se mi, že pan McMahon velvyslance Coxe zadržel a je na cestě zpět, že?“

Rapp přikývl. „Přesně tak. Zaměstnanci velvyslanectví byli informováni, že velvyslanec musel narychlo odcestovat kvůli naléhavé rodinné záležitosti.“

„Dobře. Vedle se právě v téhle chvíli schází Národní bezpečnostní rada. Pokud si na to stále troufáte, zařídil jsem to, abyste byl při tom, až budou zatýkat asistentku ministryně Petryovou.“

„To bych si nenechal ujít za nic na světě.“

Hayes přikývl a pak se otočil na Kennedyovou. „A teď k tématu, které není tak veselé… Co se to proboha děje v Izraeli?“

„Pracuju na tom, pane.“ Ředitelka CIA vytáhla z aktovky spis a z něj vytáhla list papíru. Podala ho prezidentovi a řekla: „Tohle je seznam teroristů, kteří byli při útoku zabiti.“

Hayes si nasadil brýle na čtení a přelétl jména. „Páni! To je fakt?“

„Pokud to můžu posoudit, tak ano, ale CTC se snaží to potvrdit i z jiných zdrojů.“

Prezident se zvedl a seznam si pročetl ještě jednou. „A kolik je mrtvých?“

„CTC se to znovu snaží prověřit, ale Palestinci v současné době hlásí více než sto lidí.“

Je to možné?“ zeptal se Hayes skepticky.

Kennedyová zaváhala a pak řekla: „Ano.“

„Já myslel, že oni vždycky tahle čísla nafukují.“

„Tentokrát možná ne.“

Hayes nadále studoval seznam, i když myslel na něco jiného. „Z těch sto lidí, kolik bylo teroristů?“

„Momentálně odhadujeme dvacet až čtyřicet, ale opakuju, jedná se jenom o odhad.“

„A celý ten příběh o továrně na výbušniny, kterou hlásí Izraelci?“

Kennedyová zavrtěla hlavou. „Nesedí to. Máme satelitní záběry a odposlechy z doby útoku. Zdroj prvního výbuchu se nám nepodařilo identifikovat. Při něm byl zničen dům, v němž podle nás probíhala ta schůzka, pak následovala řada dalších výbuchů.“

„A ty způsobilo co?“ zeptal se prezident.

Kennedyová na chvilku zaváhala, protože si byla jistá, že prezidentovi se odpověď nebude líbit. „Zdá se, že byly dílem střel odpálených z helikoptér.“

„Zdá se?“ Hayes požadoval mnohem přesnější odpověď.

„Odborníci říkají, že šlo o střely Hellfire odpálené z helikoptér Apache.“

„Tak moment,“ přikázal prezident. „Freidman vám řekl, že jeho lidi se dozvěděli o téhle schůzce a odpálili dvě střely do cílové oblasti, jež způsobily sekundární explozi, která srovnala celý blok se zemí. Je to tak?“

„Tohle mi řekl, pane.“

„A teď slyším,“ řekl Hayes se zachmuřeným obočím, „že došlo k prvnímu výbuchu, jehož původ se nám nepodařilo identifikovat, a po něm následovala řada explozí způsobených střelami Hellfire.“

„Ano.“

„A kolik jich bylo?“

„Šestnáct, pane.“

„Šestnáct?“ zeptal se prezident nevěřícně.

„Bohužel ano.“

„A proč tolik?“

„Nemám nejmenší ponětí.“

„A ptala jste se ho?“

Kennedyová se zamyslela. „Ne, neptala, pane. Nejprve jsem to chtěla prodiskutovat s vámi.“

„No, tak mu proboha zavolejte,“ Hayes ukázal na velký bezpečný telefon na svém stole.

„Pane,“ varovala ho ředitelka CIA. „Ráda bych ještě něco prověřila, než ho budeme kontaktovat.“

Hayes neměl trpělivou náladu. „Palestinský velvyslanec při OSN se dnes odpoledne chystá předstoupit před Valné shromáždění a požádat o řádné prošetření události. Saudský velvyslanec mi dnes ráno volal a protestoval proti vraždění stovek nevinných obyvatel.“ Zlostně zatřásl pěstí. „Tohle jen tak neodezní. Můžu našeho velvyslance požádat, aby hlasování Rady bezpečnosti odložil až na konec týdne, ale nepůjde to odsouvat donekonečna. Potřebuju skutečné odpovědi a musím vědět, co proboha Izraelci plánují. Taky musím zjistit, co vědí naši spojenci. Jestli my víme, že lžou, je značná šance, že to ví i pár dalších zemí.“

„Hned se do toho pustím, pane.“

„A k Freidmanovi,“ sykl prezident. „Chci, aby začal hrát podle pravidel, s nimiž souhlasil, nebo naši dohodu zrušíme a může si trhnout nohou.“

Kennedyová přikývla a říkala si, že není nejlepší doba s prezidentem nesouhlasit. Celý vztah s Freidmanem byl plný potenciálních katastrof. Prezident mohl zavolat izraelského premiéra a požádat, aby Freidmana odvolal z funkce generálního ředitele Mossadu, ale i přes důkazy, které rněli, by to nemuselo vyjít. Ben Freidman měl spisy na každého. Neexistovalo nic, co by nedokázal překroutit, pokud to bylo učiněno s cílem ochránit buď jeho, nebo celou zemi.

Sebevědomým hlasem Kennedyová řekla svému šéfovi: „Zjistíme, co se tam doopravdy stalo, pane.“

„Dobře.“ Prezident byl jen zčásti uspokojen a otočil se na Rappa. „A, Mitchi, chci, abyste si vzal tuhle záležitost osobně na starost. Znáte Freidmanovy stránky, o nichž nikdo v Langley nemá ponětí. Chci vědět, proč nám lže, a chci vědět, co by s tím podle vás šlo udělat.“

„Ano, pane.“ Rapp měl pár nápadů, ale bylo třeba některé věci prověřit. Zatím se přikláněl ke svému prvnímu podezření. Ben Freidman měl jen jediného pána, svou vlast, a ať by mu opalovali chodidla sebevětším plamenem, Izrael by nikdy nezradil.

ČTYŘICET OSM

Národní bezpečnostní rada byl jeden z washingtonských termínů, který měl různé obsahy. V přesném smyslu slova ji tvořil prezident a hrstka velmi vysoce postavených poradců. V širším smyslu představovala celý štáb koordinující tok informací mezi nejrůznějšími úřady a odděleními, jež patřily pod výkonnou moc a Bílý dům. Jednou takovou skupinou v rámci tohoto štábu byla podpůrná protiteroristická skupina. Jak její jméno naznačovalo, měla za úkol posuzovat témata týkající se terorismu jako například únos rodiny Andersonových skupinou Abú Sajáfa.

Kvůli únikům informací, k nimž došlo během první záchranné akce, byla podpůrná protiteroristická skupina opominuta při druhé a úspěšné operaci. Toto úmyslné porušení postupu nikomu neuniklo. Ve městě, kde být informován představovalo nejvyšší známku moci, se to dotklo mnoha jedinců. Drby se šířily rychle a všichni se rozčileně ptali, jak je to možné. Prostřednictvím několika velmi dobře naplánovaných úniků informací byli všichni vedeni k přesvědčení, že ono opomenutí nemá na svědomí nikdo jiný než Mitch Rapp.

Tyhle úniky informací a jeho reputace všeobecně byly příčinou chladného přijetí, jehož se Mitchi Rappovi dostalo, když vstoupil do zasedací místnosti Národní bezpečnostní rady ve čtvrtém patře staré kancelářské budovy na protější straně ulice, než bylo Západní křídlo. Účastníci, víc než deset lidí, nechali toho, co právě dělali, a pohlédli na neohlášeného hosta. Ministerstvo obrany, FBI, CIA, ministerstvo zahraničí i vnitřní bezpečnosti, všichni tu měli své zástupce. Tihle lidi byli jen dvě příčky od vrcholu. Měli velkou zodpovědnost, pracovali neúnavně a dostávalo se jim velmi malého veřejného uznání. Rappa z nich osobně znal jen Jake Turbes ze CIA.

Všichni o něm sice slyšeli, ale nikdo s ním nikdy neprohodil víc než jen pozdrav. Někteří ho uznávali, pár z nich ho nenávidělo, většinou kvůli ztrapnění, které teď museli přestát, ale všichni do jednoho z něj měli strach. V jejich středu se teď objevil chladnokrevný vrah, který s otázkami národní bezpečnosti, s nimiž se oni potýkali každý den, nakládal mnohem reálnějším a definitivnějším způsobem.

Byl to muž, který přicházel na schůzky bez ohlášení a zřídkakdy promluvil. Prezident mu naslouchal, uznával ho a byl mu vděčný. Byl to člověk, který, jak se obávali, by mohl ukončit jejich kariéry, kdyby se pro to rozhodl. Když vstoupil do té dlouhé úzké místnosti, všichni přítomní se ošili, a aby to ještě zhoršil, zůstal stát a nesedl si ke stolu.

Rapp se postavil tak, aby měl výhled na asistentku ministryně zahraničí Amandu Petryovou. Ze všech přítomných jen dva další lidé měli tušení, co se chystá. Jake Turbes ze CIA a Don Keane z FBI. Rapp se jim záměrně vyhýbal očima a místo toho se díval na Patty Hadleyovou, zástupkyni poradce pro otázky národní bezpečnosti. Kývl na ni, ať pokračuje v jednání.

Trošku nejistě se usmála a řekla: „No, vy jste právě ten, koho jsme hledali.“ Její poznámku doprovodil nejistý smích.

Rapp vykouzlil ve tváři ironický úsměv. S Hadleyovou žádný problém neměl. „Poslouchám.“

„Všichni se snažíme zjistit, proč jsme o tomhle případu nebyli informováni.“

Rapp směřoval svou odpověď na Hadleyovou. „Bylo přijato rozhodnutí udržet tuhle operaci v co největším utajení.“

Vyslechla jeho odpověď a po chvíli se zeptala: „A proč?“

„Řekněme jen, že náš předchozí pokus o záchranu rukojmích neproběhl dobře.“

Po dlouhém tichu promluvil jako první Steve Gordon, koordinátor protiteroristické činnosti na ministerstvu zahraničí. Jeho pýcha byla uražena natolik, že cítil nezbytnost promluvit za celou skupinu. „Pochybuji, že by lidé v téhle místnosti nesli odpovědnost za neúspěch první záchranné akce.“

„Skutečně?“ zeptal se Rapp lehce vyzývavým tónem.

Gordona tím trošku vyvedl z míry. Trošku se vzchopil a trval na svém. „Ano.“

„Já bych si tím tak jistý nebyl,“ řekl Rapp, opřel se o zeď a založil si ruce na prsou, zpod levé ruky mu vykukovaly červené desky. Ještě nějaké otázky?“ Tentokrát se podíval přímo na Amandu Petryovou. Znal její povahu. Její oprávněné rozhořčení by takové obvinění nikdy nemohlo nechat bez povšimnutí.

Podívala se na něj a sotva se jí dařilo skrýt své znechucení. Vůbec si neuvědomovala roli, kterou sehrála v katastrofě z minulého týdne. Ta falešná víra, že ji zbytek skupiny podporuje, jí poskytovala sebevědomí nezbytné k prohlášení: „Pane Rappe, možná o nás nemáte valné mínění, ale měl byste aspoň respektovat skutečnost, že nám záleží na téhle zemi stejně jako vám a pracujeme velmi usilovně.“

Rapp chvilku mlčel. Vybuchne později. V téhle roli si liboval. Byla to příležitost, připomenout všem, kolik toho je v sázce. To, co se v téhle místnosti odehraje za pět minut, bude do konce týdne vědět celý Washington. Všichni si to budou Šeptat nad kávou a u automatů s vodou, s každým vyprávěním zpráva nabude na senzačnosti, až nakonec budou mít lidé pocit, že národní bezpečnost je něčím, co je třeba brát velmi vážně.

„Abych odpověděl na váš první bod, velmi pochybuju, že vám na téhle zemi záleží stejně jako mně, a pokud se týká vašeho druhého bodu, nepochybuju o tom, že všichni pracujete velmi usilovně, ale to samo o sobě nestačí. Nezasedáte ve správní radě nějaké firmy. Byla vám svěřena ochrana národní bezpečnosti této země, a abych k vám byl až drasticky upřímný, k tomu usilovná práce nestačí.“ Rapp ani na okamžik nespustil oči z Petryové.

Její nozdry se na chvilku rozšířily, a jelikož se nedokázala ovládnout, řekla: „Ministerstvo zahraničí hraje v otázkách národní bezpečnosti velmi významnou roli, pane Rappe, ať se vám to líbí, nebo ne. A abychom mohli dělat svou práci, musíme být informováni o tom, co se děje.“

„Informováni,“ opakoval Rapp její slova a pomalu přikyvoval, jako by je bral velmi vážně. „Povězte mi, paní Perryová, napadá vás nějaký důvod, proč byla ta záchranná operace spuštěna bez konzultace s tímto výborem?“

„Řekla bych, že někdo, nejspíš vy, poradil prezidentovi, abychom o tom nebyli zpraveni,“ odpověděla Perryová s opovržlivým výrazem ve tváři.

„Přesně tak!“ odpověděl Rapp hlasitěji. „A můžete mi říct, proč bych prezidentovi radil takový krok?“

Z výrazu její tváře bylo naprosto jasné, jak toho muže, který jí klade otázky, nenávidí. „Nemám ponětí.“

Rapp otevřel desky v podpaží a hodil na stůl dvě velké fotky. Byly to snímky obličejů obou zabitých členů jednotek SEAL. „A máte ponětí, kdo jsou tihle dva muži?“

„Ne,“ odpověděla Petryová vzdorovitě.

„Irv McGee a Anthony Mason. Námořnictvo Spojených států. Přišli o život minulý týden na malé písečné pláži na Filipínách. Oba byli ženatí a dohromady po sobě zanechali pět dětí.“ Rapp nechával oba snímky ležet uprostřed stolu. Tohle byl nejbližší kontakt každého z nich se zabitými vojáky, a on chtěl mít jistotu, že si je každý v místnosti prohlédne.

„Paní Petryová, mohla byste mi říct, proč tihle dva muži zemřeli?“ Rapp se odmlčel jen na tak dlouho, aby vytušil, že mu neodpoví. ‚Já vám to řeknu, jak zemřeli.“ Z jeho hlasu čišel vztek. „Někdo v téhle místnosti znevážil operační bezpečnost, protože měl pocit, že její pravidla se na něj nevztahují.“ Petryová nijak nereagovala a Rapp se jí zeptal: „Vy nemáte tušení, co jste provedla, že?“

Petryová zrudla, ale ještě nepochopila, co se to děje. Oslepená vlastním přesvědčením, že se jí děje bezpráví, řekla: „Doufám, že pro tohle máte nějaké hodně dobré vysvětlení, pane Rappe.“

Červené desky se rozevřely a z nich se objevily kopie e-mailů, které Petryová poslala velvyslanci Coxovi. Rapp jimi udeřil do stolu a hřímal: „Prezident minulý týden rozhodl, že naše velvyslanectví v Manile nesmí být o záchranné misi předem informováno! Vy jste ten příkaz ignorovala a poslala jste velvyslanci Coxovi e-mail, jímž jste ho upozornila na detaily akce! No, zdá se, že když pracujete pilně a záleží vám na vlastní zemi, tak asi nemusíte dbát na operační bezpečnost, co!“

Petryová se podívala na vlastní e-mail a stále odmítala přiznat jakékoli pochybení. „Nechápu, jak tohle mohlo způsobit smrt těchhle dvou mužu.“

„Vy huso,“ křičel Rapp, „velvyslanec Cox upozornil na tu operaci prezidentku Quinnovou, ta obratem upozornila generála Mora, který je čirou náhodou placeným spolupracovníkem skupiny Abú Sajáfa! Kdybyste dělala to, co se vám řeklo, tihle dva muži by byli dnes naživu. Ale vy a vaše posraná diplomatická povýšenost je připravily o život, a právě proto se s tímhle výborem tentokrát nekonzultovalo.“

Rapp stál na konci dlouhého stolu, pěsti zaťaté vzteky. Nikdo se nesnažil promluvit. Amanda Petryová seděla a šokovaně se dívala na ty dva snímky, stále odmítala uvěřit, že obyčejný e-mail mohl zavinit jejich smrt. Rapp věděl, že ve Washingtonu jsou lidé, kteří by to, co právě udělal, označili na neprofesionální a necitlivé, ale bylo mu to jedno. Z jeho pohledu si tohle město, a národněbezpečnostní aparát zvlášť, zaslouží citlivosti mnohem méně.

Rapp se otočil a otevřel dveře. Venku čekala dvojice agentů FBI, kteří měli Petryovou zatknout. Prošel kolem nich a zamířil chodbou, jeho myšlenky se stále stáčely ke dvojici mrtvých členů SEAL. Jejich rodiny si zasluhovaly jeho citlivost a soucit, ne Petryová.

ČTYŘICET DEVĚT

David si ten postup nacvičil přesně osmkrát. Vypadal jako kterýkoli jiný Newyorčan kráčející po Park Avenue, ramena měl odhodlaně přikrčená a límec černého kabátu zvednutý, jednak aby skryl tvář, jednak aby se skryl před kousavým vzduchem březnového večera. Chodců už tu nebylo tolik jako ve špičce před pár hodinami, ale ve čtvrt na osm rozhodně nebyl na chodníku sám.

Na rozdíl od Jeruzaléma nicméně neměl David pocit, že by byl sledován. Existovala jistá šance, že ho FBI sleduje, nebo nepatrné riziko, že se Mossadu podařilo vysledovat ho až do Ameriky, ale David věřil své schopnosti odrážet i odhalovat sledování. Ne, byl sám. Viděl záběry z masakru v Hebronu. Ben Freidman si jistě myslí, že svého palestinského informátora zabil. Zkáza v Hebronu byla tak rozsáhlá, že ještě nějakou dobu potrvá, než se podaří objevit a identifikovat všechna těla.

A pokud šlo o Američany, tak ti se zabývali hlavně tím, že proháněli arabské studenty s propadlými vízy. David po odjezdu z Hebronu dvakrát změnil totožnost a teď cestoval na francouzský pas. Letenku z Nice do Paříže a New Yorku první třídou si koupil s pomocí karty American Express, která odpovídala jménu na jeho pase. Jmenoval se Charles Utrillo, specialista na fúze a akvizice, jenž se má ve městě sejít se zástupcem firmy J. P. Morgan. To krytí nebylo nijak do hloubky. Kdyby ho zatkli a FBI prověřila jeho doklady, brzy by přišla na to, že se jedná o podfuk. Pas a kreditní karta mu měly jen zajistit vstup na americkou půdu bez vyvolání nějakých podezření.

Tato část jeho plánu se zrodila poměrně snadno. Na Západním břehu se to hemžilo obchodníky se zbraněmi a za příslušnou sumu peněz se dalo koupit skoro všechno. Davidovy obchody nikdy nebyly moc velké či exotické. Většinou šlo o menší zbraně, tlumiče, munici a velmi nákladné pušky. Nejraději obchodoval s Rusy. Lačnili po penězích a navzdory jejich čerstvé spolupráci se Západem ještě dokázali držet jazyk za zuby a záznamy pod pokličkou.

Propašovat zbraně do Spojených států bylo trošku složitější, ale ne zase tolik. Obor dovozu a vývozu se po celém světě vyznačoval tím, že se nikdo moc na nic neptal. David odeslal do Filadelfie bednu s koberečky a v lednu si ji vyzvedl. Mezi těmi koberci se nacházely rozmontované a ukryté pistole a ostřelovačská puška VAL ruské výroby. Používaly se do ní těžké podzvukové nábojnice ráže 9 mm a dokázala si poradit se standardními neprůstřelnými vestami na vzdálenost 400 metrů. Podle Davidových informací nebude jeho terč mít na sobě nic tak nešikovného. Muž měl dnes večer důvod k oslavě a rozhodně si na večeři ve své oblíbené restauraci nevezme neprůstřelnou vestu.

Když David přecházel 65. ulici, podíval se doprava. V půlce bloku tam stála stará hnědá budova s mřížemi a ocelovou sítí na oknech. Před domem na chodníku vztyčila newyorská policie modrobílou budku velkou tak nanejvýš pro jednoho člověka. Čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu tam hlídal nějaký policista pro jistotu, aby se nikdo ničeho nedopustil. David věděl, že to má za cíl spíš odrazovat demonstranty a provokatéry. Opravdové bezpečí se nacházelo až uvnitř.

David sem byl pozván jako host při mnoha příležitostech. V hnědé budově sídlila Stálá pozorovací palestinská mise u OSN. Palestinský velvyslanec byl Davidův přítel, či přesněji, obchodní známý. Velvyslanec Hamed Ali byl od mládí přítelem Jásira Arafata. Tuhle pozici dostal jako odměnu za celoživotní odhodlání a loajalitu vůči Arafatovi. Alimu bylo pětasedmdesát a neustále trpěl kuřáckým kašlem, z něhož každý, kdo ho slyšel, pochopil, že na tomhle světě už dlouho nebude. To poněkud uklidňovalo Davidovo svědomí. Stejně jako skutečnost, že v mládí Ali zasel mnoho zkázy a smrti.

Palestinská samospráva kvůli své neschopnosti získat peníze výběrem daní či poplatků, byla z velké části závislá na zahraniční pomoci a charitě. David prokázal svůj význam tím, že velvyslanci Alimu dodal za první tři měsíce roku čtvrt milionu dolarů. Ali si Davidovi často stěžoval, že práce velvyslance přijde na obrovské peníze. Pod pojmem diplomacie se skoro vždy skrývaly schůzky v restauraci, nadto nikdy laciné.

David odpověděl tím, že velvyslanci otevřel účet v jeho oblíbené restauraci La Goulue. Tenhle francouzský podnik, jeden z nejlepších v New Yorku, sídlil jen dva bloky od velvyslancovy rezidence. David se jakoby náhodou dozvěděl, že velvyslanec tam bude dnes večeřet. V průběhu dne s velvyslancem hovořil, pogratuloval mu k jeho vystoupení v OSN a naznačil, že je to třeba oslavit. Ali souhlasil a pozval Davida, ať se s ním a několika přáteli přijde najíst do La Goulue. David si poznamenal čas, ale pozvání odmítl. Řekl velvyslanci, že mu letí letadlo na Západní pobřeží.

Ali promluvil k napjatému Valnému shromáždění a prohlásil, že má-li být na Blízkém východě dosažen skutečný a trvalý mír, OSN musí zasáhnout. Ostře kritizoval ničím nevyprovokovaný útok na nevinné Palestince ze strany izraelských agresorů, k němuž došlo o víkendu, a žádal, aby OSN zahájila přísné vyšetření. V odpověď na tvrzení Izraele, že počet obětí byl značně nadhodnocen, Ali přečetl seznam nezávislých novinářů a humanitárních pracovníků, kteří všichni hlásili počet mrtvých převyšující sto lidí.

Jakmile Ali skončil, ujal se slova izraelský velvyslanec a ujistil shromáždění, že Izrael jako suverénní stát má víc než dostatečnou schopnost provést vlastní vyšetřování celé záležitosti. Na závěr doporučil Alimu, aby v budoucnosti Palestinci umisťovali své továrny na výrobu bomb v méně zabydlených oblastech, aby se zabránilo takovému krveprolití. Na velvyslancův bonmot odpověděly nejrůznější arabské delegace posměšným voláním a pískotem.

Hned poté si vzal slovo velvyslanec Joussard z Francie a žádal zachování zdvořilosti a slušného chování. Pak slíbil odhalení pravdy. Oči mezinárodního společenství jsou upřeny na Hebron a Francie bude spolupracovat s ostatními stálými členy Rady bezpečnosti s cílem dobrat se podstaty toho, k čemu došlo. Až David dnes večer skončí, OSN bude jen krůček od intervence. A jakmile se zformuje mezinárodní síla, je vznik palestinského státu reálný.

David přešel 66. ulici a podíval se na obrovské monstrum před sebou. Kasárna sedmého pluku představovala architektonický krok zpátky. Budova z devatenáctého století stojící mezi Park a Lexington Avenue a 66. a 67. ulicí byla vybudována jako přístřešek prvního newyorského pluku vyslaného na bojiště občanské války.

V rozlehlé budově už dávno nesídlila jen Národní garda. Byl tu útulek pro ženy, nejrůznější místní a státní sociální služby, restaurace, pár neziskových a stravovacích firem, které obsluhovaly až několik tisíc lidí.

David zamířil po schodech nahoru za mužem přibližně jeho věku. Pomalu kráčel vzhůru a velmi jasně si uvědomoval, co skrývá pod kabátem. Když vstoupil do budovy, všiml si nejprve hluku davu z výcvikové haly před ním. Nezastavil se, aby to prověřil. Během dne už četl leták oznamující abiturientský sraz brooklynské školy.

David kráčel dál, zatočil doleva a došel na konec chodby kolem otrhaných a z bojiště sežehlých vlajek praporu, minul výtah a zamířil na schodiště. Během všech svých předchozích návštěv nepotkal na schodišti jediného člověka, což bylo poněkud překvapivé vzhledem ke stavu výtahu i značné šanci, že v té malé kovové kleci narazíte na někoho, kdo buď trpí duševní chorobou, nebo je závislý na heroinu.

Došel do nejvyššího patra a pak pokračoval ještě do půlky schodů, kde našel zamčené dveře vedoucí na střechu. David se zastavil, zapnul vysílačku v kapse a nasadil si sluchátko v barvě kůže. Digitální přístroj byl naprogramován, aby monitoroval stejný kanál, jaký používala velvyslancova ochranka. David chvilku poslouchal. Nic neslyšel, takže se podíval na hodinky. Bylo 19:21. Ali měl rezervaci na 19:30, ale vždycky chodil o pět až deset minut později.

David vytáhl ze saka paklíč a dal se do práce. Stavítka zámku vypracoval k dokonalosti. Nedělal to poprvé, věděl, kam každé z nich zapadne. Když se dveře otevřely, vystoupil ze šera schodiště do temné noci. Pak kovový rám přelepil lepicí páskou a těžké dveře zavřel. Postával ve světle města a nenuceně si zapálil cigaretu.

Na kasárna byl výhled z několika budov. Kdyby se kdokoli z obyvatel podíval z okna, viděl by jen dalšího zoufalého kuřáka, který se snaží užít si svou neřest. David se pomalu přesunul k věži vyčnívající z jihozápadního rohu. Potahoval z cigarety a rozhlížel se, jestli ho nesleduje někdo z okolních budov. Zatím to šlo dobře.

Všechno měl dopodrobna promyšlené. Alimu trvalo osmdesát tři vteřiny až tři minuty a osmačtyřicet vteřin, než došel z rezidence do restaurace podle toho, jestli stihl zelenou na Lexington, Park a Madison Avenue. David měl čas. Pušku sestavil za pouhých dvacet vteřin, když si pospíšil, tak za patnáct. Počká s tím, dokud je neuvidí. Kdyby ho nějakou shodou náhod někdo sledoval, nebylo by dobře, kdyby přivolal policii.

V 19:29 uslyšel David ve sluchátku známý hlas jednoho z Aliho bodyguardů. Muž vycházel ven, aby zkontroloval silnici. David se zhluboka nadechl a opakoval si svůj úkol. K dosažení míru se často musí použít války. Opakoval si tu větu pořád dokola a dokola. Muži jako Ali, Arafat a Freidman by na skutečný mír nikdy nepřistoupili. K něčemu takovému by byl zapotřebí velký tlak ze strany mezinárodního společenství a Amerika musela být jeho součástí. Byla to jediná země, která by dokázala přinutit Izrael usednout ke stolu a udělit palestinskému lidu vlastní stát, a po dnešní noci bude ten tlak sílit.

Z vysílačky slyšel další hlasy. Druhý bodyguard hlásil, že velvyslanec vychází ven. David neměl tušení, kdo či kolik lidí s ním bude, nebo jestli se s hosty sejde až v restauraci. V tomhle okamžiku musel improvizovat. Nic jiného mu nezbývalo. Pustil si stopky na hodinkách, naposledy potáhl z cigarety a pak ji zadusil o stěnu věže. Jelikož byl dobře obeznámen s americkými vyšetřovacími technikami, uložil nedopalek do igelitového sáčku, a ten si zasunul do kapsy, což udělal s každou cigaretou, již na střeše vykouřil. Chtěl toho FBI po sobě nechat co možná nejméně. Z jedné kapsy vytáhl ponožku naplněnou rýží a položil ji na výstupek na stěně. Pomůže mu vyvážit zbraň a zabrání ulpění kovových stop z hlavně.

David otevřel kabát, vytáhl silnou černou hlaveň a rozepnul suchý zip, který ji přidržoval na místě. Zasunul hlaveň do pouzdra závěru a otočil ji o devadesát stupňů, až uslyšel cvaknutí. Pak vytáhl dalekohled Leupold a zásobník na dvacet nábojů. Protáhl pažbu do zamčené pozice, zatáhl páku a pustil ji, čímž umístil do komory jednu ze zvláštních kulek ráže 9 mm.

Pak se podíval na hodinky. Uplynulo devětadvacet vteřin. Naposledy se rozhlédl a položil těžkou pušku do jednoho ze zářezů. Chystal se zlikvidovat nepřítele jako středověký lučištník na cimbuří hradu. Díval se dalekohledem, aby měl jistotu, že všechno je tak, jak si přál. Dostřel nastavil na jihozápadní roh Park Avenue a 65. ulice. Pušku si sám zastřílel ve státním parku dvě hodiny severně od města. Při střelbě do tří set metrů s ní byl velice přesný. Lepší střelec by možná dosáhl stejných výsledků i na pět set metrů, ale David takovou vzdálenost nepotřeboval. Jeho terč bude od něj přibližně 145 metrů.

Šlo o snadný výstřel s jedinou výjimkou; Ali se bude pohybovat a kolem sebe bude mít lidi. David se znovu podíval na hodinky. Už to trvalo minutu a půl. Nejspíš nestihli zelenou na Lexington Avenue. David uvolnil sevření pušky a díval se na ulici bez pomoci dalekohledu. Nejdřív uviděl bodyguarda, který šel o pár kroků vpředu a kontroloval prostor.

Muž se podle očekávání zastavil na červenou. David pohlédl do dalekohledu a postavu bodyguarda nastavil do středu hledáčku. Pak přesunul zbraň na východ a brzy našel, co hledal. Velvyslanec se zastavil těsně za mužem a David zaklel. Ali šel s nějakou ženou. Měla svou paži zaklesnutou do jeho a stála mezi Davidem a jeho terčem. Naskočila zelená a skupina vyrazila přes Park Avenue. Jeden bodyguard šel vpředu, druhý vzadu a Ali se ženou uprostřed. David vyrovnaně dýchal a ruku držel klidnou, jak sledoval skupinu a čekal na příležitost, která nepřicházela. Když vystoupili na chodník na druhé straně silnice, rozhodl se. Nedospěl takhle daleko, aby dnes nevystřelil, ale stejně tak odmítal zastřelit ženu, kterou ani neznal. Nelíbilo se mu to, ale šlo o eventualitu, na niž byl připraven. Rychle otočil pušku a zaostřil na hlavu bodyguarda, který šel vzadu.

David stiskl spoušť a puška jen nepatrně poskočila, jak z konce silné černé hlavně vylétla těžká kulka. Okamžitě umístil do komory nový náboj a o zlomek vteřiny později si našel další terč. Muž před Alim šel dál, nedbal na to, že jeho přítel utrpěl smrtelné zranění a právě v téhle chvíli padá k zemi. David znovu stiskl spoušť a vyslal do vzduchu druhou kulku.

Puška se ustálila, když do komory vsunul další náboj, a David přesunul dalekohled na další a poslední terč. Ali udělal ještě dva kroky, než si uvědomil, že tu něco nehraje. Žena udělala dva a půl kroku, pak si všimla, jak muž před ní padá k zemi. Ten půlkrok navíc byl přesně tím, co David potřeboval.

David se díval, jak se Ali otočil a hledal pomoc od druhého bodyguarda. Výraz na velvyslancově tváři se změnil ze šoku do vyděšení, když zjistil, že se ocitl bez ochrany. Než Ali stihl zareagovat, David potřetí stiskl spoušť a vyslal poslední tichou kulku do hlavy vybraného terče.

PADESÁT

Venku byla tma a nad zálivem foukal vítr. Rapp stál před velkým zrcadlem v ložnici a opatrně si sundával z rány obvazy. Vypadal, jako by ho podupal slon. Modřina pokrývala skoro celou pravou půlku jeho zadku a pomalu se začala šířit i na nohu. Lékaři chtěli, aby svou nohu šetřil právě z tohohle důvodu, ale stejně jako on věděli, že tu radu neposlechne. Bude dál brát antibiotika a přikládat led, když bude mít čas, a ono to půjde. Oblékl si tepláky a silné bavlněné tričko a opatrně sešel do kuchyně.

Anna jela domů z práce a Rapp doufal, že už se uklidnila natolik, aby si mohli promluvit o včerejší noci bez toho, aniž by se znovu pohádali. Rapp se necítil na další křik. Celý den přemýšlel o tom, jak to s Annou udělá. Pokazil, co se dalo, ale nebyl ještě úplně bez šancí. Anna věděla, koho si bere. Viděla ho v akci i dřív a věděla, že to bude těžké. A její otec a dva bratři navíc sloužili u policie. Filipíny se ukázaly jako úspěšný výlet. Andersonovi byli v bezpečí a mířili domů, smrt členů SEAL byla pomstěna, s generálem Morem si to vyřídili, teroristé ze skupiny Abú Sajáfa dostali na zadek na vlastním území a generál Rizal žádal o pomoc CIA při vyhledávání dalších zrádců. CIA měla za sebou pár dobrých dní.

Na jiné frontě však nebyla situace tak růžová. Napětí mezi Izraelem a Palestinou se blížilo k nebezpečné hranici. V OSN se formoval požadavek poslat tam skupinu nezávislých inspektorů, kteří by prověřili to, o čem se už hovořilo jako o hebronském masakru. Každou hodinu se ve zprávách objevovaly nové záběry tělíček vytahovaných zpod sutin.

Vzrůstal takový odpor, že několik židovských skupin vystoupilo v médiích na protest proti tvrdé ruce premiéra Goldberga. Protože se Židů dotkla snad nejhroznější genocida v dějinách lidstva, byli velmi citliví na vraždění žen a dětí. Jako národ zastávali velmi vysoké morální názory, když přišlo na utrpení, a poslední, co by mnoho z nich chtělo vidět, bylo, aby jejich vlastní národ páchal zvěrstva srovnatelná s nacistickými.

Po návratu z Bílého domu Rapp zamířil přímo do protiteroristického centra CIA v prvním patře budovy ústředí, kde ho o posledním vývoji informoval Jake Turbes. Stal se nástupcem Kennedyové, když opustila své místo a stala se ředitelkou CIA. Kennedyová si ho vybrala se souhlasem prezidenta Hayese. Turbes byl veteránem z Laosu i Afghánistánu. Byl jedním z mála lidí, kteří v Langley zbyli a měli nějaké reálné zkušenosti z terénu. A tohle spíš než cokoli jiného bylo důvodem, proč si s ním Rapp rozuměl.

Bylo k nevíře, že Turbes, neotesanec z Louisiany, přežil čistky v CIA. CIA, jež v devadesátých letech značně pokrotla, se nestavěla k případovým důstojníkům Turbesova ražení zrovna vstřícně. Jake symbolizoval opravdový návrat do minulosti a Rapp měl podezření, že Turbes přežil jednotlivé otřesy jen díky tomu, že se držel při zemi a svého zvláštního notýsku.

Rapp si už potvrdil dohady, že jeden z Turbesových nadřízených se ho skutečně pokusil vyhodit. Šéf, slizký kariérista, neměl rád Turbesův rázný styl a pistolnické sklony a chtěl ho dostat pryč. Protože Turbes měl odslouženo třicet let, nutil ho šéf k předčasnému odchodu do penze. Turbes zdvořile odmítl. Šéf mu řekl, že nemá na vybranou. Turbes opáčil, že ví všechno o té přítelkyni, kterou má šéf v Cathedral Heights a že milerád poví jeho ženě a lidem z kontrarozvědky, že si udržuje bokovku. Šéf se rozhodl znovu uvážit Turbesův předčasný odchod, ale to třiapadesátiletému veteránovi nestačilo. Oznámil svému nadřízenému, že má čtyřiadvacet hodin na rezignaci ze CIA, jinak že může dát sbohem své pověsti a rodině. Příštího rána šéf rezignoval.

Právě teď Turbese hodně trápilo dění na Blízkém východě. Před teroristickými útoky z 11. září měl ředitel CTC značnou anonymitu. To už dávno neplatilo. Kongresmani a senátoři mu teď často volali a ptali se, jaká nebezpečí číhají za obzorem a co CTC činí, aby je odvrátilo. Turbes musel najmout dalších šest lidí, jen aby zvládl intenzivnější kontakty s Kongresem a různými federálními ministerstvy. Turbes zastával názor, že informace nejsou k ničemu, dokud se o ně nerozdělí s lidmi, kteří by s nimi mohli nějak rozumně naložit, ale politici do téhle kategorie většinou nespadali.

Turbes soudil, že o Washingtonu platí jedno jediné, a sice že politici se hrozně rádi poslouchají. Nezáleží, kolikrát jim zopakujete, že něco je tajné, vždycky se našel někdo, komu se chtěli svěřit. Manželka, přítelkyně, spolupracovník bez řádného prověření, ten seznam byl prakticky nekonečný.

Existovalo pár vzácných výjimek. Několik senátorů a kongresmanů, kteří opravdu dokázali udržet jazyk za zuby, a to byli lidé, kteří převážně zasedali ve výborech pro dohled nad zpravodajskými službami. Opravdovým rájem pro egoisty byly výbory soudní, pro kontrolu rezerv, pro finance a ozbrojené služby. Tyhle výbory zajišťovaly svým členům zájem médií a umožňovaly jim oslovovat lidi v jejich volebních okrscích. Jenže kvůli nové válce proti terorismu se i do zpravodajských výborů procpalo pár oportunistů, kteří se snažili vyzískat kapitál na náhlé popularitě těchto výborů.

Turbes tyhle lidi bedlivě sledoval a o mnohé své obavy se podělil s Kennedyovou i Rappem. Právě dnes získal dvě zpravodajské informace, jež byly tak výbušné, že měl pocit, že je nemůže svěřit žádnému výboru, dokud to neschválí Kennedyová. Kennedyová s ním velmi vřele souhlasila a už připravila časné setkání v Bílém domě, aby mohli informovat i prezidenta. První zpráva vyprávěla o sadistické vraždě jistého iráckého generála na Blízkém východě a o falešných penězích, druhá o takřka tabuizovaném tématu v Hayesově vládě – o Saúdech. Rapp věděl, že až se prezident dozví, co mu chtějí říct, přestane to držet pod pokličkou. Saúdové měli z velké části pod kontrolou OPEC a vřelý vztah k nim napomáhal stabilitě cen ropy.

Rapp vzal zpod sporáku hrnec, nalil do něj vodu a postavil ho na hořák. Když čekal, než se začne vařit voda, rozhodl se zjistit, jestli nemá nějaké zprávy. Byly tam jen dvě pro Annu, obě uložil. Do vařící vody nasypal nudle rigatoni, odzátkoval láhev červeného vína a začal připravovat omáčku. Shirley seděla na podlaze a pozorně se na něj dívala, jestli jí taky něco nehodí. Rappovo kulinářské umění se omezovalo na tři až čtyři recepty těstovin a steaky na grilu. Když připravil omáčku, prostřel na baru. Ještě nějakou dobu bude muset jíst vestoje.

Anna přišla domů ve chvíli, když se chystal scedit nudle. Pozdravila Shirley a pak si odložila těžkou černou tašku. Pověsila si kabát do skříně v chodbě a vstoupila do kuchyně se založenýma rukama, zastavila se na druhé straně malého středového ostrůvku. Se sklopenýma očima probírala poštu, většinou reklamy.

Rapp nasypal nudle do cedníku postaveného ve dřezu a přes stoupající páru se podíval na svou ženu, která na něj zatím nepromluvila. Rozhodl se vzít si k srdci radu od Kennedyové a řekl: „Miláčku, chtěl jsem ti jenom říct, že mě ten včerejšek moc mrzí. Neměl jsem tě takhle oklamat a v budoucnosti se pokusím informovat tě mnohem líp o tom, co se děje.“

Anna se na něj nedívala. Oči měla stále skloněné a dál se probírala poštou. Vlasy měla stažené dozadu do ohonu a pomalu začala přikyvovat. Šlo spíš o potvrzení, že ho slyšela, než o přijetí omluvy.

Rapp ji pozorně sledoval, nebyl si jist, jak přesně tahle hra bude pokračovat. S každou vteřinou jejího mlčení byl víc a víc naštvaný. Udělal přece první krok a ona by mu mohla aspoň poděkovat za snahu. Už bez předchozího smířlivého tónu se zeptal: „Chtěla bys k tomu něco říct?“

Pokrčila rameny a dál se dívala na poštu. „Nelíbí se mi to,“ řekla, aniž by se na něj podívala. „Nelíbí se mi, že jsem nad sebou ztratila kontrolu. Nikdo mě nikdy takhle nenaštval. Tohle nejsem já.“

Rapp si nebyl jist, jestli má odpovídat, ale něco mu říkalo, že bude lepší držet jazyk za zuby a poslouchat.

„Nikdy jsem nepoznala nikoho, jako jsi ty. Neexistuje žádná poučka o tom, jak se chovat, když si vezmu špiona.“

Rapp se usmál. „Já nejsem špion.“

„Ty víš, jak to myslim.“ Ruce měla dál složené a poprvé se mu zadívala do očí.

Rapp mlčky přikývl.

„Chápu, že jsem si nevzala obchodníka. Vím, kdo jsi, a uznávám tě a miluju tě za to, co všechno jsi udělal, ale ty si taky musíš uvědomit, že sis nevzal buchtu, co poslušně čeká, až se každý večer vrátíš z práce, a nezeptá se na víc, než jak ses dneska měl.“ Anna na sebe ukázala. „Taková já nejsem… taková nebyla ani moje máma. Nechci žít odděleně od tebe. Chci vědět, co děláš. Musíš mi to dát vědět.“ Odmlčela se, když viděla, jak se její manžel mračí. „Mitchi, navzdory tomu, co si myslíš, umím udržet jazyk za zuby a rozhodně nepůjdu povídat někomu něco, co by mohlo ohrozit tvou bezpečnost.“

„A co bezpečnost státu?“ zeptal se.

Já se tě přece neptám na jména informátorů CIA v Iráku. Chci vědět, co je s tebou. Nejhorší totiž je, když nevím, kde jsi nebo co děláš.“

Pro Rappa to byla zvláštní situace. Celý svůj dospělý život strávil tak, že nikdy nemusel o své práci nikomu nic povídat. Šlo o něco, co vždycky udržoval přísně oddělené od osobního života. Představa, že se otevře a s někým se o to podělí, mu byla cizí, až skoro skličující. Ačkoli se jeho postoj k téhle věci nezměnil, chápal, že mu Anna neříká nesmysly. Kdyby měla najednou a narychlo odjet ze země a vůbec mu neřekla, kam jede, jak dlouho bude pryč nebo co bude dělat, asi by zešílel. Určitě musela existovat nějaká plocha, na které by se jejich stanoviska mohla setkat.

Nakonec pronesl jedinou věc, jíž byl schopen. „Nemůžu zpochybnit jedinou věc z toho, co jsi řekla, ale ty musíš pochopit, že to pro mě nebude jednoduché. Komunikace není zrovna moje silná stránka.“

To Annu rozesmálo. „Ne, to není, ale když to přiznáš, půlku boje už máš za sebou.“

Její úsměv mu okamžitě zvedl náladu. „No, slibuju, že na tom budu pracovat, ale ty mi musíš slíbit, že na mě nebudeš moc tlačit. Jsi sice moje žena… ale jsou věci, které ti říct opravdu nemůžu.“

„A ty mi musíš slíbit, že už nepovedeš žádné útoky komand.“

Rapp vzdychl a souhlasil. Anna a jeho šéfka měly pravdu. Ačkoli jeho práce nikdy nebude úplně bezpečná a jistě se ještě někdy ocitne v bouři, byla to totální a zbytečná hloupost, že se sám tak přímo zapojil do osvobozování rukojmích. Už to prostě nebyla jeho práce. „Slibuju.“ Natáhl ruce a Anna k němu přišla. Objal ji a pevně ji stiskl. Je mi to líto, Anno.“

„To vím.“ Anna ho objala a políbila ho na bradu. Jsem ráda, že jsi doma, a teď už nikdy neodjedeš.“

Rapp ji ignoroval a řekl: „Máš hlad?“

„Jako vlk.“

„Fajn. Tak si sedni.“ Rapp jí přitáhl barovou stoličku a nalil jí sklenku vína. Pak na dva talíře nandal kouřící nudle a přidal červenou omáčku. Nastrouhal parmazán a na každý talíř ho trošku nasypal.

Anna se na něj podívala tím svým pichlavým pohledem a řekla: „Tak co uděláme, abychom měli jistotu, že už se nikdy nezapojíš do něčeho takového?“

Rapp neměl z výběru slov své ženy zrovna radost. Byl mužem činu a spojení „už se nikdy nezapojíš,“ mu znělo až příliš definitivně. Aby získal čas, odpověděl: „Irene a já se o tom musíme pobavit… stanovit mantinely toho, do čeho se ještě zapojovat můžu a do čeho už ne.“

Anna se napila vína. Já vím, že to pro tebe není jednoduché, miláčku, ale už ses obětoval dost. Teď je načase přenechat to břímě jiným lidem. Můj táta pracoval jako polda přes třicet let. A celou tu dobu nevyrážel dveře a neproháněl zloduchy.“

Rapp věděl, že má nejspíš pravdu, ale to neznamenalo, že se mu to muselo líbit. Jestli mu Filipíny něco potvrdily, tak to, že ještě není připraven to pověsit na hřebík. Nějak to bude muset vyřešit, než se objeví další úkol, jinak se dopustí stejných chyb.

Anna se chystala říct ještě něco dalšího, když zazvonil telefon. Rapp k němu přešel a podíval se, kdo volá. Telefonát přicházel z Langley. Vzal sluchátko. „Rapp u telefonu.“ Poslouchal chvilku a pak řekl: Ježíši Kriste. To nemůžeš myslet vážně.“ Pak dalších pár vteřin poslouchal a řekl: „Dobře. Budu tam, jak to půjde nejrychleji.“ Zavěsil.

„Co se děje?“ zeptala se Anna s nepředstíraným zájmem v hlase.

„Někdo právě zastřelil palestinského velvyslance u OSN.“

PADESÁT JEDNA

Poslední vlak do Washingtonu, D.C., odjížděl z Pensylvánského nádraží ve 22:05 a na Union Station dorazil v 1:20. David si koupil jízdenku už během dne, zaplatil hotově a pak šel připravit večerní pozorovatelnu. Když byl palestinský velvyslanec po smrti, chystal se vyjet zařídit další část plánu. Davidovi bylo líto, že musel zabít i oba bodyguardy, ale neměl na vybranou. Omlouval se tím, že jejich smrt pomůže ke vzniku nového státu.

Po odchodu z kasáren šel David klidně zpátky do Sheratonu na Sedmé Avenue jen pár bloků jižně od Park Avenue. Hotel si zvolil pro jeho blízkost k divadlům, hlavnímu centru turistického zájmu v New Yorku. S ohledem na ohromné množství návštěv z celé Ameriky i zbytku světa nebylo nijak těžké tam přijet a zase zmizet bez povšimnutí.

Když se vrátil do svého pokoje, ještě jednou vyčistil zbraň, ačkoli se jí nikdy nedotkl bez rukavic. Každou část zabalil jednotlivě do velkého zeleného pytle na odpadky, pevně zavázal a umístil do venkovních kapes svého kufru na kolečkách. Ve 21:30 odešel z hotelu, aniž by se odhlašoval. Pokoj byl placen kreditní kartou a platba proběhne automaticky. Měl vyhlídnutých několik kontejnerů u stavenišť na 52. ulici, a zamířil tedy na západ k nim.

Přiblížil se k prvnímu kontejneru a rozhlédl se, kdo je okolo, pak nenuceně otevřel jedno z venkovních oddělení černého kufru. Když prošel pod lešením, které chránilo chodce před padající sutí, byl sám.

Spěšně hodil dva igelitové pytle do obřího prostoru. O chvíli později už stál u druhého kontejneru. Rychle vytáhl oba zbývající pytle a přehodil je přes postranici, dopadly na dno s hlasitým žuchnutím.

David šel dál na západ a na Deváté Avenue si chytil taxi. Uložil si kufr do zavazadlového prostoru a uvelebil se na zadním sedadle. Řidič se ho zeptal, kam chce jet, a viditelně ho zklamalo, když mu David řekl na Pensylvánské nádraží, a ne na nějaké z letišť. David se připravil na krátkou cestu a ignoroval nahraný hlas nějaké hvězdy, kterou neznal a která mu říkala, aby si zapnul pás. To jednoduché bylo za ním. Teď zbývalo jet do Washingtonu a vykonat nejobtížnější část celého plánu.

PADESÁT DVA

Mitch Rapp už viděl prezidenta v různých fázích zloby, ale dnes ráno vypadal obzvláště rozčilený. Michael Haik, prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti, to rozhlásil. Prezident Hayes se chce se všemi sejít v Bílém domě přesně v sedm ráno. Kennedyová s sebou vzala Rappa a ředitele CTC Jakea Turbese. Oběma velmi jasně sdělila, že chce, aby se během prvního setkání s prezidentovým národněbezpečnostním týmem drželi při zemi. Informace, které CTC získalo, budou probrány později, až se skupina zúží na únosnější počet.

Kolem velkého konferenčního stolu v místnosti kabinetu stály židle potažené hnědou kůží, všechny stejné s výjimkou jediné. Prezident měl židli s vyšším opěradlem, která byla umístěná uprostřed stolu, takže byl středem pozornosti. Dnes ráno to kvůli jeho nervóznímu výrazu a sevřeným čelistem platilo dvojnásob. Krveprolití na Blízkém východě byla jedna věc, bylo to zlé, nepřijatelné, ale zároveň ne až tak nečekané. Vražda cizího velvyslance a jeho dvou bodyguardů v New Yorku byla naprosto ohromující a nepřijatelná.

Prezident Hayes poslouchal, jak ředitel FBI Roach shrnuje dosud známá fakta o atentátu na velvyslance. Když Roach domluvil, prezident poklepal perem o notes a po pár vteřinách se velmi zklamaným hlasem zeptal: „To je všechno, co víme?“

Ředitel Roach, dokonalý profesionál, se na prezidenta stoicky zadíval a řekl: „Prozatím je to vše, pane.“

Neobyčejně netrpělivým tónem Hayes odpověděl: „Tohle jsem se dozvěděl i z ranního vydání Postu.“ Krátkým pokývnutím ředitele FBI opustil a pohlédl na osobu vedle, což byl Roachův nadřízený, ministr spravedlnosti Richard Lloyd. „Dicku, musí se to vyšetřit, a to v co nejkratším termínu.“ Prezident se díval na svého dávného přítele a dodal: „A je mi jedno, co to stojí, zjisti, kdo to udělal, postavte ho před soud a udělejte to rychle.“

Prezident pak přesunul pohled opačným směrem a zastavil se u Irene Kennedyové. Rapp tohle všechno sledoval ze svého místa o pár židlí dál. Prezident seděl zády k oknu; jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti Michael Haik po jeho levé ruce a vedoucí kanceláře Valerie Jonesová po pravé. Na druhé straně stolu, vedle ministra spravedlnosti, byla ministryně zahraničí Beatrice Bergová a ministr obrany Rick Culbertson.

Hayes nespouštěl oči z Kennedyové, jeho rozrušení bylo zřejmé z toho, jak napínal čelist. „Co tomu říkají Izraelci?“

Kennedyová byla na tu otázku připravená. Kdyby prezidenta zajímala reakce Izraele na vraždu, zeptal by se ministryně Bergová. Protože se zeptal ředitelky CIA, znamenalo to, že chce vědět, co na ten atentát říká Mossad. Už třikrát mluvila s Benem Freidmanem, a ten pokaždé velmi rezolutně popřel, že by s tím měl něco společného.

„Pane, generální ředitel Freidman kategoricky popírá, že by Mossad měl podíl viny na tom, k čemu došlo včera v noci.“

Prezident se tvářil pochybovačně. „A proč bych mu měl věřit?“

Na tuhle otázku šlo odpovědět mnoha způsoby, žádný z nich ale nebyl dobrý. Freidman promarnil i tu malou dávku důvěry, kterou v něj prezident měl, a Kennedyová pochybovala, že by mohla říct či udělat něco, čím by se jí tuhle situaci podařilo zvrátit. Raději by tentokrát mlčela, ale prezident chtěl slyšet odpověď. „Myslím, že Mossad by něco takhle drzého neriskoval.“

„A to proč?“ zeptal se Hayes.

„Kvůli poměru mezi cenou a užitkem, pane. Vraždou velvyslance Aliho získají velmi málo, a jak určitě v průběhu dne zjistíme, v mezinárodním společenství jim to výrazně uškodí.“

„Takové zdůvodnění by mělo smysl, kdyby jim ve skutečnosti záleželo na tom, co si mezinárodní společenství myslí, ale jak jsme viděli v případě víkendového útoku na Hebron… mám pocit, že je jim srdečně jedno, co o nich soudí zbytek světa.“

Valerie Jonesová přikývla. „S tím bych souhlasila.“

Její názor podpořilo dalších pár lidí. Ministryně zahraničí Beatrice Bergová nicméně nikoli. ‚Já to tak nevidím. Možná je příliš netrápí názor OSN, ale určitě je zajímá, co si myslíme my.“

Prezident se okamžitě obrátil zpátky na Kennedyovou. „Všichni tady znáte izraelskou verzi toho, co se o víkendu stalo v Hebronu, je to tak?“ Všichni přítomní přikývli. Hayes se otočil ke Kennedyové. „A teď, Irene, mohla byste prosím seznámit zbytek skupiny s tím, k čemu došlo doopravdy?“

Kennedyová jen neznatelně vzdychla. Jednalo se o utajovanou skutečnost a ona neměla zrovna chuť ji rozšířit mezi nejrůznější úřady zastoupené v téhle místnosti. Věděla ovšem, že jakýkoli pokus přesvědčit prezidenta o opaku by byl k ničemu. Neochotně tedy začala: „Pomocí pozemních prostředků a průzkumných fotografií jsme zjistili, že v Hebronu žádná továrna na výbušniny nebyla.“ Kennedyová se dívala zpoza brýlí na zmatené výrazy ostatních vysokých představitelů. „Veškeré škody nebyly způsobeny sekundárním výbuchem.“

„Tak co je teda způsobilo?“ zeptal se ministr obrany Culbertson.

Po chvilkovém zaváhání Kennedyová řekla: „Šestnáct střel Hellfire vypálených do čtvrti.“

Culbertson se se zmateným výrazem ve tváři zeptal: „A proč?“

„To je otázka za milion dolarů,“ odpověděl prezident nepříliš vlídně.

„No… a co o tom říká Freidman?“

Prezident se opřel o opěradlo své židle a podíval se na Kennedyovou.

„Drží se jejich verze, že tam továrna na výbušniny byla.“

Jak jsme si jisti tím,“ zeptala se ministryně Bergová, „že tam žádná továrna nebyla… a že veškeré škody způsobily ty střely?“

„Důkazy hovoří poměrně jasně.“

Jak jasně?“

Kennedyová přemýšlela o záběrech z družice a hlášeních, která dostala od jejich lidí na zemi. Obvykle dávala přednost nepouštět se do přílišných prohlášení, nebyla-li si stoprocentně jistá, ale v téhle otázce měla jistotu. „Řekla bych, že důkazy, jež máme, přesvědčivě popírají příběh, který zveřejnila izraelská vláda.“

„Takže nám vlastně říkáte,“ přerušil ji Culbertson, „že nemůžeme věřit tomu, co nám říká náš jediný spojenec v oblasti.“

Prezident přikývl. „Tak to asi je. Beatrice, co říká ke včerejší události izraelský velvyslanec?“

Bergová ještě nevolala premiéru Goldbergovi ani izraelskému velvyslanci. V té křehké hře diplomacie se nejvyšší představitelé raději neptali jeden druhého na to, co by je nutilo ke lži. Takže jeden z podřízených Bergová zavolal nějakému podřízenému na velvyslanectví a požádal o neoficiální reakci na atentát na palestinského velvyslance. Muž na velvyslanectví označil jakoukoli účast Izraele za absurdní. Tohle bylo teprve první kolo a taková odpověď se čekala. S přibývajícím časem budou přímější otázky směřovány na lidi s honosnějšími tituly.

„Velvyslanectví,“ spustila Bergová, „říká přesně to, co jsme od nich očekávali.“

„Že se toho neúčastnili,“ dokončil prezident.

Bergová přikývla.

„Irene,“ zeptal se prezident, „co víme o Alim? Je nějaký důvod, proč by ho Izraelci, nebo spíš Ben Freidman, mohli chtít zabít?“

Jako ve všech případech týkajících se Izraelců a Palestinců je motivů mnoho. Ali vyrostl v Gaze a byl aktivním členem teroristické skupiny Síla 17, pak i OOP. Izraelci tvrdí, že stejně jako Arafat byl teroristou a je jím pořád. V nedávné době se objevilo pár obvinění, že získává peníze pro mučednické brigády a stýká se s pochybnými lidmi ze špatných kruhů.“

„Co je to za kruhy?“ zeptal se Hayes.

„Lidi, kteří se zabývají obchodem se zbraněmi.“

Valerie Jonesová, která až do téhle chvíle seděla mlčky, se zeptala: Je to informace, kterou jsme získali sami, nebo nám ji poskytli Izraelci?“

„Tuhle informaci jsme získali prostřednictvím našich vlastních zdrojů.“

„Takže,“ spustil prezident, „je v nedávné Aliho minulosti něco, proč by ho Mossad mohl chtít zabít?“

Prezident se zaměřil na Freidmana a Kennedyová mu to nemohla nijak zazlívat. Navzdory Freidmanovým prohlášením se Kennedyová klonila k názoru, že nařídil atentát na Aliho. Existovalo mnoho logických důvodů, proč by Freidman takový troufalý krok neměl přikázat, ale na druhou stranu se v poslední době ukazoval jako stále více nepředvídatelný. Prezident se díval na Kennedyovou, čekal, až odpoví, a ona se rozhodla pro upřímnou, i když poněkud opatrnou volbu.

„Pane, asi před rokem bych Bena Freidmana označila za někoho, kdo není takhle drastického postupu schopen, ale dnes už si tím tak jistá nejsem.“ Kennedyová zaváhala, jako by se chystala říct ještě něco, ale pak se zarazila.

Prezident si toho všiml a řekl: „A co dál?“

„Snažím se o nadhled a pokouším se podívat na celou věc z izraelského hlediska. Mají za sebou pár krvavých let. Sebevražedné bombové útoky si vyžádaly velkou daň na životech i morálce. Izrael už nemá téměř žádnou podporu ze strany mezinárodního společenství, takže v tomhle ohledu prakticky nic neriskují. Mohli by tu válku rozšířit… jako rozšíření jejich postoje, že když na ně zaútočíte, oni vám to vrátí ještě hůř.“

Prezident Hayes přikývl. „Udeří na Palestince tam, kde se cítí v největším bezpečí, a tím je udrží v nejistotě.“

Kennedyová pokrčila rameny. „Možné to je. Podle mě je to sice trochu přitažené za vlasy, ale vyloučit to nemůžeme.“

Zdálo se, že Hayesovi se tyhle úvahy líbí. Měl díky nim po ruce možné vysvětlení, proč by Freidman podnikl něco tak zbrklého. V poslední snaze získat nějaký nesouhlas se Hayes zeptal: „Dokáže v téhle chvíli někdo označit za viníka někoho jiného než Mossad?“

Rapp pozorně celý rozhovor poslouchal, a navzdory hluboké nedůvěře vůči Benu Freidmanovi měl pocit, že existuje ještě pár dalších možností, které by bylo vhodné prověřit. Taky věděl pár věcí, které ostatní netušili, ale na základě pokynu od Kennedyové si měl své názory nechat pro sebe, dokud s prezidentem nebudou sami.

PADESÁT TŘI

Premiér Goldgberg si snad nikdy ve svém životě nepřipadal tak ztrápeně. Bylo to horší než jomkipurová válka, kdy ho obklíčila syrská vojska a kolem vybuchovaly náboje, až mu z uší tekla krev, a jeho velitelé mu přikázali udržet svěřenou pozici do doby, než bude proveden protiútok. Vydržel tři dny bez spánku. On a jeho muži čelili syrské přesile v krvavé bitvě o Golanské výšiny. Protiútok nakonec přišel a rozzlobená izraelská armáda zahnala Syřany zpátky za hranici a přiblížila se na dohled od Damašku.

Spojené státy a Sovětský svaz pak zakročily a pokusily se rozdělit válčící strany jako děti, jež se popraly na hřišti. Goldberg nikdy nezapomene na lekci z roku 1973, a sice že nikdy nemá důvěřovat svým arabským sousedům. Napadli je v nejsvatější židovský svátek roku, kdy jsou Izraelci buď doma, nebo se modlí v synagogách. První tři dny židovský lid drtili, a když se izraelská armáda dala dohromady a zatlačila Egypťany a Syřany zpátky za hranice, začali Arabové volat po mezinárodní intervenci. Provedli podlý útok a pak žadonili o mír a chtěli samozřejmě zpátky i svou půdu, ačkoli po sobě nechali tisíce mrtvých Izraelců.

Pod tlakem arabského ropného embarga přinutily Spojené státy Izrael, aby se stáhl a opustil velkou část země, kterou vybojoval ve válce, již nerozpoutal. Kolikrát už svět musel být postaven před fakt, že Arabům se nedá věřit? Goldberga zejména trápilo, že evropští představitelé odmítali vidět věci tak, jak byly. Hluboce ho rozesmutňovalo, že navzdory všemu, co jeho lid musel protrpět na tomhle prokletém kontinentu, mu nikdo nepřišel na pomoc. Goldberg nechtěl pro svůj lid nic víc než jen bezpečné místo pro život. A jako by situace nebyla ještě dost zlá, když se musel potýkat se sebevražednými Palestinci a slepě fanatickými hlavami států, musel se teď potýkat i s nesouhlasnými názory uvnitř své vlastní vlády.

Byl unavený. Léta bojů si vybrala svou daň a Goldbergovi docházela energie. Při tempu, jakým se věci vyvíjely, se zdálo, že nedožije konce týdne bez toho, aby se hlasovalo o vyslovení nedůvěry jeho vládě. OSN a velká část členů jeho vlády už halasně protestovaly proti událostem v Hebronu a někdo teď ještě navíc zavraždil palestinského velvyslance v New York City.

Jeden z poradců Goldberga informoval o atentátu během snídaně, a jeho soukromou reakcí na tuhle zprávu byl zoufalý strach. První člověk, který mu vytanul na mysl, byl jeho dávný přítel a generální ředitel Mossadu Ben Freidman. Goldberg se sám sebe celý den ptal, jestli je Freidman schopen podobně katastrofální operace ze svého vlastního popudu. Odpovědí mu bylo šokující ano, což mu ještě víc sebralo náladu s ohledem na schůzku, jež měla proběhnout. Premiér by radši nechal celý problém plavat. V rámci palestinsko-izraelského konfliktu už bylo prolito dost krve, takže smrt velvyslance upadne v zapomnění dřív, než by člověk čekal, ale příštích pár měsíců se bohužel situace jistě nezlepší. V Americe ještě bylo brzy ráno, ale Goldberg už si byl jist, že prezident Hayes nebo spíš ministryně zahraničí Bergová mu během dne zavolají a budou požadovat záruky, že Izrael neměl na tom brutálním činu žádný p odíl.

Goldberg cítil pokušení schovat hlavu do písku, ale to by bylo hloupé a odporovalo by to jeho charakteru. Potřeboval znát od Freidmana pravdu. Podle toho se pak rozhodne, co řekne Američanům. Nervózně si projel rukou řídnoucí bílé vlasy a podíval se na hodiny na stěně. Bylo chvíli před půl třetí odpoledne. Freidman měl zpoždění, což nebyl žádný div. Šéf Mossadu si přicházel a odcházel, jak se mu chtělo.

***

Po pár minutách Freidman konečně dorazil a našel nervózního premiéra za stolem. Freidman věděl, čeho se to týká. Byl prvním podezřelým v případě atentátu na velvyslance Aliho. V kontrastu s premiérovým oblekem měl na sobě jen kalhoty a volnou košili s krátkým rukávem. Jako vždy ji neměl zasunutou, aby zůstal zakrytý jeho revolver ráže.38, který nosil v pouzdru u opasku na zádech. Freidman bez něj nikam nevycházel.

Pomalu se posadil na židli naproti Goldbergovu stolu. Zničený výraz v obličeji jeho přítele nemohl nechat bez povšimnutí. „Davide, nevypadáš moc dobře.“

Goldberg měl ten typ obličeje, který se skoro celý poddával gravitaci. Bylo těžké uvěřit, že tenhle zavalitý muž bojoval ve válce. Zavrtěl hlavou, těžké podbradky prověšené. „Svádím bitvu o vlastní život.“

Freidman si tu odpověď interpretoval jako přehánění politika, který ztratil celkový pohled. Hlasem bez soucitu či sympatie pak řekl: „Tohle nic není.“

Goldberg přivřenýma očima sledoval neuvěřitelně sebevědomého šéfa Mossadu a v nitru pocítil záchvěv vzteku. „Možná sis toho v poslední době nevšiml, Bene, ale můj kabinet je prakticky před rozpadem. OSN žádá vyslání inspektorů do Hebronu, a po tom, co se včera v noci stalo v New Yorku, si můžeme být jistí, že schválí nějakou rezoluci.“

„A ty jim můžeš říct, ať si tu rezoluci strčí…“

Goldberg udeřil pěstí do stolu a Freidmana přerušil. „Nic takového jim říct nemůžu!“ zvolal. „Protože už dlouho premiérem nebudu. Díky tobě budu pryč ještě dřív, než sem přijde první inspektor.“

„Přeháníš,“ odpověděl Freidman a znechuceně zavrtěl hlavou.

„Tak já přeháním,“ odsekl Goldberg. „To se tedy pleteš. Tys mě dostal do téhle mizérie kvůli těm svým přehnaně horlivým akcím v Hebronu!“

„Nekritizuj mě za přehnanou horlivost. Jediný důvod, proč tě zvolili, byl ten, že lid Izraele chtěl někoho, kdo bude přehnaně horlivý.“

„Ale nemusels srovnat se zemí celou čtvrť,“ odsekl Goldberg.

„Ale musel!“ zvolal Freidman. „Pamatuješ na Falida Al-Dina? Poslali jsme mu střelu rovnou do auta, a on odešel po svých. Nechtěl jsem udělat znovu tu samou chybu.“

„Takže jsi zničil celou čtvrť!“

„To si piš, že zničil! Tohle je válka!“

Goldberg zklamaně vzdychl a sevřenými zuby procedil: Já vím, že je to válka, ale musíme mít na paměti i další věci.“

„Například?“

„Například naše spojence.“

„Myslíš ty naše spojence, co vybombardovali Drážďany a Tokio a pak shodili atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki?“ Freidman se díval na premiéra se spravedlivým přesvědčením v očích. O tomhle už se bavili v minulosti mockrát a jejich názory se shodovaly. „Válka je hnusná a někdy zachráníš víc životů z dlouhodobého pohledu tím, že jsi brutálnější než tvůj nepřítel. Měli bychom vyhnat všechny Palestince z okupovaných území a nedovolit jim návrat, dokud s námi každý velký arabský stát nepodepíše mírovou dohodu… a k čertu s mezinárodním společenstvím.“

Premiér zavrtěl hlavou. „Víš sám, že tohle nejde. K zahájení takové operace neexistuje politická vůle.“

„A proč to nechceš zjistit?“

Goldberg se zlobil sám na sebe, že se nechal takhle zahnat. Freidman mu znovu ukázal, že je ochoten k mnoha věcem, aby dostal, co chce. Možná, říkal si Goldberg, bude dokonce tak zvrácený, že mé navede do postavení, v němž nebudu mít na výběr nic jiného než výpad. Podíval se přísně na ředitele Mossadu a přemýšlel, až jak daleko je ochoten zajít v cestě za svým cílem. Věděl, že odpověď zní, že by klidně šel hodně daleko.

„Podívej se mi do očí a řekni mi, jakou roli jsi sehrál ve smrti palestinského velvyslance.“

Některé lidi je snadné urazit, ale Ben Freidman k nim nepatřil. Goldberg se ho klidně mohl zeptat, co měl k obědu. „S Aliho vraždou nemám společného vůbec nic.“

Goldberg hledal nějaký náznak toho, že mu jeho dávný přítel lže. Po pouhé vteřině pochopil, že je to marné. Viděl, jak tenhle muž lže v mnoha případech stejně bezelstně, jako když říká pravdu. „Měl na velvyslancově smrti nějaký podíl Mossad?“

Freidman zavrtěl hlavou. „Možná jsem šílenec, Davide, ale nejsem pitomec. Proč bych byl tak hloupý, abych zabíjel palestinského velvyslance u OSN, když je v Americe?“ Zamítavě se zamračil. „Aliho smrti mi není líto. Byl to prachsprostý hulvát převlečený za diplomata. V Ramalláhu je skoro každý měsíc. Kdybych si přál jeho smrt, tak bych to mohl udělat mnohem snazším způsobem a s mnohem mírnějšími reakcemi.“

Tahle slova měla na Goldberga opačný vliv, než jaký zamýšlel. Z Freidmanovy obrany premiér vytušil právě ten ideální důvod, proč by si mohl myslet, že z toho vyklouzne, i když velvyslance zabije. Logicky uvažující lidé by se nakonec shodli na tom, že generální ředitel Mossadu by nikdy neriskoval urážku Američanů, když by mohl velvyslance zabít během jeho návštěvy Západního břehu. Teď už měl Goldberg skutečně strach. Co když jeden z jeho nejbližších poradců pracuje v zákulisí na tom, aby vyprovokoval otevřenou válku?

Freidman poznal, že Goldberg jeho zamítavou odpověď nebere. Mnohem vlídnějším tónem pak dodal: „Přísahám ti, Davide, neměl jsem s tím nic společného. Už jsem mluvil s ředitelkou Kennedyovou a ona zastává názor, že Aliho vražda může mít něco společného s nějakým nevydařeným obchodem.“ Freidman trošku přeháněl, ale měl pocit, že je to potřeba.

Goldberg se na něj skepticky zadíval. „S jakým obchodem?“

„O Alim se vědělo, že čas od času obchoduje se zbraněmi.“

„Se zbraněmi?“

„Ano.“ Freidman s uspokojením sledoval, že premiér z toho tuší jistou naději.

„A ty říkáš, že Američané o těchto aktivitách věděli?“

„Ano, stejně jako Francouzi, Britové, Němci, Rusové a určitě i pár dalších zpravodajských služeb.“

„Rád bych měl k ruce Aliho spis co nejdřív a chci poskytnout Američanům všechno, co o něm víme.“

„Už se na tom pracuje.“

Goldberg se cítil trošku lépe, ale pořád mu zbývalo vyřešit tu katastrofu v Hebronu. „Pokud tedy budeme mít dost štěstí, aby nás nikdo neobvinil z podílu na Aliho smrti, asi nám to nicméně nepomůže v případě té události v Hebronu. S ohledem na současnou politickou náladu v OSN budou inspektoři určitě odhlasováni dneska nebo zítra.“

„Tak ať to Spojené státy zdrží.“

„To neudělají. Teď ne.“

„Tak prostě zabraň inspektorům ve vstupu.“

Goldberg už o tomhle přemýšlel a diskutoval o tom se svými nejbližšími politickými poradci. Sklíčeně pak odpověděl: „To nemůžu. Byla by to politická sebevražda. Můj kabinet by se rozpadl a já bych se během čtyřiadvaceti hodin dočkal vyslovení nedůvěry.“

Freidman věděl, že má pravdu, ale odmítal se tak snadno vzdát. Oba muži seděli potichu, každý se snažil nalézt cestu z toho složitého problému. Freidman přišel jen s jedinou volbou, když jeho myšlenky přerušil tlumený hluk zvenčí. On i premiér se postavili a přešli k oknu, zatímco z dálky zaslechli další výbuch. Bohužel šlo o zvuk, na který byli až příliš zvyklí.

Během pár minut do kanceláře premiéra začaly proudit zprávy. Tři sebevražedné bomby explodovaly v rozmezí pár minut od sebe. Dvě v západním Jeruzalémě, jedna v Tel Avivu. Rozsah škod a počet obětí dosud nebyl znám, ale očekávaly se značné škody. Pohotovostní týmy už byly na místě a zoufale prohledávaly okolí, jestli tam nejsou nastraženy další bomby. Byl to nový a zvláště zlomyslný trik mučednických brigád, které rozmisťovaly sekundární bomby, ty pak odpalovaly později a zabíjely lékaře, kteří přispěchali na pomoc obětem prvních výbuchů.

Freidman chytil Goldberga za loket a vedl ho do rohu mimo doslech jeho pomocníků. „Tohle je tvoje příležitost.“

Jak by tohle mohla být příležitost?“

„Pošli tam armádu a vyhlaš v Hebronu zákaz vycházení. Zajisti celou oblast a zbytek nech na mě. Než tam dorazí inspektoři OSN, budeš mít dostatek důkazů, že tam továrna na výbušniny byla. Umlčíš tak kritiky ve své vládě a OSN bude taky spokojená.“

Goldberg se nad tím na chvilku zamyslel a pak pomalu přikyvoval. Jinou možnost neměl. Byla to válka a ve válce je pravda obvykle tou první obětí.

PADESÁT ČTYŘI

Zbytek porady v Bílém domě se probíralo, co se stane v OSN. Všichni souhlasili s tím, že Izrael bude pranýřován a Spojené státy zřejmě poprvé nebudou mít šanci odvrátit nepříznivé reakce. Valerie Jonesová všechny přísně varovala před médii. Nikdo neměl poskytnout interview bez předchozí konzultace s ní. Poslední, co by právě teď potřebovali, by byla situace, kdy by si jednotliví členové vlády a zástupci ministerstev protiřečili. Podobné bouře bylo možno zvládnout, ale jen v případě, že se všichni semknou. Nemohli si dovolit, aby Hayesova administrativa působila nejednotně.

Když prezident ukončil poradu tím, že se postavil, Kennedyová zachytila pohled Jonesové a zvedla pět prstů. Vedoucí prezidentovy kanceláře přikývla a podívala se na seznam dalších schůzek. Prezident už měl sice zpoždění, ale Jonesová dokázala víc než dobře přeskupovat schůzky a rušit či krátit jednotlivé body programu. Kennedyová ji nežádala často a s ohledem na včerejší události byla její žádost nepochybně důležitá.

Jonesová se podívala na svého šéfa, který hovořil s ministryní Bergovou. Stáli pod portrétem Theodora Roosevelta. Vedoucí kanceláře se obrátila na Kennedyovou a řekla: „Počkejte v Oválné, já ho tam přivedu, jakmile se mi ho podaří odtrhnout.“

Kennedyová jí poděkovala a odešla z pracovny kabinetu s Rappem a Turbesem. Když všichni tři vstoupili do Oválné pracovny, řekl Rapp: „Už má v téhle věci jasný názor.“

Jo, já vím.“

„Nebude se mu líbit, co mu řekneme,“ dodal Rapp.

„To ne.“

Než se všichni tři stihli posadit, prezident vstoupil do kanceláře s Jonesovou a svou osobní sekretářkou. Prezident zamířil přímo ke svému stolu a odložil na něj kožené desky. Jeho osobní sekretářka mu začala recitovat seznam věcí žádajících si jeho pozornost, zatímco Jonesová stála stranou a probírala se několika růžovými papíry se vzkazy, které jí právě předal jeden z jejích lidí. U jednoho papírku se zarazila a podívala se na prezidenta.

„Saudský velvyslanec se s vámi chce co nejdříve setkat.“

Kennedyovou náhle začalo velmi zajímat, co prezident vedoucí své kanceláře řekne. Udělala pár kroků dopředu a poslouchala.

Hayes měl se Saúdy velmi vřelý vztah. Téměř bez zamyšlení řekl: „Domluvte to.“

„Pane, jestli můžu.“ Kennedyová přistoupila ještě blíž. S pohledem upřeným na prezidentovu sekretářku řekla: „Betty, kdybyste nás prosím omluvila.“ Sekretářka bez zaváhání její žádost splnila. Když odešla a zvukotěsné dveře se za ní zavřely, Kennedyová řekla: „Pane, došlo k jistému vývoji situace, o němž byste měl nejspíš vědět, než si domluvíte schůzku s velvyslancem.“

Hayes podezřívavě zvedl obočí. „Jako například?“

Kennedyová ukázala na dvě pohovky u krbu. „Asi bychom si měli sednout. Možná to nějakou chvíli zabere.“

Hayes na chvilku zaváhal a podíval se na nálož práce na svém stole, ale pak souhlasil. Kennedyová s Turbesem seděli na jedné pohovce, Jonesová a prezident na druhé. Rapp se rozhodl, že postojí.

Kennedyová začala: „Dnes brzy ráno jsme obdrželi pár informací od Britů. Jak víte, z naší neformální dohody se Saúdy plyne, že u nich neprovádíme aktivní špionáž. Britové nicméně žádnou takovou dohodu nemají a jsou tak laskaví, že se s námi rozdělí o všechno, co zjistí.“

Kennedyová nikdy nemarnila prezidentův čas, takže předpokládal, že je to dobré. „A co zjistili?“

Kennedyová otevřela červené desky s označením JEN PRO ČTENÍ a chystala se je prezidentovi podat, když se rozhodla, že bude jednodušší, když mu podá komentář. Vstala, přešla na druhou pohovku a posadila se vlevo od prezidenta. Ukázala na velkou černobílou fotografii a zeptala se: „Víte, kdo to je?“

Hayes si prohlížel snímek zavalitého muže v obleku, jak kráčí do hotelu obklopen několika lidmi včetně jednoho velmi urostlého Asijce. Podle kvality snímku bylo jasné, že jde o špionážní fotografii. Na muži v obleku bylo něco vzdáleně povědomého, ale prezident ho nedokázal pojmenovat. Po chvíli zavrtěl hlavou a řekl: „Ne.“

Kennedyovou tím tak trochu překvapil, ale na druhou stranu ne moc. Princ Omar měl se svou královskou rodinou velmi zvláštní vztah. Kennedyová ještě nezjistila, jestli jeho odmítání oficiálních kontaktů je dobrovolné nebo ho způsobil výnos jeho bratra korunního prince. Jmenuje se princ Omar. Je to tak trochu vyděděnec královské rodiny.“

„A proč?“

„Vede velmi okázalý způsob života. Je to velký hazardní hráč, sukničkář a občasný uživatel drog.“

„Tím se moc neliší od značné části ostatních členů rodiny.“

„Ano, ale je to přímý bratr korunního prince a před patnácti lety s ním byl v opravdovém sporu o následovnictví. Je velmi prostořeký a na rozdíl od mnoha svých bratranců, strýců a synovců se k vlastnímu bohatství dopracoval sám.“

„To je neobvyklé,“ připustil prezident. Královská saudská rodina čítající více než 5000 členů byla pověstná hýřivými způsoby, nikoli schopností postarat se o sebe. Jak k těm penězům přišel?“

„V bankovnictví a realitách.“

Hayes se podíval na další snímek prince a řekl: „Tak proč je vyděděnec?“

„Velmi kriticky se vyjadřuje o svém bratrovi a jeho spolupráci se Západem ve válce proti terorismu.“

Hayes vědoucně přikývl. Moc dobře znal pokrytectví mnoha členů saudské královské rodiny. Studovali na Západě, jezdili na dovolenou na Západ, trávili na Západě co možná nejvíc času, užívali si plodů svobodných demokratických společností a pak se vraceli domů, kde na Západ nadávali a naslouchali neokonzervativním mullahům a imámům.

„A proč mi o něm povídáte zrovna dnes ráno?“

„Ve světle toho, co se včera v noci přihodilo v New Yorku, jsem si myslela, že byste to měl vidět hned.“ Kennedyová probírala dalších pár snímků, až narazila na ten, který mu chtěla ukázat. Jachta prince Omara minulý týden kotvila v Monte Carlu. MI6 ho sledovala a vyfotografovala tohoto muže, kterého odvezl člun na princovu jachtu.“

„A proč ho sledovali?“ zeptala se Jonesová.

„To Britové neříkali a já se neptala, ale když bude příležitost, zjistím to.“

„Kdo je tenhle člověk?“ zeptal se prezident. Ukázal na snímek pohledného muže sedícího na zadní lavici člunu.

„To se právě, pane, snažíme zjistit. Britům se zdařilo pořídit audionahrávku nižší kvality, na níž princ hovoří s tímhle neznámým člověkem, a je to velmi zajímavý rozhovor. Princi je rozumět lépe, protože mluvil hlasitěji.“ Kennedyová otočila fotografii a objevil se přepis rozhovoru mezi Omarem a jeho hostem.

Prezident si nasadil brýle na čtení a začetl se.

OSOBA JEDNA: Vaše Výsosti, jsem… uskutečnit váš plán. Ještě… dodělat spoustu věcí… eliminovat chyby.

PRINC OMAR: Jak blízko…?

OSOBA JEDNA: Blízko.

PRINC OMAR: Kdy to začne?

OSOBA JEDNA: DO týdne…

Kennedyová přeskočila několik odstavců, které nebyly důležité, a našla další podstatnou pasáž.

OSOBA JEDNA: Momentálně… pro mě… můžete… udělat.

PRINC OMAR:… mít něco… s penězi?

OSOBA JEDNA: TO jsou… do akce… požene vztek… jim dám.

PRINC OMAR: Kolik tedy ještě potřebuješ?

OSOBA JEDNA: nesrozumitelná odpověď.

PRINC OMAR: Deset milionů. Jsi nějak moc hamižný.

OSOBA JEDNA: nesrozumitelná odpověď.

PRINC OMAR: Pět milionů.

OSOBA JEDNA: Princi Omare, co… jediná věc… vás nadevše rozradostnila?

PRINC OMAR: Vidět Izrael na kolenou.

OSOBA JEDNA: Přesně… deset milionů… almužna, za kterou… sebezničení… sionistického státu.

Prezident Hayes si pomalu sundal brýle a opatrně se podíval na Kennedyovou. „Máme skutečnou nahrávku tohohle rozhovoru?“

„Ano. Naši lidé na ní právě pracují, ale těžko z toho dostanou víc, než co už se podařilo Britům.“

Prezident vzal jeden ze snímků a znovu se zeptal: „Kdo je ten muž?“

„To ještě nevíme.“

Turbes se předklonil. „Pane, v CTC jsem na to vyčlenil ty nejlepší lidi. Doufám, že do dvou dnů budeme znát jeho totožnost.“

Ještě jedna věc, pane prezidente.“ Kennedyová zavřela složku. „Britové říkají, že princ a ten muž se setkali znovu v Cannes minulou sobotu. Zjevně měli tehdy potíže s odposlechem, takže páska se záznamem jejich rozhovoru nám poskytla velmi málo, ale podařilo se potvrdit jednu věc.“

„Jakou?“

„Britové tvrdí, že ten muž měl namířeno do Ameriky.“

„A proč?“ divil se Hayes. Já myslel, že v tom přepisu se baví o tom, že terčem je Izrael.“

Kennedyová zavrtěla hlavou. „To nevím, pane. Snažíme se to zjistit.“

„Irene,“ řekl prezident poněkud zklamaně. „Vím, že jsem vám mnohokrát říkal, ať mě informujete o vývoji, ale myslím, že dnes dopoledne se vám podařilo mě jenom zmást.“

„Ráda bych na dotažení všech detailů měla ještě den nebo dokonce týden, ale s ohledem na to, k čemu včera došlo v New Yorku, jsem vás s tím chtěla seznámit co nejdřív.“

„Ale proč?“ Hayes zavrtěl hlavou. „Z tohohle přepisu vyplývá, že terčem těch dvou je Izrael, ne Spojené státy.“

„Tak proč náš neznámý odjel z Francie do Spojených států?“ Rapp pomalu přecházel za pohovkou, nedíval se na prezidenta ani svou šéfku. Jestliže je jeho cílem Izrael, tak by měl jet opačným směrem, nebo to MI6 interpretuje až příliš volně, či my to špatně chápeme.“ Rapp se podíval na prezidenta. „Arabové jsou pověstní tím, že jsou nelítostní chvastouni, když přijde řeč na Izrael. Nafouknou prsa a rozhazují kolem sebe brutální nápady, ale jen velmi zřídka je dotáhnou do konce. Co když jsme na té pásce vyslechli jen obchodní transakci, která…“ Rapp se zamyslel nad něčím, co Kennedyová pronesla na předchozí schůzce. „Co když princ Omar měl účast na obchodu se zbraněmi s Alim a byl podveden?“

Hayes se na Rappa zadíval se skepticky zamračeným výrazem a zeptal se ho: „Opravdu si myslíte, že to takhle bylo, Mitchi?“

„Těžko říct, pane. Je ještě moc brzy… jen se snažím zjistit další možnosti, než se zapojíme do té bouře namířené proti Izraeli.“

Prezident neměl dnes ráno náladu na nesouhlasné názory. Ben Freidman zneužil důvěru největšího spojence své země, a dokud mu někdo nepředloží důkazy o opaku, bude terčem prezidentovy zloby. „Mitchi, důvěřujete Benu Freidmanovi?“

Rapp nezaváhal ani na vteřinu. „Samozřejmě, že ne.“

Hayes přikývl. „A myslíte si, že je schopen něčeho takhle zbrklého?“

Rapp tentokrát chvilku přemýšlel o plném dosahu prezidentovy otázky. „Samozřejmě. Pokud by to znamenalo záchranu jeho země… myslím, že je schopen prakticky čehokoli.“

Prezident souhlasně krátce přikývl.

Jenže,“ dodal Rapp rychle, „jedna věc tady nesedí. Myslím, že skutečnost, že k atentátu došlo v New Yorku, vzbuzuje jisté pochybnosti.“

„A proč? Protože by podle vás neriskoval, že nás urazí?“

„Ano.“

Hayes se ušklíbl. „Obávám se, že Ben Freidman se nebojí, že někoho urazí.“

„Ale premiér Goldberg ano,“ odpověděla Valerie Jonesová. Jeho koaliční vláda stojí na okraji propasti. Jestli se zjistí, že v tom měl prsty, Knesset ji bez zaváhání svrhne.“ Jonesová luskla prsty.

„Pane,“ varovala ho Kennedyová, „snažíme se tu jen naznačit, abychom byli velmi opatrní, jaká stanoviska zaujmeme, dokud se nedozvíme víc.“

Hayes se opřel, vzdychl a přemýšlel o varovných slovech Kennedyové. Její rada směřovala proti jeho instinktům. Neměl už s Benem Freidmanem a jeho lživými způsoby žádnou trpělivost, ale věděl, že Kennedyová má pravdu. Podíval se na ni a přikývl. „Dobře… prozatím o tom pomlčíme, ale,“ podíval se na Rappa s Turbesem, „zjistěte mi, kdo je tenhle muž a jestli měl něco společného s atentátem na velvyslance Aliho.“

Rapp přikývl, ale Turbes si četl e-mail z kapesního počítače. Ředitel CTC pak zvedl oči od malého displeje se zachmuřeným výrazem a oznámil jim: „V Izraeli právě explodovaly tři sebevražedné nálože.“

Prezident Hayes si překryl obličej dlaní a řekl: „Bože můj… ono je to čím dál horší.“

PADESÁT PĚT

Starý dům nestál v nejhezčí čtvrti, nebyl ani v nejlepším stavu, ale svému účelu sloužil. Nacházel se přímo v místech, kde severní část District of Columbia hraničila s částí severovýchodní. V porovnání s jihovýchodem města byla tahle čtvrť klidná, ale i tak se zde dalo narazit na problémy, když jste si nedali pozor, kde se procházíte ve dvě ráno. Takhle to ve Washingtonu chodilo, ale protože David strávil většinu svého života v okupaci, připadala mu ta čtvrť jako navýsost bezpečná.

U majitele domu se představil jako francouzský softwarový designér, jehož vlastní firma se snaží proniknout na americký trh. V D.C. bude jen sporadicky podle potřeb lobbistické firmy a ministerstva obchodu, ale když bude ve městě, bude potřebovat dost prostoru, aby mohl pokračovat ve své práci. Nájem byl rozumný a majitel se ani nebránil, když mu David dal první dvě měsíční splátky plus další peníze v hotovosti. Pět měsíců poté mu David odeslal činži z falešného účtu v Paříži, který odpovídal jeho falešné totožnosti Jeana Racinea.

Davidovým jediným požadavkem, za který byl ochoten si připlatit, bylo zesílení elektrického obvodu v horních pokojích a připojení k vysokorychlostnímu internetu. Majitel, který bydlel necelé dva kilometry odsud, nenamítal nic ani proti jednomu a dodržel i svůj slib, že nebude Davida otravovat, pokud bude David tichým a zdvořilým nájemníkem.

Teď už David seděl v přestavěné kanceláři ve druhém patře toho viktoriánského domu a soustředil se na řadu vizuálních přístrojů před sebou. Na stěně bylo namontováno osm jedenadvacetipalcových plochých monitorů v ceně přes tisíc dolarů každý. Na dlouhém rozkládacím stole stály dvě pracovní stanice. Ta vlevo byla pro kontrolu e-mailů, správu fondů, které byly rozprostřeny mezi různé finanční instituce po celém světě, a pro dohled nad jistou onlinovou zpravodajskou službou, která poskytovala takřka okamžitý přístup k tomu, co se dělo na čísle 1600 na Pennsylvania Avenue. Druhý počítač sloužil ke kontrole dalších sedmi monitorů, které mu poskytovaly živé záběry z dopravních kamer po celém městě.

Téhle části plánu dosáhl s menšími problémy, než čekal. Obyčejné úplatky mu zajistily přístup ke kamerové síti dopravního oddělení washingtonské policie. V kterémkoli okamžiku byl jen pár stisků kláves od každé z více než stovek kamer po celém území metropole. Heslo pro přístup do systému ho stálo jen dva tisíce. Dopravní oddělení bylo opravdovou manéží imigrantů, z nichž většina přišla ze zemí třetího světa, kde se platy ve vládě často zvyšovaly o úplatky a odměny. Ten mladý Palestinec, za nímž zašel, nadskočil štěstím, že si může přivydělat trochu peněz, a ani se neptal, proč ten cizinec z jeho domoviny chce přístup k takovým informacím.

Ten muž mohl mít solidní odhad, ale asi by tušil špatně. David mířil na šťavnatý cíl. Rozzuří Spojené státy a spojí arabský svět. Nátlak na mír na Blízkém východě a na vytvoření svobodného a autonomního palestinského státu měl dosáhnout vrcholu. Davidovi stačilo, aby došlo jen k jediné schůzce, a past sklapne.

PADESÁT ŠEST

Rapp šel za Turbesem sterilní chodbou nové budovy Centra George Bushe pro zpravodajskou činnost. CTC bylo nedávno přemístěno z relativně stísněných prostor na šestém patře původní budovy ústředí na dolní dvě patra jižního křídla nové stavby. Tohle významné rozšíření prostoru, zaměstnanců a rozpočtu odráželo, jak vážně teď Washington bral hrozbu terorismu.

Rapp to vnímal jako smíšené dobro. Nové zdroje byly skvělé pro zakoupení moderního vybavení a výcvik nových lidí, ale taky s sebou přinášely větší dohled, víc účtování, víc zákazů a všeobecně se do všeho pletlo mnohem víc lidí. Rapp byl zastáncem malých specializovaných týmů schopných rychlé reakce a plánování operací s co možná nejmenšími zásahy zvenčí. Instinktivně se bránil velkým organizacím a možná právě z tohohle důvodu si připadal trošku nepříjemně vždy, když vstupoval do nového CTC.

Turbes se zastavil u dveří a protáhl svou kartu magnetickou čtečkou, Rapp si mezitím uvolnil uzel kravaty a rozepnul si horní knoflík košile. Ještě ani nevešli do CTC a analytici už se řadili do fronty, aby si s Turbesem promluvili. Někde v zadní části Rapp zahlédl Marcuse Dumonda a Olivii Bourneovou. Dumond byl počítačový génius CTC a Bourneová byla vrchní regionální analytičkou pro státy Perského zálivu. Oficiálně neměla se Saúdskou Arábií vůbec nic společného. Neoficiálně sledovala saudskou královskou rodinu tak bedlivě, jak to politika dovolovala.

Když Rapp přestal s prací v terénu a byl jmenován zvláštním asistentem ředitelky CIA pro oblast boje proti terorismu, Kennedyová mu dala školení o CTC. Na předním místě seznamu nejcennějších lidí pracujících v CTC jmenovala Kennedyová Olivii Bourneovou. Ta devětatřicetiletá žena ze Západní Virginie měla titul z Brownu a doktorát z Princetonu. Měla doslova nulovou zkušenost z terénu, ale byla to chodící encyklopedie, když šlo o sledování islámských radikálních fundamentalistů, neboli IRF.

Kennedyová se nepokoušela Rappa informovat o Marcusu Dumondovi, protože do centra ho přivedl právě Rapp. Setkal se s ním, když Dumond studoval na MIT s Rappovým bratrem. V době, kdy ho kontaktovali, byl Dumond sedmadvacetiletý počítačový nadšenec a takřka odsouzený pachatel. Ten mladý počítačový génius narazil na určité potíže s federály, když si dodělával magisterský titul z počítačové vědy na MIT. Obvinili ho, že se naboural do jedné z největších newyorských bank a převedl fondy na několik účtů za mořem. To, co CIA zajímalo, byla skutečnost, že Dumonda dopadli ne proto, že by po sobě nechal nějakou stopu, ale proto, že se jednoho dne opil a vychloubal se svým uměním nesprávné osobě.

Když k němu federálové přišli a vykopli mu dveře, Dumond bydlel se Stevenem Rappem. Rapp o incidentu slyšel od svého bratra a upozornil Kennedyovou, která v té době byla ředitelkou CTC, že ten hacker stojí za prověření. Langley nerado přiznává, že zaměstnává jednoho z nejlepších počítačových pirátů na světě, ale tihle mladí nadšenci jsou odhodláni nabourat se do každičkého počítačového systému, který jim podlehne. Většina těch nájezdů je namířena na zahraniční banky, společnosti, vlády a vojenské počítačové systémy. Jenže nestačí jenom se do toho systému dostat. Výzvou je dostat se dovnitř, získat tam informaci a zmizet bez zanechání stopy, že systém byl vůbec narušen. Dumond to prováděl zcela přirozeně a jeho schopnosti se v CTC často využívaly.

Bourneová i Dumond gestikulovali, aby upoutali Rappovu pozornost. Boumeová držela list papíru a ukazovala na obličej na papíře.

Rapp obešel frontu a šel přímo k Bourneové. Chytil ji za loket a táhl ji od davu.

Tichým hlasem se jí zeptal: „Co je?“

Bourneová se usmála. „Zaměřili jsme kouzelného prince.“

Rapp se nejprve otočil, aby zjistil, co dělá Turbes. Zdálo se, že dvojice pracovníků CTC zuřivě vysvětluje šéfovi nějaký problém v naději, že jejich spor rozsoudí. Rapp se otočil na Dumonda s Bourneovou a řekl: „Pojďte za mnou.“

Všichni tři šli boční uličkou velké otevřené místnosti, v níž byla spousta pracovních míst. Tomu bludišti plastových a kartonových příček se mezi protiteroristickými pracovníky důvěrně přezdívalo Býčí ohrada. Když došli k jeho kanceláři, Rapp odemkl dveře a vstoupili. Rapp se podíval na Dumonda a řekl: „Zavři dveře.“ Když se tak stalo, Rapp se otočil na Bourneovou, která uměla plynně arabštinu i farsí, a zeptal se jí: „Co jsi zjistila?“

Bourneová mu podala výtisk. „Náš hoch odletěl v neděli z Nice přes Paříž na JFK.“

Rapp se zadíval na ten zrnitý černobílý snímek. „Kde jsme to získali?“

„Z kamery celní správy na JFK. Naskenovali jsme fotky od Britů do systému pro rozeznávání obličejových rysů a nechali počítače pracovat. Začali jsme s naší interní databází o známých či podezřelých teroristech a nic jsme nenašli, takže než jsme se podívali na naše spojence, rozhodla jsem se prověřit ještě záznamy Celní správy. Jestli tenhle člověk má něco společného s palestinským velvyslancem, tak asi vstoupil do země v neděli nebo nejpozději v pondělí.“

Rapp přikývl a podíval se na tu zrnitou fotku. „Víme jistě, že to je on?“

„Z devadesáti osmi celých šedesáti tří desetin procenta ano,“ odpověděl pedantsky Dumond.

Rapp zvedl fotku a řekl: „Má nějaké jméno?“

„Charles Utrillo,“ odpověděla Bourneová.

Rapp se obrátil na Dumonda, jelikož věděl, že ten hacker už určitě prověřil kompletní minulost. „Počítám, že to nebude jeho pravé jméno.“

„Taky že ne.“ Dumond zavrtěl hlavou. „Zkontroloval jsem několik francouzských vládních databází a na nic jsem nenarazil.“

Dumond mu podal výtisk. „Tady je informace o kreditní kartě, kterou si koupil letenku. Sledujeme auta z půjčovny a hotely v dosahu do sto padesáti kilometrů od New York City. To, jestli tu kartu někdy v minulosti použil, se dozvíme během dalších třiceti minut.“

„Sledujete tu kartu i z druhé strany?“ zeptal se Rapp.

Jo, je nastavena na automatické platby z banky v Paříži. Na účtě je něco málo přes osm táců.“

Rapp bohužel tušil, že zná odpověď na svou další otázku, ale přesto ji položil. „A jak se ty peníze na účet dostaly?“

„Přes čtyři oddělené vklady hotovosti.“

Rapp se zamračil. Ten člověk kryl svoje kroky jako skutečný profík. Rapp promluvil ze své zkušenosti a řekl: „To jméno je slepá ulička. Tam, kde je teď, se stejně představuje jinak.“

„I přesto,“ zeptala se Bourneová, „máme označit jeho pas a upozornit FBI?“

„Pas mu označte,“ odpověděl Rapp, i když pochyboval, že to k něčemu bude, „ale s FBI ještě počkejte. Nejdřív si promluvím s Irene a zjistím, co chce provést.“ Rapp se odmlčel a představil si sám sebe na místě toho atentátníka. Snažil se vymyslet, jaký by byl jeho další postup. Na výběr měl buď zůstat v New Yorku a počkat, až se situace uklidní, nebo okamžitě odjet. Rapp by na jeho místě okamžitě zmizel. Jako první by zvolil Kanadu, pak by se vrátil do Evropy, nebo, pokud by měl čas, zamířil na západ.

„Začněte kontrolovat bezpečnostní kamery na všech třech hlavních letištích od osmi včera večer do dnešního dopoledne. Zaměřte se na mezinárodní lety ze země… hlavně směřující do Kanady.“

„To právě teď děláme,“ odpověděla Bourneová. „Mám se spojit i s DGSE nebo Mossadem, jestli se nám náhodou nepovede najít stejnou fotku?“

Rapp by se obvykle vůbec nerozmýšlel nad tím, jestli se má spojit s Francouzi či Mossadem, ale s ohledem na nastalou situaci váhal. Ještě ne. Nejdřív to musím ukázat Irene.“ Podíval se na hodinky a pak se zeptal: Ještě něco?“

Jo,“ řekla Bourneová. „Zeptej se jí, jestli do toho můžeme zapojit federály a místní policii.“

Rapp přikývl. Pak si na něco vzpomněl a zeptal se Dumonda: Jak jsi daleko s princovými financemi? Deset milionů dolarů je kupa peněz. Někde musí být stopa, že se ta částka přesouvá z jednoho účtu na druhý.“

Dumond zklamaně zavrtěl hlavou. „Deset milionů je pro tohohle člověka jako nic. Celý zbytek dne se budu jen snažit identifikovat nejrůznější účty, které používá, a i tak mi určitě unikne pár utajených.“

„Je mi jedno, co to bude stát, hlavně to udělej. Vezmi si všechny lidi, které potřebuješ, a já získám svolení od Irene. Chci vědět, kdo je tenhle člověk, a pokud Olivia nebude mít kliku, tak nejlepší způsob, jak ho dopadnout, je přes ty peníze.“

PADESÁT SEDM

Slunce už zapadlo, špička byla pryč a Rapp zatočil na Chin Bridge a sešlápl plyn. Jeho Volvo S80 přeletělo přes nízký most jako raketa. Když dorazil na druhou stranu, zatočil doprava a znovu sešlápl pedál. Už měl čtvrt hodiny zpoždění na večeři se svou ženou, kde měl být v osm. Na Reservoir Road zatočil doleva a přeletěl silnici do rezidenční čtvrti severozápadně od Georgetownské univerzity.

Restauraci vybrala Anna. Nacházela se v Glover Park na Wisconsin Avenue. Austin Grill byl zapadlý malý podnik, kde dělali skvělé koktejly a solidní mexická jídla. Rapp si dnes večer nedá koktejl ani jeden; jakmile skončí večeře, bude se muset vrátit zpátky do Langley. Rozluštění hádanky, kdo je pomocníkem prince Omara, se zatím nepřiblížili o nic víc než před osmi hodinami.

Kennedyová jim dala zelenou, aby do toho zapojili lidi z protiteroristického oddělení FBI, ale zamítla kontaktovat Francii či Izrael. Bourneová rutinně nahlédla do databází Interpolu, prověřila snímek jejich neznámého spolu s půltuctem dalších, o něž měli zájem. Šlo o to, aby Interpol měl pocit, že jde o standardní průzkum, nic, kvůli čemu by bylo třeba se rozčilovat. Navzdory všem nadějím z toho průzkumu nebylo nic.

Nátlak z Bílého domu jim nepomáhal. Pokud se do zítřejšího rána nedozvědí víc, Rapp byl připraven nasednout na letadlo a odletět do Francie. Měl pár nápadů, jak to rozlousknout, a jeho největší nadějí byl osobní asistent prince Omara, ten zženštilý Devon LeClair. Britové jim poskytli jeho stručný životopis a ukázalo se, že je pravděpodobně tím, kdo spravuje Omarovy zločinné aktivity. Rapp by si klidně vsadil, že ten člověk by se mu otevřel do pěti minut. Mezitím dal Dumondovi pokyny, aby se na Francouze zaměřil blíž.

Rapp zatočil na 37. ulici, zabrzdil, aby nepřejel skupinu studentů, kteří se courali přes ulici, pak zrychlil cestou do kopce. Za necelou minutu zatočil jižně na Wisconsin Avenue a zaparkoval na prvním volném místě. Když vystoupil z auta, ucukl, když přenesl váhu na poraněnou nohu, pak rychle prověřil celé okolí.

Vstoupil do baru se zvednutým límcem kabátu a hlavou skloněnou, snažil se vypadat co možná nejméně podezřele. Protlačil se mezi mladými, kteří se tiskli u baru. I v úterý večer to v podniku solidně žilo. S každým krokem si prohlížel obličeje a sledoval okolí. Zamířil k balkonu, kde seděli vždycky, a belhal se po schodech.

Jeho žena seděla jako poslušná dívka v rohu zády ke stěně. Rapp se bez zaváhání usmál, na opáleném obličeji hluboké dolíčky. Spěchal k ní a řekl: „Promiň, že jdu pozdě, miláčku.“

Anna se usmála a nastavila mu rty. Obyčejně chodila pozdě ona, takže si nemohla stěžovat.

Rapp ji políbil a sundal si kabát, dával si pozor, aby se mu sako neotevřelo až příliš a on nevyděsil ostatní hosty pohledem na pistoli v pouzdře pod paží. Posadil se vedle své ženy, takže byli zády ke zdi oba. Vzal ji za ruku a zeptal se: „Jaký jsi měla den?“

Anna se napila vody a řekla: „Poměrně hektický. Všichni jsou na větvi z toho palestinského velvyslance.“

„To mi povídej,“ přikývl Rapp.

„Slyšela jsem, že prezident řádil jako tornádo, když se o tom dozvěděl.“

Rapp se nad tím na chvilku zamyslel. „No, radost neměl, ale výraz řádil jako tornádo mi přijde přehnaný.“

Anna si nebyla jistá, jestli se její manžel vykrucuje, nebo jí říká pravdu. „Máte už nějakou představu, kdo to mohl udělat?“

„Pár stop máme…“

„Ale mluvit o nich nemůžeš,“ dokončila Anna.

Rapp se usmál a znovu ji políbil. „Už začínáš tušit, jak to funguje.“

Zasmála se a řekla: „Ale kdepak, ještě jsem s tebou neskončila.“ Podívala se na něj smaragdovýma očima a řekla: „Proslýchá se, že prezident soudí, že za tím stojí Izrael.“

Rapp pocítil, že se mu sevřely vnitřnosti. Prezident neměl vůbec zavdat příčinu takovýmto dohadům. V téhle chvíli byla jakákoli podezření založená na prezidentově nenávisti a nedůvěře vůči Benu Freidmanovi a ničem víc. Všechny nepatrné důkazy, co měli, ukazovaly velmi odlišným směrem, o němž se ale se svou ženou bavit nemohl.

„Máme toho zatím moc málo na nějaké podezření, ale podle mě to Izrael nebyl.“

Objevila se servírka a postavila před Annu červeno-bílo-modrou margaritu. Zeptala se Rappa, co si dá, a ačkoli byl v pokušení říct, že totéž, rozhodl se pro láhev piva.

Servírka odešla a Anna se zeptala: „Proč myslíte, že to Izrael neudělal?“

Rapp se zamračil. „Změňme téma. Jak se má tvoje matka?“

Anna se napila a řekla: „Nikdy tě nezajímá, jak se má moje matka.“

„To není pravda. Jak se má?“

„Dobře… a teď mi pověz, proč to podle tebe nebyli Izraelci.“

Rapp se chystal to zamítnout, ale pak si vzpomněl, kam se tímhle přístupem v nedávné době dostal. Byla to jeho žena, a pokud se nedostane do podrobností, nebylo žádné nebezpečí, kdyby jí vysvětlil svůj názor. „Znám spoustu Izraelců, a i když jsou někdy trošku šílení, rozhodně nejsou pitomí. Pokud velvyslanec Ali neměl ještě nějaké jiné aktivity, o nichž zatím nevíme, nevidím žádný důvod, proč by ho Mossad chtěl zničit.“

„Pokud ovšem,“ řekla Anna, „se necítí tak izolovaní, že jejich jedinou volbou je výpad.“

Rapp už vrtěl hlavou. „Ale ne tady ve Státech.“

„Co když se tím chtějí vysmát OSN?“ Anna se znovu napila.

„Ale proč by ho nezabili, když byl na Západním břehu? Vyhnuli by se tak tomu, že urazí svého jediného opravdového spojence.“

„Třeba se k němu během jeho pobytu na Západním břehu nedostali.“

Rapp se zasmál. Jeho žena zjevně věděla o schopnostech Mossadu velmi málo. „Věř mi, že Mossad by ho mohl zlikvidovat za poslední rok kdykoli.“

„No,“ řekla Anna trošku obranně, „slyšela jsem, že prezident je celkem přesvědčený, že to udělali Izraelci.“

Rapp byl v pokušení říct své ženě, že prezident nemá ponětí, o čem mluví, ale diskrétnost zvítězila, takže řekl jen: „Za pár dní se dozvíme mnohem víc, a do té doby bychom si všichni měli nechat svoje teorie pro sebe.“

Anna vycítila rozpor a chopila se toho. „Takže CIA a prezident jsou ve sporu.“

Rapp se usmál a vrtěl hlavou a řekl: „Ty jsi děsná. Nikdy jsem nic takového neřekl. Ty ses svého muže zeptala na jeho osobní názor, a ten jsem ti řekl. V žádném případě to neodráží oficiální názor prezidenta ani CIA.“

Anna nasadila legrační výraz a popíjela ze slámky. Když se nadechla, řekla: „Snažíš se. Ráno to použiju jako hlavní zprávu.“ Držela svou sklenku před ústy jako mikrofon. Hlasem jako do kamery pak řekla: „Šokující zpráva přímo z Bílého domu. Mezi prezidentem Hayesem a CIA panuje silný rozpor.“

Rapp se skoro nechal nachytat, pak se zarazil.

„Mimochodem, nezajímá tě ani, co můj zadek?“

Anna zavrtěla hlavou. „Ne. Tvoje momentální zranění je čistě tvoje vina. Ode mě se žádného soucitu nedočkáš.“

Rapp nasadil posmutnělý výraz. „Můj doktor ale říkal, že už se třeba můžu rozloučit se sexem.“

Anna měla co dělat, aby se nerozesmála. „Papíry k rozvodu budeš mít na stole hned ráno.“

Rapp vyprskl smíchy. Bylo to poprvé za několik dní a byl to skvělý pocit. Když se díval do očí své ženy, přál si, aby se nemusel vracet do kanceláře, ale musel. Musí zjistit, kdo je ten člověk, a až to zjistí, požádá prezidenta, aby mu dovolil rozjet exemplární operaci, která vyšle varování lidem, kteří chtějí financovat terorismus. Věděl, že prezidentovi se nebude chtít udělit mu svolení k tomu, co zamýšlel, takže bude muset pracovat o to usilovněji, aby měl na své straně zdrcující důkazy a zdravý rozum.

PADESÁT OSM

Když David vstoupil do malé garáže za domem, který si pronajímal, nebylo ještě sedm ráno. Uvnitř stála bílá dodávka Ford bez oken na zadních místech. David veškeré své pochůzky vyřizoval bez dodávky. Ačkoli si byl jistý, že ta bomba neexploduje, dokud ji neodjistí, dával přednost opatrnému postupu a držel ji pod zámkem v garáži. Když zasouval klíč do zapalování, přistihl se při obavách, jestli nastartováním motoru nepřivede své plány k předčasnému konci.

Ty obavy byly hloupé. Četl si příručky až do zblbnutí. O výbušninách existovala spousta materiálů, když člověk věděl, co chce, a kromě toho, jeho lidé se za poslední dvě desetiletí stali experty na bomby. Náročnějším rysem plánu bylo získat potřebné množství výbušnin a pak je dostat do Spojených států. Zesnulý generál Hamza byl dostatečně laskavý, že mu dodal tři jednotlivé dodávky semtexu irácké výroby, velmi silné plastické trhaviny, a pak s pomocí řady exportních společností odeslal velký nákladní kontejner z Jordánska přes Indonésii až do rušného přístavu Los Angeles.

Odtud kontejner putoval na východ, do Richmondu ve Virginii, kde čekal ve skladišti dlouhé měsíce, zatímco David zjišťoval, zda ho nikdo nesleduje. Dvanáct dvacetikilových bloků jílovitého semtexu leželo v zadní části dodávky pod plachtou na zakrytí podlahy při malování. Pod plachtou byla změť detonačních kabelů a zápalnic, které zajistí takřka simultánní detonaci dvou set čtyřiceti kil výbušnin.

David pomalu couval až na ulici, pak zamířil na jih. Díky všem vládním zaměstnancům nebylo v D.C. mnoho lidí, kteří by vstávali moc brzy a doprava ještě poměrně ušla. Přejel přes ulici a zatočil na Georgia Avenue. O chvíli později minul Howardovu univerzitu, pak zatočil na 7. ulici. Už byl jen něco málo přes kilometr od Bílého domu. Když zastavil na červené, zatočil doprava na Rhode Island, pokračoval v pravém pruhu a vyhýbal se výmolům, jak jen to šlo.

Byl teď nervóznější, než když zabil Aliho. D.C. mělo něco do sebe. Všechny ty kamery a nejrůznější policejní agentury představovaly riziko dopadení. Davidovi připadalo opravdu neuvěřitelné, že ve městě s tak velkým počtem policistů může být tak vysoké procento zavražděných, ale to byla Amerika.

Snažil se nepřemýšlet o svých šancích na úspěch příliš optimisticky. Pečlivě zakryl stopy a každou hodinu studoval webovou stránku FBI, jestli na ní neuvidí svou fotografii, ale zatím se tak nestalo. Neměli ponětí, kdo je, a pokud se dalo věřit novinám, celý svět, včetně Ameriky, soudil, že za atentát na velvyslance Aliho je zodpovědný Izrael. Všechno postupovalo podle plánu. Teď už zbývalo, jen aby učinil poslední velké prohlášení. Čin čistého násilí, který přinutí Izrael k ústupku.

Zatočil na silnici necelého půl kilometru od Bílého domu a zpomalil, protože před ním náhle vyrazilo nějaké auto. Pokračoval další dva bloky severně a hledal optimální místo k zaparkování. Velká část uznání za tenhle poslední neohrožený krok padala na hlavu prince Omara. Přesvědčil Davida, že nejlepším způsobem, jak přinutit Izrael usednout ke stolu, je rozzuřit Ameriku. Prolij krev na jejich půdě a uvidíš, že přestanou mít s Izraelem trpělivost.

David byl teď víc než kdy jindy přesvědčen, že by to mohlo vyjít. Francouzský velvyslanec u OSN měl předložit Radě bezpečnosti návrh na zřízení Palestinského státu dnes v jedenáct dopoledne. Všichni byli zatím pro, kromě Spojených států, ale to naneštěstí nestačilo. Americký velvyslanec jako stálý člen Rady měl právo veta. Momentálně ještě Američané nebyli připraveni podpořit francouzskou rezoluci, ale to se brzy změní. Až David dnes dopoledne skončí, hlasování bude nejspíš odloženo, ale jeho šance na schválení se výrazně zvýší.

David opatrně zaparkoval a pak nasypal do automatu dostatek čtvrťáků, aby to vydrželo až do odpoledne. Když stál vedle automatu, naposledy se podíval na dodávku a ujistil se, že všechno udělal. Značky byly aktuální, automat zaplacený a bomba nebyla přes čelní okno vidět. Otočil se co nejklidněji, jak mu nervy dovolily, a kráčel od vozu. S odjištěním bomby počká, až se vrátí do domu. Až bude mít jistotu, že jeho oběť je na cestě.

PADESÁT DEVĚT

Rapp vystoupil ze sprchy v pánské šatně v nové budově ústředí a vzal si ručník. Pár hodin si pospal na pohovce ve své kanceláři, ale momentálně přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad. Kvůli svému zranění musel spát na boku s hlavou opřenou o opěrku. Jak měl zkroucený krk, přeležel si ho, a s touhle bolestí nic nesvedla ani čtvrthodinová horká sprcha. Když se usušil, říkal si, že ji bude ignorovat. Musel se potýkat s většími problémy, například musel najít toho parchanta, který pracoval pro tlusťocha Omara. Rapp se rozhodl, že mu bude říkat takhle, a ne jeho královským titulem.

S využitím dlouhého zrcadla si ránu přelepil novým obvazem a pak si ze své skříňky vzal nové šaty. Bylo to obvyklé, že všichni, kdo pracovali v CTC, měli ve skříňce čisté oblečení do práce. Když se objevila nějaká krize, nebylo obvykle dost času na to, jít se vyspat, natož se jet domů převléknout.

Rapp stál v trenýrkách v šatně, když se dveře rozletěly a dovnitř vrazil rozrušený Marcus Dumond a volal Rappovo jméno. „Mitchi… Mitchi!“

„Tady jsem,“ zakřičel Rapp.

Dumonnd doběhl na konec jeho uličky. „Musíš jít nahoru! Olivia něco našla!“

Rapp si natáhl kalhoty. „A co?“

„Má stopu toho chlápka, a nebude se ti to moc líbit!“

***

Rapp stál za zády Bourneové, své husté černé vlasy měl mokré a neučesané, díval se na plochý monitor. Už potřetí v řadě sledoval, jak ten muž přechází po rozlehlé ploše Pensylvánského nádraží, a potřetí za sebou se zeptal Bourneové: „Víš jistě, že je to on?“

Sebevědomě se usmála a řekla: Jo. Software zmapoval jeho obličej a upozornil nás na něj podle těch fotek, které nám dali Britové.“

Rapp se díval na muže v tmavém kabátu. Doba odpovídala. Zabít Aliho, zmizet z oblasti, zbavit se zbraně a chytit vlak z města. Nebo jít na nádraží a všechny přesvědčit, že jste odjeli, pak zase vyskočit ven a zmizet. Rapp sám tenhle trik nejednou použil. „Zkontrolovali jste, jestli se neotočil a nevrátil se zase zpátky?“

„Nebylo třeba,“ odpověděla Bourneová jistě. Stiskla pár kláves a na druhém monitoru se objevily další černobílé sledovací záběry. Bourneová podala Rappovi list papíru, kde byly vlaky směřující z Pensylvánského nádraží v danou noc.

Rapp se podíval na vlak, který zakroužkovala a mhouřil oči, aby přečetl to drobné písmo.

„Z toho jsem vyšla,“ řekla Bourneová, „a podívala jsem se na záběry z Union Station. Vlak odjel z New Yorku v deset nula pět a v D.C. zastavil v jednu dvacet ráno.“ Bourneová stiskla enter jako koncertní pianistka poklepe na poslední notu nádherného vystoupení, pak se opřela, překřížila si ruce a dívala se, jak se na monitoru odvíjí digitální záběry. „Tohle je náš člověk, jak tam kráčí halou.“

Rapp se ani neptal, jestli si je tentokrát jistá. „Ten hajzl je v D.C.,“ řekl spíš pro sebe než k Bourneové. Jeho mozek se okamžitě zaměřil ne na to, komu by měl zavolat, nebo kde ten člověk asi je, ale spíš na to, po kom může jít. Když jste odhlédli od všech vějiček, Rapp byl vrah. Byl samozřejmě i mnohem víc než to, ale v nejčistším, nejjednodušším pohledu byl hlavně vrah. Chápal myšlenkové procesy zapojené do řízení operace o samotě. Byl to jeho oblíbený způsob. Nemusel se tak obávat, že mu to pokazí někdo jiný než on sám. Tenhle člověk vypadal, že taky pracuje sám, a pokud Rapp odhadoval správně, existoval jen jediný důvod, proč přijel do D.C. Ještě neskončil s vražděním.

„Máme ještě nějaké jeho záběry?“

„Ne, tohle je všechno.“

„Hergot,“ zaklel Rapp. „Už jste to řekli Jakeovi?“

„Ne, jede do Kongresu na poradu se zpravodajským výborem.“

„Irene?“

„Ne. Ta zase jede do Bílého domu.“

Rapp se narovnal a podíval se přes řadu pracovních míst na protější stěnu, jestli je Tom Lee, zástupce ředitele CTC už v práci. Kdyby byl Rapp typický vládní zaměstnanec, už by běžel přes celou místnost, aby Leemu řekl všechno, co se právě dozvěděl. Rapp ovšem nebyl jen nějaký úředník, který se bojí především o svou kariéru a dbá hlavně na to, aby jeho vládní penze byla za každých okolností kryta. Tohle byla obtížná situace. Lee nebyl pracovníkem CIA, měl jen kancelář v té samé budově. Pracoval pro FBI a s ní se pojila spousta pravidel o tom, jak se postarat o to či ono. Pravidla, o kterých si Rapp myslel, že mu překážejí.

Rapp se musel rychle rozhodnout. Museli toho chlapa dopadnout, ale nechtěli ho vylekat. Navíc, jakmile o něm řekne FBI, už to nepůjde vzít zpátky, situaci už nebude moct řešit flexibilně.

Rozhodl se prozatím pro opatrnější postup. Podíval se na Bourneovou s Dumondem, kteří seděli, a řekl: „Zavolejte taxislužbám, zjistěte, kdo měl službu u nádraží v době, kdy tenhle člověk vyšel z vlaku, a…“ Rapp ztišil hlas, „zatím si to necháme jen pro sebe.“

Bourneová i Dumond přikývli. Oni byli ze CIA a věděli přesně, o čem Rapp mluví.

„Ty, Marcusi, pokračuj na účtech tlusťocha Omara. Někdy minulý týden muselo dojít k přesunutí velkého množství peněz. Když něco najdeš, zavolej mi na digital.“ Rapp si vzal výtisk snímku a jízdního řádu vlaků a zamířil k východu.

„Kam jdeš ty?“ zeptal se Dumond.

Rapp složil listy papíru a zasunul si je do kapsy. „Do Bílého domu.“

ŠEDESÁT

Prezident Hayes seděl za svým stolem s telefonem u ucha, zatímco jeho tým pro otázky národní bezpečnosti seděl na pohovkách a čekal, až se k němu přidá. Kennedyová seděla vedle Valerie Jonesové a předstírala, že čte nějaký materiál. Ve skutečnosti poslouchala, co prezident říká, či přesněji co neříká. Zasloužilý senátor z New Yorku, státu, kde prezident vyhrál jen těsně, mu zavolal a radil mu, aby na Izraelce kvůli té akci v Hebronu moc netlačil.

Hayes ten telefon ani nechtěl zvednout, ale Jonesová si to prakticky vynutila. Až prý se bude chystat na znovuzvolení, budou New York potřebovat. Nebyl to první telefonát, který v Bílém domě dnes ráno kvůli situaci v Izraeli přijali. Silná židovská lobby se usilovně snažila odvrátit potenciálně katastrofické hlasování, které mělo během dne proběhnout v OSN. Každý člen národněbezpečnostního týmu zaznamenal aspoň dva telefonáty od vlivných osob na podporu izraelské strany. Ministryně zahraničí Bergová to odnesla nejvíc, hned po ní vedoucí kanceláře Jonesová a ministr obrany Culbertson. I Kennedyová a generál Flood schytali své.

„Beru to na vědomí,“ řekl prezident, a nedíval se na nikoho přímo. Hayes pár vteřin poslouchal a pak pevně řekl: „Plně si uvědomuju vážnost situace, pane senátore. A teď, když mě omluvíte, mám tu práci.“ Hayes praštil sluchátkem a vrhl na Valerii Jonesovou velice nešťastný pohled.

Když vstal zpoza stolu, upíral oči na vedoucí své kanceláře a řekl: „Tohle je poslední, víc jich nevezmu. Tihle lidi se starají o Izrael víc než o svou vlastní zemi.“

„Co říkal?“ zeptala se Jonesová.

„V podstatě to, že jestli chci příště zvítězit v New Yorku, tak bych se měl postarat o to, aby ta francouzská rezoluce neprošla Radou bezpečnosti.“ Hayes se rozhodl, že zůstane stát. „A jako by to už takhle nebylo dost zlé, tak poslali do Hebronu tanky. Americké tanky, sluší se dodat.“

„Pane,“ řekla Jonesová, „myslím, že bychom měli zaměřit své úsilí na pozdržení hlasování o rezoluci.“

Hayes si prohrábl vlasy rukou a pak se chytil za zátylek. „Beo?“ Podíval se na ministryni zahraničí s žádostí o odpověď.

„Podle toho, co se mi doneslo, jsou Francouzi rozhodnutí nechat o tom hlasovat hned. Hlavně poté, co tam včera vjely ty tanky.“

„Nezapomínejme na sebevražedné bomby,“ vmísil se do toho ministr obrany Culbertson. „Tím to všechno začalo. Izrael má právo se bránit, a jestli Palestinci chtějí umisťovat továrny na výbušniny v obytných čtvrtích, tak by je nikdo neměl moc litovat, když jim nějaká vybouchne.“

Ministryně zahraničí svého kolegu ignorovala a řekla: „Pane prezidente, nikdy bych nezpochybňovala, že Izrael má právo se bránit, ale skutečností je, že OSN je už otrávená tím nekonečným kruhem násilí a vražda jednoho z jejích členů celé shromáždění sjednotila tak, že jsem to nikdy předtím nezažila.“

Culbertson se přesunul na okraj pohovky. „Ale neexistuje žádný důkaz, že Izrael měl na velvyslancově smrti nějaký podíl. Vlastně je to urážlivé, domnívat se, že něco podobného udělali.“

Prezident se zadíval na Kennedyovou. Teď bylo načase, aby zbytek týmu sdělil ostatním to, co vědělo jen pár lidí. „Irene.“

Kennedyová zavřela spis na svém klíně a podívala se na ministry zahraničí a obrany a generála Flooda. Prezident velmi jasně vyjádřil, co chce, aby řekla, či spíše, aby neřekla. Neměla se zmínit o tom tajemném muži, který se sešel s princem Omarem. Britové vedli o bratrovi korunního prince poměrně rozsáhlý spis. I když se domnívali, že v otázkách obchodu je poměrně vykuk či aspoň má dost rozumu, aby se obklopil lidmi schopnými učinit dobrá rozhodnutí, Britové se rovněž domnívali, že Omar je tak trošku hlupák. Jejich výchozí názor říkal, že pochybovali o Omarově zapojení v něčem tak složitém, jako je vražda velvyslance při OSN. Prozatím se Kennedyová držela toho, co věděli bez pochyb.

Hlasem sotva slyšitelným řekla: „V Hebronu žádná továrna na výbušniny nebyla.“

Ministryně Bergová se na ni zadívala. „K tomu se přiznali Izraelci?“

„Ne. Ti se v zásadě drží své verze příběhu.“

Culbertson se podezřívavě zeptal: „Tak jak víme, že tam žádná továrna nebyla?“

„Máme družicové záběry toho útoku. K žádným sekundárním výbuchům nedošlo.“

„Odkud tedy pocházejí takové škody?“ zeptala se Bergová.

„Ze šestnácti střel Hellfire vypálených z helikoptér Apache.“

„Ze střel americké výroby,“ doplnil ji prezident, „vypálených z helikoptér americké výroby.“

Ministryně Bergová si to spojila jako první. „Tak proto se včera v noci do Hebronu vrátili. Chtěli po sobě uklidit.“

„Nebo,“ dodala Kennedyová, „jak znám Bena Freidmana, chtějí tam umístit důkazy, aby to vypadalo, že celou tu dobu měli pravdu a Palestinci lhali.“

„A nebo,“ opáčil Culbertson, „se jenom vrátili do Hebronu, aby zlikvidovali ty mučednické brigády.“

„Podle mě v tom bude kus obojího,“ souhlasila Kennedyová, „ale momentálně se kloním spíš k tomu, že jedno je záminkou pro druhé.“

„Skutečnost,“ řekl prezident ve snaze získat kontrolu nad diskusí, „je taková, že máme spojence, který s námi nehraje na rovinu.“

„A co o vraždě velvyslance říká Freidman?“ zeptala se Bergová.

Kennedyová se dívala na ministryni zahraničí. Bergová si velmi dobře uvědomovala, že Izrael odmítá jakýkoli podíl na smrti velvyslance Aliho. Její otázka samotná ukazovala na to, že měla dojem, že Mossad je schopen provést brutální verzi jejich vlastní zahraniční politiky.

„Generální ředitel popírá jakoukoli účast.“

Culbertson se ušklíbl. Jen proto, že nám lhali o té továrně na výbušniny, nemusí mít něco společného s vraždou palestinského velvyslance.“

„Já si tím tak jistý nejsem,“ odpověděl Hayes. „Nicméně přinejmenším to dokazuje, že jim nemůžeme věřit na slovo.“

Culbertson se otočil na Kennedyovou a skepticky se zeptal: „Přece si nemyslíte, že by udělali něco tak nestoudného, že ne?“

Kennedyová se na chvilku odmlčela. „Netuším, co by jim taková akce mohla přinést dobrého… aspoň ne tady na americké půdě, ale na druhou stranu nemám k dispozici všechna fakta. Z mého pohledu se klidně mohlo jednat o začátek otevřené ofenzivy ze strany Izraele s cílem vyčistit Západní břeh jednou pro vždy.“

„Ale proč by kvůli tomu zabíjeli velvyslance?“ zeptala se Bergová. „Podařilo se jim tím jen zmobilizovat OSN.“

Kennedyová se až do téhle chvíle bránila z několika důvodů další poznámce. Prvním a největším důvodem byla skutečnost, že nechtěla věřit, že Izrael by byl tak nezodpovědný, ale její napjatý vztah s Freidmanem a útok sebevražedných útočníků na izraelskou psychiku ji vedl dál k závěru, že by takového brutálního kroku byli skutečně schopni.

„Existuje názorová škola,“ Kennedyová pečlivě volila svá slova, „podle níž už Izraeli nezáleží na tom, co si myslí OSN.“

Prezident nikdy předtím nic takového neslyšel a zeptal se: ‚Jak to?“

Je jisté, že v Izraeli jsou skupiny, které věří tomu, že angažovaný postoj je jedinou cestou k trvalému míru a bezpečnosti, ale existuje rozrůstající se lobby, která se domnívá, že vždy když Izrael svěří své obavy o bezpečnost jiné zemi či organizaci, ocitne se v potížích.“

Ministryně zahraničí souhlasila. „Chápou OSN jako přinejmenším nevstřícné a přinejhorším otevřeně antisemitské seskupení.“

Kennedyová přikývla. „Takže vraždou palestinského velvyslance v New Yorku sdělují OSN, co si o ní doopravdy myslí, a zároveň tím vysílají vzkaz Palestincům, že dokáží jednat stejně brutálně jako oni.“

Culbertson začal tušit, kam míří. „Rezoluce OSN stejně nikdo nevynucuje, tak proč by se měli trápit jejich dodržováním.“

„Přesně,“ přikývla Bergová.

ŠEDESÁT JEDNA

Pancéřovaná limuzína Mercedes zastavila před severním vjezdem do Západního křídla. Dva nažehlení příslušníci námořní pěchoty stáli v pozoru jeden na každé straně dveří jako stráž u dávného paláce. Princ Abdul Bin Aziz vystoupil z černé limuzíny a zapnul si sako, zcela ignoroval novináře, kteří na něj volali otázky z trávníku na druhé straně příjezdové cesty. Bratranec korunního prince si nechal kefiji na velvyslanectví. Tenhle tradiční oděv svého lidu vlastně nosil jen tehdy, když se vrátil domů, nebo ho k tomu nutila obřadnost.

Za posledních čtyřiapadesát let strávil velvyslanec víc času v Americe než v Saúdské Arábii, což ale bylo příhodné, jelikož se narodil na Mayo Clinic v Rochesteru ve státě Minnesota. O učení se mu zpočátku starali domácí učitelé a pak od čtrnácti let chodil do Philips Exeter Academy, ultraexkluzivní přípravky v New Hampshire. Odtud pokračoval na Harvard, kde získal kompletní vzdělání.

Abdul Bin Aziz pociťoval vůči Americe velkou náklonnost. Především obdivoval její světský přístup k vládnutí. Viděl, jaké skutečné hrůzy může napáchat skupina lidí s hlubokým náboženským přesvědčením, a to ho děsilo. Právě proto měl v Americe tři domy a jen málokdy dovoloval svým dětem návrat do Saúdské Arábie. Princ Abdul Bin Aziz věřil, že rodina Saúdů ještě za jeho života zanikne. Pošlapou ji ti samí fanatici, které jeho příbuzní v průběhu let podporovali.

Ultraortodoxní sekta wahhábovců se rozrůstala jako plevel po celé zemi i mimo ni, dusila všechno pokrokové a racionální uvažování, umlčovala všechen nesouhlas v rámci víry i mimo a nutila miliony lidí věřit v systém, který měl víc společného s dobou kamennou než s jedenadvacátým stoletím.

V téhle nebezpečné době ho jeho bratranec, korunní princ, znovu vyslal do Bílého domu, aby se pokusil uklidnit fanatiky, kteří jim hrozí podříznout hrdlo.

ŠEDESÁT DVA

Celý bezpečnostní aparát byl nervózní. Po stranách těžkých černých kovových vrat stála asi dvacítka demonstrantů, ale to Uriho Dorana, muže, který měl na starost ochranu izraelského velvyslance ve Spojených státech amerických, netrápilo. Jemu šlo o televizní štáby, hlavně o dva z nich. Doran byl pracovníkem izraelské vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet už osmnáct let. Organizace se v zásadě rovnala americké Tajné službě a úřadu diplomatické bezpečnosti při ministerstvu zahraničí. Za ty roky pochopil, že kamery jsou mnohem nebezpečnější než jakýkoli klakson, transparent či kámen. Stačilo záběry šikovně sestříhat a on a jeho lidé budou vypadat jako prachsprostí pobudové.

Metropolitní policie vyslala na pomoc s davem dva oddíly, ale jejich přítomnost nemohla Doranovy obavy utišit. Už viděl nejlepší washingtonské policisty v akci mnohokrát, a s ohledem na počet žalob na policejní brutalitu za posledních pár let muži a ženy v modrých uniformách rozhodně nehodlali dobrovolně přispět k ohrožení svých kariér. A aby to bylo ještě horší, ve Washingtonu se to hemžilo profesionálními demonstranty, kteří věděli přesně, kdy a jak lze vyprovokovat konfrontaci. Když byli nuceni k ústupu, neváhali padnout na zadek a teatrálně naříkat bolestí, zatímco jim kroutili končetinami, div jim je nezlomili. Tohle všechno samozřejmě probíhalo před kamerami, jež měly za cíl vyždímat z toho co největší drama pro diváky nočních zpráv.

Doran držel v ruce svou dvousměrovou digitální vysílačku a díval se přes pozemek velvyslanectví na demonstranty. Prozatím se chovali celkem civilně, ale jakmile se velvyslancova pancéřovaná limuzína dá do pohybu, přijdou o rozum a zboří bránu. Na chvilku se zasnil nad svým působením v Argentině, kde policie otočila do demonstrantů vodní děla a bylo hotovo. Tohle byla ovšem Amerika a on mohl doufat sebevíc, ale něco takového se nikdy nestane.

Nejlepší způsob, jak naložit s tímhle stavem, by bylo počkat, až nastane klid, ale velvyslanec mu sdělil, že to není možné. Jeho přítomnost byla požadována v Bílém domě, a s ohledem na aktuální stav věcí šlo o žádost, již nemohl ignorovat. Jeden z Doranových mužů navrhl propašovat velvyslance z velvyslanectví zadem, v jednom ze sedanů ochranky, ale šéf ochrany to zamítl ze dvou důvodů. Jednak proto, že velvyslanec byl příliš marnivý, než aby se objevil v Bílém domě jen v obyčejném sedanu, a jednak proto, že žádný ze sedanů nebyl tak bezpečný jako velvyslancovo pancéřované auto. Budou si muset razit cestu davem centimetr po centimetru a šrámy a oděrky prostě vyčistí potom.

Doran se vrátil do budovy velvyslanectví, kde velvyslanec Eitan nervózně ukazoval na hodinky. Důstojník Sin Bet neochotně přikývl a zvedl vysílačku k ústům. Upozornil tým, že velvyslanec jde ven, a po chvíli vyvedl velvyslance ze dveří a rychle ho usadil na zadní sedadlo černého cadillaku.

Cestu do Bílého domu už měli vybranou a na místě čekala doprovodná vozidla. Těžký vůz pomalu sjížděl k bráně. Doran ze svého místa vpředu viděl, jak to mezi demonstranty začíná vřít. Doran odolal pokušení vytáhnout zpod přístrojové desky samopal Uzi. Jsou to jenom demonstranti, nic víc, říkal si. Spojil se se svým týmem, aby všichni zachovali klid. Tohle už přece znají.

Brána se pomalu začínala otevírat a demonstranti se okamžitě protlačili kolem čtyř policistů snažících se udržet je na uzdě. Doranovy pokyny byly konkrétní v jednom ohledu; pokud by se nějaký z demonstrantů zbláznil natolik, že by se pokusil proběhnout otevřenou branou, okamžitě by ho srazili k zemi. A jelikož všichni demonstranti už viděli, jak výkonní Doranovi muži jsou, zastavili se na chodníku. První sedan si razil cestu davem, vytvářel tak cestu pro limuzínu, která se držela těsně za ním.

Dav se shlukl kolem limuzíny a začal poskakovat jako šílení šimpanzi v nějakém nezdařeném výletu po safari. Bušili do auta svými cedulemi, a i když to Doran neviděl, určitě taky klíčky poškrábali lak. Najednou se objevil předmět, který Dorana zarazil. Nemohl dělat nic, jen se díval. Bylo proti všem standardním bezpečnostním postupům otevírat dveře. Za ramenem jednoho z policejních důstojníků se objevil plechový válec a mlha jasně oranžové barvy začala na jedné straně pokrývat přední sklo. Limuzína však nezastavovala a jela dál.

Když se trojice vozů konečně vymanila, Doran zaklel a stiskl tlačítko pro přenos na své vysílačce, nařizoval svým lidem u brány, aby zařídili zatčení toho prevíta. Tentokrát to vezmou důsledně a zajistí, aby ten idiot dostal maximální trest vyměřovaný americkými soudy.

Velvyslanec bude chtít, aby hned zastavili a tu barvu smyli. Za žádných okolností nebude chtít přijet do Bílého domu s čerstvě poničenou limuzínou. Doran si ale tentokrát dupne. Nemohl zastavit v nezajištěné oblasti a mýt tady auto. Tajná služba měla právě pro tyhle problémy k dispozici tlakový čistič, a bude to hotovo během pár minut v prostředí velmi bezpečném.

Interní telefon limuzíny zazvonil a Doran zvedl sluchátko.

„Ano.“ Pár vteřin poslouchal velvyslancovy stížnosti, pak řekl: „Ne.“ Velvyslanec byl zvyklý prosazovat svou. Začal požadovat, aby bylo auto očištěno. Když velvyslanci došel dech, Doran řekl: „Pane velvyslanče, nezastavíme, a to je poslední slovo.“

Doran zavěsil a ztrápeně vzdychl. Obával se konfrontace, která proběhne, až se vrátí na velvyslanectví, ale věděl, že má pravdu. Byl placený za to, aby se staral o bezpečnost, starosti o diplomacii zase náležely velvyslanci.

ŠEDESÁT TŘI

Prezident se zvedl stejně jako všichni ostatní. Přešel Oválnou pracovnu a vřele přivítal saudského velvyslance. Sevřel jeho dlaň oběma rukama a řekl: „Pane velvyslanče, děkuji vám, že jste přijel.“

Kennedyová si okamžitě povšimla nuceného úsměvu ve tváři saudského velvyslance. Netěšil se na to, co ho sem vyslali tlumočit. Pozorně se dívala, jak se velvyslanec zdravil s ostatními v místnosti. Nebyl ve své kůži. S ministryní Bergovou a ministrem obrany Culbertsonem se sotva setkal pohledem. U Valerie Jonesové to trošku napravil, ale generála Flooda a Kennedyovou pozdravil jen krátkým pokývnutím z dálky.

Když prezident a velvyslanec usedli do židlí před krbem, všichni ostatní se posadili na pohovky. Navzdory prezidentovu vřelému přivítání se v místnosti takřka okamžitě rozhostil chlad. Princ Abdul Bin Aziz se díval do země a čekal, až promluví někdo jiný.

Valerie Jonesová zaplnila ticho prohlášením: „Pane velvyslanče, rádi bychom vás ujistili, že atentát na palestinského velvyslance bereme velmi vážně.“

Saudský velvyslanec nechal hlavu skloněnou a podíval se na Jonesovou zpod dvojice tmavých obočí. „A co děláte v otázce nedávného útoku na civilní obyvatelstvo v Hebronu?“

Jonesová se okamžitě stáhla z diplomatické arény. Na takhle přímou otázku mohl odpovědět jedině prezident nebo ministryně zahraničí.

Slovo si vzala Beatrice Bergová. „Pane velvyslanče, poslední vývoj v Hebronu nás netěší a snažíme se na Izrael vyvíjet co možná maximální nátlak.“

Velvyslanec si dal záležet, aby se na ministryni Bergovou podíval skepticky, ale uznale. „Paní ministryně, buď přeceňujete svůj vliv na své spojence, nebo jste ještě nevyvinuli ten správný tlak.“

„Věřte mi, pane velvyslanče.“ Bergová se na vteřinu zadívala na prezidenta a řekla: „Vyvíjíme na Izrael skutečně velký nátlak.“

„Smím se tedy zeptat, proč je Hebron stále pod vojenskou okupací?“

Než stihla odpovědět Bergová, vzal si slovo ministr Culbertson. „Protože včera tři sebevražedné bomby zabily jedenatřicet Izraelců, takže celoroční úhrn vzrostl na sto sedmdesát osm mrtvých a přes pět set zraněných.“ Ministr obrany nechal tu mrazivou statistiku viset ve vzduchu.

Aziz tleskl dlaněmi a posadil se o něco vzpřímeněji. „To násilí je nekonečné. Někdy přece musí skončit.“

„Souhlasím, pane velvyslanče,“ odpověděl prezident Hayes. „Ale vy musíte uznat, že Izrael neútočí, pokud není vyprovokován.“

„Toho dne, když večer vybombardovali celou čtvrť a zabili stovky lidí…,“ Aziz zavrtěl hlavou, „… je nikdo neprovokoval.“

Nikdo v místnosti se nepokoušel zmínit izraelskou výmluvu, že mělo jít o pokus zlikvidovat továrnu na výbušniny, a dobře udělali, protože saudský velvyslanec po dlouhém mlčení dodal: „Obdrželi jsme zpravodajské informace, že tam nebyla žádná továrna na výbušniny, jak tvrdili Izraelci.“ Velvyslanec Aziz přesunul své tmavé oči od ministra Culbertsona na Kennedyovou a zeptal se: „Ředitelko Kennedyová, můžete to potvrdit nebo vyvrátit?“

Kennedyovou tím velvyslanec trošku dostal, ale nenechala to na sobě znát. A jelikož nechtěla vypadat jako lhářka, odpověděla: „Tvrzení Palestinců jsme slyšeli, ale zatím se nám je nepodařilo ověřit.“

Stále upíral oči na Kennedyovou. „A co palestinský velvyslanec při OSN?“

Kennedyová měla tisíc chutí Azizovi říct, že jeho bratranec princ Omar je v téhle věci mezi podezřelými, ale to by nebylo moudré. Kromě toho neměli ani vzdáleně dostatek důkazů na takové propojení. Dnes ráno Kennedyová diskutovala s Rappem o možnosti, že by Freidman poslal jednoho ze svých agentů za Omarem a domluvil to s ním. Freidman měl za sebou kariéru plnou velmi složitých operací, které vypadaly jako jedna věc a nakonec se z nich vyklubalo něco úplně jiného. Jestli měl Omar vystupovat jako obětní beránek té izraelské operace, to se velice brzy dozvědí.

Kennedyová v odpověď na otázku řekla: „Nemáme absolutně žádnou představu, kdo zabil velvyslance Aliho, ale prověřujeme všechny možné stopy.“

„Včetně té, že to udělali Izraelci?“

„Včetně té, že to udělali Izraelci,“ přikývla Kennedyová.

Prezident Hayes si odkašlal. „Abdule, vážím si vašeho přátelství a přátelství vaší země. V poslední době jsme dosáhli značných pokroků a já si myslím, že bychom se neměli odchylovat od správného směru.“

„A jaký to je směr, pane prezidente?“

Prezident se zatvářil lehce rozladěně. „Mír a prosperita. Musíme i nadále otevírat své trhy jeden druhému a pracovat na budování trvalého vztahu.“

„A co palestinská krize?“

„Vyjádřil jsem se velmi jasně, že tahle administrativa podporuje palestinský stát.“

Ministryně zahraničí Bergová rychle dodala: „Pokud Izrael uznají arabské země a bude zaručena jeho bezpečnost.“

Hayes souhlasně přikyvoval.

„Dobře,“ řekl Aziz. „Takže se na vás můžeme spolehnout při odpoledním hlasování o francouzské rezoluci?“

Nastalé ticho bylo ohlušující a po dlouhé trapné pauze začal velvyslanec vrtět hlavou. „Copak musíte vždycky upřednostňovat Izrael?“ Řekl to zoufalým hlasem tak tichým, až skoro nebyl slyšet.

„Pane velvyslanče,“ řekla ministryně Bergová co nejvlídněji, „víte lépe než kdokoli jiný, jak složité tohle je.“

„Ano, to vím,“ vzdychl, „a bohužel to bude brzy ještě složitější.“ Aziz se otočil na prezidenta Hayese. „Moje vláda požaduje, abyste na znamení svého přátelství hlasovali dnes odpoledne pro francouzskou rezoluci navrhující vznik palestinského státu.“

Prezident Hayes namáhavě polkl a začal smutně vrtět hlavou. „Abdule, potřebuji čas.“

„Na co, pane prezidente? Aby se vám podařilo přemluvit Francouze, ať hlasování o své rezoluci odloží?“ Teď zavrtěl hlavou Aziz. „Pane prezidente, je nejvyšší čas zastavit krveprolití. Je načase, abyste ukázal, že Amerika umí v tomhle ohledu zachovat vyvážený postoj. Naléhám na vás, pane prezidente, arabský lid potřebuje vidět, že nepodpoříte Izrael, když se dopustí omylu.“

Bergová se pokusila odtáhnout Azize od prezidenta. „Pane velvyslanče, můžu vás ujistit, že americký lid si přeje mír na Blízkém východě, ale nelze to uspěchat.“

„Paní ministryně, já naopak můžu ujistit vás, že arabský lid chce palestinský stát a už ho nebaví jenom čekat.“ Aziz se otočil na Hayese a s nepředstíraným zármutkem řekl: „Pane prezidente, ani trošku mě netěší, co vám teď řeknu, ale byl jsem požádán vás informovat, že pokud Amerika vetuje dnes odpoledne tu francouzskou rezoluci, bude to mít drastické následky.“

„Například?“ zeptal se Hayes.

Aziz se zhluboka nadechl a prohlásil: „Korunní princ okamžitě zastaví všechny dodávky ropy do Ameriky a dostalo se mu ujištění od ostatních členských států OPEC v oblasti, že učiní totéž.“

ŠEDESÁT ČTYŘI

Velvyslancova slova se převalovala v myslích prezidentových poradců jako balvan v řadě tlakových vln. Nikdo nemluvil. Dokud velvyslanec neodešel, neměli k tomu co říct. Prezident jen dál naléhal na velvyslance, aby jim poskytl víc času, ale velvyslanec trval na svém. Byl nejvyšší čas na nestrannost a rozhodné kroky. Čekat ještě týden nebo měsíc neposlouží ničemu jinému, než aby si Izrael našel způsob, jak si tu půdu udržet.

Kennedyová sledovala, jak Valerie Jonesová vyprovázela velvyslance z místnosti. Vedoucí prezidentovy kanceláře za ním šla chodbou v zoufalé snaze přimět ho k přehodnocení svého postoje. Kennedyové nemusel nikdo říct, co má udělat. Vstala z pohovky, přešla k prezidentovu stolu a zvedla sluchátko jeho velkého bezpečného telefonu. Vyťukala deset čísel a počkala, až se ohlásí Charles Workman, její zástupce. Zvedl to při třetím zazvonění.

„Charlie, potřebuju okamžité informace o všem, co jsme za posledních osmačtyřicet hodin zachytili mezi Saúdskou Arábií a ostatními státy v zálivu ohledně možného ropného embarga proti nám v případě, že vetujeme francouzskou rezoluci v OSN.“

Kennedyová chvilku poslouchala a pak řekla: „Ne, je to z první ruky. Velvyslanec Aziz právě informoval prezidenta o jejich úmyslech.“ Znovu poslouchala a pak odpověděla: „Přesně tak. Vyčleň na to všechny prostředky, co máme. Potřebuju kvalitní informace do hodiny.“

Ředitelka CIA se otočila a uviděla otřeseného prezidenta a velmi rozrušeného ministra obrany. „Pane prezidente, tohle embargo by se dalo vyložit jako nepřátelský čin,“ řekl ministr obrany.

„To je zajímavé, Ricku,“ reagovala ministryně Bergová. „Přesně tohle říkali Japonci, když jsme na ně v jedenačtyřicátém uvalili embargo na dovoz ropy a oceli.“

Prezident se zadíval na Bergovou, nevšímal si jejího historického srovnání a řekl: „Můžou blafovat?“

Bergová, která působila, že tu zprávu bere lépe než ostatní, řekla: „Nevím to jistě, ale státy v zálivu jsou známé svým falešným chvástáním.“

„Což znamená?“

„Což znamená… že momentálně jsou třeba zajedno, ale kdo ví, co se stane příští týden. Někteří z nich se topí v dluzích… pár se jich z dluhů sotva dostalo.“ Bergová naznačila gesty, že je to otevřená otázka. „Nepředpokládám, že by to embargo vydrželi společně nějak dlouho. My potřebujeme jejich ropu, oni zase naše peníze.“

„Nemůžeme si dovolit, aby to embargo trvalo třeba jen jeden den,“ oznámil jim poradce pro otázky národní bezpečnosti Haik. „Už samotná zmínka o něm by mohla přivodit celosvětovou recesi. Trhy by přes noc spadly o deset dvacet procent.“

„A co naše rezervy?“ zeptal se Culbertson. „Můžeme zvýšit své dovozy z Venezuely a Ruska a bývalých sovětských republik… a když to bude nutné, můžeme začít vrtat na Aljašce.“

„A kdo říká, že Venezuela s Ruskem je nepodpoří,“ namítl Haik. „A navíc tohle všechno nebude hned. Za dva měsíce po začátku embarga bychom se možná dokázali vrátit na normální zásobovací hodnoty, ale to mě netrápí. Mě spíš děsí zničující vliv, jaký by to mělo na už takhle napjatou ekonomiku.“ Haik se obrátil na prezidenta. „Naposledy nás takhle zmáčkli embargem v třiasedmdesátém, a z té propasti jsme se škrábali celou dekádu.“

Valerie Jonesová přispěchala do místnosti a zachytila poslední slova národněbezpečnostního poradce. Rychle dodala: „A úroková míra pak byla sedmnáct procent, inflace se vymkla kontrole a nezaměstnanost se blížila dvojciferným hodnotám. Pane prezidente, tohle si nesmíme znovu dovolit.“

Smysl jejího prohlášení byl jasný. Kdyby bylo embargo schváleno, veškeré šance, že ve funkci zůstane ještě další čtyři roky, by stáhlo ke dnu potápějící se hospodářství. Hayes se otočil na Jonesovou a řekl: „Co říkal, když jste s ním šla ven?“

„Říkal, že si za svým rozhodnutím rezolutně stojí. Nastal prý čas na vznik palestinského státu.“

Hayes vzdychl. „Nemáme na vybranou.“

Ministr obrany se ještě nehodlal vzdát. „Pane, zapojme do toho Francii a zkusme zjistit, jestli to hlasování neodloží… třeba o den o dva. Výměnou bychom mohli vznést požadavek, aby Izrael stáhl své jednotky z Hebronu.“

Hayes zoufale zavrtěl hlavou. Francie by na takový plán nikdy nepřistoupila. Ocitla se právě ve středu dění a odmítala nechat si ujít tu příležitost, aby nacpala palestinský stát Izraeli do chřtánu.

„Takhle to provést nemůžeme, pane,“ prohlásil Culbertson velmi přesvědčivě. „Izrael tu rezoluci nikdy nepřijme, dokud nebude platit opravdové příměří a nedostane záruky od všech ostatních arabských států. Musíme mít čas, abychom to uvedli do života.“

„Bohužel,“ řekl Hayes a zvedl hlavu, „čas ale nemáme.“

„Tak to aspoň zkusme.“

„Souhlasím s Rickem, pane prezidente.“ Ministryně zahraničních věcí Bergová se podívala na hodinky. „Hlasování má proběhnout až za pět hodin. Měli bychom se pokusit o stažení rezoluce výměnou za příměří. Možná bychom mohli navrhnout mírové rozhovory v Paříži na příští týden.“

„Dobře. Uvidíte, jak se vám to s Francouzi povede.“ Hayes jim pokynul, ať se dají do práce a oba členové kabinetu vstali. Prezident pak upřel svou pozornost na Kennedyovou. „Je nějaká šance, že Saúdové blafují?“

„Šance tu je, ale myslím, že je větší šance, že to myslí vážně. Spojila jsem se s Charliem, aby zjistil, co jsme zachytili za posledních osmačtyřicet hodin. Jestli spolu mluvili, tak jsme něco zachytit museli.“

ŠEDESÁT PĚT

David seděl před svými monitory a pil vodu z lahve. Všechno postupovalo podle plánu. Všechny dopravní kamery byly zapojeny a fungovaly tak, jak měly, jeho kontakt z médií potvrdil schůzku velvyslance v Bílém domě a svět se díval. Washington, D.C., čekal pořádný otřes a David nemohl být víc spokojený s vývojem situace. Jak předpokládal, Izrael vyslal do Hebronu svou armádu a mezinárodní společenství horečně protestovalo. Palestinští sebevražední útočníci se vyhazovali do povětří a vybírali na Izraeli daň. Francouzský velvyslanec Joussard hrál svou roli v OSN naprosto dokonale, a jestliže se Omarovi podařilo přemluvit svého bratra k tomu, že je nejvyšší čas vyhlásit ropné embargo, Spojené státy budou zahnány do rohu. Teď už stačilo jen zvýšit úroveň násilí o jediný stupínek výš a jeho celoživotní sen o svobodném palestinském státu bude skutečností.

Černá limuzína se objevila na určené obrazovce v levém horním rohu. David odložil láhev s vodou a podíval se na dálkové odpalovací zařízení v těžkém černém pouzdře po pravici. Bomba už byla odjištěna a připravena k odpálení. Teď už zbývalo jen odklopit bezpečnostní kryt a stisknout červený knoflík.

Limuzína zatočila a objevila se na vedlejším monitoru. David ji pozorně sledoval po městě. Byla blízko od Bílého domu. Explozi určitě uslyší i prezident a Tajná služba přejde do stavu zvýšené pohotovosti. David s velkou zvědavostí sledoval, jak se limuzína přiblížila k zásadní křižovatce. V tomhle okamžiku záviselo všechno na tom, jestli zatočí doprava. David si otřel zpocené dlaně do kalhot a počítal vteřiny.

Vůz začal zpomalovat a pak podle předpokladu zatočil na Virginia Avenue na půli cesty mezi ministerstvem zahraničí a Bílým domem. David krátce úlevně vydechl a podíval se na další monitor, prsty už mu visely nad klávesnicí připravené ovládat semafor o dvě křižovatky dál. Na dvojici monitorů už viděl zaparkovanou dodávku. Zadal příslušný pokyn a podržel červenou na semaforu o dalších patnáct vteřin. Červená světla limuzíny se rozsvítila takřka okamžitě. David zvedl plastový kryt odpalovacího zařízení a počkal. Ten dlouhý černý vůz se pomalu přibližoval k místu, a když zbývalo jen pár desítek centimetrů, David natáhl ruku a stiskl červený knoflík.

ŠEDESÁT ŠEST

Rapp se objevil ve dveřích Oválné pracovny se zvláštním agentem Tajné služby Jackem Warchem. Rapp zachytil pohled své nadřízené a pokynul jí, ať za ním přijde do chodby. Tam chodili pomocníci a pracovníci štábu, přecházeli tam a zpět mezi ostatními pracovníky prezidentské kanceláře a vlády. Politické soukolí se spojovalo ke sjednocenému útoku na odklad hlasování na půdě OSN.

Kennedyová se omluvila a došla k Rappovi s Warchem. Agent Tajné služby je vedl chodbou a otevřel dveře do Rooseveltovy pracovny. Rapp poděkoval šéfovi prezidentovy ochranky a slíbil mu, že ho bude i nadále informovat.

Kennedyová se na Rappa podezřívavě zadívala a zeptala se: „Informovat o čem?“

„O našem neznámém, který se sešel s Omarem a pak odletěl do New Yorku… Olivia právě zjistila, že v deset nula pět toho večera, kdy byl zabit velvyslanec Ali, odjel z Pensylvánského nádraží.“

„A kam měl…“ Kennedyová se zarazila, protože jí odpověď došla ještě dřív, než Rapp skončil.

Rapp přikývl. „Dorazil na Union Station v úterý před druhou ráno.“

Ředitelka CIA se dívala na svého nejvyššího zaměstnance a přemýšlela, co tenhle nenadálý vývoj znamená. „Proč by sem jezdil?“

„To je dobrá otázka, ale nevím jistě, jestli na ni dokážu odpovědět.“

„Podle toho, co jsi říkal Jackovi, odhaduju, že jsi ho upozornil na potenciální ohrožení prezidenta?“

„Jo. Jenom jsem chtěl mít jistotu, že prezident dnes nemá v plánu žádné veřejné vystoupení.“

„Takže si myslíš, že sem přijel dál zabíjet?“

Z výrazu Rappovy tváře bylo jasné, že si tím Rapp není tak jistý. „To nevím, Irene. Mohlo by jít o něco tak prostého, jako předem naplánovaná úniková cesta. Než aby odjel ze země a nechal se chytit, přijel tam, kde bychom ho nejmíň čekali.“

Poznala, že Rapp si tímhle názorem není příliš jistý. „A co si myslíš opravdu? Co na to tvůj instinkt?“

Rapp se proti tomu chvíli bránil a pak odpověděl: „Myslím, že sem přijel kvůli další akci.“

„Nebo,“ dodala Kennedyová, „tady bydlí.“

Tohle byl úplně nový směr. Existovala spousta bývalých pracovníků zvláštních sil, kteří bydleli v okolí, přinejmenším pár z nich se živilo jako nájemní agenti. Ale na tomhle člověku bylo něco zcela jasně neamerického. Zvláštní výraz podobný jeho. Většina lidí by si toho nikdy nevšimla, ale tohle právě poskytovalo Rappovi schopnost splynout v prostředí, když pracoval na Blízkém východě a jihovýchodní Asii. Přemýšlel o tom, jestli ten člověk není Američan, a řekl: „Možnost to je, ale kdyby tady ten člověk bydlel, byl by obeznámenější s našimi schopnostmi, a v takovém případě nechápu, proč by riskoval, že ho uvidíme na kameře.“

Je to jasné.“

„Neví, že ho sledujeme,“ odpověděl Rapp.

„Přesně tak.“

„Nebo,“ namítl Rapp, „mu připisujeme větší schopnosti, než si vůbec zaslouží.“

„Každopádně ať Olivia prověří spisy ministerstva obrany.“

„Udělám to, ale co třeba do toho zapojit i Mossad?“ zeptal se Rapp.

Kennedyová zavrtěla hlavou. „To prezident nepovolí, navíc si pořád myslí, že za tím stojí právě Izrael.“

„To je nesmysl.“

„Tím si tak jistá nejsem,“ řekla Kennedyová se zvednutým obočím. „Co když celá ta věc je zamotaný podraz, který rozehrál Mossad s cílem pošpinit prince Omara?“ Kennedyová podle Rappova kyselého výrazu pochopila, že tomu nevěří. „Zamysli se nad tím. Jestli je náš neznámý opravdu z Izraele, a oni ho poslali navést prince Omara do hry na korunního prince Saúdské Arábie, jediné role, po které v životě touží ze všeho nejvíc…“

„A co by z toho měli?“ zeptal se Rapp nepřesvědčeně.

„Ztrapnili by Saúdy a přitáhli by pozornost na jejich podporu palestinských extremistů.“

„Nevím, Irene,“ řekl a zamračil se. „Přijde mi to přitažené za vlasy.“

„Neříkám, že není, ale je to jeden z několika důvodů, proč nemůžeme jít za Freidmanem a zeptat se ho, co je tohle za člověka. Myslím si nicméně, že je načase zapojit do toho FBI.“

Rapp se ušklíbl. „To nevím.“

Jestli je ten náš neznámý ve Washingtonu, nemáme na vybranou.“

Instinktivně se té myšlence bránil a nešlo ani tak o zvažování schopností FBI, ale spíš o souhrn pravidel, které se s tím pojí. Kdyby FBI toho chlápka dopadla, museli by postupovat bez vytáček. Rapp neochotně souhlasil.

Oba pak vyšli z Rooseveltovy pracovny a šli přes chodbu do Oválné pracovny. Momentálně tam bylo příliš mnoho lidí, aby mohli seznámit prezidenta s nejnovějším vývojem. Zatímco Kennedyová čekala, až si s Hayesem promluví o samotě, Rapp se spojil s CTC, aby Turbese informoval, ať do vyšetřování zapojí FBI. Než stihl zavěsit, ozval se zvenčí mohutný hluk. Rapp se okamžitě přikrčil a věděl dřív než ostatní v prezidentově kanceláři, že ten hluk je výbuch.

ŠEDESÁT SEDM

Marcus Dumond seděl ve své rohové kóji a nevnímal bouři, která se zrovna odehrávala kolem něj. Býčí ohrada v CTC byla bludištěm metr a půl vysokých plastových a kartonových příček. Zčásti šlo o nutnost a zčásti o žert, ale uličky, které vedly celou oblastí, dostávaly názvy jako Jásirova škvírka a Usámova třída. Dumond byl hlavním plánovačem a pojmenovávačem ulic neustále se rozrůstající ohrady a úmyslně si vyhradil místo ve slepé ulici s omezeným přístupem.

Zatímco se z jeho přehrávače MP3 valily melodie, Dumond ťukal do kláves svého počítače a přeskakoval mezi trojicí monitorů. Zavíral okna, otevíral nová a zmenšoval či zvětšoval jiná. Po něčem šel. Nebyl si ještě jistý, o co přesně jde, ale rozhodně to něco bylo. Šel po Rappově informaci a soustředil se na nedávné transakce zadané hlavním Omarovým asistentem. Nejtvrdším oříškem nebylo proniknout do bezpečných sítí daných institucí – to zvládl levou zadní. Hlavní problém ležel v rozlehlosti Omarova bohatství. Používal doslova stovky bank, které spravovaly jeho obrovské bohatství. Dumond nicméně nemarnil čas tím, že by surfoval princovými transakcemi, které spravovala banka Chase nebo Deutsche Bank. Ve skutečnosti okamžitě eliminoval všechny banky ve Spojených státech, Anglii, Japonsku, Kanadě a Německu a zaměřil se na národy známé svými zákony na ochranu finančního soukromí.

Dumondovi stačilo přečíst si jednou spis o Devonu LeClairovi, aby pochopil, na co má zaměřit svou pozornost. Kdyby měl na výběr, tak by ten zarytý snob jako LeClair obchodoval jen s jedinou skupinou lidí. Stále výkonní Švýcaři na to pasovali ideálně. Mysleli na všechno. Sami se řídili uctivým profesionálním čichem, který řádně vzdělaní muži jako LeClair požadovali.

Snaha vyhledávat podle Omarova jména či jmen několika jeho společností se ukázala jako příliš složitá. Dumond měl dvě strategie, které chtěl vyzkoušet, než přizve lidi z financí a FBI, aby se podívali na účty s lupou v ruce. Už dříve viděl, jak to ti lidé dělají, stopují každý šek, převod peněz a vklad až na jeho místo určení. Padesáti agentům mohl důkladný průzkum Omarových financí trvat klidně půl roku, a i pak by mohli něco přehlédnout. Museli udělat věci řádným způsobem, a to politicky i legálně.

I když znali triky, které Dumond používal, asi by se obávali je použít. Ten osmadvacetiletý hacker z MIT odhadoval výsledky mnohem rychleji. Žádná z informací, které získá, nebude použitelná před soudem, ale Dumond pracoval s Rappem už tolikrát, aby věděl, že raději urovnává záležitosti na méně veřejném fóru.

Dumond se zaměřil na trojici bank, z nichž dvě sídlily v Curychu a třetí v Ženevě. Patřily k nejstarším a nejzdrženlivějším ve Švýcarsku a LeClair měl přístup do všech. Dumond se nejprve zaměřil na větší transakce od pěti do deseti milionů dolarů. Nic neobjevil, takže se znovu začal dívat po penězích, které byly převedeny mezi těmi třemi bankami. I tohle se ukázalo jako slepá ulička.

Nakonec prověřil každou banku za poslední měsíc a hledal menší transakce z různých bank v různé dny, které mohly všechny končit na jediném účtu. Zvláště sledoval jména bank, kam byly peníze odváděny. Zajímala ho kumulace fondů na jednom účtu, který by ho zavedl na skutečnou stopu.

Dumond se zaměřoval na peněžní částky a data transakcí. V mysli se snažil spojit platbu následovanou platbou pozdější za úspěšné splnění dohody. Nenašel nic, co by se blížilo k pěti milionům dolarů a ani polovině téhle částky. Najednou ho zaujala suma a název banky: 500 000 dolarů. Bylo odesláno z jedné Curyšské banky v pondělí do finanční instituce na ostrově Martinik v Karibiku. Přísahal by, že už tu transakci někdy viděl. Začal se probírat transakcemi a jistěže, přede dvěma týdny odeslal LeClair tu samou částku z jiného účtu na tentýž účet na Martiniku.

Dumond se díval na jméno na účtu na Martiniku, měl neodbytný pocit, že mu to něco připomíná. Prsty měl zvednuté těsně nad klávesnicí a jeho hlava se pomalu nakláněla do strany. Přicházelo to. To jméno nebylo až tak obvyklé. Bylo stejně jako jeho francouzského původu, což by na Martinik docela dobře sedělo, ale připadalo mu povědomé i z jiného důvodu. Dumond odtáhl ruce a zklamaně si je zkřížil na prsou. Tohle jméno před chvílí někde viděl, a málem vyletěl z kůže, že si nedokáže vzpomenout, kde to bylo. Už už se chystal to vzdát a zadat do počítače vyhledávání, když mu to docvaklo.

Dumond se zadíval na jeden z monitorů. Jeho prsty létaly po klávesnicích a hledaly dnešní internetové vydání The New York Times. Na středovém monitoru se objevila úvodní stránka a on hledal v postranní nabídce článek, který ho zajímal. Po chvíli našel titulek a otevřel článek. V prvním odstavci článku našel Dumond jméno, které hledal: Peter Joussard. Díval se z jedné obrazovky na druhou, z vydání The New York Times na zůstatek na účtu v Karibiku s milionem dolarů. Dumond se pokusil vypočítat pravděpodobnost, že jde o shodu náhod, a rychle se rozhodl, že nejde, nemůže jít. Sundal si sluchátka a zvedl telefon a vyťukal číslo Rappova mobilu.

ŠEDESÁT OSM

Trvalo skoro celou hodinu, než bylo jasné, co se stalo. Bílý dům byl uzavřen. Nikdo nesměl ven ani dovnitř. Prezident a ostatní vysocí představitelé byli odvedeni dolů do Situační pracovny. Jack Warch, zvláštní agent řídící prezidentovu ochranku, původně rozkázal, aby byli všichni odvedeni do bunkru hluboko pod Bílým domem, ale prezident Hayes jeho pokyn zamítl. V bunkru už jednou byl a neměl sebemenší chuť se do něj vrátit, pokud to nebude nezbytně nutné.

Když Warch viděl, jak vážně to prezident myslí, ustoupil. Přinejmenším tedy požádal, aby se přesunuli do Situační pracovny. Hayes přikývl a národněbezpečnostní tým se přesunul dolů, kde mohl sledovat krizi a zůstat v těsném kontaktu s jednotlivými ministerstvy a úřady. Po zuby ozbrojený tým Tajné služby na protiútok zaujal obranné pozice kolem vládní budovy a Západního křídla. Na střeše se objevily střely země-vzduch Stinger, dole na jižním pozemku čekala prezidentská limuzína Stage Coach se zapnutým motorem a připravená v případě nutnosti evakuovat vrchního velitele z oblasti.

Ženy a muži pod Warchovým velením reagovali s přesností a účelností, kterou očekával. Cvičili to pořád dokola, dokud každý agent a důstojník věděl nejen, jaké jsou jeho povinnosti, ale i povinnosti lidí, kteří stáli vedle něj. Teď bylo všech více než sto lidí v pohotovosti a připraveno na všechno, co se stane příště. S ubíhajícím časem si začínali uvědomovat, že Bílý dům není cílem útoku. Aspoň ne dnes.

Původní zprávy, které přicházely do Situační pracovny, říkaly, že cílem bombového útoku se stalo ministerstvo zahraničí. Tato hlášení byla záhy označena za nepřesná, když se ministryně Bergová spojila se svou kanceláří a dozvěděla se, že k explozi došlo ve skutečnosti o několik bloků dál na Virginia Avenue. První ověřené informace o škodách poskytl štáb Fox TV, který na ministerstvu zahraničí připravoval živou reportáž. Poté, co se vzpamatovali z prvotního šoku, si sbalili svoje vybavení a pěšky došli na místo výbuchu.

Měli dostatečné štěstí, že se na místo dostali dříve, než metropolitní policie stihla oblast uzavřít. Fox vysílal živé záběry hasičských sborů snažících se uhasit plameny několika pokroucených vraků. FBI a ATF dorazily o dvacet minut později a odsunuly štáb Fox TV na druhou stranu zátarasů k ostatním zástupcům médií.

Odborníci na výbušniny z ATF a FBI rychle ohledali přesné místo výbuchu a našli to málo, co zůstalo z auta, z nějž byla nálož odpálena. Pak bylo všechno poněkud zmatečné. Na obou stranách ulice v rozsahu nejméně jednoho bloku na obě strany byla poničená okna. Z kancelářských budov vycházeli zranění lidé, mnoho z nich jen s papírovými ubrousky, které si tiskli k řezným ranám od létajícího skla. Lékařské středisko Univerzity George Washingtona pár bloků severně odsud bylo zavaleno pacienty. Naštěstí jen pár z nich mělo zranění, jež je ohrožovala na životě.

Kdo byl cílem útoku, nebylo hned zřejmé. Na místě se našlo několik zničených, spálených a převrácených aut. Mnoho budov utrpělo povrchové škody, ale žádná se nezřítila. Skutečný terč útoku vystoupil na světlo, když někdo ze saudského velvyslanectví zavolal, jestli je pan velvyslanec ještě v Bílém domě. Odpověď zněla, že bohužel ne. Zdálo se, že velvyslancovi lidé se po zhlédnutí reportáže snažili spojit jak s velvyslancem, tak s jeho ochrankou. Nikdo na jejich telefonáty nereagoval.

Jeden z agentů FBI na místě ověřil, že jedno z ohořelých vozidel ve skutečnosti vypadá jako limuzína. Právě ta utrpěla hlavní nápor exploze. Byla roztržena vejpůl a odvržena na druhou stranu ulice, kde teď na chodníku ležela střechou dolů. Těla uvnitř byla spálena k nepoznání. Značka vozu byla určena jako mercedes s diplomatickým označením.

Princ Abdul Bin Aziz, velvyslanec saudského království ve Spojených státech amerických, byl mrtev.

Prezident Hayes předvedl škálu emocí od nevěřícnosti přes zmatek až po otevřený vztek. Když Rapp vstoupil do Situační pracovny podruhé, prezident zuřil. Právě se snažil vymyslet, co sdělí korunnímu princi, když tu zprávu zveřejnila CBS. Téměř okamžitě se začaly objevovat spekulace. V novém čtyřiadvacetihodinovém zpravodajském cyklu nestačilo jen ohlásit fakta.

Na každém kanále mluvila spousta lidí a rozhazovala jména teroristických organizací jako by šlo o nějaké podniky, s jejichž akciemi se obchoduje na newyorské burze. Takzvaní experti kladli otázky o účinnosti FBI a CIA a nové ministerstvo vnitřní bezpečnosti bylo označeno jedním zvláště sebevědomým moulou za monumentální propadák.

Během tohoto prvního snažení médií nějak ten příběh uchopit zachytil prezidentovu pozornost jeden osamělý hlas. Mluvčí Palestinců se nahlas pozastavil nad tím, jestli za tím atentátem třeba nestojí Izrael ve snaze oddálit hlasování v OSN a způsobit rozkol mezi Amerikou a jejím největším arabským spojencem. Ta zpráva se setkala s takovým ohlasem, že i Rapp se nad ní musel vážně zamyslet. Pak se na sebe s Kennedyovou podívali a v obličeji měli oba ztrápené výrazy, když domýšleli tu hypotézu do konce.

Nebýt faxu, který Rapp držel v ruce, asi by se víc klonil k názoru, že v pozadí celé operace stojí Izrael. Premiér Goldberg byl dost bezohledný a odvážný na to, aby takový plán odsouhlasil, a Ben Freidman byl ideálním člověkem, který by ho vykonal. Kdyby se o téhle bombě prohlásilo, že ji má na svědomí kterákoli z desítek teroristických skupin, korunní princ a zbytek Saúdů by odložili svoje peněženky a začali by dupat fanatikům po krku tak, jak to nikdy neudělali. Saudský velvyslanec si s korunním princem byl velmi blízký, společně vyrůstali a navštěvovali podobné školy, jako by byli bratři. Byl ideálním terčem, a které místo může být lepší než americká půda?

Několik věcí ale nesedělo. Třeba ten tajemný neznámý, který se v posledních dvou týdnech sešel s princem Omarem. Pak audionahrávka od Britů, kde mluvili o válce a penězích, a ještě zajímavější bylo náhlé objevení téhož neznámého v New Yorku a Washingtonu.

Tohle všechno šlo objasnit jako exotickou operaci Mossadu s cílem zahnat Palestince do defenzivy, pohrozit OSN a způsobit rozkol mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií. Jistým zvráceným způsobem Rapp chápal, proč by Freidman mohl takovou operaci spustit. Sebevražedných útoků neubývalo a z pohledu lidí, jako byli Goldberg s Freidmanem, byla činnost vždycky lepší než nečinnost. Tohle všechno by pasovalo, až na jedinou výjimku.

Rapp znovu zvedl fax a četl jej. Tenhle jediný důkaz, který přinesl Dumond, vrhal na všechno, co měli, zcela jiné světlo. Rapp se chystal sdělit Kennedyové, co mladý hacker objevil, když k němu přišel kapitán námořní pěchoty a oznámil mu, že má důležitý telefonát.

ŠEDESÁT DEVĚT

Prezident Hayes seděl na své kožené židli a oběma lokty se opíral o dlouhý nablýskaný konferenční stůl, který dominoval Situační pracovně. Jednou rukou svíral sluchátko svého bezpečného telefonu a druhou měl u obočí, aby si zastínil oči před jakýmkoli rozptýlením. Mluvil s korunním princem Saúdské Arábie, mužem, jehož považoval za přítele. Princ byl někým, komu Hayes věřil, že si opravdu přeje mírové sblížení Východu se Západem, ale byl bohužel ovlivněn obyvatelstvem, které z větší části dávalo přednost náboženské rétorice a plamenným projevům o osvícení a svobodě.

Hayes věděl, že korunní princ Fajsal a jeho bratranec si byli blízcí. Kvůli tomu byl ten telefonát ještě složitější, ale šlo i o to, že Hayes si připadal trapně. Ztrapňovalo ho, že k takovému útoku došlo na americké půdě pár bloků od Bílého domu, několik minut poté, co velvyslanec seděl v Oválné pracovně a přednesl tam ultimátum, jež by bez protiopatření poslalo napjatou americkou ekonomiku do sestupné spirály. Ultimátum, které by jistí zastánci tvrdé linie ve Washingtonu chápali jako nepřátelský čin.

Jen pomyšlení na to, že by se zpráva o ultimátu samotném dostala na veřejnost, obrátilo prezidentovi žaludek na ruby. Teoretici spiknutí a levičácké protiolejářské skupiny by se z takového šťavnatého spojení zaradovaly. Saudský velvyslanec přijede do Bílého domu, pohrozí tam ropným embargem a chvíli po odchodu ze schůzky s prezidentem je zabit při výbuchu.

To by skoro nešlo udržet pod pokličkou. Jakkoli v tom byl nevinně, vždycky by se našli ti, kdo by věřili, že prezident Robert Hayes nebo někdo v jeho administrativě měl s velvyslancovou smrtí něco společného.

Hayes ve snaze uklidnit korunního prince pořád dokola opakoval, jak mu to je líto a že se postará o to, aby byli pachatelé dopadeni a pohnáni ke spravedlnosti. Něco v hlasu korunního prince Hayesovi naznačovalo, že mu úplně nevěří. Nakonec se Hayes zeptal korunního prince, jestli by mohl ještě nějak zmírnit jeho bolest. Korunní princ Fajsal vznesl jen jediný požadavek, takový, který vzhledem k nastalé situaci nemohl prezident odmítnout.

Prezident Hayes pomalu zavěsil a s výrazem zbitého člověka řekl: „Informujte velvyslance Briesetha v OSN, že dnes odpoledne budeme hlasovat pro přijetí té francouzské rezoluce.“

Ministryně Bergová a vedoucí kanceláře Jonesová byly s prezidentem v Situační pracovně samy. Obě si nervózně poposedly a pokukovaly po sobě. Jonesová promluvila jako první. Znala Hayese déle a byla jeho nejbližší poradkyní.

Vlídným hlasem se zeptala: „Roberte, oč vás Fajsal žádal?“

„Nechce, aby jeho bratranec zemřel nadarmo. Chce, abych pomohl ke zrodu palestinského státu.“

Jonesová zamyšleně přikývla. Nechtěla čelit ropnému embargu, ale taky se jí nechtělo postavit se zlobě židovské lobby. „Neříkám, že bychom to neměli udělat, ale nemyslíte, že bychom o tom měli diskutovat?“

Hayes jen zavrtěl hlavou. „Není už o čem diskutovat. Já Palestincům nevěřím o nic víc než vy, ale je pravda, že Izraelcům taky ne. Když tu rezoluci neodhlasujeme, budeme znovu vypadat, jako že straníme Izraeli, a my nemůžeme v očích arabského světa i nadále vyhlížet tak jednostranně.“

Ministryně zahraničí si odkašlala a řekla: „Promiňte, pane prezidente, ale Izrael je jedinou demokracií v regionu ovládaném diktátory, korupcí a velmi nebezpečným tlakem náboženského fanatismu.“

„To já všechno vím, ale nemění to nic na tom, že budeme znovu vypadat, jako že bráníme Izrael. K tomu přidejte skutečnost, že saudský velvyslanec nám přednesl ultimátum a jeho limuzína pak vyletěla do povětří…“ Hayes se zoufale odmlčel a sevřenými zuby procedil: „Arabové se budou domnívat, že jsme ho zabili my. Udeří na nás ropným embargem, spotřební ceny vyletí vzhůru a naše hospodářství půjde do kytek. Nemáme na výběr.“

„Pane,“ upozornila ho Bergová, „existují i lepší cesty. Můžu vám zaručit, že Izrael se vzepře OSN, jestli Francouzi protlačí tuhle rezoluci v Radě bezpečnosti. Tohle hlasování by mohlo snadno vést k otevřené válce, pane.“ Bergová se předklonila, aby zdůraznila svá slova: „Musíme tam nejdřív prosadit příměří, a pak přijít s detailně promyšleným plánem a harmonogramem, jinak z toho všeho bude katastrofa.“

„A jak? Francouzi přece už zcela jasně řekli, že hlasování neodloží.“

„Pro začátek se domluvme s premiérem Goldbergem, ať stáhne svoje jednotky z Hebronu, a ať to udělá okamžitě! Izraelský velvyslanec je tady. Můžeme mu předložit přísné ultimátum a požadovat okamžitý zákrok.“

„A co to hlasování?“ zeptal se Hayes skepticky.

„Budeme pracovat na tom, abychom Francii přemluvili, ať hlasování odloží.“

Hayes sklopil hlavu a chvíli o tom přemýšlel. Představa, že donutí Izrael stáhnout se z Hebronu, byla lákavá, ale už dávno pochopil, že přimět Francii k čemukoli není nikdy snadné. Odevzdaně přikývl. „Uděláme, co bude v našich silách, ale jestli se do doby, než se začne hlasovat, nic nezmění, tak rezoluci podpoříme. Jinou šanci nevidím.“

SEDMDESÁT

Kennedyová se podívala na fax a stejně jako Dumond před ní se snažila vypočítat pravděpodobnost, že by ještě nějaký jiný Peter Joussard obdržel z účtu v jedné ze švýcarských bank prince Omara milion dolarů. Kennedyová byla od přírody podezřívavá, takže se odkláněla od shody náhod ke spiknutí. Když zjistila, že polovinu těch peněz připsali na karibský účet v ten samý den, kdy byl zastřelen palestinský velvyslanec při OSN, shodu náhod vyloučila definitivně.

Kennedyová stála vedle stolu služby v Situační pracovně, zvedla oči od faxu a zeptala se: „Podnikáme ještě nějaké kroky, abychom potvrdili, že ten účet patří velvyslanci Joussardovi?“

„Marcus právě prověřuje jeho osobní finance,“ odpověděl Rapp.

Kennedyová přijala jeho odpověď se zamyšleným přikývnutím a zápasila s nutkáním vběhnout do konferenční místnosti a říct to prezidentovi. „A ten neznámý?“ Kennedyová zvedla fotku z jedné ze sledovacích kamer na Union Station, „něco dalšího o něm?“

Rapp zklamaně zavrtěl hlavou.

„Dobře. Jdeme to říct prezidentovi.“

Rapp natáhl ruku a chytil ji za loket. „Počkej chvíli.“ Nelíbilo se mu pomyšlení, že by tohle všechno hodili na prezidenta bez předem připraveného plánu. Rapp věděl, jaká by byla prezidentova reakce. Chtěl by do toho zapojit FBI a všechny ostatní policejní složky, které by během posuzování zakalily vodu natolik a způsobily by tolik nepotřebného zmatku že by ten člověk, kterého hledali, zmizel. Rapp měl nápad na gambit, který by jim umožnil vidět věci takové, jaké skutečně byly.

Když se ujistil, že je nikdo neslyší, Rapp přistoupil blíž ke své šéfce a řekl: „Řeknu ti, jak bychom to měli udělat.“

Kennedyová vstoupila do konferenční místnosti první a oznámila všem přítomným pracovníkům štábů: „Zůstanou tu jen nejvyšší, prosim.“

Tenhle kód se používal k naznačení, že se mezi všemi, kdo jsou minimálně členy vlády, bude diskutovat o něčem velmi delikátním. Hrstka poradců, kteří byli přítomní, okamžitě odešla z místnosti, takže tu zbyla ministryně zahraničí, poradce pro otázky národní bezpečnosti, vedoucí kanceláře, prezident, Rapp a Kennedyová. Ani Kennedyová ani Rapp si nesedli.

Kennedyová mluvila přímo na prezidenta. „Pane, zaznamenali jsme velmi zajímavý vývoj v několika ohledech.“ Kennedyová položila na stůl první list. „Tento snímek pořídila sledovací kamera na Pensylvánském nádraží v New Yorku tu noc, kdy byl zastřelen velvyslanec Ali, a tenhle záběr,“ Kennedyová položila druhý papír, „je z Union Station přibližně o tři hodiny později. Odborníci v Langley tvrdí, že tenhle muž je tentýž člověk, jehož Britové vyfotili na schůzce s princem Omarem. Ten samý, koho sledovací kamery v neděli zachytily na letišti JFK.“

Hayes se pár vteřin díval na fotografie a řekl: „Takže… jestli tomu dobře rozumím, ten člověk je v D.C.“

„Tenhle snímek je z úterý brzy ráno, takže si nemůžeme být jisti, že je ještě pořád ve městě, ale…“

„Ale domníváme se, že nejspíš je,“ dokončil její myšlenku Hayes.

„Ano, pane.“

„A myslíme si, že mohl mít něco společného s tou dnešní explozí?“

„Podle momentálních informací bych řekla, že ano, pane.“

„A máme ponětí, kdo ten člověk je?“

Kennedyová zaváhala. „Bohužel ne, pane.“

Prezident zklamaně sevřel zuby. „Co děláme pro to, abychom ho dopadli?“

„Zkontrolovali jsme všechny naše databáze známých či podezřelých teroristů stejně jako všechno, co mají Britové i Interpol. Z pochopitelných důvodů ještě zbývá prověřit databáze francouzské a izraelské.“

„A nic jsme nenašli,“ pronesl Hayes suše.

„Ne, pane.“ Kennedyová se nesnažila tu pravdu nějak zmírnit.

Hayes se odvrátil od Kennedyové na své další poradce a zeptal se: „A co teda budeme krucifix dělat?“

První promluvil národněbezpečnostní poradce. „Podle mě je nejvyšší čas zapojit do toho FBI. A pokud si myslíme, že ten člověk je pořád ještě v téhle zemi, měli bychom upozornit všechny místní, státní i federální policejní síly. Musíme rozhodit velkou síť a doufat, že ho chytíme.“

„Pane,“ pronesl Rapp snad až příliš naléhavě, „to by podle mě nebylo dobré.“

Všichni v místnosti se podívali na Rappa. I klid zachovávající Kennedyová, která věděla o jejich plánu, tím byla poněkud rozhozena.

Rapp se na ni podíval a řekl: „Ukaž mu ten fax.“

Kennedyová položila před Hayese poslední list papíru a vysvětlila mu jeho význam.

Hayes si pročítal list a zeptal se: „Co se mi tím snažíte sdělit?“

Rapp odpověděl dříve, než to stihla Kennedyová. „Podle mě je to poměrně jasné, pane. Velvyslanec Joussard byl podplacen.“

Hayes se zamračil. „A víme vůbec s jistotou, že ten účet patří velvyslanci?“

„Pracujeme na tom, abychom to potvrdili, pane, ale byla by to velká náhoda.“

Ministryně zahraničí Bergová sedící po prezidentově pravé ruce si v mysli přehrávala rozhovor, který vedla se svým francouzským protějškem. Ve snaze přimět Francii k odložení hlasování o rezoluci naléhala Bergová na ministra zahraničních věcí, aby vše ještě zvážil. Před koncem rozhovoru ministr připustil, že mu v tom něco nesedí.

Bergová se rozhodla podělit o své názory. „Promiňte, pane prezidente, ale přiklonila bych se k verzi pana Rappa.“

Prezident, jehož reakce ministryně zahraničí překvapila, se nevěřícně zeptal: „A proč?“

„Když jsem se včera snažila přemluvit francouzskou stranu, aby ustoupila ze své pozice, připustil ministr zahraničních věcí, že i jeho trochu překvapilo, co se děje v OSN. Když jsem se ptala dál, připustil jen to, že velvyslanec Joussard jednal bez jeho vědomí. Omlouval to tím, že Joussard je velmi razantní politik a blízký přítel prezidenta. Kromě toho snaha o vznik palestinského státu není nic nového. Francie ten návrh jednoznačně podporuje.“

Hayes zapíchl do faxu ukazováček. „Chci to mít ověřené, a to rychle. Jestli máme hlasování pozdržet, tak budeme potřebovat nějaký čas.“

Kennedyová řekla: „Dělají na tom naši nejlepší lidi.“

„A teď mi řekněte, proč by tohle,“ Hayes mával faxem ve vzduchu, „mělo změnit můj názor, že je třeba upozornit FBI na toho tajemného muže, který jako by byl vždy na správných místech v nesprávnou dobu.“

„Protože jakmile to uděláme, pane, pochopí, že po něm jdeme.“

Hayes ztěžka vzdychl. „Nechápu, jak bychom to mohli před FBI utajit.“

„Souhlasím.“ Jonesová jako politický prorok se otočila na svého šéfa a dodala: „Kongres si vyžádá prošetření celé záležitosti, a jestli…,“ zarazila se a opravila se, „… až zjistí, že jste vědomě zadrželi informaci před FBI…“ ani se nesnažila větu dokončit. Bolestný výraz v jejím obličeji mluvil za ni.

Kennedyová informovala Rappa o tom, že tohle bude nejsilnější argument pro zapojení FBI do hry. Taky mu sdělila, že s tím přijde Jonesová. Rapp vedoucí kanceláře ignoroval a zaměřil se na prezidenta. „Pane, chci od vás jen čtyřiadvacet hodin,“ řekl sebejistě. „Dejte mi jeden den a já zjistím, kdo ten člověk je a co má za lubem.“

Prezident mu věřil, ale bohužel si nemohli dovolit luxus jednoho dne, aby zjistili, co se kolem nich děje. „Nemáme čas, Mitchi. OSN má hlasovat dnes odpoledne. Je mi líto, ale musíme do toho zapojit FBI.“

Rapp už ho měl tam, kde ho mít chtěl. „A co když přemluvím OSN, aby hlasování o den pozdrželo?“

Hayes byl opatrně zvědavý. „A jak?“

SEDMDESÁT JEDNA

Velvyslanec Eitan seděl v Oválné pracovně už jedenáct minut a třicet osm vteřin. Izraelský emisar ve Spojených státech to věděl, jelikož velmi často sledoval hodinky. Muset čekat na prezidenta Spojených států nebylo ničím neobvyklým, ale čekat sám v Oválné pracovně ano. Úmyslně či neúmyslně šlo o velmi zneklidňující věc a tohle ráno už bylo dost neklidné i bez toho. Začalo to zničujícím hovorem s jeho nadřízeným v Jeruzalémě. Řekli mu, aby Američanům nic neříkal, což bylo snadné, protože nic nevěděl, ale neuvěřitelně ho to štvalo, protože jeho vlastní vláda mu nedůvěřovala natolik, aby mu prozradila, co se vlastně děje.

Pak ti protestující a jasně oranžový sprej. Náčelník jeho ochranky odmítl zastavit a vyčistit barvu, a jak předpokládal, televizní štáby u Bílého domu se na postříkanou limuzínu seběhly jako krysy na hromadu odpadků. A pak se přihodilo to nejvíc znepokojivé: bomba v autě. Eitan a jeho asistent byli usazeni k rohovému stolku v jídelně Bílého domu a dostali pokyn, ať nikam nechodí. Zamkli je tu. Nikdo nesměl do Bílého domu ani z něj, dokud to nepovolí Tajná služba.

Jak popíjel kávu, viděl zprávy v televizi, kde hlásili, že terčem byl saudský velvyslanec. Eitana nepřekvapilo, že necítí žádnou lítost nad tím mužem. Velvyslance sotva znal, ale to nebyl ten pravý důvod pro nedostatek smutku. Existovalo mnoho lidí, které nikdy neviděl, pro něž ale obyčejně cítil soucit. Eitan nebyl necitlivý člověk; jen měl pocit, že je skoro načase, aby ostatní poznali bolest, který on a jeho spoluobčané zažívali každý týden. Zejména Saúdové, kteří prostřednictvím svých takzvaných charit podporovali mnohé skupiny, které prolévaly izraelskou krev v nejohavnějších a nejnelidštějších činech.

V Bílém domě už byl skoro dvě hodiny a jeho nervozita s každou minutou stoupala. Hlasování v OSN o palestinském státě se přibližovalo, a pokud Eitan nepřednese své prohlášení včas, bude už moc pozdě na to, aby mělo nějaký vliv. Jeho vláda na něj spoléhala, že posune Američany správným směrem. Po takřka dvou letech sebevražedných útoků se OSN chystala odměnit pachatele takového násilí vlastním státem. Spojené státy musely zabránit tomu, aby došlo k nastavení takového precedentu.

Prezident Hayes vstoupil do své kanceláře velmi rázným krokem a s rozzlobeným výrazem ve tváři. Už to samo o sobě by mohlo izraelského velvyslance upozornit, že se schyluje k něčemu zlému, ale v té chvíli jeho pozornost upoutal někdo jiný než prezident. Vlastně ho upoutali dva lidé, ale ten druhý z nich ještě víc. Eitan čekal, že se sejde s ministryní Bergovou, Valerií Jonesovou nebo dokonce s Michaelem Haikem. Mírně ho udivilo, že vidí ředitelku CIA Kennedyovou, ale především se mu podlomila kolena z toho, že spatřil jejího společníka.

Četl o tom muži různé příběhy, ale ty nebyly nic v porovnání s tím, co o něm slyšel. Eitanovi se doneslo, že je schopen velkého násilí. I vynikající šéf Mossadu Ben Freidman se ho obával. Velvyslanec ho nikdy neviděl osobně, jen na fotografiích. Zdálo se, že má delší vlasy, a byl hodně opálený. Kdyby do místnosti nedoprovázel Kennedyovou, nejspíš by ho ani nepoznal. Když se muž otočil a zadíval se na Eitana svýma tmavohnědýma očima, všechny pochyby pominuly. Eitan už takové oči viděl a nepatřily diplomatovi. Velvyslanec rychle odvrátil zrak a pohlédl na prezidenta.

„Pane prezidente,“ spustil Eitan poněkud roztřeseným hlasem, „moc mě mrzí útok na vaši zemi z dnešního dopoledne.“

Hayes se díval na muže, sako měl rozepnuté a dlaně položené na bocích, očima pátral po sebemenší známce neupřímnosti. „Pane velvyslanče, nemám moc času, takže to musím velmi zjednodušit. Chci, aby vaše země okamžitě stáhla své vojenské oddíly z Hebronu.“

Eitan ztuhl před prezidentem. Ani mu nenabídli židli a už dostal ultimátum, o němž věděl, že nebude splněno. Olízl si rty a snažil se o klidnou odpověď. „Pane prezidente, rád vaše přání předám dál, ale samozřejmě vám nemůžu nic zaručit.“

„Předně,“ odpověděl Hayes, „to není přání, ale požadavek. A chci, aby premiér Goldberg okamžitě vystoupil v televizi a oznámil stažení sil.“

Izraelský velvyslanec se vytáčel. „Ale pane prezidente, takovou žádost nemůžu učinit, aniž…“

Hayes zvedl dlaň a utišil jeho další slova. Já vím… chcete ústupek… a tady ho máte: výměnou za okamžité stažení oddálíme hlasování Rady bezpečnosti na zítřek.“

Eitan cítil, že se začíná potit. Takovouhle nabídku nemohl premiérovi předložit. Věděl, co je jeho práce, a navzdory tomu, že byl poněkud vyveden z míry, sebral dostatek sebevědomí, aby si stál za svým. „Pane prezidente, premiér Goldberg na takovou žádost nikdy nepřistoupí, nebude-li mít ujištění, že budete vetovat francouzskou rezoluci.“

Prezident rozhodně vrtěl hlavou. „Pokud jednotky nebudou okamžitě staženy, nebudeme se vůbec snažit to hlasování oddálit. A pokud nedojde k okamžitému stažení vašich jednotek, tak francouzskou rezoluci dokonce podpoříme.“

Eitan se nezmohl na nic víc, než že vrtěl hlavou. „Obávám se, že budu potřebovat víc… nějaké ústupky.“

Hayes mu nabídl ale opak toho, v co velvyslanec doufal. „Tak tady máte něco navíc. Vyřiďte premiérovi, že vím, co se ve skutečnosti stalo v Hebronu, a pokud nechce, aby se jeho vláda rozpadla pod vlivem skandálu, tak oznámí okamžité stažení vojsk.“

Prezident se otočil doleva a řekl: „Pane Rappe, doprovoďte prosím velvyslance do Rooseveltovy pracovny, je tam všechno připraveno, aby mohl zavolat premiéru Goldbergovi.“

„Rád bych ten telefonát učinil ze svého velvyslanectví, pane.“

Prezident netrpělivě řekl: „Nevim, jestli jste si toho všiml, pane velvyslanče, ale nemáme moc času. Jestli chcete, abych to hlasování o palestinském státu pozdržel, tak vám doporučuji, abyste se s premiérem spojil telefonicky co nejdříve.“

Rapp stál a jednou rukou ukazoval ke dveřím. Zpráva, kterou tím sděloval, byla jednoduchá. Prezident už domluvil. Velvyslanec vzdychl, přikývl a neochotně poslechl. Když ho Rapp doprovázel z pracovny, rozčílení Izraelce bylo evidentní.

SEDMDESÁT DVA

Prezident váhal udělit poslední svolení pro další část plánu, který přinesla Kennedyová s Rappem. Kdyby se to média dozvěděla, sežrala by ho zaživa. Každý představitel kterékoli země by ho zavrhl a prakticky každý člen jeho vlastní strany by ho vypudil. Jak ale Rapp poznamenal, žádnou jinou možnost neměli.

Byli zase dole v Situační pracovně, jen Kennedyová s prezidentem. Kennedyová měla telefon opřený o rameno a čekala, až prezident odpoví na její otázku.

Poznala, že váhá. „Pane, tímhle si neublížíte. Byl to můj nápad a já vydala povel. Mitch už vymyslel, jak to přijatelně popřít. Máme na místě svůj zdroj a poté, co se stalo dnes ráno, nás nikdo nemůže kritizovat za přehnanou opatrnost.“ Kennedyová pár vteřin počkala a pak dodala: „Náš i francouzský velvyslanec jsou mimo budovu. Teď je ideální doba, pane.“

Neměli na výběr. Francie odmítala pozdržet hlasování a Rapp trval na tom, aby neodhalili, co vědí o velvyslanci Joussardovi, dokud nebude vhodná chvíle. Tuhle munici použijí později. Rozhodnutí nakonec muselo být založeno pouze na důvěře. Hayes důvěřoval Kennedyové s Rappem a kromě toho jinou příležitost neviděl.

Hayes se zadíval na ředitelku CIA a řekl: „Tak do toho.“

Kennedyová vytočila číslo, a když se ozval hlas jejího podřízeného, řekla: Jakeu, ten telefonát, co jsme se o něm bavili předtím… je načase to udělat.“ Kennedyová poslouchala jen tak dlouho, než slyšela potvrzení, pak zavěsila.

Kennedyová právě přikázala svému řediteli protiteroristického oddělení, aby informoval OSN o podezření na plánovaný teroristický útok proti centrále OSN v New York City, k němuž má dojít dnes. Turbes měl sdělit jen to, že podezření na útok je spojeno s rozsáhlejším spiknutím, které zahrnovalo i bombový útok na auto v D.C. Média se o tom dozvědí díky únikům informací a světová centrála Spojených národů bude do hodiny evakuována.

Rapp stál na chodbě před Rooseveltovou pracovnou zády ke stěně a s dlaněmi pevně sevřenými před sebou. Obvykle ho těšila anonymita, ale dnes dopoledne si s chutí užíval roli zastrašovatele. Dokonce došel tak daleko, že v konferenční místnosti počkal s velvyslancem tak dlouho, dokud nebyl Izraelec nucen požádat ho, aby odešel.

Jeho zranění se už znatelně zlepšilo a navzdory tomu, že toho předchozí noci moc nenaspal, se cítil dobře. Hlavně díky tomu, že se jim konečně podařil jistý pokrok, byli v akci a nutili lidi k tomu, aby se chovali tak, z čeho by bylo poznat jejich stanovisko. Sedět na židli a čekat, až se něco stane, odporovalo Rappovu založení. Chystal se otevřít dveře a znovu velvyslance rozhodit, když mu začal vibrovat digitální telefon. Rapp si ho odepnul od opasku a zkontroloval si číslo volajícího, než hovor přijal. Bylo to z CTC.

„Haló.“

„Mitchi, nebudeš věřit, co mám před sebou.“ Volala Olivia Bourneová a její hlas zněl nadšeně. „Mám našeho tajemného chlapce na kameře. Právě se zapsal u přepážky United na BWI.“

„Letiště Baltimore Washington International?“ opakoval Rapp nedočkavě. „Víš jistě, že je to on?“

„Nejdřív ho objevil počítač. Celé ráno provádí prohledávání na Reaganově, Dullesově, BWI, Union Station a Richmond.“ Program pro obličejové rozeznávání, o němž Bourneová hovořila, dokázal každou vteřinou uložit stovky obrázků a zároveň je porovnat se vzorem, za který momentálně sloužila předchozí fotografie neznámého muže, kterou získali při jeho vstupu do země. „Je to on, Mitchi, a jestli chvilku vydržíš, řeknu ti jeho jméno a cestu.“

Rapp už přemýšlel dopředu. „Ví to ještě někdo?“

„Jen Marcus. Právě teď pracuje na jméně a letu.“

„Ještě je u pultu?“

„Ne. Už odešel, ale máme ho na kameře. Jde k bezpečnostní přepážce. Počkej… Marcus zjistil jméno. Don Marin. Má rezervaci na let, který odlétá do Paříže v deset třicet dva, odtud se zdá, že… má spojení do Nice.“

Rapp prudce přestal s horečnými výpočty a manévry. „Zopakuj to,“ přikázal jí Rapp. Už když Bourneová opakovala svůj nález, Rapp ji sotva vnímal. Jeho mysl už byla kdesi jinde, vyhlížela jiným směrem, k Evropě. Už se nesnažil horečně zjistit, jak se dostane za půl hodiny na letiště v Baltimore. Už se nesnažil vymyslet, jak si poradí s letištní policií, FBI a ostatními, kteří by se nejraději zmocnili toho muže, jenž s největší pravděpodobností zabil palestinského i saudského velvyslance. Najednou začínal vidět věci mnohem jasněji.

Jaké jsou kamery na BWI?“ zeptal se nakonec.

„Dobré.“

„Dost dobré, abychom měli jistotu, že nasedne do letadla?“

Chvíli bylo ticho, zatímco Bourneová cosi prověřovala. „Právě jsem si vytáhla jeho východ a už začali vpouštět lidi na palubu. Myslím, že nemá tolik času, aby udělal něco jiného, než aby zamířil přímo tam.“

„Ale jestli má i jinou letenku na jiný let…“

„Budu ho sledovat a přesvědčím se, že nasedne na letadlo do Paříže.“

Rapp stál klidně v chodbě a v levé ruce držel telefon a tiskl si ho k uchu. Kdyby se to nezdařilo, byl by přísně kritizován za to, že neupozornil letištní policii a nenechal neznámého zatknout. Kdyby to ovšem udělal, byl by o tom zápis a spousta svědků. A i kdyby se mu podařilo sebrat toho muže policii a FBI, musel by se pokusit o jeho výslech, a to Rapp nenáviděl. Existoval lepší způsob, sice riskantnější, ale nakonec se takhle s větší pravděpodobností dozvědí pravdu.

Bourneová ho svým hlasem vrátila zpět do reality. „Co mám dělat?“

Rapp nejprve mlčel, pak řekl: „Pořád ho sleduj. Zjisti, jestli nasedne na to letadlo a sežeň mi tým lidí a letadlo.“

Bourneová hned neodpověděla, pak se zeptala. „Víš jistě, že nechceš upozornit FBI a nechat ho zatknout?“

Ne, nevěděl to jistě, ale věděl to skoro jistě, a kdyby jeho štěstí vydrželo ještě třicet minut, byl by si jist stoprocentně. „Federály do toho ještě tahat nebudeme. Hlavně ho neztrať a sežeň mi letadlo.“

Rapp stiskl knoflík a pak rychle zpaměti vytočil číslo. Po několika zazvoněních to Scott Coleman zvedl a Rapp se zeptal: „Můžete být ty a tvoji hoši připraveni k odletu do hodiny?“

„Smím se zeptat, kam jedeme?“

Jižní Francie. Nízká intenzita, převážně dohled, ale možná bych vás mohl potřebovat, kdyby přišlo na náročnější odklízení.“

„Standardní sazba?“ zeptal se penzionovaný příslušník SEAL.

„Samozřejmě.“

„Tak platí.“

Rapp už byl na cestě dolů. „Dobře. Zavolám ti ještě detaily, ale zatím se připravte k odletu.“

Kennedyová měla prst nad tlačítky bezpečného telefonu. Podívala se na prezidenta a řekla: „Můžeme?“

Hayes přikývl a položil ruku vedle svého vlastního telefonu. Kennedyová vytočila zpaměti číslo, a když stiskla poslední tlačítko, pokynula prezidentovi, aby si vzal sluchátko.

Hlas, který se ozval na druhém konci, nepatřil Benu Freidmanovi. Byl to jeden z jeho asistentů, který Kennedyovou zdvořile informoval, že Freidman hovoří. O tom Kennedyová nepochybovala. Generální ředitel Mossadu pravděpodobně hovořil s premiérem Goldbergem o telefonátu, který právě obdržel z Washingtonu. Kennedyová asistentovi sdělila, že jde o velmi důležitou záležitost, že s Freidmanem potřebuje hovořit a že tedy počká.

Freidman se ve sluchátku ozval asi za minutu a měl opatrný hlas. „Irene, jak se vede?“

„Dobře, Bene, a ty?“

„Už bylo i líp. Mnohem líp.“

„To si umím představit. Slyšel jsi o naší schůzce s vaším velvyslancem?“

„Ano, o tom nepříznivém vývoji situace jsem se právě dozvěděl.“

„Bene, tenhle můj telefonát je jako laskavost jednoho přítele druhému. Prezident je v téhle věci velmi neústupný. Chce okamžité stažení tanků z Hebronu.“

„To jsem slyšel, ano,“ řekl Freidman lakonicky.

Kennedyová věděla, že jen tak snadno od něj informace nezíská. „Ale to není všechno, co prezident požaduje, Bene.“

Freidman pak unaveně vzdychl a zeptal se: „A co ještě chce?“

„Tvoje místo,“ odpověděla Kennedyová suše. „Chce, abys okamžitě rezignoval z místa šéfa Mossadu.“

„To je absurdní. Proč by požadoval něco takového a co je mu do toho, kdo řídí Mossad?“

„Ví, že jsi nám lhal o Hebronu, a spojenci si v podobných záležitostech nelžou.“ Kennedyová se podívala na Hayese, zatímco ve sluchátku se rozhostilo ticho. Věděla, že Freidman se pokouší vymyslet nějakou výmluvu, proč je oklamal. „Bene, je mi jasné, že jste měli svoje důvody, ale je nejvyšší čas vyjít s pravdou ven. Jestli ti záleží na svém místě a udržení našeho spojenectví, tak mi to řekni.“

Freidman se ušklíbl. „David Goldberg nebude od nikoho přijímat rozkazy. Ani od prezidenta Spojených států.“

„Nepovídej,“ odtušila Kennedyová. Jelikož tušila, že Freidman své sebevědomí předstírá, řekla: „I kdyby to znamenalo konec kariéry v politickém skandálu? Neodsuzuju tě za to, co se v Hebronu stalo. Bůh ví, jak bychom reagovali my, kdyby nám tu každý týden vybuchovaly sebevražedné bomby, ale musíš mě o tom neustále informovat, Bene.“

„A co víte o Hebronu?“

„Ne, ne, ne, Bene,“ prohlásila Kennedyová razantně. „Takhle se o tom bavit nebudeme. Jestli si chceš udržet svou práci a chceš předejít zveřejnění tohohle skandálu, odpovíš mi na otázky. Prezident je vzteky bez sebe, Bene! Vždyť to byly helikoptéry Apache a střely Hellfire!“ Ztišila hlas, jako by nechtěla, aby ji slyšel ještě někdo další, a řekla: „Máme satelitní záběry těch útoků. Prezident chce vzít pásky do OSN a ukázat světu, že ty a Goldberg jste lháři.“

Vteřiny plynuly, než se Freidman ozval, pak konečně promluvil. Neměl jinou možnost, než přiznat pravdu. „Žádná továrna na výbušniny tam nebyla.“

„A proč jsi mi to neřekl od začátku?“

„Omlouvám se. Měl jsem.“ Ta omluva se mu neříkala snadno.

„Proč ten maskovací příběh?“ zeptala se Kennedyová.

„Protože jsem odmítal promarnit příležitost dostat každého z těch hajzlů, ale když uspořádali svou schůzku v takovéhle čtvrti, tak mi bylo jasné, že budou hovořit o masakru.“

Jak jste se o té schůzce dozvěděli?“

„Měli jsme svůj zdroj.“

„Koho?“ zeptala se Kennedyová nevzrušeně.

„Někoho, kdo pro nás pracoval.“

Kennedyová se na vteřinu zadívala na prezidenta. „Kdo byl ten zdroj?“

„To ti nemůžu říct.“

„Bene, jsme v téhle věci na jedné lodi. Věř mi. Potřebuju, abys mi řekl, kdo byl ten váš zdroj.“

Freidman chvilku váhal, pak řekl: Jeden Palestinec.“

„Platili jste mu?“

„Ne.“

„Vy jste ho kontaktovali, nebo přišel on za vámi?“

„Asi trochu obojí.“

Kennedyová neměla tušení, jestli tenhle Freidmanův zdroj je zásadním kamínkem do mozaiky, ale intuice a zkušenosti jí radily, aby za tím šla. „Bene, jestli chceš, abych přesvědčila prezidenta k ústupku, musíš poslat Jakeu Turbesovi všechno, co máte o tom Palestinci, a to okamžitě.“ Pro větší důraz svých slov se rozhodla dodat: „Prezident právě teď jedná s ministryní zahraničí. Diskutují o tom, jak OSN předložit důkazy z Hebronu.“

Freidman se snažil vymyslet, po čem Kennedyová jde. Jeho palestinský informátor přece přišel o život spolu s ostatními teroristy. Neviděl žádný problém, proč by jí nemohl poslat šifrované spisy, co o něm měl, ale instinkty mu říkaly, že je v tom možná ještě něco víc, než si sám uvědomuje. Jednu věc nicméně věděl, a sice, že pokud se OSN dozví celou pravdu o Hebronu, napáchá se tím spousta škody. Po asi desetivteřinovém přemýšlení souhlasil a slíbil, že ty informace pošle.

SEDMDESÁT TŘI

Nebylo to snadné, ale Rapp počkal, dokud jejich člověk nenastoupil do letadla. Byl vděčný Bourneové s Dumondem, že se na něj nevykašlali a nevyhlásili poplach, který mohl na letišti Baltimore Washington International způsobit hotový cirkus. Zastavit let a zadržet jejich neznámého by znamenalo upozornit leteckou společnost, řídicí věž, letištní policii, FBI a bůhvíkoho ještě. Existovalo vysoké riziko, že někdo z toho dlouhého seznamu zavolá do novin a upozorní je, že na BWI se děje něco podivného.

Jistě by se tu objevila nějaká z těch nonstop zpravodajských stanic, nebo všechny najednou a točily by reportáž o nevyhnutelném týmu FBI v plném vybavení, jak vytahuje z mezinárodního letu muže v obleku. Nešlo o kritiku FBI. Měla svou práci a Rapp svou. Šlo jen o to, že Rappovi svědčilo, když ji prováděl co možná nejdál od všech možných médií.

Když se blížil ke zvukotěsným dveřím Situační pracovny, na vteřinu se zastavil. Prezident s Kennedyovou nemuseli vědět, že právě dotelefonoval a všechno připravil. Rapp otevřel dveře a našel tam prezidenta Hayese, Kennedyovou, ministryni Bergovou, vedoucí kanceláře Jonesovou a národněbezpečnostního poradce Haika, jak se všichni dívají na televize a mluví do telefonů.

Došlo ke zveřejnění zprávy, že v OSN snad má být bomba. Lidi se hrnuli z té strohé budovy jako lavina, zatímco se policejní vozy snažily přehradit silnici, aby se žádné další auto nedostalo blíž než dva bloky od centrály. Rapp chvilku obdivoval svou obratnost. Byl to jeho nápad, zavolat do OSN, že je tam bomba.

Přišel pak ke Kennedyové a sklonil se, aby jí zašeptal do ucha: „Náš neznámý právě nasedl do letadla směrem do Paříže.“

Kennedyová se otočila se židlí, aby se Rappovi podívala do očí. Vypadalo to, jako by se musela ujistit, že si nevymýšlí, než mu uvěří. Řekla člověku v telefonu, že musí končit, a zavěsila. Pak se natáhla, chytila prezidenta za ruku a hlasem tak hlasitým, aby ji slyšel jen on, se k němu naklonila a opakovala mu tu zprávu. Rapp položil ruku na opěradlo její židle a sklonil se, aby ji slyšel.

Než stihl prezident na tu zprávu zareagovat, Rapp si klekl a řekl: „Pane, navrhuju následující. Letadlo směřuje do Paříže a pak do Nice, kde se ten člověk patrně sejde s Omarem… jehož jachta stále ještě kotví v Cannes. Za necelou hodinu můžu mít ve vzduchu celý tým. Dostaneme se tam dřív, než přistane, a všechno připravíme.“

Hayes se podíval na Kennedyovou, která jen pokrčila rameny. „A co Francie?“

„Co s ní?“ zeptal se Rapp.

Prezident přemýšlel o tom, jak nejlépe tu informaci zužitkovat k oddálení hlasování, a teď mu připadalo, že je ideální doba. „Myslím, že bychom je do toho měli zapojit.“

Rappův výraz se změnil ze slibného k beznadějnému. Jelikož nepatřil k těm, co rádi věci přikrášlují, řekl: „To je podle mě špatný nápad, pane.“

„Poslouchejte,“ řekl Hayes poněkud podrážděně. „Francie nad něčím takovým nemávne rukou. Jakmile se zítra ráno otevře OSN, tak svolá Radu bezpečnosti a dá o tom hlasovat, a já to nebudu moct vetovat.“

„A proč ne?“ divil se Rapp.

„Tak zaprvé proto, že si myslím, že by Palestinci měli mít vlastní stát.“ Hayes prudce zabodl do dlaně ukazováček. „A zadruhé proto, že mě o to korunní princ Fajsal požádal.“ Hayes doplnil svá slova druhým prstem. „A ve světle toho, co se před krátkou chvílí přihodilo jeho bratranci, se kloním k tomu, jeho žádosti vyhovět.“

Rapp začal vyjmenovávat své námitky stejně rozhodně jako prezident. „Mluvíme o onom korunním princi, jehož bratr podplatil francouzského velvyslance milionem dolarů. Mluvíme o tom samém korunním princi, jehož bratr se schází s nějakým člověkem, který se záhadně objeví vždycky, když někdo přijde o život…“

Prezident ho přerušil: „Znám Fajsala osobně a můžu zaručit, že s tím neměl nic společného.“

„Opravdu?“ zeptal se Rapp pochybovačně, pak dodal smířlivějším hlasem: „Náhodou souhlasím s tím, že Fajsal je v tomhle nevinně, ale hrozně rád bych měl jistotu, než to málo, co máme, hodíme na stůl.“

„To já taky, ale nemáme na to čas,“ řekl prezident zklamaně. „Pokud chceme přimět Francii ke změně názoru, musíme okamžitě zahájit dialog. Ministryně Bergová chce předložit důkazy o úplatku pro velvyslance Joussarda francouzskému ministru zahraničí co nejdříve. Je si jistá, že jakmile uvidí důkazy, velvyslance okamžitě odvolají.“

Rapp nijak neskrýval svou nelibost. „Pane, v okamžiku, kdy to uděláme, se prozradíme. Vyšleme tím varování. Někdo upozorní Omara a ten nám uletí jako nic.“ Rapp luskl prsty. „Vrátí se do Saúdské Arábie, už ho nikdy nedopadneme a nedozvíme se, jak daleko tahle záležitost sahala.“

„A co kontaktovat Francouze, aby toho neznámého zadrželi, jakmile přistane v Paříži? Můžeme tam na výslech poslat naše lidi z FBI.“

Rapp zavřel oči a vehementně vrtěl hlavou: „Pane, jestli tohle uděláme, nikdy se nedozvíme celou pravdu a to málo, co se dozvíme, budeme z toho člověka páčit týdny, ne-li měsíce. A to pořád neřeší Omara. Říkám vám, že v okamžiku, kdy zatkneme tohohle člověka, riskujeme, že Omara varujeme, a bez jasnějších důkazů na něho nedosáhneme.“

Hayes vzdychl. „Co tedy navrhujete?“

„Dejte mi dvanáct hodin, pane. Nic víc nechci. Mám připravený tým. Můžeme se dostat do Nice dřív, než tam doletí náš neznámý, a můžeme ho sledovat krok za krokem.“

„A co když z toho nic nezjistíme?“

Rapp tušil, že prezident se přiklání na jeho stranu. „Nebudeme na tom hůř než teď.“

„Až na to, že si to rozházíme u Francouzů.“

Rapp v duchu zaklel. „Pane, na vašem místě bych Francouzům neříkal ani slovo. Počkal bych, až ten prevít Joussard vyleze zítra ráno na svého koně, pak bych řekl ministryni Bergové, ať se ho zeptá, co si myslí o úplatcích. Až se vykoktá, ministryně ho může zadupat do země důkazy. O rezoluci se hlasovat nikdy nebude, a jestli přece jen nějakou shodou náhod, tak ji můžeme v dobrém svědomí vetovat, dokud Joussardovy finance neprověří řádné šetření. A pokud se rozhněvá korunní princ, můžete se ho zeptat, co to jeho bratra popadlo, že dal milion dolarů francouzskému velvyslanci při OSN.“

Prezident se rozesmál. „To bych hrozně rád, ale Francouzi jsou naši spojenci a já se obávám, že je nemůžeme takhle obcházet.“

Rapp cítil pokušení zmínit se o výhodách spojenectví s takovými zeměmi jako Francie, ale rozmyslel si to. Tušil, že prezident se přiklání na jeho stranu. „Dvanáct hodin, pane. Nic víc nechci. Copak jsem vás někdy zklamal?“

Prezidentovi došly argumenty. Podíval se na Kennedyovou, co si o tom myslí ona, a ona přikývla. „Dobře,“ řekl Hayes a otočil se zpátky na Rappa. „Máte dvanáct hodin.“

SEDMDESÁT ČTYŘI

Davidovi ten dlouhý let z Ameriky padl do noty. Sklopil si svou sedačku v první třídě a ignoroval film, který promítali. Bylo to nějaké drama, a on na něj neměl náladu. Komedie by možná jeho pozornost upoutala, ale drama rozhodně ne. Potřeboval uniknout před drsnou realitou toho, co dělal. Davida nebavilo vraždění, ale chápal je jako nutné zlo ve světě, kde častokrát nešlo jinak nic prosadit. Tisíce a tisíce životů byly zmařeny na cestě k palestinské nezávislosti. Co je oproti tomu ještě pár dalších? Nic z toho pro něj nebylo nové. Věděl to od dětství. Viděl svou cestu životem, věděl, že jednou přiloží ruku ke zrodu svého národa. A teď, když byl jeho sen tak blízko, zanikla jeho vina v hluku motorů. Ve výšce třinácti kilometrů nad rozlehlým Atlantikem si přitáhl modrou deku k bradě a myslel na Palestinu, hlavou se mu honily hřejivé myšlenky na národ žijící v míru, a pak usnul. Přistál v Paříži a bez p
roblémů přesedl. První známku toho, že se něco nezdařilo, zaznamenal, když přistál v Nice a zachytil v televizi aktuální zprávy. Více než sedm hodin s nikým nekomunikoval a teď lačnil po informacích.

K hlasování nedošlo. OSN bylo vyklizeno kvůli hrozbě nastražené bomby. David mhouřil oči na televizi a okamžitě pochopil, že ta bomba je jenom léčka. Byl vzteky bez sebe, ale nepřestal se ovládat a zamířil hledat odpovědi. Ty mu bohužel bude muset poskytnout Omar. U chodníku na něj podle slibu čekala limuzína. David se posadil na zadní sedadlo a připravil se na krátkou jízdu po pobřeží. Naprosto mu uniklo, že je sledován.

Rapp stál u okna svého hotelového pokoje. Světla nesvítila a on si dal pozor, aby stál asi metr od skla. Než odletěl ze Států, splnil svou novou dohodu se ženou a sdělil jí cíl a pravděpodobnou délku své cesty. Chtěla vědět, jestli jeho náhlý odjezd má něco společného s tou bombou v autě, a on jí po chvilkovém zaváhání řekl, že ano. Celkově ho překvapilo, jak dobře ten jejich rozhovor proběhl.

Rapp si přiložil k oku silný dalekohled a díval se na přístav v Cannes na jihu Francie. Molo Alberta Eduarda se před ním rozpínalo do dálky. Na noc tu kotvilo několik z nejlepších jachet světa, byly pohromadě, mezi nimi ani ne půl metru místa, všechny pěkně přivázané. Třebaže všechny ostatní lodě byly velké a opulentní, jedna vyčnívala nade všemi. Vlastně se nad nimi vypínala. Rapp neviděl bohatství poprvé. Objel celý svět a navštívil mnoho měst, většinou přístavních měst, ale nikdy neviděl tak velkou soukromou a nevojenskou loď jako Omarovu jachtu. Obří loď kotvila na konci mola, na žádné z jiných míst se nevešla. Byla jistě dvakrát velká jako druhá největší loď, což nebylo nic jednoduchého, uváží-li se, že kotvila v přístavu známém jako ideální herna pro nejbohatší lidi světa.

Rapp se s Omarem nikdy nesešel a až do tohoto týdne o něm slyšel jen letmo. Najednou měl velkou chuť poznat tohoto korpulentního saudského prince. Příznaky byly snadno rozeznatelné; Rapp už to zažil dřív. Uměl se rozebrat lépe než kterýkoli psycholog. Rád by postavil prince naproti své pušce a díval by se, jak se kroutí. Muže jako Omar nešlo ponížit. To byl jejich největší problém. Procházeli životem s velmi deformovaným názorem na realitu. Jejich životy získávaly přehnaně zesílený pocit důležitosti, zatímco všichni ostatní kolem nich se stávali triviálními… postradatelnými… nicotnými. Jeho jachta symbolizovala, jak Omar vnímá sám sebe. Byl jako jeho loď, největší, a tedy nejdůležitější. Všichni ostatní byli na druhém místě. Záleželo jen na jeho přáních.

Blížila se půlnoc. Rapp se svým týmem dorazili přede dvěma hodinami a právě kalibrovali své vybavení, aby měli jistotu, že funguje na výbornou. Moc toho nepotřebovali. Britský sledovací tým, který byl na místě od pondělí, měl všechno pod kontrolou. Podali Rappovi detailní popis situace a jejich spolupráce byla jako vždy vynikající. Rapp už pracoval s lidmi z MI6 v minulosti a zjistil, že jsou ve své práci naprosto skvělí.

Kromě jejich vlastních směrových mikrofonů a toho, co už tu měli Britové, umístil Scott Coleman na trup jachty odposlouchávací zařízení. Rapp se díval dalekohledem na malý člun a sledoval Colemana, jak podal jednomu ze svých mužů potápěčskou láhev a vystoupil na palubu. Britský člun byl uvázaný dvě místa od Omarovy jachty, částečně ho blokovala velká kajutová jachta. Když se Coleman konečně vrátil na palubu člunu, Rapp se nepatrně uvolnil. Všechno bylo na svém místě.

Jejich člověk přistál. Už to nebyl neznámý. Po obdržení šifrovaného spisu z Mossadu Kennedyová přiřadila k obličeji i jméno. Jmenoval se Džabril Khatabi, Palestinec, který sdělil Mossadu informaci, jež se pak změnila v masakr. Muž, který to všechno odstartoval. Muž, který Rappa hodně zajímal. Během letu sem si Rapp přečetl každý detail z Džabrilovy složky, a čím víc četl, tím víc vzrůstal jeho zájem. Z toho pohledu už mu ten Džabril nepřipadal jen jako nástroj. Marcus Dumond se ponořil do jeho financí a zatím objevil osobní majetek převyšující pět milionů dolarů, téměř vše ve vysoce likvidních aktivech. Vzdělání získal v samotném jádru amerického nedogmatického liberalismu, na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Začal pracovat pro kapitálovou společnost v Silicon Valley a procestoval celý svět, zaměřoval se zejména na investice arabských ropných magnátů. Všechno v jeho spise ukazovalo nikoli na teror ismus, ale kapitalismus.

Nebýt audiozáznamu, který měli z jeho schůzek s Omarem, a skutečnosti, že působil jako informátor Mossadu, Rapp by přísahal, že je to jen další z mnoha Omarových finančních poradců. Nemohl uvěřit, že tenhle bohatý muž ze vzdělané rodiny je terorista, ale důkazy hovořily jasně. Rapp doufal, že než vyjde slunce, tak si s Palestincem popovídá a pokusí se vyjasnit pár věcí.

Neměli moc času. Prezidentovo ultimátum bylo jasné. Vždy, když Rapp hovořil s Kennedyovou, tak mu to připomínala. Události ve Washingtonu nabraly od jejich odjezdu ještě větší spád. Ani Francouzi, ani Palestinci se nenechali uchlácholit stažením Izraelců z Hebronu. Izraelci teď tvrdili, že mají nezvratné důkazy, že v Hebronu byla továrna na výbušniny, a byli připraveni předložit je mezinárodní skupině vyšetřovatelů. Důkazy tam pochopitelně umístili během vojenské okupace města s cílem zachránit premiéra Goldberga před skandálem, který by vedl ke konci jeho vlády.

Francouzský velvyslanec při OSN se v soukromí sešel s americkým a obvinil CIA přesně z toho, co udělala: že ohlásila planý poplach s úmyslem oddálit hlasování o palestinském státu. Velvyslanec Joussard se urazil a rozhorlil se nad tím, že jediná světová supervelmoc se sníží k něčemu takhle nízkému. Ačkoli měl pravdu, bylo poněkud zábavné, že to obvinění vznesl muž, který dostal úplatek, aby prosadil rezoluci, která byla příčinou tak rozsáhlého vzrušení.

Izrael nabízel, že usedne k jednacímu stolu a bude diskutovat s Palestinci o míru, jakmile Palestina přijme dohodu o příměří. Palestinci se zase odmítali řídit dohodou o příměří, dokud nedostanou písemné ujištění, že premiér Goldberg zavře a přesune všechny židovské osady na Západním břehu. Premiér Goldberg takovou žádost rezolutně odmítl a násilí pokračovalo. Rusko i Čína se vyjadřovaly s pochybami o načasování poplašného telefonátu, který zavřel OSN, a oba státy slavnostně prohlašovaly, že zajistí odhlasování francouzské rezoluce hned jako první bod ranního jednání.

Prezident se ocitl pod velkým nátlakem ze strany ministryně zahraničí a vedoucí své kanceláře, které chtěly zapojit Francii do celé akce. Rapp před chvílí hovořil s Kennedyovou přes bezpečný satelitní telefon, a ta ho ujistila, že ačkoli prezident zaváhal, rozhodl nakonec dodržet svůj slib dvanácti hodin.

SEDMDESÁT PĚT

David dal řidiči úplatek a odmítl jeho nabídku, že mu odnese na jachtu jeho jedinou tašku. Dlouhou dobu stál na začátku mola a díval se k obří bílé lodi. Měl pocit, jako by z něj někdo vysával všechnu sílu a energii. Netěšil se na setkání s Omarem. Zoufale toužil po informacích; jen si přál, aby se k nim mohl dostat i bez královské audience.

Krok za krokem pomalu mířil k bílé jachtě. Byl sotva v polovině cesty, když zahlédl, jak v otevřených dvířkách z chodby na straně lodi stojí Devon LeClair. Nad můstkem viděl, jak se pohybují muži v bílých uniformách. Z předchozích návštěv věděl, že loď je vždy aktivnější v noci. Tehdy se Omar bavil, konal své požitkářské oslavy po návratu z diskoték a kasin. Kasina v Cannes dokonce otevírala až v osm večer. Velcí hráči jako Omar jen zřídkakdy přicházeli před půlnocí.

David potají doufal, že Omar je pryč a Devon mu sám vysvětlí, co se děje, jenže se obával, že takové štěstí mít nebude. Omar bude chtít slyšet všechny podrobnosti jeho cesty do Ameriky, hlavně o té bombě v autě ve Washingtonu. To byl Omarův nápad. Nejdříve to David zamítl. Existovala spousta věcí, které by se mohly pokazit, mohlo dojít ke zranění mnoha nevinných přihlížejících. Omar přesto trval na svém. Otravoval ho tím celé měsíce a zasypával ho většími a většími sumami peněz. Hrozil stažením celé operace a poslal Davida, aby si sbalil. Poznamenal, že brutální vražda saudského velvyslance postaví korunního prince do soucitného postavení. Omar mu vysvětlil, že už mnoho let přemlouvá svého bratra, aby se Američanům postavil, a že až přijde správný čas, bude mu napovídat, co má od Američanů chtít, až se mu budou omlouvat za ten ohromující mezinárodní incident, k němuž došlo na jejich půdě.

Všechno záviselo na Američanech. Měli právo veta a jen oni mohli stát v cestě vzniku palestinského státu. Omar trval na tom, že mezinárodní tlak nebude stačit. Potřebovali mít na své straně i ekonomický tlak a americký prezident musel cítit vinu nad smrtí oblíbeného bratrance korunního prince Fajsala. Nestačilo jen světu znovu ukázat, že Izrael řídí lumpové. To už svět věděl. Vražda palestinského velvyslance je přimkne k jejich věci, ale bude to stačit k tomu, aby si zajistili, že Spojené státy nevyužijí práva veta? Možná ne.

Davidovi se nelíbilo, že do svého plánu vložil tolik a přišel zkrátka. Omar měl pravdu a jako vždy ve svém princovském životě si nakonec prosadil svou.

Když se blížil k lodní lávce, znovu se sám sebe ptal, kde se asi stala chyba. Mysleli přece na všechno, ale Američané nějakým zázrakem hlasování odložili.

Přinutil se k úsměvu a pozdravil Devona: „Dobrý večer.“

„Vypadáš unaveně,“ řekl mu Francouz v odpověď.

„Děkuju,“ odpověděl David s předstíranou upřímností. „A ty úžasně jako vždy.“

Devon se na něj zamračil zpoza svých brýlí. „Princ na tebe čeká ve svém soukromém salonu.“

David přikývl a vystoupil na loď.

„Nech mi tady svou tašku, pošlu s ní někoho do kajuty. Počítám, že tu zůstaneš přes noc.“

„Nejspíš.“ David spustil svou tašku a zamířil chodbou hledat svého dobrodince.

Když dorazil do toho přemrštěně nazdobeného salonu, potěšilo ho, že tam našel jen Omara a jeho všudypřítomného bodyguarda Chunga. Tady se totiž Omar obvykle bavil s děvčaty na telefon a prostitutkami, které s sebou vozil kvůli svým perverzním sexuálním choutkám. Jako skoro všechno, co Omar objednával, byl i tenhle pokoj přeplácaný. Příliš mnoho polštářů, příliš mnoho perských koberců na zemi, hedvábných panelů na stěnách a šifónu zavěšených ze stropu. Vypadalo to tu jako nějaký kříženec mezi pouštním harémem a nevěstincem, což možná byl přesně ten dojem, o jaký Omar usiloval.

Než mohl David vstoupit dovnitř, přistoupil k němu Chung a změřil si vraha od hlavy k patě. David otevřel sako a otočil se o tři sta šedesát stupňů, aby Chung viděl, že není ozbrojen. Zčásti ho bavilo, že Chung už ho neprohledával. Bylo by velmi snadné ukrýt za gumu svých trenýrek malorážkovou pistoli. V nedávné minulosti byly okamžiky, kdy takový nápad Davidovi přelétl přes mysl. Nenáviděl Omara čím dál víc. David věděl, co chce on, ale u Omara si tak jistý nebyl.

Zpočátku se princ velmi vášnivě zamiloval do jeho přesvědčení, že neexistuje důležitější arabská věc než palestinský stát. David poslouchal, jak Omar ohnivě vypráví o svém odhodlání pro palestinskou otázku, a David mu věřil každé slovo. To už bylo před více než dvěma lety. Od té doby už mnohé pochopil. Hlavně a především se naučil, že Omarovi záleží nejvíc na vlastním uspokojení. A to většinou nastávalo, když se díval, jak jiní lidé trpí. Omarova předstíraná láska k Palestině byla jen tenkou vnější slupkou jeho sadistické nenávisti vůči Izraeli. Tam, kde David snil o svobodném palestinském státě jako o konci, Omar snil o svobodném palestinském státě jako začátku konce… konce Izraele.

Omar v neobvyklém gestu vstal. A nejen vstal, ale dokonce se usmál. Natáhl ruce, jako by byl otec vítající svého oblíbeného syna. Než se David vzpamatoval, přitáhl ho k sobě. Šlo o součást odvrácené Omarovy strany. Jeho nálada byla nakažlivá, ať byl spokojený nebo naštvaný, stahoval všechny s sebou jako příliv. Právě teď byl spokojený a David se neubránil úsměvu.

„Pojď sem,“ duněl princův hlas. „Uspěl jsi.“

David se nechal obejmout, i když si nepřipadal, jako by uspěl.

„Vedl sis báječně,“ hřímal Omar a plácal Davida po zádech. „Viděl jsi tu kazetu?“ zeptal se Omar, když ho pustil.

„Ne. Celý den jsem byl v letadle. Nemám ponětí, co se stalo. Co ta zpráva o hrozbě bombového útoku na OSN?“

Omar zaplašil jeho otázkou mávnutím ruky. „To nic není. Jen zdržovací taktika Američanů. Pojď, musíš se podívat na tu kazetu.“ Omar posadil Davida na židli před velkou plazmovou televizi. „Posaď se… posaď se… musíš. Až skončíme, půjdeme do kasina a pak na diskotéku pro nějaké ženy.“

David neochotně klesl do židle a díval se, jak Omar bere do ruky dálkové ovládání. „Co se to děje v OSN? Proč nehlasovali?“

„Báli se bombového útoku, ale nic si z toho nedělej. K hlasování dojde hned ráno a rezoluci schválí.“

David se na Omara podezřívavě podíval. „A jak víte, že projde?“

„Právě jsem mluvil se svým bratrem. Hučel jsem do toho ubožáka celý den. Myslím, že když se dozvěděl, že Abdul vyletěl do povětří, tak snad dokonce brečel.“ Omar si přestal na chvíli hrát s ovládáním a podíval se na Davida s nejnevěřícnějším výrazem ve tváři. „Věřil bys, že dospělý muž může brečet kvůli něčemu takovému? Můj bratr je hlupák.“

David si byl jist, že v nějaké hodně silné lékařské knize je termín, který popisuje Omarovu osobnost, ale ještě neměl čas, aby si sedl a ten termín našel. Ignoroval Omarovu posedlost jeho bratrem korunním princem a opakoval svou otázku. „Jak si můžete být tak jistý, že to zítra projde?“

„Můj bratr, ten slaboučký blázen, dostal ujištění od všech stálých členů, že budou hlasovat ve prospěch rezoluce.“

„Včetně Spojených států.“

„Ty se zatím ještě nevyjádřily, ale nemají na výběr. Jak jsme to probírali, přesvědčil jsem svého bratra, že teď je načase jim pohrozit úplným embargem.“ Omar se usmál a řekl: „Poté, co jsi zabil Abdula, se prezident zeptal mého bratra, jestli by mohl něco udělat, a on mu řekl, aby hlasoval pro francouzskou rezoluci.“ Omar se tak rozesmál, až se roztřásl. Pak se trošku uklidnil a dodal: Jsou to všechno takoví idioti.“

David se zmohl jen na to, že přikývl a usmál se.

Když pásku konečně přetočil, Omar stiskl Play a řekl: „Nebudeš tomu věřit. Televizní štáb se objevil na místě jen pár minut po výbuchu.“

David se díval, jak obrazovka přešla z černé do černošedé a pak viděl lidi běžící po chodníku. V dálce stoupal oblak dýmu. Většina lidí běžela pryč od kouře, ale kameraman a několik dalších lidí běželi k němu. David měl pocit, že se začíná potit. Nervózně si poposedl na židli. Neměl sebemenší chuť tohle sledovat, ale cítil na sobě Omarův pohled.

Najednou viděl na zemi lidi. Kamera se u každého z nich na chvíli zastavila, zaznamenávala tragédii a reportér pak začal volat pokyny. Kamera se zvedla a obzor zaplnil kouř a pokroucené hořící vraky aut. David odvrátil zrak a zjistil, že Omar stojí jen pár kroků od něj a dívá se na něj.

„Tobě se to nelíbí?“ zeptal se ho s jiskrou v oku.

David se snažil mluvit klidným hlasem. „Vím, co jsem udělal. Nemusím to sledovat.“

„Ale musíš.“ Omar přešel blíž k televizi. Jednou rukou gestikuloval na Davida, druhou mával na velkou televizi. „Tohle je tvoje práce. Tohle jsi dokázal… měl bys na to být hrdý.“

Omar se široce usmíval a Davida napadlo, že si to možná nahrává pro svou voyeurskou sbírku. Jsem hrdý na to, co jsem udělal,“ zalhal David. Byl hrdý na to, co dělal v Jordánsku, byl hrdý na to, co udělal s aktovkami v Hebronu, dokonce byl hrdý na to, co udělal v New Yorku, ale na tu hrůzu, kterou teď sledoval v televizi, hrdý nebyl.

„Pověz mi,“ řekl Omar vzrušeně. „Myslíš, že můj bratranec přežil první výbuch?“ Obrazovku zaplnily záběry na rozbitou a hořící limuzínu. „Doufám, že přežil, ten milovník Ameriky. Podívej se zblízka, tohle je podle mě noha!“ Omar zastavil pásku a díval se na svého atentátníka, vybízel ho k odpovědi.

David zavrtěl hlavou. Už toho měl dost. „Princi, omlouvám se, ale nemám chuť to sledovat.“

Davidovi trvalo jen zlomek vteřiny, aby si uvědomil, že něco není v pořádku, ale to už bylo pozdě. Omar se na něj stále usmíval a bedlivě ho sledoval, když najednou mrkl těsně za Davida a dal signál. Než stihl David zareagovat, měl něco kolem krku a cítil tlak dozadu. Jeho dlaně okamžitě vystřelily vzhůru a jeho prsty se zoufale snažily dostat pod smyčku, která ho dusila. Omar stál najednou těsně před ním.

„Moc rád jsem tě korumpoval.“ Jeho odulý obličej byl půl metru od něj. „Tvoje úmysly byly tak čisté a podívej na tu obrovskou zkázu, kterou jsi způsobil.“ Omar se otočil a ukázal na televizi.

David se přestal snažit dostat prsty pod smyčku a natáhl se po Chungové hlavě. Jednou rukou nahmatal chomáč vlasů a druhou hledal jeho oko.

Omara jejich souboj bavil. „Měl sis dát pozor a nevěřit mi tak… Zrovna ty.“ Omar zavrtěl hlavou, jako by káral dítě. „Vždycky jsi mi kázal o bezpečnosti. To tys mi říkal, abych o našich plánech s nikým nemluvil.“ Úsměv z Omarova obličeje náhle zmizel a přiblížil se k Davidovi. „A pořád jsi chtěl víc a víc peněz!“

David nedokázal nahmatat oko. Chung měl příliš velkou sílu. Začínal si uvědomovat, že tenhle souboj nevyhraje. Na okraji jeho zorného pole se začaly objevovat záblesky světla a plíce ho bolely. Omar se najednou ocitl velmi blízko u něj a říkal něco, co se ani nesnažil pochopit. Jeho mozek zoufale lapal po kyslíku. Cítil, jak se vzdaluje, a jeho myšlenky se vrátily ke vzpomínkám na dětství. Do Jeruzaléma, ke své rodině. Jak jeho tělo uklidňovala blížící se smrt, jeho pocity odpluly s pohledem na jeho matku pečující o nemocné.

Rapp si pomalu sundal sluchátka a odhodil je na postel. Postával u od okna. Stál tam jako jestřáb na vysoké větvi a díval se na tu bílou loď. Nějaký tvrdohlavý hlas poctivosti v jeho mysli neměl radost z toho, k čemu právě došlo, ale nemohl proti tomu nic udělat. Velmi usilovně se snažil, aby ho to netrápilo, ale neodolal, a pochopil, že to trápí i ostatní lidi v místnosti. Nejméně minutu nikdo z nich nemluvil.

Pak se Rapp konečně otočil k ostatním a řekl: „Všechno sbalte. Za čtvrt hodiny chci být pryč.“

Tým techniků už se dal do práce. Jeden z nich posílal šifrovaný audiozáznam do Langley, zatímco druhý začal balit vybavení. Třetí se naboural do hotelového systému a umístil tam virus, který vymaže všechny bezpečnostní záběry od chvíle, kdy přišli do hotelu, až po příštích třicet minut.

Než odešli, Rapp se ještě jednou podíval zpátky na přístav; na Omarovu obří jachtu a limuzínu, která stále ještě kotvila u vstupu na molo. Prezident dostane všechny důkazy, které potřebuje, a nejen to. Rapp už zabil mnohokrát a mohl upřímně říct, že ho to nikdy netěšilo, nebo si to aspoň nevychutnával. Jistě, byly chvíle, kdy cítil zadostiučinění, když zabil někoho, kdo si to zasloužil, ale dál to nesahalo.

Zamyšleně se odvrátil od okna s výrazem muže, který se ztratil v myšlenkách. Oblékl si sako přes berettu ráže 9 mm v pouzdře a podíval se zpátky na trojici analytiků. „Dobrá práce, uvidíme se u letadla.“

Rapp minul výtahy a zamířil dolů po schodech. Pak zvedl k ústům digitálně šifrovanou vysílačku a řekl: „Scotte, jdu dolů. Počkej na mě s autem u vchodu do hotelu.“

SEDMDESÁT ŠEST

Omar se nemohl dočkat zábavy. Vyhnal všechny z jachty, aby mohl být s Davidem sám, a když se o tuhle záležitost postaral, byl připraven užít si večer. Jeho bratranci šli napřed do Casino Clubu, kde by se pokusili získat nějaké ženy na zítřejší cestu do St. Tropez. Byl by radši, kdyby se jim povedlo sehnat nějaké mladé adeptky herectví než obvyklé děvky, kterým museli zaplatit. Ty mladé kazil mnohem raději.

Omar půjčil obrovské sumy peněz italským, francouzským i americkým producentům a stěny horní galerie jeho lodi zdobily fotografie hvězd stříbrného plátna i s podpisy. Tyhle fotky vždycky na ty naivní husičky zabraly. Rozměry jachty, okázalé vybavení, fotografie, z toho ty nezkušené mladé ženy vždycky oněměly. A pokud tohle nestačilo, měli tu celou řadu drog, jimiž se buď otevřeně nebo potají daly zaplašit jejich zábrany.

Omar vystoupil ze své jachty na molo. Byla jasná noc a čerstvý vzduch ze Středozemního moře byl fantastický. Zabití Davida mu zvedlo náladu. Už se nemohl dočkat zbytku večerní zábavy. Jeho bratrancům se bude hodně líbit, až jim pustí kazetu se záznamem, jak Chung dusí toho sebejistého Palestince. Nikdo z nich ho neměl rád. Omar si zprvu Davida velice vážil, ale jeho drzé vystupování ho unavilo. Ty nepoddajné výrazy a jeho odmítání účasti na sexuálních radovánkách už nebylo možné tolerovat. Byl to koneckonců jenom Palestinec a jeho postavení na společenském žebříčku arabského světa bylo až úplně dole. Skutečnost, že nevěděl, kde je jeho místo ve společnosti, a že si říkal o čím dál víc peněz, to rozhodování usnadnila. Kromě toho, Omar bude spát mnohem snáze s vědomím, že David nevyzradí či neprodá žádné tajemství nesprávné straně.

Rapp se díval, jak se ten rozložitý Arab kymácí po molu ve svém lesklém obleku. Jeho obrovitý čínský bodyguard šel před ním, rozhlížel se a jeho oči sledovaly cestu před nimi jako reflektor na pevnosti vyhlížející nebezpečí. Rapp četl britské zprávy o sledování, hledal nějakou slabinu. Na lodi by to bylo složité, hodně lidí a téměř žádný pevný harmonogram. Někdo tam vždycky byl. Pak přicházela v úvahu toaleta v kasinu a společenská místnost v hotelu. Existovala spousta možností, které by Rapp mohl využít, kdyby opravdu musel, ale neměl čas a přílišným úsilím člověk často dělal spíš chyby. V Rappově činnosti mohly chyby připravit o život někoho jiného než terč, případně minimálně způsobit mezinárodní krizi. Naštěstí se mu nabídla jedna bezprostřední možnost.

Rapp nejednal bez pokynů. Prezident nevěděl, co plánuje, ale to bylo úmyslné. V podobných operacích bylo nejlepší izolovat prezidenta a kancelář před jakýmkoli obviňováním. S Kennedyovou se rozhodli, že je nejvyšší čas vyslat Saúdům jasný signál. Už nebudou mít volnou ruku při financování terorismu, jako by šlo o nějaký koníček, kterým se člověk baví ve svém volném čase.

Ve sluchátku slyšel operační pokyny Scotta Colemana, který se domlouval s ostatními muži. Rapp to vnímal jen jako hluk pozadí. Ze svého místa viděl Omara s Chungem naprosto jasně. Ostatní tu byli jen jako záloha, měli monitorovat policejní frekvence a dokončit práci, kdyby se to Rappovi z nějakého důvodu nepodařilo, čemuž se chystal za každou cenu zabránit.

Chung došel k limuzíně jako první. I když kasino bylo jen pár bloků odtud, Devon LeClair udržoval limuzínu v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně. Pro prince už chůze po molu byla víc než dostatečným cvičením; odmítal trmácet se ještě po chodníku až do kasina. Než Chung otevřel dveře, naposledy se rozhlédl a přísně se zadíval na skupinku mladých na druhé straně ulice. Pak, když byl princ Omar připraven, Chung otevřel svému zaměstnavateli dveře a pomohl mu do vozu. Pak se sklonil a nasoukal se na zadní sedadlo, zavřel za sebou dveře.

První kulka ho zasáhla do obličeje. Druhá taky. Tlumič na konci hlavně minimalizoval záblesk na sotva viditelnou jiskru. Chung se pohnul jen nepatrně, jak mu každá z kulek s dutou špičkou pronikla do čela. Seděl bez hnutí jako nějaká dávná kamenná socha, ve vzpřímeném postavení, dlaně otevřené a opřené o kolena. Ani na zlomek vteřiny si nestihl uvědomit, že se někde stala chyba. Když se to tak vezme, nebyla to špatná smrt.

Omar takové štěstí mít nebude. Dveře limuzíny se automaticky zamkly, jak se vozidlo rozjelo. Omar se natáhl po světle na stropě a stiskl ho. Osvítil ho úzký paprsek světla a on se velmi nervózně rozhlížel kolem sebe. Dělo se tu něco zvláštního. Slyšel pár neobvyklých zvuků, viděl pár jiskřiček, ale i jindy obezřetný Chung seděl v klidu, nevzrušeně.

Někde v přední části vozu se něco hýbalo a Omarovi najednou došlo, že v autě je ještě někdo další. Dosud si nestihl uvědomit rozsah nebezpečí, v němž se ocitl, a zeptal se: „Kdo je tam?“

Rapp, který měl na sobě černé oblečení, dokonale splynul v tmavým interiérem a tmavě kouřovými skly limuzíny. Naklonil se dopředu a arabsky řekl: Jsem přítel vašeho bratra.“ Velmi pečlivě zvolil tahle slova.

Omar vytřeštil oči a pravou rukou sáhl po Chungovi. V té chvíli pochopil, že došlo k velmi vážnému zvratu. Dloubl do Chunga a Asijcovo mrtvé tělo se svezlo stranou a narazilo do dveří. Pak se s panikou v očích obrátil na útočníka a zeptal se: „Kdo jste?“

„Jsem váš kat,“ odpověděl Rapp znovu arabsky.

Omar, který se domníval, že útočník V jeho autě je Saúd, řekl: „Nemůžete mi ublížit. Jsem člen královské rodiny.“

Rapp se usmál a přešel do angličtiny. Jsem Američan a na důkaz náklonnosti k vašemu bratrovi vás zabiju.“

Omar vykulil oči ještě víc. Šokovalo ho, jak ten člověk změnil jazyky. „A za co?“ hlesl nevěřícně. „Neudělal jsem nic, kromě toho, že jsem vždy uctíval svého bratra.“

„Jste lhář a pošpinil jste čest své rodiny.“ Rapp opět velmi opatrně volil svá slova, protože každé z nich se nahrávalo.

„Nic takového jsem neudělal,“ blekotal Omar nepřesvědčivě.

Rapp se na něj podíval tak, aby bylo jasné, že mu nevěří ani slovo. „Nechal jste zabít svého vlastního bratrance Abdula Bin Azize.“

„Nic takového jsem neudělal.“

„A předpokládám, že jste svého bratra nikdy neoznačil za blázna a ubožáka?“

Ten citát Omara zarazil a jeho výraz se trošku změnil. „Miluju svého bratra. Ne vždy s ním souhlasím, ale miluju ho.“

„A milujete ho natolik, abyste přiznal, že jste nechal zabít svého vlastního bratrance?“

„Nic takového jsem neudělal!“

Rapp ohnul levý ukazováček a z konce tlumiče vylétla kulka ráže 9 mm a zasáhla Omara do kolene. Saudský princ se schoulil kupředu a vykřikl bolestí. Za celý svůj honosný život nic tak bolestivého nezažil.

Rapp namířil princovi na druhé koleno a opakoval otázku. „Proč jste zabil svého vlastního bratrance?“

Omar se kolíbal zepředu dozadu, oběma rukama si držel rozdrcené koleno a mezi prsty se mu valila krev. „Kolik vám zaplatili? Já vám dám miliony,“ žadonil.

Rapp znovu vystřelil, tentokrát zasáhl druhé koleno.

Omar vykřikl a podíval se v absolutním zděšení na novou ránu.

Rapp držel hlas pod kontrolou. „Proč jste zabil svého bratrance?“

„Protože jsem ho nenáviděl!“ sykl Omar. „Protože on a můj bratr vedou mou vlast špatným směrem a protože korunním princem bych měl být já!“

Rapp nejdřív nepromluvil. Omar řekl všechno. Rapp ho sice nenáviděl, ale nevnímal jeho výslech jako něco příjemného. Sledovat jeho utrpení ho vůbec netěšilo. Ačkoli nepochyboval o tom, že ten muž si zasloužil všechno, co dostával, a ještě mnohem víc, Rapp to bral jen jako práci. Zaváhal pouze na vteřinu, pak zvedl pistoli a vystřelil saudskému princi do čela jedinou kulku.

EPILOG

Korunní princ s doprovodem zabrali horní tři patra Plaza Athenée v Paříži. Prezident Hayes oproti tomu obsadil jen horní dvě patra Bristolu, ale prezident měl zase jenom jednu ženu. Izraelská a palestinská delegace byly rozmístěny po různých hotelích po celém městě. Mírový summit způsobil v pařížské hotelové komunitě poněkud rozruch. Blížilo se jaro a pokojů nebylo jako vždy nazbyt. Kvůli tomu, že přípravy musely proběhnout během pouhých dvou týdnů, došlo na změny rezervací, omluvy a slevy. Paříž byla hrdá na to, že hostí konferenci, jež by mohla konečně přinést mír na Blízký východ. Zejména ve světle nedávné nepříjemnosti, kterou francouzská strana utrpěla kvůli méně než nečestným krokům svého velvyslance při Spojených národech.

Francouzská zpravodajská služba, DST, zatkla velvyslance Joussarda a obvinila ho z přijetí úplatku ve výši milionu dolarů od bohatého saudského prince. Aby to bylo ještě komplikovanější, ten samý saudský princ byl, společně se svým bodyguardem, nalezen mrtvý v Cannes téhož dne, kdy byl Joussard zadržen. A jestli tohle nebylo dost senzační, na princově jachtě bylo objeveno uškrcené tělo známého palestinského teroristy. Příběh byl neodolatelně šťavnatý a během pár dní ho přetřásala všechna média.

Podrobností bylo nejdříve pomalu, ale obrázek mezinárodní teroristické sítě podporované odvrženým saudským miliardářem se postupně začal vynořovat na povrch. Skupina byla obviněna z atentátu na palestinského velvyslance v New Yorku, saudského velvyslance ve Washingtonu a zvýšeného počtu sebevražedných bombových útoků v Izraeli a na Západním břehu, to vše s cílem zmanipulovat OSN a získat mezinárodní podporu jejich věci.

Mluvčí saudské královské rodiny si pospíšili s prohlášením, v němž oddělili korunního prince Fajsala od jeho odcizeného bratra prince Omara. Objevila se zpráva, že ti dva spolu nemluvili už dlouhá léta a že machiavelisticky založený princ Omar byl v podstatě vyděděncem královského dvora. Skoro celý svůj život se plavil po Středozemním mori na palubě své jachty, hrál a řídil své různé podniky. Byl pečlivě vypodobněn jako muž bez země a s malým či žádným spojením se Saúdskou Arábií.

Co způsobilo smrt prince Omara, se stalo námětem mnoha spekulací. Jedna teorie hlásala, že Omar nedodržel svou dohodu s palestinským teroristou a zaplatil za to životem. Tahle zpráva měla dát jasný signál bohatým Arabům, kteří rádi podporovali různé teroristické skupiny. Rovněž se ozval nevyhnutelný názor, že Omara zlikvidovali buď Izraelci, Francouzi, nebo Američané za jeho účast ve snaze zmanipulovat OSN.

Pravdivý příběh o tom, k čemu došlo, zněl poněkud jinak. Francouzská DST zatkla velvyslance Joussarda až poté, co prezident Hayes učinil francouzskému prezidentovi velmi štědrou nabídku. Buď Francouzi zatknou svého vlastního velvyslance sami a zachrání si pověst, nebo Amerika velvyslance vyhostí a na půdě OSN ho odsoudí za přijetí úplatku. Francouzi neměli na vybranou. Prezident Hayes dále navrhl, že v zájmu uklidnění rozruchu na půdě OSN, by možná bylo dobré, kdyby Francie uspořádala mírovou konferenci.

Poté, co Francouzi souhlasili s konáním konference, bylo už pro prezidenta Hayese hračkou přimět k účasti i ostatní strany. Palestincům a Saúdům bránila v odmítnutí ostuda plynoucí z jejich role v nedávných událostech a Izraelci se dozvěděli, že buď můžou přijmout pozvání, nebo se dočkají několika velmi konkrétních otázek na to, k čemu ve skutečnosti došlo v Hebronu. Nakonec všechny strany dospěly k závěru, že je ve všeobecném zájmu, když se sejdou a promluví spolu.

Ani Rappa ani Kennedyovou netrápilo, že uznání za jejich tvrdou práci slízli jiní. Takhle jim to vyhovovalo. Dočkali se vděčnosti prezidenta a osobního vědomí, že pomohli odvrátit mezinárodní krizi. Teď se chystali vlichotit korunnímu princi Saúdské Arábie a ještě více upevnit spojenectví mezi oběma zeměmi.

Rapp, Kennedyová a její osobní ochranka se do Plaza Athenée dostali zadními dveřmi a vyjeli vzhůru služebním výtahem. V posledním patře na ně čekal zástup bodyguardů. Dál směli projít jen Rapp a Kennedyová, ale Rapp musel nejprve odevzdat svou zbraň jednomu z pracovníků ochranky CIA.

Rapp si bez zbraně připadal jako nahý, ale nemohl jednat jinak. Princovy bodyguardy ani trošku netěšilo, že mu mají povolit audienci, i když byl neozbrojený. Doprovodili je k místnosti, kde Rappa prohledali dva muži, zatímco třetí ho sledoval s vytasenou pistolí. Kennedyová stála stranou, v duchu se bavila tím, jaký rozruch Rapp vyvolal. Když byli bodyguardi konečně spokojeni, oba Američané mohli vstoupit do honosného apartmá, kde zůstali sami.

Ani jeden z nich si nesedl, nemluvili. Kennedyová požádala o svolení prověřit místnost skupinou techniků, ale Saúdové odmítli. To znamenalo, že buď si jsou jisti, že jejich lidé ten úkol zvládnou, nebo hodlali schůzku nahrát pro své vlastní účely. Ve skutečnosti šlo asi o obojí, právě proto se chystali říct co možná nejméně. Mluvit za ně bude jejich přítomnost a ta velká obálka, kterou Kennedyová držela.

V obálce byla videokazeta, několik audiokazet, silný spis o finančních transakcích a telefonních hovorech. Originály zůstaly v sejfu v Langley. Tohle byly kopie. Videopásku vzali z Omarovy jachty, byly na ní záběry Davidova uškrcení stejně jako Omarovy osobní názory na nedostatek mužství a inteligence svého bratra. Na audiokazetách byly Omarovy rozhovory s korunním princem před a těsně po atentátu na jejich bratrance. Odhalovaly Omarovo neustálé žadonění o ropné embargo a nakonec jeho přiznání na zadním sedadle limuzíny, než byl zbaven utrpení. To vše byl nezpochybnitelný důkaz o tom, že Omar měl ke svému bratrovi mnohem blíž, než jak se ukazovalo veřejnosti.

Probíhala debata, jestli by měli z kazety vymazat Rappův hlas. Rapp kupodivu říkal, že by tam měl zůstat. Nestyděl se za to, co udělal, nebál se žádných postihů ze strany saudské královské rodiny. Domníval se, že korunnímu princi prokázal vlastně velkou laskavost, když ho zbavil jeho neposlušného bratra. Ušetřil mu potíže s tím, že by to musel udělat sám a riskoval tak potenciální rozkol v královské rodině. Takhle korunní princ Fajsal získal přesně to, co chtěl, a jeho ruce a svědomí byly čisté. Muži ze CIA zůstane zavázán.

Nemuseli čekat dlouho. Do místnosti vstoupil bočními dveřmi jeden pomocník v bílé kefiji a černé róbě a pokynul jim, aby ho následovali. Navzdory arabským zvyklostem dal Rapp Kennedyové přednost. Kdyby byli v Saúdské Arábii, možná by si to rozmyslel, ale byli v Paříži a navzdory tomu, co si o svém bratrovi myslel Omar, korunní princ nebyl žádný hlupák. Fajsal studoval v Americe a tohle byla soukromá schůzka. Nemuseli se bát, že by někoho urazili nebo uvedli Jeho Veličenstvo do rozpaků.

Korunní princ Fajsal seděl v křesle s vysokou opěrkou zad na vzdálenějším konci luxusního apartmá. Na sobě měl tradiční arabský oděv stejně jako dvojice rozložitých mužů po jeho stranách. Měl bílou kefiji se zlatou výšivkou a černou róbu protkávanou zlatem. Ani se nesnažil vstát a přivítat své hosty, což od něj Rapp s Kennedyovou ani neočekávali.

Zástupci americké vlády se zastavili vedle dvou židlí umístěných asi tři metry od Fajsala. Oba se uklonili a počkali na vyzvání, aby si sedli. Rappovi připadal Fajsal unavený a ostražitý, jako by čekal, že spadne do nějaké pasti. Jeho černý knír a bradka zvýrazňovaly tmavé kruhy pod jeho unavenýma očima. Podle všech vnějších známek korunní princ Saúdské Arábie neměl klidné spaní.

Fajsal jim takřka nepostřehnutelně pokynul, aby se posadili. Oba poslechli, ani se neuvelebovali. Kennedyová promluvila první: „Děkujeme, Vaše Výsosti, že jste si našel čas a přijal nás.“ Předklonila se a položila obálku na konferenční stolek mezi nimi. „Prezident Hayes mne požádal, abych vám to v soukromí předala.“

Fajsal se díval na balíček, ale neměl se k tomu, ho zvednout, neptal se, co v něm je.

Ředitelka CIA ukázala na obálku otevřenou dlaní a řekla: „Přeje si, aby to zůstalo jen mezi našimi dvěma zeměmi.“

Fajsal s porozuměním přikývl. Mluvil s americkým prezidentem při mnoha příležitostech a bude s ním mluvit i dopoledne. Už sám fakt, že za ním poslal s tímhle balíčkem své dva nejvýše postavené lidi ze zpravodajských kruhů, svědčil o mnohém.

„Vaše Výsosti,“ řekl Rapp, „musím vás upozornit, že vám může obsah téhle obálky připadat velmi nepříjemný. Není v našem zájmu vás zneklidnit. Jen jsme si mysleli, že by pro vás bylo nejlepší, kdybyste se dozvěděl pravdu.“

Tentokrát korunní princ přikývl ještě hlouběji na znamení, že si jasně uvědomuje, že to nebude nic příjemného. Pak se dlouho, téměř nesnesitelně, zadíval Rappovi přímo do očí. Díval se na muže ze CIA, jako by věděl mnohem víc, než co dával najevo… možná dokonce i to, kdo zabil jeho bratra.

Nakonec, hlasem takřka slyšitelným, Fajsal řekl: „Děkuji.“ Pak se otočil na svého pomocníka a přikývl.

Muž přistoupil, ve tváři skromný úsměv a pokynul Rappovi a Kennedyové, aby ho následovali. Schůzka skončila velmi rychle. Doprovodil je beze slova zpět až do haly. Ochranka Kennedyové stála tam, kde ji nechali, u služebního východu. Rapp si okamžitě vzal zpátky svou pistoli. Prohlédl si tu zbraň Heckler & Koch ráže 9 mm, aby se ujistil, že se s ní nic nestalo, a zasunul si ji do pouzdra za opaskem na bedrech. Pak si zapnul sako a všichni nastoupili do výtahu.

Skupina se vracela do hotelu v karavaně tří vozů. Rapp s Kennedyovou celou cestu mlčeli. Když dorazili do Bristolu, zavedli je do prezidentova apartmá. Hayes na ně čekal ve formálním oblečení. Měl před sebou večeři v Elysejském paláci, oficiální rezidenci francouzského prezidenta.

Jak to šlo?“ zeptal se Hayes.

Kennedyová bezvýznamně pokrčila rameny, ale Rapp řekl: „Myslím, že v dohledné době se ropného embarga bát nemusíte.“

Prezident se uspokojeně usmál a natáhl se pro láhev šampaňského, která se chladila ve stříbrném kbelíku s ledem. Vytáhl ji z ledové vody a osušil ji bílým ručníkem. „Myslím, že je čas na přípitek,“ oznámil a začal odvíjet drát z vršku lahve. Když byl drát dole, omotal ručník kolem lahve a postupně vytahoval korek.

Odzátkoval ji bez vylité kapky, pak nalil do tří vysokých sklenek. Když skončil, podal sklenku Kennedyové a Rappovi, pak zvedl svou. „Na dobře vykonanou práci a zažehnanou krizi.“

Všichni se napili a pak prezident dodal: „Žijeme ve skutečně rušné době a vy dva jste hráli zásadní roli v tom, abychom přiměli znepřátelené strany usednout za společný stůl. Kdoví,“ dodal s nadějným zábleskem v oku, „koncem týdne bychom mohli mít na Blízkém východě skutečný mír.“ Prezident si všiml Rappova pochybovačného výrazu a řekl: „Vy myslíte, že to není možné?“

Rapp zaváhal a řekl: „Pane, koncem týdne možná budete mít v ruce dokument, v němž bude stát, že na Blízkém východě bude mír, ale jsem skeptik pokud jde o to, jestli mír skutečně nastane nebo ne.“

Prezident se zamračil. Nechtěl, aby mu někdo kazil náladu. „Proč si tohle myslíte?“

„Protože v arabském světě je vrstva lidí, která nepřijme nic jiného než definitivní zničení Izraele.“

„Tahle vrstva ale nebyla pozvána k jednáním. Izrael a Palestina musí existovat bok po boku. Jiná šance neexistuje.“

„Souhlasím, pane, ale tahle vrstva k mírovým jednáním ani být pozvána nechce. To je ten problém. Oni chtějí jen destrukci Izraele.“

„A co mi tedy radíte?“ zeptal se Hayes opatrně.

„Dělat přesně to, co děláte, pane. Jenom mějte na paměti, že je třeba zahodit iluze o tom, co je skutečně potřeba k nastolení míru. Je nutné vypořádat se s těmi, kdo nechtějí mír, a existuje jen jedna věc, jíž rozumějí.“

„A co to je?“

Rapp si levou rukou sáhl za záda a vytáhl pistoli. Chtěl na prezidenta zapůsobit, vrátit ho z oblak zpátky na zem. Tahle část mírového procesu byla snadná, civilizovaní muži a ženy se sešli v tak nádherném městě, jako je Paříž, hovořili o vznešených věcech, zatímco světová média na ně pěla ódy. V noci všichni uléhali do postele a potají doufali, že jednoho dne získají Nobelovu cenu míru, zatímco několik tisíc kilometrů odtud mladí palestinští chlapci a dívky nacvičovali, jak se vyhodit do povětří ve jménu boha. Těmhle takzvaným mučedníkům pramálo záleželo na dokumentech, které ti elegantní pánové podepisují v elegantních sálech. S nerozumnými lidmi se rozumně domluvit nedá.

Rapp držel svou zbraň na dlani před prezidentem a řekl: „Tohle je jediná věc, kterou ti fanatici chápou, pane. Jestli chcete mír na Blízkém východě, tak se s nimi musíte vypořádat. Teprve pak budou Izraelci a Palestinci moci žít bok po boku.“

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s